Za okny panovala hustá vánice, nečas, že by ani psa nevyhnal. Přesto se tam venku nalezlo pár existencí, kteří v počasí buď viděli romantiku, nebo se mířili zahřát do hospody, kde by si mohli dát skleničku něčeho dobrého, nebo stejně jako Harry a Teddy byli donuceni vylézt z teplých domovů kvůli práci.

Teddy Lupin měl jednatřicátého prosince hlídku v Prasinkách. Zanedlouho jej měla vystřídat druhá skupina, a on, nabalený ve svetrech od babičky Weasleyové, s mrzimorskou šálou uvázanou kolem krku a teplou čepicí naraženou na křiklavě modrých vlasech, netrpělivě odpočítával minuty, kdy jeho služba skončí a on se půjde zahřát do tepla. Svou práci bystrozora miloval, ale hlídky uprostřed zimy by milerád vynechal. Ale patřilo to k jeho práci, a na druhou stranu, utěšoval se, zatímco procházel Prasinkami, doufaje, že se mu podaří se alespoň trochu zahřát, práce v terénu – i když v zimě – byla pořád lepší než sedět v kanceláři a dělat nudné papírování. Teddy byl živel po matce a bohužel zdědil i její nepořádnost, jak mu s oblibou říkával Pošuk Moody, když se čas od času objevil v Lupinově kanceláři a spatřil svinčík na jeho stole. Teddy neměl nepořádek jen na stole, ale i v bystrozorských spisech, složkách, dokumentech a hlavně v zásuvkách, a všichni jeho kolegové i nadřízení se divili, jak se v tom dokáže vyznat. Vyznal. Vždycky rychle našel požadovanou věc, jež byla zrovna potřeba, a tak všichni pokaždé jen zavrtěli hlavou a rozhodli se to nekomentovat.

Ručička hodin se pomalu blížila k šesté hodině večerní a Teddy ze sebe asi po sto padesáté za den poněkud zbytečně smetl sníh. Věděl, že do deseti minut bude opět vypadat jako živý sněhulák. Kývl na svou kolegyni bystrozorku, kolem níž prošel, a ona mu věnovala křečovitý úsměv. I ona byla zmrzlá na kost a těšila se, až se vrátí domů.

Po pěšince vedoucí do bradavického hradu právě přicházela postava nevysokého štíhlého muže, jenž se choulil do tmavého kabátu a mhouřil oči proti padajícímu sněhu. Teddy v něm zanedlouho poznal Harryho, s nímž se měl právě dnes v podvečer sejít u Prasečí hlavy. Když kolem sebe prošli, kývli na sebe, a Lupin se za svým kmotrem trochu závistivě ohlédl. Rozepl si bundu a prsty zašmátral ve vnitřní kapse, aby se ujistil, že mu pečlivě popsané pergameny nikam nezmizely. Informace na nich jim měly usnadnit vloupání do Azkabanu a záchranu jednoho vězně. Teddy se zašklebil a vzhlédl na temnou, zamračenou oblohu, zatímco přemýšlel, co by na to asi řekli jeho rodiče. Nikdy je nepoznal, a tak se mohl jen domýšlet, jak by na to reagovali. Pravděpodobně by dostal kázání o tom, jak riskuje svou kariéru, jak může přijít o milovanou práci, ale zároveň měl tušení, že by oba jeho rodiče vnitřně souhlasili s Harryho jednáním. Severus seděl v Azkabanu neprávem, byl nevinný. Nedostal ani šanci na soudní proces, kde by mohl díky veritaséru dokázat svou nevinnu. Ale Teddy měl tušení, že ani tak by jej Starostolec neomilostnil. Koneckonců, pokud jej opravdu chtěli odsoudit, mohli by tvrdit, že je Snape lektvarový mistr – což byla koneckonců veřejně známá věc – a že mohl jiným lektvarem účinky veritaséra potlačit, a tak dále. Něco by si přece našli, o tom byl Teddy přesvědčený. Byl svědkem už několika soudních procesů, a i s Kingsleym Pastorkem jako ministrem kouzel v nové éře mnohdy něco jako spravedlnost zkrátka neexistovalo. Kouzelnický svět měl strach z nové hrozby a Severus byl nevinná oběť, kterou mohli využít ve svůj prospěch. A jak říkají mudlové, tonoucí se stébla chytá. Ministerstvo kouzel by udělalo všechno pro to, jen aby se kouzelnický lid nebál a nezačal se bouřit. A aby to vypadalo, že něco dělají, že mají situaci pod kontrolou, potřebovali oběti. Na vině či nevině jim až tak nezáleželo.

