Poznámka autorky: Opravy už dorazily i sem. Jde se přehazovat uvozovky...

Kapitola VII.- Smůla tě hluboce zbožňuje

„Je tady hrozně moc lidí. Ohňostroje jsou sice na obloze, ale i tak máme docela blbé místo. Uvidíme jen finální fázi, ale ne celé vypouštění raket- ten blbý dav nám zaclání," pronesl Reineteril otráveně.

„Hm..." zamyslela se Jasnovidka a rozhlédla se kolem. „Mám nápad!"

„Ušetřím nám čas a už rovnou řeknu, že je to pitomost."

„Pojďme se dívat ze střechy támhletoho domu!"

Mladík si povzdechl. „Já snad vidím do budoucnosti."

„Co se Reineterilovi na tom plánu nelíbí?"

„Všechno. Začnu od základů- jak by ses tam chtěla dostat?"

„Nějaká cesta by se našla..."

„Nepřemýšlelas nad tím, přiznej to..."

„Tak pojďme na jeden z těch balkónů!"

„Ten samý případ. To jsou pokoje v nějakém hostinci, nemůžeme se tam jen tak vloupat."

„Do našeho pokoje můžeme."

„My nějaký máme? Nezapomínej, že jsme momentálně úplně na mizině, takže si nemůžu bez kradení dovolit ani pitomé jablko, i přesto, že mám hrozný hlad."

„Zatímco se Reineteril sbližoval s tou záhadnou slečnou, já narazila na jednoho sázkaře švindlíře, a protože mám mírně zlomyslnou náladu, rozhodla jsem se jeho momentální oběti prozradit vítězná čísla a ta získala všechny švindlířovy peníze."

„A tys mu je poté ukradla?"

„Ne. Ukázalo se, že jsem pomohla majiteli támhletoho hostince, a on mi nejenže pronajal jeden z jeho pokojů zadarmo, ale také mi věnoval malé procento výhry, takže jsem mohla koupit dárek pro Reineterila."

„Aha. A to tě nenapadlo koupit místo nějakých blbostí jídlo?"

Na tohle mu odpověděla jen širokým úsměvem: „Tak už honem pojďme, nebo to začne bez nás!"

Nějaká usměvavá stařenka jim předala na recepci klíče, ale moc času tam nestrávili, protože Jasnovidka utíkala na balkón, jako by jí šlo o život. Reineteril s ní musel chtě nechtě držet krok, protože si z nějakého důvodu v tom okamžiku nedokázal představit, že by měl pustit její ruku. Podvědomě věděl, že ta řezavá bolest ze ztráty kamene by se v tu ránu vrátila.

Když probíhali pokojem, všiml si, že kromě skromné výzdoby, porouchaně působící skříně a poněkud rozvrzaného lustru místnost obsahovala naštěstí dvě oddělené postele umístěné ve zdvořilé vzdálenosti od sebe. Bylo mu jasné, že v jiném případě by samozřejmě podle dobrých mravů musel lůžko přenechat Jasnovidce - a spát na zemi se mu vážně nechtělo.

„Už to začne! Už chystají rakety!"

„Zníš, jako by se snad měla poušť proměnit v oceán, ne jako by mělo jenom vybuchnout na obloze pár hořících věcí."

„Reineterilův absolutní nedostatek nadšení mě deprimuje."

„Je to jen ohňostroj..."

„Ne," zavrtěla hlavou. „je to první ohňostroj, který sledujeme společně."

Mladík převrátil oči. „První a poslední."

Ozvala se hlasitá rána a nebe nad nimi se na chvíli rozzářilo obrovskou třpytivou květinou. Lidé jásali a připravovali další.

„No...je to celkem pěkné..." zhodnotil to Reineteril znuděným tónem.

„Doufám, že mají v zásobě ještě i nějaké barevnější rakety," řekla to absolutně nezasaženě a bezstarostně, ale její společník už dokázal poznat, že by za to nejraději dodala: „V jejich vlastním zájmu..."

