Dny plynuly, listy stromů se zbarvily do odstínů červené, oranžové a žluté a zahalily ulice Londýna do barevné přikrývky. Chlad nadcházející zimy se vlezle přikrádal především v brzkých ranních hodinách, kdy jinovatka pokrývající zem připomínala kolemjdoucím, že zima se blíží.

Ve svatebním salonu Lovely Bride na Cleveland St. zrovna dvě dívky debatovaly nad sklenkou šampaňského a netrpělivě čekaly, jaký další model šatů předvede nadcházející nevěsta. Obklopovaly je všemožné odstíny růžové, od tapet na stěnách, přes koberce s vysokým chlupem, až po růžovou sedačku, na které dívky seděly.

Pansy svým zjevem přímo vyčnívala, se svými tmavými vlasy, střiženými do podkovy, rovnou ofinou, výraznýma černýma linkama, tmavě vínovou rtěnkou, černými pouzdrovými šaty a množstvím kovu všude možně na těle, vypadala, jako by ve světě cukrové vaty a krajek byla naprosto omylem. Co by ale pro budoucí paní Notovou nepodstoupila.

Hermiona oproti tomu vypadala jako mladá maminka, která má svůj život úhledně uspořádaný a pod naprostou kontrolou. Na zkoušku šatů vynesla jeden ze svých outfitů skládající se z námořnicky modré sukně po kolena a saka ve stejné barvě a u krku mírně nabíraným béžovým topem z jemné látky.

"Já a chlap? O čem to mluvíš?" mlžila kudrnatá čarodějka nepříliš úspěšně.

Tmavovláska upila bublinek ze své vysoké sklenice a věnovala kudrnaté dívce, která seděla vedle ní, nevěřícný pohled. "Holka, říkej si co chceš, ale řeč těla tě prozradila." vševědoucně se usmála a naklonila se blíž. "Navíc, vždycky je v tom chlap. Takže dělej, chci podrobnosti!"

Hermioniny tváře zalil ruměnec a trošku znejistěla. Theo jí slíbil, že její vztah-nevztah s jejich blonďatým zmijozelským princem s nikým probírat nebude. Toho si na Theovi cenila - byl to věrný přítel.

A taky řekl, že tenhle průser si bude muset odskákat sama, protože s tím nechce mít nic společného a všechno zapře, kdyby se někdo ptal.

Byla si víceméně jistá, že Pansy identitu jejího záhadného milence tedy nezná, stejně ale musela dávat pozor na pusu. "no dobře, možná tu někdo je. Ale je to složité." povzdechla si.

Pansy se pohodlně opřela o čelo pohovky. "Je ti s ním dobře?"

Kudrnatá čarodějka přikývla.

"Chová se k tobě hezky?"

"No... Svým vlastním zvráceným způsobem ano. Je to zmetek, ale pozorný zmetek." přiznala Nebelvírka a urychleně upila ze sklenice. Cítila, jak ji Pansy propaluje pohledem.

Ta se nenápadně usmála a pokračovala ve vyzvídání s hranou starostí v hlase. "Ale, ale. Zní trošku toxicky, kde jsi k němu přišla? Víš, že my tě s Theem ochráníme, kdyby bylo potřeba. Znám lidi, co znají lidi... No chápeš, schovat tělo není problém." spiklenecky na ni mrkla.

Hermiona zbledla. "U Merlina, Pansy! Vždyť jsem ministryně! A ty mi tady vykládáš o podsvětí kouzelnického světa?" vyhrkla ze sebe. "I když si tvé nabídky cením, nemusíš mít strach. Jsem si jistá, že mi s ním nebezpečí nehrozí." usmála se a zastrčila si pramen vlasů za ucho.

V tom momentě se jí na zápěstí zaleskl náramek s malým hadem. Pansy ji za ruku chytla a přitáhla si ji, aby si mohla šperk detailněji prohlédnout. "To jsou smaragdy?" lapala po dechu překvapeně.

Mia se jen zasmála. "Co, tohle?" zamávala rukou ve vzduchu. "Určitě ne, je to jenom nějaká atrapa, beztak to nemá ani žádnou cenu." Protože proč by jí Malfoy dával nějaký hodnotný šperk, že jo.

"Ehm... Nechci vás rušit od zajímavé konverzace..." ozvalo se od šatny a obě dívky zvedly pohled tím směrem. To, co viděly jim vyrazilo dech.

Daphne na sobě měla nádherné šaty s hladkou širokou sukní, zato se složitými krajkami v okolí dekoltu a spadenými rameny. Její štíhlý pas ještě podtrhával stříbrný pásek s malými květinkami.