Teddy se tak zahloubal do svých myšlenek, že úplně zapomněl, že už má padla. Teprve když mu druhá bystrozorka zaťukala na rameno a on uviděl přicházet další dva bystrozory, kteří je měli vystřídat, uvědomil si, že hodiny už odbily šestou.

„Hurá domů, Teddy," nadhodila zvesela Ellie a oči jí jiskřily. „Nebo tu chceš snad s kluky zůstat?"

Bystrozorové se zasmáli. Teddy se ušklíbl. „Ne že by mi vaše společnost vadila, pánové, ale když mám tu možnost, půjdu radši do tepla."

„To se tak někdo má," povzdechl si závistivě první bystrozor a ten druhý jej žďuchl pod žebry.

„Příště musíš být rychlejší a vybrat si směny včas," rýpl si do něj kamarád.

Ellie a Teddy se s kolegy rozloučili a oba zamířili opačnými směry. Teddy směrem k Prasečí hlavě, Ellie mířila k hranicím, odkud by se mohla přemístit domů.

Teddy už za chvíli stepoval na prahu dveří vedoucích do hospody a rychle ze sebe smetával sníh. Vánice stále neutichala, a tak, když otevřel dveře, a do tváře jej udeřil horký vzduch, spokojeně vydechl. Rozhlédl se po hostinci, aby našel Harryho, jenž jakmile si ho všiml, zamával mu. Seděl v koutě u stolu, a tak se za ním mladý Lupin vydal. Cestou kývl na pozdrav Seamusi Finniganovi, který po smrti Aberfortha Brumbála převzal tento podnik, a objednal si svařené víno. Potřeboval se pořádně zahřát.

„Teddy, rád tě vidím," uvítal ho konečně Harry, když si k němu Teddy přisedl a začal ze sebe sundávat většinu vrstev svého teplého oblečení. Seamus mladému bystrozorovi přinesl sklenici se svařeným vínem, Harry se na dávného spolužáka ze školy usmál, vyprovodil ho pohledem a byl mlčky do té doby, než se Finnigan vrátil k výčepu.

„Na co myslíš?" zajímal se Teddy a ohlédl se za sebe ve snaze zjistit, kam se Harry dívá. Jeho kmotr totiž upíral zrak někam za jeho rameno a oči se mu zamlžily vzpomínkami.

Harry krátce zavrtěl hlavou a pousmál se. „Ale, to nic. Jen jsem si na něco vzpomněl. Poprvé jsem tady byl v pátém ročníku, když jsme se chystali založit Brumbálovu armádu a bojovat tak proti Umbridgeové. Tamhle jsem seděl s Ronem a s Hermionou..." Povzdechl si a na chvíli se odmlčel. Teddy ho nepřerušoval, tušil, že se svým vyprávěním ještě není u konce. „Setkali jsme se tu s několika dalšími spolužáky a záměrně jsme zvolili tohle místo v domnění, že když se nejedná o tak populární podnik jako je třeba hospoda U Tří košťat, bude tu méně lidí a také menší pravděpodobnost, že nás někdo uslyší a půjde donášet Umbridgeové. Byli jsme mladí a nezkušení," potřásl hlavou. „Tehdy nás zaslechl Mundungus Fletcher a okamžitě o tom pověděl Fénixovu řádu. Můj kmotr Sirius mi tehdy řekl, že kdybychom byli bývali zašli ke Třem košťatům, bylo by pro cizího těžší vyslechnout, o čem mluvíme."

Teddy ho upřeně pozoroval. „Takže přemýšlíš o tom, zda byl dobrý nápad se sejít zrovna tady?"

Harry se rozmrzele ušklíbl. „I kdyby – co můžu ztratit? Ale zapomínáš na jednu věc, Teddy – už mi není patnáct a zažil jsem toho spoustu. Takže," vytáhl svou hůlku, ještě se ostražitě rozhlédl kolem a pak zašeptal: „Ševelissimo." A kolem nich se rozprostřela neviditelná bariéra, která je chránila před nežádoucími osobami, které by chtěly vyslechnout jejich rozhovor. Teddy se na kmotra podíval s pozvednutým obočím. „Severusova práce. Ještě nikdy jsi o tomhle kouzle neslyšel?"

