Zatímco jsem se schovávala a utíkala před povinnostmi, alespoň jsem měla dost slušnosti, abych vzniklý volný čas věnovala dokončení dlouho slibované druhé bonusovky. Doufám, že se vám bude líbit! Je trošku delší, protože mi bylo vážně blbé půlit to dvou článků, takže snad to nebude vadit. A co o ní říct? Trošku jsem si zavatovala. Soustředila jsem se hlavně na to, abych vám ještě více přiblížila postavy, jejich záliby a rodinné vztahy, výhledy do jejich budoucnosti a tak podobně, čímž malinko utrpěl děj. Ale moc mě to bavilo psát a doufám, že se tím alespoň někomu zavděčím!

A tím máme vlastně Kameny z krku. Už budou jen opravy starých kapitol, žádná nová. S ohledem na to jsem vybírala i písničku - její text se ani tak nehodí k této bonusovce konktrétně, spíše tak obecně k celým Kamenům vcelku (respektive, k ději ne, jenom k těm sentimentalitám). Také je to pro mě osobně velmi nostalgická píseň, stejně jako se nostalgickou stala tato povídka.

Takže už mi stačí jen popřát vám hezké počtení a moc poděkovat, že jste to se mnou vydrželi přes dvacet kapitol! Děkuji!

Závěrečná bonusová kapitola II. - Soukromé očko

5 let po Doslovu

„To byl už dneska poslední," pronesl mladý lékař potěšeně a zavřel šuplík kartotéky. Dnes už žádného pacienta objednaného nemá. Za chvíli by měla dorazit sestra, která tady bude ošetřovat případné urgentní případy, zatímco on si vezme zasloužené odpoledne a večer volna.

„Odkdy trpí Reineteril samomluvou?" ozvalo se odněkud.

„Odkdy jsme se přestali vyhýbat ordinaci?" prohodil s úsměvem a otočil se. Za ním stála černovláska a zubila se od ucha k uchu.

„Od té doby, co se nudím, a napadlo mě, že si zajdu provokovat Reineterila."

„K tomu budeš mít dneska příležitost až do rána," skoro až zapředl. Opravdu se těšil. V poslední době na sebe neměli moc času a každá chvilka, co spolu strávili, mu byla vzácná.

Ovšem Adelaide namísto toho, aby mu odvětila něco podobně natěšeného, se zatvářila vážně a její úsměv povadl. „Nebudu. Mám práci."

„Co? A to nejde odložit? Vždyť přece víš, že jsem tady od rána do večera, a když se Caileithg konečně jednou za rok nabídne, že to vezme za mě-"

„Ať se Reineteril podívá," prohlásila tajemně, obrátila se a směřovala z ordinace pryč. On ji následoval. Jeho skvělá nálada byla rázem v tahu. Co může být tak důležitého, že jim může překazit společný den? A navíc se tak dlouho těšil.

Na chodbě málem došlápl na jeden z modrých pruhů na pestrém koberci, ale včas se zastavil. Naštěstí, protože tlak na spínač pod modrou spustí síť padající ze stropu. Adelaidino překvapení pro zloděje. Podobnými pastmi pokryla celý dům, ale k vlastnímu zklamání nemohla použít nic opravdu nebezpečného, protože její spolubydlící se chytil každý týden alespoň do dvou.

Ještě než vstoupil do bytu, chytil papírovou vlaštovku, co k němu plachtila. Zatímco vcházel dveřmi do obývacího pokoje, vzkaz si rozbaloval a dal se do čtení. Některé řádky si musel nevěřícně přeletět očima dvakrát.

„Hej...tohle jako myslí vážně?" zeptal se rozhozeně. „Ten chlap je blázen. Najímá si tě na něco takového a ještě za to nabídne přes pět set tisíc zlaťáků?"

„Ten případ přijímám!"

„Ty přijímáš každý případ. Vzpomínáš, jak jsme onehdy honili čísi zatoulanou kočku?" povzdechl si. Posadil se na gauč. „Ale to nic nemění na tom, že si ten člověk vůbec neváží peněz. Chce po tobě, abys mu řekla, kde jeho ex manželka schovala nějaký rodinný poklad, chápu to dobře? A za tohle ti dá pět set. Magor."

„Kámen mlčí," pokrčila rameny a s potutelným úšklebkem usedla vedle něj. „Nutnost vyšetřování!"

„Tak kvůli tomu na mě dneska nemáš čas? Jdeš vyzpovídat nějakou provinční šlechtičnu, protože její bejvalej chce nějaké...něco? Nemůžeš tam jít zítra? Ten poklad neuteče," zabručel mladý doktor otráveně.

Zlehka se dotkla jeho ruky. „Ale já dneska na Reineterila rozhodně čas mám!"

„Předtím jsi říkala, že ne...počkat!" zavrtěl hlavou. „Už to celé chápu! Ty se mě tu nestydatě snažíš rekrutovat jako asistenta!"

„Ou, prohlédl to..."

„Žádné takové. Mně se tam nechce. A navíc, dobře si vzpomínám, jak to probíhalo minule, předminule a vlastně pokaždé, co jsem ti zatím pomáhal. Přísahal jsem si, že už tu chybu v životě neudělám."

„Když budu vyšetřovat sama, hodně se to protáhne..."

„Dneska už to stejně nestihneš, i kdybych šel s tebou. A to je hodně špatné, protože další volný den budu mít až kdoví kdy, v nejlepším případě za půl roku," zamumlal nevrle.

„Přísahám, že to tentokrát nebude nebezpečné!"

„Tos říkala i minule. I tehdy, když jsme pátrali po té zatrolené kočce, jsi to řekla." Dobře si na to pamatoval. Pronásledovali zatoulanou a vyděšenou šelmičku do staré, opuštěné budovy, kde si shodou náhod zrovna vyřizovaly účty dva mafiánské gangy. Div, že se z toho tenkrát dostali živí. Vážně bezpečná mise.

„Však! A také že nic z toho zatím nebezpečné nebylo!" nevinně se zazubila. „A navíc, tentokrát je v plánu exkluzivní infiltrační záminka!" Vstala a nejspíš pro něco šla.

„Exkluzivnější než potulná vědkyně zkoumající mimozemské rasy? A než bodyguard-uklízečka? To byly zatím podle mě tvé nejlepší kousky."