„Víš," začal bývalý student rozpačitě a raději se díval někam opačným směrem. „pokud si zajdeme na nějaké opravdu dobré jídlo, myslím...myslím, že mě tahle naše výprava nakonec zase tak neštve."

Dívka se zubila od ucha k uchu.

„C-Co se tak blbě culíš?! Řekl jsem snad něco divného?!" zděsil se.

Její úsměv se ještě rozšířil. „Nic...jen, že to byla ta nejmilejší věc, kterou jsem od Reineterila zatím slyšela. Jsem neskutečně šťastná, že cestujeme společně."

„Jasně, směšná výprava pro nic, na které nás pronásleduje zombie, mí spolužáci a nějaká krvežíznivá vražedkyně, a jako bonus možná umřeme ještě dřív, než nás chytí... no jo, to jednomu zlepší náladu..."

„Taky si myslím! Reineteril mě zachránil. Ne díky kostkám, ale díky tomu, že je po mém boku. Kdyby ne, osamělost by mě určitě zabila!" zněla, jako by na těch slovech neshledávala nic nenormálního.

Vtom osloveného ovšem něco napadlo. „Hele, Jasnovidko, ty...nejsi do mě zamilovaná, nebo tak něco, ne?"

Chvíli na něj jen tak zírala, ale potom se na celé kolo rozesmála. „Má mě Reineteril za nějakou lehkou holku? Vždyť jsme se poznali předevčírem... Jednou...proč ne, ale teď je to vážně k smíchu."

„To ty tady zníš směšně. Posloucháš se vůbec?"

„A proč to Reineterila tak rozhodilo?"

„To by rozhodilo každého!" bránil se. Na chvíli se odmlčel a povzdechl si. „Tak až nastane to ,jednou', nezapomeň mi to říct, ať tě můžu pořádně odmítnout."

„Spolehni se!" přikývla. „Ale...to Reineterila vážně nezajímá, co jsem mu koupila k narozeninám?"

Ta holka je úžasná. Takhle přejít... pokud ke mně vážně něco cítí, tak jsem jí přece právě musel zlomit srdce, ne? A ponížil jsem ji. To si z toho nic nedělá? Nebo to nechce dát najevo? Měl bych se jí omluvit? Ne, ne, tím bych naprosto přiznal porážku! Ne..."porážku" asi přímo ne...ale...zase by si mě dobírala, že nejsem tak chladný jako o sobě tvrdím! Ne, ne a ne! Neměl jsem to vůbec říkat...

„Nezajímá," ušklíbl se. „ale když už jsi za to vyhodila peníze, tak mi to teda dej."

Černovláska se usmála a zmateně zamžikala. „Reineteril si myslí, že mu to dám zadarmo? Ani kuře přece nehrabe..."

„Tak proč tomu říkáš ,dárek'?!"

„Nevím. Zní to dobře." Pokrčila rameny. „Tak co, zaplatíš?"

„Který idiot by platil za dárek k vlastním narozeninám?" obrátil oči v sloup. „Tak co za to chceš?"

„Informaci! Nemůžu přece Reineterilovi pogratulovat, když ani nevím-"

„Dvacet tři. Je mi dvacet tři let," zavrčel otráveně. „Spokojená? Nuže, teď mi to už předat můžeš, ne?"

„Dvacet tři...hm, to je pět let věkového rozdílu..."

„Zases změnila téma?" povzdechl si. „No jo, tobě je vlastně teprv osmnáct... středoškolačko."

„Protivný Reineteril nedostane svůj dárek!"

„Ó, jaká to výhrůžka...."

Jasnovidka nasadila slavnostní výraz. Něco vylovila z kapuce svého pláštíku. „Ta-dá! Všechno nejlepší!"

„K...Kostka? Obyčejná...obyčejná hrací kostka...a k tomu jen jedna..." téměř až žasl bývalý student, když udiveně zíral na maličký předmět na její dlani. Dřevěná krychlička s šesti na červeno nabarvenými stranami a černými puntíky se prostě tvrdohlavě nehodlala proměnit v diamanty. Váhavě si to vzal.