„Možná matně," zazubil se Teddy, avšak po chvíli zvážněl a vytáhl z kapsy popsané pergameny. „Vypsal jsem si služby všech bystrozorů v Azkabanu na příští měsíc," prozradil mu. „Já mám službu jen třikrát, do Azkabanu mě moc často neposílají. Takže to budeme muset provést v době, kdy budu mít službu já, pokud za sebou chceme nechat co nejméně obětí."

„Na druhou stranu, když využijeme dny, kdy službu v Azkabanu nemáš, bude menší pravděpodobnost, že si tě se Severusovým útěkem spojí," nadhodil Harry. „Přece jenom, patříš do rodiny. Mohli by tě podezřívat. Což nejspíš tak jako tak budou, ale budeš tak méně na ráně. A já bych byl nerad, aby tě od bystrozorů vyhodili."

„Asi máš pravdu," přikývl zamyšleně Teddy. „Takže jak? Použijeme mnoholičný lektvar a vezmeme si identitu zrovna těch dvou jiných bystrozorů, co budou mít zrovna v daný termín službu?" Harry pokrčil rameny. „Jak se jich zbavíme? Počkáme si na ně někde cestou a omráčíme je? Nebo použijeme Weasleyovic záškolácké zákusky?"

Harry se uchechtl. „Myslím, že bude lepší je omráčit. Pak bude jednodušší se jim hrabat v hlavě a pozměnit jim vzpomínky. Kdyby dostali krvácivou kokosku, musel by místo nich nastoupit někdo jiný, a to nechceme. Přece jen, budeme mít už takhle starosti s mnoholičným lektvarem... Jak jsi na tom s nitrozpytem?"

Teddy pokrčil rameny. „Nijak zvlášť. Nejsem takový odborník jako Severus, ale něco zvládnu. Koneckonců, umění nitrozpytu a nitrobrany byla jako jedna z podmínek k tomu, aby mě přijali k bystrozorskému výcviku."

Starší muž přikývl. „No, určitě jsi na tom lépe než já. Ideální by bylo, kdyby nám pomohl Severus, ale pochybuji, že bude v jeho silách něco takového zvládnout. Je mi jasné, že bude pořádně oslabený a bude potřebovat čas, aby se dal dohromady. Nechci, aby mu bylo ještě hůř. Mít takové nadání, jako má Eileen, to by mi to šlo samo..."

Lupin se na něj pochybovačně zadíval. „Nechceš do toho zatáhnout i ji, že ne?"

„Proboha, to ne," odpověděl mu Harry. „Nechci, aby o tom věděla, bude to tak jednodušší. Jsem si jistý, že Ministerstvo bude vyslýchat všechny, kdo mají k Severusovi nějaký vztah, aby zjistili, jak mohl utéct a kdo mu v tom pomohl."

„To je rozumné," kývl Teddy, „čím míň lidí o téhle akci bude vědět, tím líp. Je pak menší pravděpodobnost, že nás odhalí, nebo že někdo něco prozradí." Vážně se na svého kmotra zadíval. „Je ti jasné, že jestli to praskne, nebo se něco nepovede, bude to ohromný průšvih?"

„Povídej mi o tom," ušklíbl se zasmušile Harry a zadumaně bubnoval prsty o desku stolu. „Ale buďme upřímní. Kdykoliv jsem cokoliv plánoval, žádný můj plán nikdy nevyšel. Zvrtnout se může opravdu cokoliv a na všechny možné nástrahy se připravit nemůžeme. Takže myslím, že nejlepší plán bude improvizovat," pousmál se kysele, „a spoléhat na štěstí."

•••

Zmijozelská bradavická parta se mezitím rozrostla o dalšího člena. Mrzimorský přírůstek v podobě Scorpiusova přítele Kira mezi ně zapadl rychle a bez problémů; Kira to zanechalo příjemně překvapeného a Scorpiuse málem dojatého. Největší radost z toho měl právě Malfoy – byl šťastný, jak přirozeně jeho kamarádi vzali Kira mezi sebe. Jejich vstřícnost všechno ulehčovala a on za to byl vděčný.

„Mám tu něco ostřejšího," zašklebil se spiklenecky Scorpius a z piknikového koše vykouzlil placatku, v níž se nacházel nějaký alkohol. „Kdo si dá se mnou?" nadhodil, odzátkoval víčko a dopřál si lok.