„V tomto případě nic takového není potřeba! Vyšetřovaná mi otevře dveře bez jakékoli krycí identity," odvětila Adelaide potěšeně z kuchyně. Bylo slyšet nějaké podezřelé šustění a chrastění nádobí, ale po chvíli úspěšného hledání se vrátila zpátky ke svému spolubydlícímu a podala mu lístek.

Zahleděl se na to a předčítal: „Rodina Alleys-Railových dává držiteli této vstupenky své pozvání na veřejnou oslavu narozenin lady Lianny Alleys-Railové. Každého uvědomělého hosta vřele vítáme a těšíme se na naše seznámení." Nemohla si nevšimnout, jak se jeho výraz najednou rozzářil.

Přisedla si zpátky vedle něj. „To přiložil klient k objednávce. Nechť se Reineteril podívá na datum."

„Můžu hádat? Když mi to tak příhodně říkáš, tak to bude dneska." Číslo na papírku jeho domněnku potvrdilo. „A tím pádem jsi to byla ty, kdo Caileight nenápadně poradil, ať to dneska vezme za mě, co?"

„Naštvaný Reineteril?" S úsměvem si opřela hlavu o jeho rameno.

„Jo, pekelně," uchechtl se. „Proč to neděláš častěji?"

Jasnovidka však nehodlala nechat téma změněné dlouho a bez jakékoli odpovědi na něj jen zírala a její šedé oči se darebácky leskly.

Povzdechl si. „Tak jo. V kolik hodin vyrážíme?"

Teď už se culila od ucha k uchu. „Věděla jsem, že Reineteril neodolá!"

„Ale věř mi, že si to budu chtít vynahradit!" potutelně se pousmál. „Caileight čekají otrocké časy."

...

„Co je vlastně ten poklad zač? Jak to vypadá?" zjišťoval mladý lékař, zatímco se kočár blížil k honosné rezidenci jejich cíle. Před vilou svítily na korunách stromořadí nastavené zářivky, nádvoří se plnilo dostavníky a štěbetání hostů doléhalo až k němu. Samotná cihlová vila působila spíše jako hrad, což ostatně měla sídla provinční šlechty ve zvyku.

„Prý je to kámen," odvětila Adelaide stroze.

Reineteril si otráveně podepřel bradu. „Nějak jsem čekal, že to řekneš. Ty potvory jsou ve všem. Ale snad to nebude Požírač duší." Obrátil hlavu ke své spolubydlící. „A krom toho, zníš nějak...sklesle. Jsi úplně zelená. Stalo se něco?"

„Absolutně nic. Pouze je mi v tuto chvíli trošku špatně. To přejde."

„Jsi si jistá? Kašli na toho zazobanýho blázna, ať si těch svých pět set vecpe někomu jinému. Když ti není dobře, měli bychom jet domů." Vůz už zastavoval na nádvoří.

„V pořádku! Mě jen tak něco nerozhází. A navíc," propálila ho pohledem plným odhodlání. „toto je přece součást mého vykoupení. Splním tolik úkolů pro jiné, kolik to půjde, a vyvážím tou službou, tím dobrem, zvěrstva, která jsem napáchala předtím."

„Ale vždyť si za to necháváš platit."

Otevřela dveře a naoko uraženě poznamenala: „Kočka byla zadarmo." A tím to nejspíš považovala za uzavřené.

Vystoupili, zaplatili kočímu a ruku v ruce se vydali k recepčnímu stolku.

„Jak se vlastně chystáš vyšetřovat? Nevypadáš teda, že bys na sebe nechtěla poutat pozornost," pronesl Reineteril tiše. Měl pravdu. Její mírně třpytivá rudá večerní róba rozhodně nebyla něco, co si na sebe člověk vzal, když chtěl splynout s davem. A jakoby to nebylo už nápadné dost, v pečlivě zapletených černých vlasech jí zářila rubínová čelenka. Lékař dávno věděl, že je červená její nejoblíbenější barva, ale přesto se mu to zdálo trošku moc extravagantní. Nicméně ať už si to připouštěl, nebo ne, uznával, že jí to sluší.

„Nevím, na něco přijdu," odvětila bezstarostně. S radostí zaznamenal, že její tón už zní mnohem zdravěji než před chvíli.

„Buďte pozdraveni," oslovil je recepční a očekával vstupenky.

Oba mu je předložili. „Dobře. A kdo, prosím, ctěně ráčíte být? Pane?"

„Doktor Reineteril Ailesmonten, lékař. Bydlištěm v Teneazii."

Muž si to všechno poctivě zapisoval. Každému bylo jasné, že kdyby host uvedl nějaké neprosperující povolání, nebo oblast, kterou šlechta neshledala módní, na večírek by se nedostal. Poté vzhlédl od seznamu ještě jednou. „Paní?"

„Já jsem soukromé očko, taktéž z Teneazie. Adelaide Jilearová Ailesmontenová, jméno mé. Zní to úžasně, viďte? Překrásné iniciály!"

Recepční jim pokynul, ať pokračují do vstupní haly. Reineteril se tlumeně zasmál. „Tak teď konečně vím, proč sis mě vzala."

Sálem se rozléhala hudba. Drahé boty vznešených hostů klapaly o patrně mramorovou podlahu prostorného parketu a kolem u stolů spolu lidé živě konverzovali a neméně živě konzumovali exotické nápoje a nezdravá jídla. Ze stopu hrozila spadnout ta nejtradičnější sarahská výzdoba – závěsné květináče s těmi nejpůsobivějšími druhy rostlin. Celou tu nádheru držely tři mohutné sloupy, tvořící trojúhelník mezi dveřmi a dvěma od nich nejvzdálenějšími rohy.

A uprostřed toho všeho se skvěl obrovský lustr. Soubor snad stovek, možná tisíců křišťálových svítilniček dominoval celé místnosti.

„Dobře vím, proč se mě Reineteril uvolil doprovázet," prohodila Jasnovidka zákeřně. „Nuže, pojďme splnit ten účel, dokud kořist ještě nedorazila." Během těch slov významně zírala na parket.

„Ani náhodou. Neslyšíš, co právě hraje?"

Zaposlouchala se. „Zní to jako nějaká písnička."

„Tvůj mizerný hudební sluch nedělá pokroky, jak vidím. To je ploužák. Jenom obyčejný ploužák."