„Vůbec není ,obyčejná'. Je kouzelná," přisvědčila dívka okamžitě.

„Jen neříkej, že přináší štěstí..."

„To ne, myslím..."

„Tak co dělá?"

„Nevím! Ale ta kořenářka, co mi ji prodala, říkala, že je naplněná energií."

„Koupilas kostku...u kořenářky?"

„No a?" zeptala se zmateně. „Ale důležitější je, líbí se Reineterilovi dárek?"

„Přeskočilo ti? K čemu mi to má být? Na větší blbost už jsi přijít nemohla."

„To mě těší!"

„Tím jsem chtěl říct ,nelíbí'..." zamumlal rezignovaně. „Ale i tak...díky."

Ale Jasnovidka už to samozřejmě považovala za uzavřené. „Výborně! Ohňostroj už dávno skončil...takže bychom měli jít spát..." její hlas znejistěl, protože si na něco důležitého vzpomněla. „Ne! Málem bych zapomněla! Jídlo! Reineteril má jistě hlad!"

„A ty snad ne?"

Zavrtěla hlavou. „Co vlastně jíš? Co jsi vlastně za bytost? To hodně rozhoduje, protože jídlo pro lidi je o mnoho hůře sehnatelné než potrava nelytií a tak dále..."

„To tě nemusí zajímat. Stačí, že ze zdravotních důvodů držím jablečnou dietu."

„Tak proto tehdy Reineteril kradl jablka!"

„Ne-nekradl! Jen jsem si je na neomezenou dobu vypůjčoval!"

„Dobře! Tak tedy pojďme nějaká sehnat!"

„Kašli na to. Vydržím do rána. Nejsem člověk."

„V tom případě, dobrou noc!" a s tímhle bojovým pokřikem ho táhla z balkonu do pokoje. Reineteril si vyděšeně uvědomil, že celou tu dobu svíral její ruku, ale teď ji bude muset chtě nechtě pustit. Udělal to. Přesně jak si myslel, myslí mu začal přejíždět nepříjemný pocit, že potřebuje kámen...a že ho nemá.

Jasnovidka si sundala plášť, hodila ho na noční stolek, skočila do postele, zachumlala se do peřin a do několika sekund už vypadala kompletně ponořená v zemi spánku.

Mladík zhasl všechny lampy a ve tmě se pokusil usnout. Ležel na trošku moc tvrdé matraci, ale nedařilo se mu ani zavřít oči, natož spát. Něco chybělo...ale nejen v jeho kapse, ale v celé jeho existenci. Třásl se a nemohl na to přestat myslet. Teplo kamene zmizelo - a s tím jakoby klesla jeho tělesná teplota, připadal si jako v horečce, ale přitom mrzl. Nemohl to vydržet.

Přiškrceně lapal po dechu. Ten kámen...ho přece chránil... Jak teď bude vypadat jeho život? Ne, ne, ne, od základů špatná hypotéza - bez toho artefaktu přece ani žádný "život" není! Kde ho má? Proč není u něj? Proč nedrží jeho mysl vcelku? Co teď Reineterila zachrání? Vždyť bez kamene se celý rozpadne! Alespoň se tak cítil. Jediné, co se mu zdálo hlasitější, než vlastní přerývavý dech, bylo tepání uvnitř jeho hlavy.

Pak se ovšem jeho zamlžený zrak zatoulal ke spící Jasnovidce. Ona je přece taky držitel Požírače duší! Problém vyřešen- rozhodnuto! On ho přece úplně očividně potřebuje víc než ona! On bez něj nemůže žít! Navíc, ona svůj kámen zjevně nenávidí, takže všimne si vůbec, pokud by najednou zmizel?

Celý rozechvělý zoufalstvím vstal a malátně se připlížil k jejímu nočnímu stolku. Opravdu doufal, že to, co hledá, bude schováno zrovna tam. Kdyby nebylo...kdyby si to nosila stále s sebou a neodkládala to... Pustým strachem šílený mladík ihned pomyslel na dýku, kterou mu před dvěma dny předala.