Do půlnoci zbývalo asi čtyřicet minut a jmenovaná parta seděla na Astronomické věži, kde si uspořádala vlastní soukromý silvestrovský večírek. Jameyho vzala Eileen s sebou, a protože byl ještě malý, okolo desáté už mu padala hlava na Eileenino rameno, sotva držel oči otevřené. Ustlali mu na Astronomické věži a Ela mu slíbila, že ho těsně před půlnocí vzbudí, protože Scorpius naplánoval i malý ohňostroj.

„Já si dám," ozval se Alex bez emocí a natáhl se pro placatku. Scorpius se na okamžik zatvářil překvapeně, ale pak ji kamarádovi podal. Eileen Alexe bolestně sledovala. Tohle nebyl on, tohle nebyl její Alex, kterého znávala. Děsilo ji, jak moc se za tak krátkou dobu změnil, děsilo ji, co se s ním stalo. Osud k němu nebyl milosrdný; nejdříve tak trochu přišel o Beatrice, pak o oba dva rodiče. Trápilo ji, že na jeho stavu má podíl i ona, zlomila mu srdce. Ale jak přece mohla vědět, že o ni má stále zájem, že to nebylo jen chvilkové vzplanutí? A pak že je těžké se vyznat v holkách, říkala si v duchu rozzuřeně, kluci taky nejsou zrovna jednoduchý.

„Já to vynechám," prohlásil Kiro, když placatka doputovala i k němu, a Eileen taky odmítla. Scorpius si ji vzal zase zpět a dopřál si další lok, než ji zazátkoval a odložil zpět do košíku.

„No jo, naši vzorňáčci Kiro a Eileen," dobíral si je a láskyplně si kudrnatého chlapce přitáhl k sobě, aby ho mohl políbit. Eileen a Alex mlčeli, uhýbali pohledem jak před zamilovanou dvojicí, tak před tím druhým. Od té společně strávené noci spolu prohodili jen pár prázdných frází, k tomu, aby si promluvili o tom, co se stalo, nikdy nebyla ta správná chvíle. Viselo to mezi nimi a kdykoliv se spolu ocitli o samotě, byť jen na chvíli, zavládlo mezi nimi hmatatelné napětí. Chtěli si o tom promluvit, ale ani jeden nevěděl, jak začít, co říct. Táhlo je to k sobě, ale zároveň v sobě cítili zmatek, a navíc byli oba dva stále ještě ve vztahu. Najednou si zde mezi šťastným párem připadali jaksi nepatřičně, jako páté kolo u vozu.

„Přišla jsem o něco?" vyhrkla Beatrice, když zdolala schody a posadila se na deku vedle Eileen. Ani s ní neměla Ela pořádně čas si promluvit o ní a o Trocarovi, o tom, co se mezi nimi stalo. Možná doufala, že o tom Bea začne sama. Měla v ní přece důvěru, jí se svěřovala. Ale možná si to ještě chtěla nechat pro sebe. Koneckonců, ani Beatrice neznala všechna Eileenina tajemství, nevěděla například o tom, co se stalo mezi ní a Alexem. Některá tajemství by měla ještě nějaký čas raději zůstat skryta.

„Scorpiusovi se podařilo sehnat nějaký alkohol, což nikoho nepřekvapuje," odpověděla jí Eileen.

Blonďatý mladík se na příchozí kamarádku s povytaženým obočím zadíval. „Už jsem si říkal, kde jsi tak dlouho. Máš nějaký problémy?"

„Ne," odsekla mu Beatrice a v očích jí zajiskřilo. Ela si všimla veselí v jejím hlase a pochopila, že si nejspíš zaběhla ukradnout pár chvilek s Trocarem. „Ale po chodbách chodí hlídky. A taky mě zdržel Protiva. Nerada bych nás tu prozradila, tak jsem holt musela chvíli počkat." Jak snadné je najednou všem lhát, problesklo Eileen zničehonic hlavou. Posmutněla. Nelhali snad všichni? Jeden druhému, sami sobě? Aby neublížili druhým, aby něco nezničili? Bílé lži, tak se tomu říkalo. Eileen si najednou uvědomila, že se všechno mění. A že se věci ještě budou měnit. Už nikdy nebudou ta bezstarostná parta kamarádů, kteří jeden bez druhého nedali ani ránu. Kteří si říkali všechno a drželi spolu, ať se dělo, co se dělo. A najednou se všichni začali měnit, dospívat. Už spolu netrávili tolik času, jejich vztahy byly křehčí, a Eileen na vlastní kůži pocítila, jak je všechno pomíjivé. Kdo ví, jak to mezi sebou budou mít za pár let, až opustí Bradavice a každý z nich se vydá jinou cestou, kam je osud zavede... Už to nikdy nebude takové, jako dřív.