Kývla. „Hm, tak to mi vyhovuje."

„Objímat se přece můžeme i doma. Navrhuji počkat, až začnou hrát něco pořádného."

„Reineteril mermomocí touží mít pošlapané nohy."

„Rád to risknu." Společenské tance vždycky patřily mezi jeho koníčky. Měl je rád už od prvních tanečních na střední.

Píseň dozněla a kapela rozehrála další. Tmavovlásek se zaposlouchal. „Hm, tohle je blues. Co myslíš?"

„Je to na Reineterilovo vlastní riziko."

„Beru to jako souhlas," prohlásil nadšeně a nabídl jí rámě. „A co vlastně budeš dělat, až se vyšetřovaná objeví?" zeptal se, zatímco společně kráčeli na parket.

„Prohlédnu si ji," odvětila, jako by to všechno vysvětlovalo.

„Ale zatím tu ještě není, ne?" ujistil se. „Dobře, pamatuješ si základní kroky bluesu?" Byla to řečnická otázka, dobře si uvědomoval, že pro její geniální mysl není uchování několika pohybových sekvencí žádná potíž, ale při jejich převádění do praxe nastane problém.

Jednou rukou ji chytil kolem pasu a druhou sevřel její dlaň v klasickém tanečním držení.

„Tančit s Reineterilem je pro mě zábava, ale věřím, že on to tak nejspíš nevidí," poznamenala Jasnovidka se zlomyslným potěšením.

„Začíná se krokem doleva a potom mírně pokrčit kolena," informoval ji. „A ne, tohle je má odměna. Když už ti musím asistovat na další čmuchalské misi, alespoň tohle si užiju."

„Pokud vím, Reineteril se kdysi tancem zabýval," prohodila.

„To už bylo hodně kdysi... Ale ano, po tanečních jsem chvilku brigádničil jako pomocný instruktor. Bavilo mě to. No, já ti už o tom vlastně vyprávěl-"

Nemotorně se podtočila a široce se usmála. „Nevadí mi to slyšet ještě jednou. Vím, že o tom Reineteril rád mluví."

„Vlastně jsem ti to vyprávěl už asi tak dvacetkrát. Znáš ten příběh lépe než já," uchechtl se. Zatímco vnímal tóny hudby, přistihl se, jak se naprosto bezstarostně usmívá. Na kroky se soustředit nemusel, zautomatizoval si je před dávnou dobou a dosud je nezapomněl. Vychutnával si ten klid, ten řád, tu plynulou ladnost, ten stav, kdy člověk neregistruje nic kolem, jen muziku a tu druhou bytost, co tančí s ním. Proto si tehdy kdysi společenské tance tak oblíbil.

Najednou ho ovšem z toho pořádku něco vytrhlo. V davu lidí, kteří seděli u stolu a sledovali páry na parketu, zahlédl ji. Už to byl nějaký ten rok, co se viděli naposledy, ale poznal ji bezpečně. Ona se příliš věnovala pojídání nějakého exotického zákusku a zjevně hodně hlasité konverzaci s hosty kolem sebe, takže si ho zatím nevšimla. Polila ho nervozita. Upřímně doufal, že ho nepozná.

„Jasnovidko, je tady...jedna z nich je tady," zašeptal úzkostně a naprosto spoléhal, že jeho družka prostě jako obvykle bude vědět, o kom mluví. Měl pocit, že není čas, aby to vysvětloval.

„Tak to je čas se dát do práce," odtušila Adelaide se zvláštním úsměvem. „Každý teď máme svůj zájem. Reineteril se chce vyhnout té osobě. Můj klient chce, abych vyšetřovala. A já chci ochutnat deimandijský sýrový salát."

Odešli z parketu a odklidili se do davu. Lékařův pohled se pořád nervózně stáčel k povědomé tmavovlasé ženě na druhém konci sálu.

„Tři..." zašeptala Jasnovidka natěšeně.

„Co? Co teď vlastně-"

„...dva, jedna, teď." Jakmile to dořekla, dveře do haly, které byly po příchodu většiny hostů zavřeny, se otevřely. Dovnitř vkročily stráže, následovány elegantní šlechtičnou ve velmi draze působící blankytně modré róbě.

Adelaide kývla. Očividně zavětřila svou oběť.

Hudba utichla. Oslavenkyně ladně plula celou síní a zastavila se vprostřed. Okamžitě přiletěl sluha s mikrofonem.

„Dobrý večer, vážení. Jsem Lianna Alleys-Railová a ze srdce vám děkuji, že vás mohu hostit na skromném banketu pořádaném na oslavu mého osobního jubilea," pronesla blondýnka, jakmile si od něj přístroj převzala.

„Stejně nechápu, proč si ti šlechtici zvou na svoje večírky neznámé lidi," zasyčel Reineteril tiše.

„Nikdo nezve neznámé lidi," opravila ho Jasnovidka. S až hmotně sálajícím soustředěním vyšla směrem k Lianně. „Příjemci pozvánek mohli být nejrůznější, ale vždy jen prověřené osoby. Bývalí přátelé, kterým je nutno se připomenout. Potenciální nepřátelé, které je třeba uklidnit. Konkurence, kterou je nutno ohromit."

„Tak co tu pak děláme my?" zeptal se mírně otráveně, když s ní srovnal krok.

Černovláska se na něj jen vědoucně zazubila. „Uzurpujeme si ten deimandijský salát."

„Vážně tě nesnáším," odvětil se širokým úsměvem, ale vzápětí znova ostražitě zkontroloval, jestli se ta existence na druhé straně sálu nepohnula a jestli se náhodou nedívá jeho směrem.

Adelaide to neušlo. „Reineteril by se měl soustředit na naší misi. Ta osoba zatím ani nezaregistrovala jeho přítomnost."

Hostitelka mezitím mluvila s nějakým uniformovaným mužem, nejspíš kapitánem jejích stráží. „Tři? Vážně tři?! Ale měl přijít jenom jeden! To..." její hlas se vytratil do ztracena, když si všimla záludně se usmívající vyšetřovatelky a jejího společníka. „Em...mohu vám být nápomocna?"

„Zdravíčko!" uklonila se Jasnovidka. „Co má váš kámen za schopnost?"

Lianna mírně vytřeštila oči. „Co prosím?"