Vždyť tvrdě spí. Nemůže se bránit. Nebude těžké jí prostě podříznout hrdlo a prohledat ji. Ostatně, jakožto mrtvá sotva na krádež přijde a bude si nárokovat vrácení, takže... Bývalému studentu to v tu chvíli přišlo jako výborný nápad.

Okamžitě zmíněnou zbraň tasil a přiblížil se ke své průvodkyni. Ta se ve spánku zavrtěla.

„Reineteril...nemůže usnout...?" zamumlala náměsíčně, aniž by otevřela oči.

Kámen...nic jiného nepotřebuju!  Uprchlík ze Severní akademie se soustředil jen na tu agónii, která mu trhala žíly zevnitř, na nic jiného. Napřáhl se. Bude to tak jednoduché...Nakonec stačí jenom bodat a bodat, dokud se nepřestane hýbat, ne?

„Reineteril zase vypadá smutně," zašeptala Jasnovidka pořád v zemi snů. „nemusí se cítit osamělý. Vždycky může přijít za mnou... Je to můj jediný přítel..."

Mladík se roztřásl ještě víc a dýka mu vypadla z rukou. Zazvonila o podlahu, ale dívku to neprobudilo. Její společník se po vzoru své zbraně sesunul k zemi. Jeho oči se zalily slzami. „Blbko...o čem se ti to zatraceně zdá?" zavzlykal. Jenže touha zaplnit prázdnotu po kameni kamenem nezmizela. Musí alespoň zkusit prohledat její odložený plášť.

Už ani nedoufal, že bude mít jeho zlodějská výprava úspěch, nicméně, když opravdu objevil zářící smaragd, nepřipadlo mu to ani trošku podezřelé. Jakmile kámen spatřil, všechna jeho bolest se otupila. I přes tmu jaksi vnitřně viděl, jak se vzácný artefakt třpytí a leskne.

Bez prodlení svůj nový Požírač duší vzal a s pocitem opravdové úlevy si ho schoval do kapsy. Do jeho srdce se vrátil klid. Vzduch už zase mohl sloužit k dýchání. Uklidněný, či spíše omámený se vrátil zpátky do své postele a pokojně usnul.

Probudil ho až zvuk tekoucí vody. Umyvadlo? Jelikož k pokoji byla připojena malá koupelnička, zase tak nepravděpodobné to být nemuselo. Reineteril si promnul oči, vstal a šel se tam podívat.

Opravdu. Kohoutek umyvadla byl pootáčený dokořán. Mladík s dosti nasupeným výrazem vodu zastavil a už si připravoval, jak za tohle Jasnovidce vynadá. Pak si ale vzpomněl, co včera v noci prováděl on a uvědomil si, že jí vlastně nemá co vyčítat. Jedno umyvadlo, no a. Oproti jeho provinění je troška vyplýtvané vody nic. Měl by se jí spíše omluvit, ale nedokázal k tomu najít odvahu.

„Dobré ráno!" ozvalo se z obytné části skromného apartmá. Bývalý student se tam okamžitě vrátil, možná s trošku nápadně provinilým výrazem ve tváři.

„Bré ráno," zasyčel. „Konečně vzhůru? Co má znamenat to umyvadlo..." jeho hlas se vytrácel čirým zmatením. „a...ty jsi spala v tom plášti?" Kus oblečení totiž ze stolku zmizel, ale jeho majitelka stále ležela v peřinách, bez jakýchkoli náznaků, že by už vstala a oblékla se.

„Umyvadlo? Plášť?" zamžikala překvapeně. "To jsem musela udělat v náměsíčnosti." řekla to jen tak, jako poznámku o počasí.

„Náměsíčnosti?"

Přikývla. „Muselo se to stát potom, co skončil ten divný sen." Pokrčila rameny.

„Divný...sen...?" zopakoval a zbledl skoro do běla.