•••

Hnědovlasá dívka ležela pod peřinou a tiskla se k nahé hrudi svého milého, jenž ji vískal ve vlasech a mezi rty žmoulal cigaretu. Zvedla k němu hlavu, když svým hlubokým hlasem začal pobrukovat nějakou neznámou melodii, a zamilovaně se na něj zadívala. Když jej pohladila po několikadenním strništi, shlédl k ní.

„Jsi krásná," broukl a vzal cigaretu mezi prsty, aby dívku mohl políbit na čelo. „Jsem tak rád, že jsi tady. Na chvilku jsem si už vážně začínal myslet, že se neobjevíš," přiznal se jí a poséval jí obličej polibky. „A to by mě opravdu mrzelo."

Zachichotala se. „Tohle bych si přece nemohla nechat ujít... Chyběl jsi mi," skousla si ret a prsty mu přejela po hrudi.

Kysele se ušklíbl. „Co jsi řekla doma? Pochybuju, že pravdu, když ti prakticky zakázali se se mnou vídat..."

„Pravdu jsem jim neřekla, to máš pravdu," přiznala se mu. „Kryl mě můj bratr. Tvrdil, že jdu na ten večírek v Příčné s ním."

„A ty jsi místo toho vlezla do postele vlkodlakovi," pokoušel se zlehčit situaci.

„Našim do toho, s kým jsem, nic není," zašeptala mu a překulila se nad něj, načež se obkročmo posadila na jeho klín. „Je to můj život. A moc dobře vím, jak velký zklamání pro ně jsem. Nemůže mě nic překvapit. Věř mi, horší už to pro mě být nemůže."

Klouby prstů ji pohladil po tváři. „Jsi tak silná, lásko."

Políbila ho. „Pro nás," zašeptala, „tohle všechno dělám pro nás. Všechno dobře dopadne, Bruno. Přichází nový rok, a s ním se všechno změní. A až tohle všechno skončí, naší lásce už nic nebude stát v cestě."

•••

Eileen se zvedla, a zatímco se její kamarádi bavili a nedočkavě čekali na příchod nového roku, došla k zábradlí a opřela se o něj. Alex ji vyprovázel bolestivým pohledem, ale pak se zase rychle odvrátil a potřásl hlavou. Vítr Ele foukal do tváře a cuchal jí vlasy a jí po líčku sklouzly první slzy. Ani nevěděla, proč vlastně pláče. Protože něco končí a něco nového začíná? Blížil se nový rok, a kdo ví, co všechno jim přinese. A Eileen se změn bála. Bála se toho, co všechno by mohla ztratit.

Najednou se vedle ní někdo objevil a přehodil jí deku přes ramena. Ohlédla se a zjistila, že za ní přišel Kiro a opatrně se na ni usmívá. „Říkal jsem si, jestli ti není zima," vysvětlil, a pak z kapsy vytáhl půlku zabalené čokolády. Eileen se skrz slzy usmála. Co k tomu dodat? Kiro byl srdcem i duší mrzimor. „A taky jsem přemýšlel, jestli nepotřebuješ společnost. Jsi v pořádku?"

„Jsi hodný," pověděla mu a s povzdechem se zadívala na Zapovězený les. Kiro k ní natáhl ruku s čokoládou, a tak si odlomila jednu kostičku a nechala si ji rozplynout na jazyku. „Jsem ráda, že tě Scorpius má. Potřebuje k sobě přesně někoho takového, jako jsi ty. Moc mu pomáháš, víš? Ze všeho špatného se vysekal tak rychle jenom díky tobě. A já jsem ti za to vděčná," řekla mu upřímně. „Scorpius je můj nejlepší kamarád. Nesnáším, když ho vidím trpět. A jsem šťastná, když je šťastný i on."

„Děkuju, Eileen," šeptl Kiro a pak jí krátce stiskl ruku. „Ale pořád jsi mi neodpověděla na moji otázku. Teda... nemusíš mi odpovídat, pokud nechceš. Já jen... asi to mám v povaze."