„Jaký je pravý důvod pro pořádání tohoto večírku?"

„K-Kdo jste?! A přestaňte klást takové otázky!"

„Děkuji, to jsem chtěla slyšet." Kývla na Reineterila. „A všechno nejlepší!" Otočila se a kráčela zase pryč. Lékař se jenom rozpačitě usmál a následoval ji.

„Hele, chápu, že v tomhle vidíš smysl, ale... proč jsem tady já? Jakou mám ve vyšetřování roli? Víš, já se cítím fakt blbě, když jenom civím do prázdna a dělám ti garde," pošeptal směrem k Adelaide.

„Donutila jsem Reineterila pomáhat mi, protože se za chvilku bude hodně hodit," odvětila úlisně. „Krom toho, náš cíl je vlastník jistého kamene, ale já zatím nevím jakého."

„A to jsem tak doufal, že se Požíračů duší alespoň na chvilku zbavíme..." povzdechl si a znovu nervózně zabloudil očima k té osobě u stolu.

V té chvíli otočila hlavu jeho směrem a jejich pohledy se střetly. Reineteril málem vyplašeně vykřikl a nejraději by se dal na útěk.

I z takové dálky viděl, jak okamžitě zkřivila tvář vzteky. Vstala, vyskočila na stůl a k šoku všech pohoršených hostů po něm přešla, aby ho nemusela obcházet. Rychlým a rázným krokem kráčela k hnědovlasému muži.

Lidé se za ní zmateně ohlíželi. Opravdu vyčnívala. Už jen tím, že jako jedna z mála dam v sále na sobě neměla večerní róbu, ale košili s hnědým a trošku otrhaným kabátem a černé kalhoty. Nebo možná dvěma pistolemi, co se jí houpaly v pouzdrech za opaskem.

„Možná i tahle osoba bude cenným zdrojem v našem vyšetřování," nadhodila Adelaide tak diplomaticky, jak jen to zvládla.

Neznámá si odhodila mírně vlnité kaštanové vlasy z očí, a jakmile se přiblížila na doslech, hněvivě zařvala: „Tak ty se opovažuješ být ještě naživu?!"

„Em...ahoj," odtušil Reineteril váhavě. Cítil se otráveně a trapně, hlasitost jeho protivnice přilákala zvědavé pohledy a to mu vůbec nebylo příjemné.

„Ty jeden zatrolenej zrádnej-"

Proud nadávek přerušila černovláska, která k druhé ženě přešla a natáhla k ní ruku. „Adelaide Ailesmontenová, těší mě!"

Ozbrojená se na chvilku zarazila. „Tak Ailesmontenová, jo?!" zavrčela, odstrčila ji a rázným krokem se ocitla u mladého lékaře, kterého chytla pod krkem. „Slizkej parchante! Jak to, žes mě nepozval na svatbu?!"

Okamžitě její ruce silou odtáhl. „Nech mě!" Jeho hlas zněl stejně naštvaně jako její. „A nemohl jsem, protože kdybych to udělal, přišli by všichni."

„To je jedno! To mám za to! Můj pitomej brácha mě nepozve ani na svoji zatracenou svatbu!"

„Obrátili byste to tam v prach!" bránil se.

Jasnovidka se široce usmála. „Miluji dojemná rodinná shledání!"

„To je jedno," mafiánka mávla rukou a bez varování se otočila k Adelaide. Obřadně ji popadla za ruku a zatřásla s ní. „Promiň, nechtěla jsem být neslušná. Vítej v klanu, ségra!" Znenadání téměř až skočila krok dopředu a sevřela černovlásku v medvědím objetí.

„Už teď mám Reineterilovu sestřičku ráda!" zamumlal detektiv.

Její švagrová ji konečně přestala umačkávat, ale vítací úsměv ji ještě nepřešel. „Kromě toho, já jsem Suryenxen, pro tebe Suri!"

„Ale my tady máme nějaké vyšetřování, takže pokud nás omluvíš..." zasáhl Reineteril mrzutě.

Hnědovláska náhle ztratila o Adelaide zájem a její tyrkysové oči se zpříma upřely na jejího bratra. „Fajn. Rozumím. Chceš, abych šla pryč. Jo, půjdu. Jenom..." s povzdechem si promnula čelo a hbitě tasila jednu ze svých pistolí. Okamžitě si ji přehodila v ruce tak, aby ukazovala na mladého lékaře rukojetí. „Na. Vlastní bouchačku nemáš, co? Vem si ji."

„Blázníš? Jsme na plese! Jenom cvoci jako ty tu nosí zbraně!"

„Vem si ji, Reine," její hlas zněl klidně, ale přitom naléhavě.

„Nemám ji kam dát. Nech si ji."

Skoro až zklamaně svěsila paži, vrátila si pistoli zpátky do pouzdra za opasek, otočila se a odešla.

„Promiň. Suryenxen je prostě..." Reineterilův hlas se zmatením vytratil do prázdna, když zničehonic utichla hudba. Sál to ticho chvíli věrně odrážel, ale pak si lidé začali zmateně šeptat a některé skupinky se tím nedaly vyvést z míry a pokračovaly v rozhovorech, které vedly.

„Technická porucha?" zeptal se a jediný pohled jeho družky mu prozradil, že taková náhoda to nebude.

„Začíná zábava," uculila se.

Mezitím se Lianna opět chopila mikrofonu. „Vážení a milí přátelé, nyní bych ráda narušila vaši zábavu začátkem programu. Přesuňte se všichni, prosím, do..." dál už ji Reineteril přestal poslouchat.

„Máš už tušení, co je ten její kámen zač?" šeptl směrem k černovlásce.

„Lyteranil. Požírač duší ovládání. Pokládám si několik otázek. Kolik z těch lidí kolem je pod jeho vlivem?"

Reineteril se rozhlédl kolem. „Těžko říct. Jak to vůbec funguje?"

Dotaz zjevně ignorovala. „Kolik lidí ani nemusí být?"

„Teď nevím, jak to myslíš," odvětil váhavě.

„Proč byl tento banket sezván? U kterého stolu podávají ten salát?"

„Ty prostě nemůžeš pět minut zůstat vážná, že?" povzdechl si s mírným úsměvem.

Do Liannina hlasu se vplížila nervozita. „Ráda bych nyní uvedla vzácného hosta." V sále zavládlo hrobové ticho.