„Zdálo se mi o tom, že mě Reineteril chtěl zabít. Touhle dýkou," na důkaz se pro zbraň ležící vedle její postele natáhla a pozvedla ji po výšky.

Oslovený se strojeně zasmál. „Hm, to je ale n-nesmysl...." Sakra, sakra! „A přestaň, je to děsivé. Odkud se tam ta dýka vlastně vzala...? To by mě zajímalo..." všiml si, že mu vynechává hlas a po zádech mu běhá mráz.

Jasnovidka vstala, oprášila si šaty a v jejích očích se mihla opravdová vážnost. Provrtala svého společníka vyčítavým pohledem a přešla k němu blíž.

Reineteril už se nadechoval, že se začne omlouvat a pokusí se jí to všechno vysvětlit, ale ona ho předběhla.

„Na tom nezáleží! Byl to prostě divný sen!" zazubila se. "Ale Reineteril nemá čas tady takhle lelkovat, ne? Musí do toho hostince U přihlouplé sovy, jak mu říkala ta zlodějka, aby od ní získal kámen zpátky, ne?"

„Přesně tak!" Modlil se, aby nepoznala, jak velká tíha mu spadla ze srdce. Teď už jenom dostane od falešné "Adelaide" zpátky to, co mu patří, a všechno bude v pořádku.

„A mimochodem...Reineteril se tváří, jako by mu uletěli sršni."

„Včely," povzdechl si. „A to proto, že jsem kvůli tvému náměsíčnému žvanění nemohl usnout."

„Ale pořád mi ještě neřekl, co studoval."

„Jak to s tím souv- ne, radši se neptám."

A s těmito slovy započali další den.

O pár minut později

„Určitě se mě její poskoci pokusí zabít. Proč jinak by mě zvala? Mimoto...Říkalas, že neumíš bojovat. Tak se drž někde vzadu, ať tě nechytnou." Reineteril nejistě svíral kliku majestátních dveří.

Sice to nechtěl přiznat, aby nevypadal jen jako idiot se siláckými řečičkami, ale ani on nepatřil mezi světové válečníky. Rozhodně se necítil na to, aby porazil několikanásobnou přesilu ozbrojenou kdovíčím jen titěrnou dýkou. Bez kamene ne.

Potřeboval hlubokou psychickou přípravu, než bude s to se vrhnout do tak riskantní situace. Pro začátek zkoušel zhluboka dýchat.

Ovšem osud, který zapomněl své jméno, měl očividně jiné plány. „Proč nejdeme dovnitř?" položila svou ruku na jeho, zatlačila na kliku a dveře se otevřely.

Bývalý student zcela logicky očekával, že se na něj spustí proud nepřátel, ovšem nic. Ticho. Prázdno. Hala, do které vešli, vypadala jako obyčejný hostinec, akorát že absolutně bez hostů.

„Kde jsou?" Ovšem jakmile to vyslovil, věděl, že ta otázka je zbytečná. Jakmile učinil pár kroků vpřed, všiml si velkého nápisu na stěně, který nebyl viditelný z oken ani z úhlu na prahu dveří. Ten nápis působil jako napsaný krví. Stálo tam: „Na světě je místo jen pro jednu Adelaide, a to pro mě."

Když se ovšem Reineteril přiblížil ještě více, pochyby zmizely.

Ten nápis rozhodně nevypadal jako napsaný krví. On vážně byl.

„Vážně...kde jsou?" zopakoval otázku. Chtěl, aby mu jeho otravná průvodkyně potvrdila, že jsou naživu a ta krev na stěně je jen prasečí, koupená v nejbližším řeznictví.

„Dozajista v salónku," odvětila Jasnovidka tak nějak nad věcí a kývla směrem ke zdobeným dveřím.

Mladík si byl dobře vědom, co tam asi najde, ale i přesto opatrně vešel dovnitř. Černovláska ho s kamenným výrazem následovala jako vypočítavý stín.