Hermiona se z prvotního šoku vzpamatovala první. "U Merlina, Daphne, to je krása." vypískla nadšeně a oči se jí zalily slzami. Byly to už snad páté šaty, které na sobě blondýnka měla a opravdu jí slušely nejvíc.

"Daph, ber je. Protože jestli je nevezmeš ty, tak to udělám já a pak bude na vás najít mi ženicha." rozplývala se Pansy.

"Vážně?" blondýnka se šťastně usmívala, nadzvedla sukni a otočila se dokola. "Cítím se v nich skvěle, budou se líbit Theovi?"

"Drahá," Pansy vstala a přešla k Daphne, aby ji vzala kolem ramen. "Theovi se budeš líbit, i kdybys na sobě měla šaty Nevillovy babičky."

Blondýnka se snažila potlačit smích a s hraným naštváním se zmijozelské královně bránila. "To bych šla radši nahá!"

Hermiona vyprskla smíchy, div je málem nenahodila šampaňským. "To by ocenilo především pánské osazenstvo."

Velké hodiny odbíjející poledne Nebelvírce připomněly, že má také ještě dnes ministerské povinnosti. "Holky, omlouvám se, ale musím jít, mám za chvíli schůzku." zvedla se z pohodlného měkkého gauče a objala na rozloučenou své kamarádky. "Daphne, vážně ti to moc sluší, Theo ztratí řeč, až tě v nich uvidí." usmála se a vydala se k odchodu.

Když za ní zaklaply dveře salonu, už nemohla slyšet Pansy, jak nadšením vypískla, když naléhavě poplácala Daphne po rameni a druhou rukou si zakryla pusu, aby ji nebylo slyšet až v Inverness. "Daphne, posaď se! Jinak to s tebou šlehne!"

Druhá zmijozelka nechápavě třeštila oči, ale poslechla a posadila se na pohovku, opatrně, aby moc nepomačkala šaty. Po chvilce ticha to nevydržela. "No tak dělej, Pans! Nenapínej mě."

Tmavovláska zavřela oči, s nádechem zvedla ruce, s výdechem spojila palce s ukazováčky a pomalu je spustila k tělu, aby se uklidnila. "Tak jo. Jdeme na to." pohodlně se usadila vedle Daphne. "Pamatuješ ten náramek Narcissy Malfoyové? Ten, kterej jsem milovala někdy ve třeťáku a snila jsem o tom, že mi ho Draco jednou dá a budeme vážně král a královna Zmijozelu?"

"Vůbec nevím o čem mluvíš, protože rozhodně jsi o žádným takovým šperku nemluvila snad pět měsíců v kuse každý večer." poznamenala ironicky Daphne a zašklebila se.

Pansy jí úšklebek oplatila. "No dobře, možná jsem byla trošku posedlá... Ale teď k tomu důležitýmu... Dneska jsem ten náramek viděla!"

"Co?" Daphne měla pocit, že se její kamarádka zbláznila, Pansy nebyla ranní ptáče, dala by život svého snoubence na to, že z domu uháněla přímo sem. "Kde?"

Pansy se potutelně usmívala a Daphne už tušila, že přijde nějaká bomba. "Hermiona ho má na ruce!!!" zmijozelská královna znovu vypískla nadšením jako puberťačka, která vidí poprvé naživo svého idola a poplácala Daphne po stehně, kdyby náhodou měla pocit, že se jí to zdá.

Ta se dostala z prvotního šoku. "Aaaa! Děláš si ze mě srandu?" Když se uklidnila, začalo jí to celé připadat jako nesmysl. "Ne! Seš si jistá!? Hermiona randí s Dracem? S naším Dracem?"

"M-hm..." přikývla Pansy a radostně se culila.

...

I když pracovními povinnostmi strávila jen pár hodin, připadalo jí to jako celá věčnost a byla opravdu upřímně ráda, když za sebou poslední návštěva zavřela dveře z venku a ona mohla konečně uvolnit tvář a zahodit ten strojený úsměv.

Těšila se na odpoledne, až uvidí Malfoyův výraz. Vymyslela totiž dokonalé překvapení a byla si jistá, že ten pohled už nikdy v životě nezapomene.

Vyběhla spoza svého pracovního stolu, natáhla se pro kabát na věšáku, který byl hned vedle dveří a spešně vyšla z kanceláře, než ji zase někdo zastaví.

"Paní ministryně!" slyšela za sebou hlas své asistentky, která za ní volala spoza recepce.

Hermiona se nezastavila, ale otočila se směrem k ní a pomalu dál couvala směrem k výtahu. "Ano? Rychle! Spěchám."

"Na zítra se vám objednal na schůzku velvyslanec z Rumunska, pan ..."