Už před chvílí se hala trochu vylidnila, teď již zbývala asi jen polovina původních návštěvníků. Reineteril si všiml, že odcházejí, patrně na Liannin příkaz, ale věděl, že důležité věci se odehrají zde. Tedy, alespoň to předpokládal dle toho, že ani Adelaide se k odchodu neměla. Podíval se na ni a ona mu s úsměvem pohled oplatila.

„Slečno Suryenxen Ailesmontenová, jste tady?" zvolala oslavenkyně do mikrofonu.

Hlasité „jo", jí bylo odpovědí.

„Prosím, mohla byste přijít na pódium?"

Reineteril si všiml, že jeho společnice někam zmizela. „Jasnovidko?" Ale už bylo pozdě se po ní shánět. Přece jen, bylo to od začátku její vyšetřování, ne jejich společná práce, takže chápal, že to bude muset pozorovat z dálky. Vylidňování mezitím pokračovalo, stále odcházeli další a další lidé.

Sledoval svoji sestru, jak přichází k Lianně. Všiml si, že se některé stráže kolem začínají tvářit nějak nervózně, ale považoval to za výplod své fantazie. Zase tak nebezpečná jeho příbuzná není.

Než však stačily šlechtična či mafiánka něco říct, ozval se jiný hlas.

„Otázka! Mám dotaz!" Adelaide si to obešla kolem a vynořila se za pódiem. „Co přesně lady Lianna plánuje udělat s odměnou za hlavu slečny Suri?"

Reineteril nevěřil vlastním uším. Suryenxen nejspíš taky ne, protože se šokovaně zastavila a pozvedla obočí. „Vy jste lovci odměn? Jste zatracení lovci odměn?"

„Já? No dovolte! Na rozdíl od vás, Ailesmontenovců, Allyes-Railovi jsou pravá aristokracie, ne zločinecký syndikát!" osočila se na ni hostitelka dotčeně. Její profesionální úsměv byl ten tam. Teď, když mluvila s hnědovláskou přímo, jí z očí div že nesršely blesky. Decentně si odkašlala. „Ale to samozřejmě neznamená, že jsem nemohla dát několika svým přátelům tip, kde se budete nacházet bez svých strážců."

Lidé za ní, které Reineteril do teď považoval za její ochranku, tasili zbraně. Většinou pistole.

„Takže...jsem v místnosti plné námezdních lovců. A v šesti státech je za mou mrtvolu vypsaná taková odměna, že by si za to jeden koupil zámek. Jo, chápu," povzdechla si mafiánka. „A já si sakra myslela, že mě zvete na večírek..."

„Jste překvapivě hloupá," usoudila Lianna překvapeně. „Vyhlášený nepřítel vaší rodiny vás pozval na svou narozeninovou oslavu. Měla jste okamžitě poznat, že je to past!"

„Máš pravdu, asi to bude pěkně pitomá smrt," pokrčila rameny a plynule tasila obě své pistole. „Ale kolik vás asi dokážu sundat, než mě rozstřílíte na kousíčky?"

Žádná střelba ovšem nevypukla. Lianna nejspíš měla ještě něco na srdci a vychutnávala si dramatický okamžik. Nájemní vrazi čekali na její povel a Suri si je měřila strašně pochybovačným pohledem, ale bylo jí jasné, že v této fázi ještě existuje maličká šance, že se to zvrtne. Kdyby zmáčkla spoušť – kdyby kdokoli zmáčkl spoušť – v ten moment by byl její osud zpečetěn.

Reineteril nevěděl, co dělat. Netušil proč, ale když to poslouchal, najednou se v něm zvedlo zoufalství. Myslel si, že mu nikdo nemůže být ukradenější než ta žena, ale i přesto ho něco zevnitř málem donutilo běžet tam a postavit se mezi ní a lovce. Svět se najednou trošku třásl.

Opravdu neměl ponětí, co to dělá, ale jeho nohy jednaly bez svolení mozku a bezděčně udělal krok vpřed. Nechají ho mluvit? A co řekne? „Neubližujte mé sestřičce! Jinak...nevím, co vám udělám, ale prosím, nedělejte to!" To by rozhodně nešlo, ale musí to alespoň zkusit. Netušil proč.

V tom momentě si ale něčeho všiml. Adelaide se zadívala jeho směrem a kývla. Určitě přikývla.

O zlomek sekundy nato si významně odkašlala a vstoupila na pódium přímo před Liannu, takže se ocitla zády k hnědovlásce a čelem k lovcům. Obdařila je srdečným úsměvem. „Zdravíčko vespolek! Omluva, že se do toho zase míchám, ale měla bych otázku, pánové a dámy!"

Dostalo se jí dosti zmatené reakce. „Je ta ženská blázen?" zašeptal dokonce nejblíže stojící "strážce" ke své zaměstnavatelce.

Zmíněná ji ale v odpovědi předběhla. „Jen neškodný psychiatricky licencovaný individualista, prosím." Uklonila se. „A poslechnete si teda mou nabídku?"

„Pokud chceš, abysme tu ailesmontenovku nechali jít, máš smůlu. I kdyby mi její gang nezabil bráchu, pořád je na ní taková odměna, že budeme všichni boháči, i když si prachy rozdělíme."

„Kolik? Kolik za ní pan námezdní lovec dostane?"

„Tři mili-"

Adelaide zvedla ruku, aby ho umlčela. „Dám víc."

„Co?"

Prostě jenom pokrčila rameny, jako by se o nic nejednalo. „Dám víc. Zaměstnám vás. Samozřejmě, úkol zůstává. Chytněte ji pro mě. Ale chci ji živou, ne mrtvou."

V tom momentě jí někdo zezadu chytil kolem krku a hrubě si ji přitáhl k sobě. „Nevzpomínám si, že bych ti dala moc rozhodovat nad mým životem, švagrová!" zavrčela jí Suri do ucha a přiložila jí jednu ze svých pistolí k hlavě. „Hej, poslouchejte, smradi! Hněte se a tahle očividně bohatá civilistka chcípne!"

„Koho to zajímá?" vysmál se jeden z lovců, ale dokud Lianna nedala signál, nemohl nic dělat. Ta vypadala, jakože váhá. Zápal, který z ní čišel při rozhovoru s Suri, byl ten tam.