Jeho podezření se potvrdilo. Jedna židle byla odtažená od stolu doprostřed místnosti a na ní seděla žena, se kterou včera mluvil. Nehýbala se a krev ze střelné rány uprostřed jejího čela stékala po její mrtvolně bledé pokožce.

Kolem židle v různých směrech leželi "Adelaidini" poskoci. Každý z nich měl dlaň přiloženou na levé straně hrudi, jakoby přísahali. Stejně jako jejich vůdkyně, i oni obdrželi kulku do hlavy a nyní nehybně očekávali konec věků.

„To je hrozné..." zašeptal Reineteril přiškrceně.

Jasnovidka ovšem jen tak bez jakýchkoli prostojů přešla k mrtvé dívce a zblízka se jí zadívala do tváře. Poté ji pohladila po vlasech.

"Co to děláš?!"

„To, co by měl dělat Reineteril. Hledám jeho kámen," poznamenala úplně nezasaženě a vyprostila z účesu nehybné mrtvoly křišťálovou sponu.

„Co to přesně děláš?" poupravil svou otázku.

Přiblížila se k němu, aby mu ukázala svůj úlovek. Zblízka ozdoba připomínala klíč.

„Ty myslíš...?"

„Ano. Uložila Požírač duší do své šperkovnice a my se tam pomocí tohohle dostaneme."

Její společník byl však příliš ohromený na to, aby se také připojil do pátrání. Nemohl uvěřit krutosti celé situace. Ano, možná se jednalo o gang podvodníků, ale zasloužili si postřílet? A navíc ten zvrácený způsob, jak vražedkyně naaranžovala těla...a ten psychopatický nápis...

Ale ačkoli si to nechtěl přiznat, pravý důvod jeho zmatených pocitů ležel někde úplně jinde. Byl to Jasnovidčin ledový klid a racionální způsob jednání, který v něm vzbouzel děs i obdiv zároveň. Taky její očividný nezájem o zbytek světa, který ho nutil pokládat si otázky, jestli vůbec jedná s lidskou bytostí.

„Určitě je tady. Každý by si tak důležitou věc bral všude s sebou. Navíc, tak by si to přál její kámen."

„Její kámen?" Doopravdy Reineteril poslouchal jen sotva na půl ucha. Jeho myšlenky se vznášely někde úplně jinde.

„Byla vlastníkem Shromažďovače. To je Požírač duší, který umí vycítit ostatní kameny a přitahovat jejich majitele k sobě. Velmi otravný soupeř."

„Hm," kývl. Jak vlastně ztratila paměť?

„Adelaide pohodila pistoli do vedlejšího pokoje."

„Hm." Její bratr zemřel...jak?

„Není moc hezké počasí, takže hledání Reineterilova zlého kamene asi vzdám."

Pořád přikyvoval do rytmu. „Hm." Když má kámen, musela potkat Obchodníka...

Pozvedla jedno obočí. „Za oknem je obrovský drak!"

„Hm." Odkud vlastně pochází?

„Reineteril si z celého srdce přeje zůstat se mnou až do konce života a koupit mi spoustu, spoustu sušenek."

Znovu přikývl. „Hm." Počkat...co to říkala? „CO?!"

„Možná měla v tomhle hostinci pokoj. Půjde se tam Reineteril podívat?" usmála se, jako by ho zvala do kavárny.

Lidská bytost...Koho to zajímá? Může mi být ukradené, jestli přede mnou stojí robot nebo vesmírný parazit, Jasnovidka je prostě...Jasnovidka! Oplatil jí úsměv. „Samozřejmě! Najdeme ten kámen a vypadneme!" znělo to docela přátelsky.

Přešla k němu tak blízko, že je dělila jen necelá stopa. „Myslím, že Reineteril..." zadívala se mu hluboko do očí.

„Co?" Určitě mi chce říct něco převratného, nebo mi složit nějakou významnou pochvalu...

„Myslím, že Reineteril," její hlas zněl tiše a melancholicky. „už dostává halucinace z hladu."