"Dej ho na jedenáctou." skočila jí do řeči a otočila se k ní opět zády.

"Ale paní ministryně!"

Hermiona naskočila do výtahu a s výrazem natěšeného dítěte se za ní zavřely dveře. Už nemohla slyšet hlas nešťastné asistentky, která se jí snažila sdělit jméno její zítřejší návštěvy.

Měla bys svou asistentku lépe poslouchat, Mio...

...

"Vypadám jako někdo, kdo rád čeká, Grangerová?" blonďák se zavrčením nakrčil ret, když se k němu kudrnatá dívka blížila svižným tempem.

"Promiň!" provinile se usmála a aniž by zastavila, chytla ho za ruku a táhla někam pryč.

"U Salazara, můžeš mi říct, co se děje?" Draco se snažil zachovat naštvanou masku, ale byl vážně rád, že ji zase vidí.

Dívka se zasmála a zahla do malé prázdné uličky, kde se oba zastavili. "Věříš mi?"

Malfoy nahodil svůj arogantní křivý úsměv a narovnal se v ramenou a složil si paže na hrudi. "Jako bys mi mohla něco udělat, Grangerová."

Dívka se zamračila, ale nehodlala si kazit radost jeho uštěpačnou poznámkou. "Tak se nebraň." řekla, usmála se na něj a ve stejný okamžik, kdy ho chytla znovu za ruku se s nimi zatočil svět a s ránou zmizeli.

O vteřinu později se objevili na lesní cestě, která vedla k chatařské osadě. Všude kolem to hrálo barvami podzimu. Podzim v Londýně byl krásný, ale tady, tady to mělo úplně jiné kouzlo. V korunách stromů zněl zpěv ptáků a někde poblíž byl slyšet šum říčky.

Dívka se usmála na zmateného blonďáka a natáhla k němu ruku. "Pojď, mám překvapení."

V tichosti šli bok po boku lesní cestou, míjeli malé chaty, které se zdály opuštěné už dlouhou dobu, až přišli k jedné, která vypadala udržovaně.

Malfoyovi po zádech přejel mráz, neměl náladu na žádné rodinné sešlosti. Zastavil se a odmítal jít dál, dokud nebude vědět víc. "Grangerová, řekneš mi zatraceně, co tady děláme?"

Hermiona zakroutila hlavou. "Překvapení. Pojď a uvidíš."

"Grangerová..." její jméno zavrčel, jako by to mělo být varování.

Tvrdohlavec. "No fajn, tahle chata je mojí rodiny, jezdili jsme sem v létě. Nikdo tady není, jestli ti jde o tohle. V celé osadě nenajdeš jediného mudlu ani kouzelníka, když nepočítáš nás dva."

Malfoyovi se značně ulevilo, napětí mu z ramen opadlo jako lusknutím prstu.

"Zavři oči."

"Nebuď jak malá, Grangerová."

"Ale notak, zavři oči." nedala se Hermiona.

"Fajn." zabručel a zavřel oči Malfoy.

"A nepodváděj!" Opatrně pokračovali po cestě vedoucí kolem chaty na dvorek. Hermiona Draca opatrně vedla kolem záhonků, až se zastavili uprostřed krátce střiženého trávníku. Nechala ho stát na místě a udělala pár kroků dopředu. Ozvalo se cvaknutí zámku, vrzání dveří a nějaký další neurčitý šramot.

"Můžeš otevřít."

Podzimní slunce, které si dralo cestu mezi mraky a svítilo mu přímo do tváře, ho na malý okamžik oslepilo. Zamrkal, aby si opět přivykl množství světla a zůstal nehybně stát, když se mu povedlo zaostřit na Nebelvírku před ním.

"Tadááá!" nadšeně rozhodila rukama a čekala na reakci, která nepřicházela. Draco stál jako přimražený a nevěřícně valil oči. "Víš, jak jsi říkal, že jsi nikdy..."

"Na to zapomeň." vyhrknul hned, jak našel opět řeč. "Nejsem sebevrah. Na ten mudlovskej nástroj smrti nesednu."

Hermiona se uchechtla, když zaslechla v jeho hlase náznak strachu. "Velký Draco Malfoy, hvězdný kapitán Zmijozelského týmu se bojí sednout na kolo? Odvaha je sice předností Nebelvírů, ale myslela jsem si, že jsi větší chlap, Malfoyi."

Draco očividně sváděl vnitřní boj sám se sebou. Jistěže trefila hřebíček na hlavičku - nic není horší, než zhrzené mužské ego a platí to dvojnásob, pokud je jeho nositel blonďatý, vysoký, zatraceně sexy Malfoy s očima letní bouře.