Reineteril ani netušil, co se kolem něj děje. Jeho sestra se zachovala přesně tak, jak se od ní očekávalo, Adelaide se to vymklo z ruky a on jen tak stojí a hraje si na diváka. Celá ta scéna pro něj měla takový surrealistický nádech, připadalo mu, že se mu to jen zdá. Proto to na něj nijak nedolehlo. Cítil jakousi úzkost, že nic nedělá, že stojí mimo událost, ale neměl o nikoho strach. Je to přece jen sen. I kdyby se svět zřítil, on se jednou určitě probudí s Jasnovidkou poklidně dřímající v jeho náručí.

Ale i přesto se chvěl nutností tam jít a zamíchat se do toho, změnit ten okamžik, odehrát v tom snu svou roli.

Rozhovor na pódiu ještě pokračoval, ale on to moc nevnímal. Adelaide se nejspíš pokoušela přesvědčit Suri, ať ji pustí. Suryenxen vztekle zásobovala lovce výčitkami, proč je pro ně život její rukojmí nepostradatelný, a oni určitě už v duchu dávno proklínali svou velitelku, která na to jen zírala sklenným pohledem. V tom jejím postoji lékař viděl něco příšerně povědomého, ale ještě mu to nesecvaklo dohromady.

Vtom se ale Reineterilovi ulpěl zrak na zbrani, kterou mu před tím chtěla jeho sestra věnovat a teď s ní ohrožovala jeho manželku. Polil ho ledový pot a měl pocit, jako by se mu na temeni hlavy něco vařilo. Nemohl uvěřit, že mu to nedošlo dřív. Nevěděl, co dělat. Popadl ho děs.

Dojem snu se roztříštil na kousky. Už byl zpátky v realitě, kde jeho družka právě riskuje život pro nějaké nesmyslné vyšetřování, kde ho našla jeho sestra, a kde musel jednat.

Všiml si, že se Jasnovidka dívá jeho směrem. Jakmile zachytila, že jí pohled oplácí, kývla tak výrazně, jak jen jí to Suriin stále sílící stisk dovolil.

Pochopil to. Nějakým zázrakem to pochopil.

„Hej, jestli mě nenecháte jít, můj klan mě pomstí!" hrozila Suryenxen zoufale.

„Nenamáhej se, ségra," pronesl Reineteril blížící se k nim. Trošku se mu třásl hlas. Věděl o sobě, že není dobrý herec. „Už je to zařízený. Jsou tu obklíčení. Přivedl jsem ostatní a nějaký ty naše věrný přátele." Dobře věděl, že si Lianna může pamatovat jeho tvář, když se jí s Adelaide šli představit, ale nepokládal to za pravděpodobné. Lidi v jejím stavu už zajímá jen jedna věc a okolní nevěnují pozornost. Sám to dobře znal.

Ona se naštěstí rychle chytila. „Dobrá práce, brácho! Takže na signál tu vezmem tuhle díru útokem a ukážem jim, co to je, zahrávat si s Ailesmontenovými!" Pustila Jasnovidku a hodila jednu ze svých pistolí svému bratru. Ten tentokrát zbraň přijal, ačkoli se viditelně zachvěl. Ona znovu popadla rukojmí a opět ustrnula ve stejné pozici, tisknouc jí k hlavě zbývající pistoli.

Jeden lovec se odhodlal promluvit. „A co jsi zač ty? Další psychouš?"

Reineteril po něm hodil výhružný pohled. Snažil se do toho promítnout všechnu nenávist, kterou cítil ke klanu, ze kterého pochází, a všechnu tu nechuť, že musí předstírat, že k nim pořád patří. „Ubohej nájemnej poskok si nemá co otevírat hubu na lorda Reineterila, jednoho z dědiců-"

Adelaide se tlumeně pochichtávala. To, co mu ale zabránilo tu podle jeho mínění hroznou větu doříct, byla Lianna. „Dost! Celá Ailesmontenovská armáda nemohla přitáhnout za takovou chvíli! Blufuje!"

Jeden z lovců se usmál. „Nějaká poslední slova?"

Jasnovidka se mírně zavrtěla v Suriině sevření a přikývla. „Lustr!"

„Lustr?" zopakovala po ní šlechtična zmateně.

Reineteril rychle zaměřil pohled na světlo. Obrovská soustava zářivek a drahokamů visela za silný pozlacený provaz. Strop nebyl vysoký a ten provaz se zdál tak blízko, jako by si přímo prosil...

„Lustr..." potvrdila jí to Adelaide znovu.

Ať to udělá Suryenxen!, problesklo mu hlavou. Ona se k tomu však nějak neměla. Otřásl se. Ta černá věc v jeho rukou, ten kus kovu, symbolizovala absolutně všechno, od čeho chtěl utéct. Znamenala podstatnou část jeho dětství a celé jeho dospívání. Byla odrazem všeho, co na nich nesnášel, co nesnášel na sobě, co nesnášel na celém světě. Ale teď nebyl čas na váhání. V mžiku zamířil – samotného ho překvapilo, jak dobře si jeho tělo vybavuje, jak přesně s tím zacházet –, jeho výcvik a instinkty převážily rozum a stiskl kohoutek.

Očekával, že s tím bude mít problémy, ale namísto toho to bylo tak automatické, jakoby se ta pistole stala věčným a naprosto přirozeným prodloužením jeho ruky. Děsilo ho to.

Ozývalo se jakési protáhlé vrzání a neskutečně nepříjemné hlasité zvonění, jak se lustr zběsile viklal a provaz v jednom místě podstatně ztenčený kulkou se snažil ustát ten nápor.

„Jste šílenci!" vyjekla nějaká lovkyně a všichni se v základním přírodním pudu sebezáchovy rozprchli pryč. Jasným cílem byly sloupy. Každou rozumnou bytost napadlo, že pokud je někde v bezpečí, pak za nimi.

Suri pustila Adelaide, ukázala jí a svému bratrovi zdvižený palec a zmizela směrem ke dveřím. V tom samém okamžiku utekli i oni. Oba ze všech sil běželi za jeden ze sloupů.

Jakmile tam doběhli, Reineteril vydechl pod náporem nevěřícnosti a adrenalinu a opřel se o mramorovou konstrukci sloupu. „Tak takovou nostalgii rád nemám," povzdechl si.