Převrátil oči. „To jsem mohl čekat." Odstrčil ji od sebe. „Tak pojďme. Musím svůj kámen dostat zpět."

Po pár krocích si ale něco uvědomil. Kámen... vždyť já mám tvůj kámen! Fakt, že do něj žádné náhodné informace neproudí, ho zarážel a děsil. Znamená to, že vlastníkem je stále ještě Jasnovidka?! A pokud ne...pokud artefakt zrovna neslouží nikomu... Pak jak může to užvaněné individuum vědět tolik věcí? A co je hlavní- proč se o krádeži ještě nezmínila? Není možné, aby si toho nevšimla!

S očima vytřeštěnýma a plnýma strachu se prudce ohlédl jejím směrem. Ona se však jen lehce usmívala a něco si broukala. Zhluboka se nadechl a pokusil se uklidnit sám sebe. Pokud se bude pořád takhle plašit, tak z toho zešílí. Ukradl cizí kámen a musí se s tím pocitem prostě smířit.

Ale moc se mu to nedařilo. Ve svém absolutně rozhozeném a nesoustředěném stavu si dokonce ani nevšiml, že se zastavil a zírá do prázdna, dokud mu dívka nezačala mávat šperkovnicí před obličejem.

„Našla jsem to. Není pochyb, že Reineterilův kámen je uvnitř."

„Tak mi to dej a klíč taky."

„Dokud je Reineteril v takovém stavu, tak ne."

„Já bez svého kamene nemůžu žít!"

„A to je důvod, proč by se mu tato krabička neměla dostat do rukou."

„Nakládáš právě s mým potvrzeným majetkem! Navíc, pořád opakuješ, jak si vážíš téhle výpravy, ale přitom mě jen otravuješ! Ty nikam jít nemusíš, jsi tady jenom proto, že parazituješ na mém cíli a na mně! Tak mi dej ten kámen..."

„Proč si ho Reineteril nevezme, když po něm tak touží? Dobře ví, jak slabá jsem, takže by neměl být problém vzít mi tu šperkovnici násilím, ne?"

„Ne," zavrtěl hlavou. „tebe se nedá podceňovat. Když tohle říkáš, tak by sis určitě tu blbou krabici vzít nenechala. Navíc, vážně si myslíš, že bych na tebe zaútočil? Blbko."

„Vida, to znělo docela příčetně!"

„Pokud mi ten kámen nedáš, budu se muset snížit ke krizovému řešení, je ti to jasné, ne?"

„To zní zábavně!"

„Dobře, řekla sis o to..." zavrčel a zhluboka se nadechl. Propálil ji nenávistným pohledem, pak se uklonil a zašeptal: „Vrať mi můj kámen, prosím..."

„Napřed jsem si říkala, že je mi Reineterilův život dražší než úleva od bolesti abstinenčního záchvatu, ale...nakonec je to přece jenom jen jeho volba. Když říká, že chce umřít v agónii..." vtiskla mu šperkovnici s klíčem do rukou, ale tvářila se u toho zasmušile. „...tak mu nebudu bránit."

„Díky..."

„Nikdy..." Zadívala se mu zpříma do očí. „nikdy neděkuj za podepsání rozsudku smrti."

„To mi opakuješ pořád dokola," povzdechl si otráveně, zatímco vyndával Požírač duší z krabičky a s pocitem úlevy a štěstí si ho uschoval do kapsy. „Mimochodem, jak dlouho tady plánujeme stát mezi mrtvolami? Ještě si někdo začne myslet, že jsme je zabili my."

„Navíc je už čas opustit Traldis," přikývla.

„A co to jídlo? Domluvili jsme se přece, že zajdeme někam na snídani." Mladík se rozhodl pustit kradené kameny, děsivě se chovající jasnovidky i mrtvé podvodnice z hlavy. Oproti Morixově smrti jsou to všechno jen maličkosti a to ho nesmí vyvést z míry.

Diskutujíce o jídle a na oko hádajíce se o ničem nesourodá výprava opustila hostinec.