Frustrovaně si odfrkl. "Fajn." udělal dva kroky a zastavil se vedle jednoho z kol, které stály mezi ním a Hermionou. "Takže, co mám dělat?"

Hermiona se zazubila a jala se vysvětlování. "Nasedneš, chytíš se tady a tady. Tohle je brzda, když budeš chtít zastavit, tak to zmáčkneš. Nohy dáš sem a sem, to jsou šlapátka a..."

"Šlapátka? Jakože u toho budu muset šlapat?" zděšení se mu odráželo v tváři.

"No jasně, jedna noha, druhá noha... a jedeš!" tohle si vychutnávala.

"Ehm... Grangerová, tohle," ukázal na bezesporu drahý černý oblek "je luxusní kousek šitý na míru."

Hermiona je Merlin díky ženou brilantní improvizace. "Dej mi vteřinku." odběhla do domu a během chvilky byla zpátky a v ruce nesla hromádku oblečení. "Určitě ti to bude."

Malfoy si nedůvěřivě měřil pohledem oblečení, které nesla - modré jeansy, obyčejné černé triko a pletený svetr s norským vzorem. "Ne." odmítl razantně. "Tohle si neobleču."

Ne, že by to nečekala. Udělala krok k němu, jeho horký dech ji hladil po tvářích. S upřímným úsměvem se mu zadívala do očí. "Přál sis být obyčejným mudlou. Dávám si příležitost se jím na jedno odpoledne stát. Nikdo kromě mě tě neuvidí, bude to jen mezi námi."

Něco v jeho očích se změnilo, když si od ní vzal hromádku a dal se do převlékání. Sluneční paprsky hřály dost na to, aby se neostýchal a svlékl se do černých boxerek přímo tady venku.

Hermiona si mimoděk skousla spodní ret, když očima hltala každý jeden sval na blonďákově odhaleném těle. U Godrika, tohle se mi nikdy neomrzí. V hlavě přemítala nad tím, jestli byl Malfoy vždycky takhle nebezpečně přitažlivý, nebo jestli se něco změnilo až v poslední době.

Vrátila se myšlenkama zpátky na zem, když Draco promluvil. "Fajn, takže co mám teda dělat?"

"Tady si sedni, pevně se drž a šlapej nohama. Ukážu ti to." naskočila na své kolo a pomalu se rozjela okolo dvorka.

Malfoy se několikrát nadechl a jednou nohou se odrazil, aby druhou zabral do šlapátka. Párkrát se nebezpečně zakýval, jak se snažil najít rovnováhu, ale jako zkušený hráč famfrpálu tohle prostě musel zvládnout. V očích se mu odrážela hrůza a štěstí zároveň.

Když Hermiona naznala, že je bezpečné dvorek opustit, projeli mezi chatou a záhonky na lesní cestu a pomalu začali nabírat rychlost. Cesta byla mírně z kopečka, netrvalo dlouho a setrvačnost pracovala za ně. Srovnali se a jeli vedle sebe, vítr jim šlehal do tváří a hrál si s jejich vlasy.

Malfoy se dal do smíchu, když rozhodil nohy do stran. "Tohle je perfektní!"

Měl upřímnou radost z tak obyčejné věci jako je jízda na kole. Hermioně se po těle rozlil hřejivý pocit a s úsměvem sledovala jeho šťastný výraz a hvězdičky, které se mu odrážely v očích.

Hnali se obyčejnou a přitom tak kouzelnou lesní cestou, kterou barvy podzimu vymalovaly tak, jak by to žádný malíř nedokázal. Chvíli do kopce, chvíli z kopce, až se s červenými tvářemi od větru zastavili na vyhlídce, která jim vzala dech.

Hermiona s úžasem sledovala scenérii, která se před nimi rozprostírala. Za zelenými kopci se obloha barvila do růžové, oranžové a zlaté, jak slunce zapadalo za obzor.

Byla to krása, taková, jakou v rušném Londýně neuvidíte. Ani si nevšimla, že Malfoy opřel kolo o nedaleký strom. Když jí zezadu omotal ruce okolo pasu a bradou se jí opřel o temeno hlavy, aby mohl tu krásu sledovat spolu s ní, nasála jeho vůni, která jí útočila na smysly a poddala se teplu, které z jeho těla sálalo a vpíjelo se do jejího.

Vnitřní klid, který z blonďatého Zmijozela vystupoval, uklidnil i ji samotnou. V tichosti stáli a sledovali slunce zapadající za obzor a kdyby se někdo zeptal, oba by se shodli na tom, že to byl jeden z nejkrásnějších momentů v jejich životě.

Protože když projdete válkou, vážíte si chvil, jako je tahle, mnohem víc.