„Tentokrát je to jenom vyšetřování. To se s tím dnem u hrobky nedá srovnat," namítla Jasnovidka. Z jejího tónu, i z celého jejího pohledu na věc vyplývalo, že by klidně mohla slovo „vyšetřování" nahradit za „hra" a význam věty by se pro ni nezměnil.

V tom momentě se ozvala mohutná rána a hrozný zvuk, jako když se skleněný klavír rozprskne na malé střípky na příliš luxusní podlaze. Provaz to nevydržel.

Reineteril se trpce usmál. „A prý že 'bezpečný případ'...jasně, tohle mám u tebe."

Pád lustru je oddělil od nepřátel a ponechal oba tábory v nevědomosti o stavu toho druhého, jedině že by někdo chtěl při průzkumu riskovat kulku mezi oči.

„Reineteril poznal, že chamtivost Liannu k útoku na jeho sestru nevedla, že? Ostatně, k čemu by byly bohaté šlechtičně peníze?" pronesla černovláska.

„Takhle jsem se na to nedíval, ale jedno vím jistě. Ta chudinka má v hlavě kámen. Jako, víš, jak to myslím..."

„Ten Požírač duší je klíč ke všemu. Tušila jsem to už od začátku."

Pozvedl obočí. „Mohla ses mi o tom zmínit. Když už nutně chceš, abych ti pomáhal vyšetřovat, měla bys mi říkat všechny detaily."

„Plánovala jsem to Reineterilovi oznámit, až si budu jistá."

„Tak jen pro kontrolu – je ještě nějaká informace, kterou bych asi měl vědět?" zasyčel.

„Zbývá asi pět minut, než lovcům dojde, že kořist uprchla, a otočí se proti Lianně."

„Super. To jsem zvědavý, jak z toho vyvázneme my. A ještě něco?"

Jasnovidka nadšeně přikývla. „Jsem těhotná."

Pár vteřin bylo úplné ticho. „T-Tohle jsi mi taky chtěla oznámit, až si budeš jistá...?"

Předvedla svůj nejvytrénovanější nevinný pohled. „Ne, jen jsem čekala na vhodnou příležitost..."

„Jasně, vhodnou příležitost..." bezmocně se zasmál. Jeho mozek nedokázal ty informace zpracovat dost rychle.

„Je něco v nepořádku?" zeptala se Adelaide starostlivě.

Jejich rozhovor však přerušil zvuk výstřelu. Lékař a vyšetřovatelka okamžitě opatrně vyhlédli zpoza sloupu.

Na zemi ležela mrtvola jednoho z lovců a vedle ní jeho pistole. Lianna stála nad nebožtíkem s rukama nataženýma vzhůru a usedavě vzlykala. Její rty byly zvlněny do jakéhosi sadistického úsměvu, ale její tvář zkřivil pláč. Reineterilovi stačil jeden pohled, aby věděl, co se jí honí hlavou. I kdyby nic jiného, její oči byly tak zoufalé.

Přesně tak prázdné, jako bývaly jeho.

„Přineste mi její hlavu! Chci ji mrtvou!" zaječela nepřirozeně vysokým hlasem.

„Milady, vy nejste můj zaměstnavatel. Pouze jste řekla, že nám nalákáte oběť do vašeho sídla a necháte nás ji zpacifikovat, prý pro vaši osobní vendetu, pamatujete?" pokoušela se ji uklidnit nějaká lovkyně. Mluvila pomalu a s přehnaným klidem, jako by jednala s malým dítětem nebo bláznem.

„Chcípni," odvětila Lianna a pomalu k ní obrátila pohled.

Pod vlivem kamene ovládání žoldačka zvedla svou zbraň, přiložila si ji mezi oči a stiskla kohoutek. Nic. Znova. Nic. Žena neustále mačkala spoušť, ale pistole odmítala vystřelit.

„Věděla jsem, že by se to mohlo nějak zvrtnout, proto jsem podplatila pár sluhů, ať si našim přátelům trošku pohrají se zásobníkem. Toho mrtvého je mi líto, k jeho věcem se mí agenti nejspíš nedostali," zašeptala Jasnovidka naprosto nezasaženě.

Reineteril mírně vytřeštil oči překvapením. „Tys tohle celé plánovala dopředu? Kdy jsi to stihla? A ve které chvíli se ti podařilo podplatit ty sluhy? A jak se dostali k jejich zbraním?"

Mohla si dovolit odpovědět. Zhroucená šlechtična se příliš soustředila na bližší cíle a jim nevěnovala pozornost. „Navázala jsem kontakt hned, jakmile mi přišla nabídka případu a lístky na ples. A lovci samozřejmě využili laskavé Lianniny nabídky nechat si před akcí pročistit a vylepšit arzenál. Potřebovala je získat na svou stranu, takže velmi štědře platila. Museli být skeptičtí, ale vidina ještě většího bohatství převážila."

„Máš plán?" zeptal se tiše.

Zavrtěla hlavou. „Plány došly."

„Dobře. A víš alespoň, jak najít ten její kámen?"

„Reineteril se chystá navrhnout, ať to jdu udělat, zatímco on zpacifikuje Liannu," konstatovala nevzrušeně.

„Musí pochopit, že potřebuje pomoct. Jsem jediný, kdo jí to může vysvětlit." Samotného ho však překvapovalo, jak strojově nad tím přemýšlí. Od srdce mu to v té chvíli bylo jedno. Jeho mysl se stáčela k úplně jiným věcem.

„Domluveno a zpečetěno!" Jasnovidka se postavila na špičky, na zlomek chvíle přitiskla své rty na jeho a poté odběhla pryč.

Reineteril se přinutil soustředit a vykročil vpřed. „Lady Lianno?" Nevěděl, jestli k ní jeho hlas ještě dolehne. Netušil, ve které fázi se nachází.

Vypadalo to však, že přilákal její pozornost. „Další lovec? Chytni pro mě tu couru!" zaječela na něj.

Ignoroval to. Až moc dobře věděl, že člověk v jejím stavu říká různé nesmysly. „Poslouchejte mě, prosím. Já vím, jak vám je. Bojíte se o svůj kámen, že?"

Nenávistně zkřivila rysy. „Jak to víš?! Jak o tom kameni víš?!" zařvala vztekle. „Je to jasné! Ty mi ho chceš sebrat! Chceš mi sebrat můj kámen! Ne, já ti ho nedám! Nedám!"