Zasmála se. „Samozřejmě, že to máš v povaze. Jsi přeci mrzimor." Na chvíli se oba odmlčeli. „Děkuju, že se staráš. Ale nic se neděje. To já jen... nový rok, a tak. Mám z toho trochu obavy. Ani nevím proč."

Souhlasně pokýval hlavou. „Rozumím. Je to... je to taková úzkost. Je před tebou zase nový rok. Nová etapa, kdy se toho může tolik stát. Věci, které by tě nenapadly ani v těch nejdivočejších snech. Nevíš, co od toho očekávat. A taky máš tendenci hodnotit ten uplynulý rok. Dopadl dobře? Pokud ne, je z toho ještě větší úzkost, protože máš strach, že ten nový rok dopadne ještě hůř."

„Ano, přesně tak!" zvolala, užaslá, že tak přesně shrnul její myšlenky. „Nevěděla jsem, že si procházíš něčím podobným."

Zadíval se na měsíc a pousmál se. „Všichni si tím procházíme, Eileen."

V dalším okamžiku se mezi nimi objevil Scorpius a objal oba dva kolem ramen. „Že vy mě tady pomlouváte?"

„Přesně tak. A taky Kirovi říkám všechny ty tvé trapné historky," popíchla ho Eileen dobrosrdečně.

Scorpius se zasmál. „Tak to je potom v pořádku." Pak se na ni pátravě zadíval. „Dobrý?" zeptal se tiše.

Přikývla. „Jsem v pohodě," odpověděla zvesela, i když to byla jen napůl pravda. Vážně, kdy se naučili takhle lhát? „Půjdu vzbudit Jameyho," nadhodila. Scorpius přikývl, do půlnoci zbývaly asi tři minuty, a tak se Eileen vyvlékla z jeho objetí a zamířila za malým chlapcem, který spokojeně oddechoval pod přikrývkami.

Směrem k ní zrovna přicházel Alex. Rozbušilo se jí srdce, když se jejich pohledy střetly. Oba dva se na malý okamžik zastavili a hleděli si do očí a Eileen se z nich snažila cokoliv vyčíst. Ale než se jí to povedlo, ten okamžik pominul, Alex uhnul pohledem a pokračoval vpřed. Eileen už otevírala pusu, aby mu něco hněvivě řekla, ale nakonec se včas zarazila a jen nad tím potřásla hlavou. Rozhodla se, že dnes večer se tím už zabývat nebude.

Rozespalý Jamey byl ještě roztomilejší než obyčejně. Slova o ohňostroji jej však nabudila a on se rozespalýma očima dychtivě rozhlížel kolem, zatímco se držel za ruku s Eileen, která ho vedla k zábradlí. Zabalila ho do deky, aby nenastydl, a pak už se u nich zjevili i Alex s Beatrice a podávali jim hrnečky se šampaňským.

„Panebože, my jsme ale hrozní barbaři," zasmál se Scorpius.

„Slavnostní skleničky prostě nevedeme, Scorpiusi," zašklebila se Beatrice a vmáčkla se mezi Kira a svého bratra. „Alespoň budeme originální."

Pak už začali odpočítávat. Eileen a Alex se na sebe znovu podívali. Příval lásky, touhy a bolesti, jež se objevila v jeho očích, ji dojemně zaskočila. Čekala vlnu záště a nenávisti a tohle ji překvapilo. V ten okamžik tam byli jen oni dva a vzpomínky na noc, která změnila úplně všechno. Eileen mu toužila padnout kolem krku a políbit ho. Alex myslel na úplně to samé. Místo toho tam ale stáli, odpočívali spolu s ostatními a přemýšleli o tom, jaké by to bylo, kdyby to tehdy mezi nimi dopadlo úplně jinak.

„Tři! Dva! Jedna! Šťastný nový rok!" vyjekl Scorpius nejhlasitěji, když nad Zapovězený les vylétly první rachejtle, hlasitě práskly a zajistily jim barevnou a roztodivnou podívanou. Blonďatý mladík si přitáhl Kira k hlubokému polibku. Beatrice myslela na Trocara a na to, jaké by to bylo, kdyby tu byl s ní. Alex upíral zoufalý pohled zamilovaného na Eileen.

A Eileen? Ta se usmála na Jameyho, než odvrátila zrak ke stříbrné luně. A ať už jí nový rok přinese cokoli... ona je připravená.