„Váš Požírač duší je mi ukradený!" ujišťoval ji. Když slyšel její slova a viděl její šílený výraz, připadalo mu, jakoby se díval do zrcadla. „Myslíte si, že váš chrání. Nechrání vás! Vysává vás! To teplo, které vám poskytuje, je jenom iluze! Hraje si s vaším mozkem. Před chvilkou vás donutil zabít člověka. Zotročil si vás!"

„Co o tom můžeš vědět?!" Lovci mezitím zavětřili svou příležitost k útěku a zmizeli.

„Byl jsem na tom úplně stejně jako vy. Když mě měl můj drahocenný kámen ve své moci, několikrát jsem se pokusil zabít ženu, kterou miluji. Provedl jsem příšerné věci svému nejlepšímu příteli. Dokonce jsem málem spáchal sebevraždu." Doufal, že alespoň jedna z těch vět v ní něco zlomí. Uvědomoval si, že jinak jsou veškerá slova k ničemu. Lidé v tom stavu nevnímají a neohlížejí se na nic. „Co jste kvůli kameni ztratila vy?"

Po tváři jí stekla slza. „To ona...za všechno může ona!"

Domyslel si, že mluví o Suryenxen. „Co udělala?"

„Řekla mu..."

„Mu? Komu?"

„Mému manželovi...bývalému manželovi...řekla mu o mém kameni! A on...on mi ho chtěl vzít!"

O tom Reineteril pochyboval, ale nehodlal to dát najevo. „A co se stalo pak?"

„Tak jsem mu řekla, ať vypadne!"

„Dobře, takže se vám kvůli kameni rozpadlo manželství. Ne kvůli Suryenxen. Kvůli kameni. To si necháte líbit? Musíte se toho parazita zbavit, nebo toho zničí ještě víc!" Tušil, že to nezabere. Byla to jeho první přesvědčovací mise, ale nějak cítil, že si vede mizerně. Navíc se stále draly na povrch jiné myšlenky a Lianna se svým příšerným osudem se ocitla na druhém místě. Pořád se vzpamatovával z toho, co mu řekla Jasnovidka.

Šlechtična před ním něco křičela, něco o důležitosti kamene a nějaké urážky, ale on vůbec nedával pozor. Brzy na svět přibude bytost, která ho bude oslovovat „tati". Vůbec netušil proč, ale byl z té myšlenky nějak vnitřně nadšený, trošku vyděšený, ale rozhodně to považoval za dobrou zprávu. On a Jasnovidka se budou společně starat o jejich vlastní dítě. Neuvědomoval si to, ale usmíval se.

„Nikdy se kamene nevzdám, chápeš to?!" vytrhla ho Lianna ze snění.

„Chápu," přikývl automaticky. Zpět do přítomnosti! Donutil se soustředit. Šlechtična vypadala každou sekundu zoufaleji a zoufaleji. Předpokládal, že za chvíli přestane mluvit. A rozhodně mu bylo jasné, že už ji nikdo a nic nedovede přesvědčit. Nebylo pro ni dobrovolné cesty zpět. Někde z druhého konce sálu se ozvala rána.

„Nenávidím vás všechny! Proč se mi ho snažíte vzí-" Její řev se vytratil do prázdna, když se jí podlomila kolena a ona se v bezvědomí zhroutila k zemi.

„Jiné řešení není," pronesla Adelaide s kousky rozbitého safíru na dlani. „Byla násilím oddělena od zničeného Požírače duší. Trošku se prospí."

Reineteril se za ní ohlédl, vyčerpaně se ni usmál a omdlel taky.

...

„Co měl ten případ vůbec za smysl?" povzdechl si mladý lékař zmateně, když o pár hodin později seděli s Jasnovidkou znovu na gauči v jejich obývacím pokoji. „Najdi mi v tom logiku."

„Lord Allyes-Rail se pohádal se svou ženou ohledně kamene, urazil se a opustil ji. O svých plánech ohledně pomstě na Suri mu zjevně řekla během té roztržky. Ovšem nejspíš mu na ní pořád ještě záleží, proto si mě najal, dal mi lístky na její ples a zadal mi, ať zjistím, kde se kámen nalézá. Pravděpodobně pro něj posléze hodlal poslat žoldáky," vysvětlovala černovláska spokojeně.

„A, poslyš, kde nakonec ten kámen byl?"

„Našla jsem ho ležet na zemi. Spadl shůry," pokrčila rameny.

„Myslíš...že byl celou dobu v tom lustru?"

Přikývla, jako by to tím celé uzavírala. „Ale byl to hezký případ! Jenom jeden mrtvý, mnohem více zachráněných. Doufám, že se mi za tohle připočetlo hodně bodů dobra."

„Musím ti říct, že mě tvůj nadšený dobráčkovský mód trochu děsí," zasmál se Reineteril. „Ale...nejdivnější bylo to se Suryenxen. Měla otcovu pistoli. Doufám, že ji vzala z jeho mrtvoly. Ale to je mi vlastně jedno. A hlavně, počkala si na nás před vchodem jen proto, aby mi řekla, že se chce usmířit...šílená hazardérka," nevěřícně zavrtěl hlavou.

„Jsem hrozně šťastná, že jí Reineteril nakonec odpověděl takhle!"

„Měl jsem slabou chvilku... Prostě jsem jí to odsouhlasil automaticky, než jsem si uvědomil, co dělám. Nemůžu tomu uvěřit. Budu opět v kontaktu se svou sestrou." Sklonil hlavu, jakoby nevěděl, co si o tom myslet.

Jasnovidka se nevypočitatelně usmála a předklonila se k němu tak, až se dotkli čely. „Alespoň to malé pozná svojí tetičku," zašeptala.

„Samozřejmě. Tetička mafiánka," pronesl tiše a pobaveně. „My dva samotní taky nejsme vzorem legality, to je zase pravda. Ale nějak to zvládneme."

„Na to se Reineteril může spolehnout."

Jemně ji políbil na čelo. „Jen mi jednu věc slib, Jasnovidko."

„Hm?"

„Už žádná další vyšetřování v osobním volnu."

Hodiny na zdi hlasitě tikaly a sčítaly omezený čas. Omezený, ale spokojený čas.