Albus se nemohl zbavit obsesivní myšlenky, že Rose připravuje nějaký tajný plán, jak získat Scorpiuse pro sebe. Každou chvíli se k nim připojila, tedy spíš ke Scorpovi, jemu samotnému stále dávala najevo lehké pohrdání. Často teď dokonce obědvali ve třech a bylo zřejmé, že někdo je tu nadbytečný. Nezdálo se, že by Scorpiusovi jejich tiché soupeření nějak vadilo, snad ho ani nezaregistroval. Ostatní studenti však slepí nebyli a jejich interpretace svědčila pro vítězství Rose. Samozřejmě, proč by si vybral jeho, když by mohl mít atraktivní, oblíbenou dívku? Co by dělal s ním, teď, když má tolik kamarádů a už téměř nepřipomíná podivínského, zakřiknutého kluka, kterého poznal Albus tenkrát ve vlaku do Bradavic?

Albus byl z planých myšlenek už naprosto vyčerpaný, mysl mu přehrávala neustále ty samé jalové scénáře a veškerý čas, který si mohl užít nebo ho aspoň strávit smysluplně, mu tak ubíhal v neplodných ruminacích. Přitom jeho přítel se k němu choval s neuvěřitelnou laskavostí, opět mu pomáhal se školními povinnostmi, snažil se ho zapojovat do aktivit s ostatními studenty. To ale Albus většinou odmítal, protože chtěl mít Scorpiuse jen pro sebe a společnost ostatních mu připadala rušivá. Navíc se od nedávného zážitku, kdy naprosto nečekaně ztratil vládu nad svou myslí i tělem, jaksi ostýchal v přítomnosti lidí. Co když se mu to zase stane a někdo ho uvidí, u Merlina... Začínal sám sobě připadat paranoidní. Třeba zrovna nedávno...

Scorp seděl na posteli u otevřené bonboniéry. Vypadal neskutečně sladce s pusou od čokolády...

„Vezmi si taky," nabídl mu s dovádivým úsměvem.

Albus se nenechal dvakrát pobízet a za chvíli dal svému blonďákovi mléčněčokoládový polibek.

„Jsou od Rose," řekl Scorpius. „Myslím, že už nás docela bere."

Albus se vyděsil. „Nemůžeš jíst nic od Rose!"

„Co blbneš? Jako že nás chce otrávit?"

„Ne ale mohla by ti... mohla by ti..." Uvědomil si, jak to zní nepravděpodobně.

„Mohla by mi třeba dát nápoj lásky," zasmál se Scorpius.

Albus se zamračil. Jemu to vtipné nepřišlo.

Celé odpoledne pak sledoval, jestli nepozná změnu ve svém nebo přítelově chování. Možná že v těch bonbonech fakt něco bylo. Sám na sobě pozoroval, že Scorpiuse miluje tak moc, až ho to ubíjí.

Venku už byla poměrně zima, a tak se většina aktivit přesunula dovnitř do společenských místností. Scorpius se pravidelně zúčastňoval nejen akcí Zmijozelu, ale občas i těch pořádaných ostatními kolejemi. Albus zpravidla neměl zájem ho doprovázet ani na havraspárské numerologické olympiády (chraň Merlin!), ani na mrzimorské výtvarně kreativní dny (chraň Salazar!). Rose se naopak ráda ujala této milé povinnosti a za chvíli si celé Bradavice šuškaly, jaký je to pohledný páreček. Albusovi se zdálo, že si z něj každý dělá legraci, že už větším outsiderem být nemůže. Důkazem bylo i to, že jeho mladší sestřička Lily se teď za ním každou chvíli zastavila a zeptala se, jak se má. Vždy ji nějak odbyl, neměl náladu svěřovat se s problémy, které možná byly imaginární, ale jeho úplně drtily. Chtěl by vědět, jak na tom se Scorpiusem jsou, ale bál se odpovědi. Byl už unavený z potlačování své nervozity a uvědomoval si, že je na svého přítele nepříjemný, vyčítá mu věci, které nemá právo mu vyčítat (jako třeba numerologickou olympiádu), hádá se kvůli maličkostem a tím ho vlastně vyhání ze své společnosti.

Toho rána se do něj opět neprávem pustil za to, že mu špatně dopadl souhrnný test z numerologie. Byl poslední dobou nesoustředěný a dělal zbytečné chyby z nepozornosti.

„Hlavně že ty vyhráváš soutěže, ale na mě si čas neuděláš!"

„Tohle teda není pravda, pomáhal jsem ti."

„Jo, a nepleteš si mě s někým? Vždyť se skoro nevidíme."

„Co tím jako chceš naznačit?"

„Nic. Vůbec nic. Abys věděl, mám chuť tý školy nechat, nesnáším to tady."

„To snad nemyslíš vážně, Albusi, že ne?"

„Myslím to naprosto vážně. Nejde mi to, nebaví mě to a nikoho tady nemám."

„Proč tohle říkáš?"

„Protože takhle se cítím."

Scorpius se na něj rozzlobeně podíval.

„Nesváděj na mě svoje blbý známky. Já už pro tebe víc dělat nemůžu."

Scorpius si neuvědomoval, proč nebyl schopen Albuse uklidnit jako mnohokrát předtím a proč místo toho na něj agresivně zaútočil. Možná – přece jen – měl Albusovi pomoct víc s tou zatracenou numerologií. Výčitky, které se mu vkradly do svědomí, nebyly příjemné, a tak raději práskl dveřmi a odešel na výuku. Chodil teď na několik výběrových seminářů pro nadané kouzelníky a tam se s Albusem nepotkával.

Albus byl po ranním extempore tak vytočený, že na první výukovou hodinu nebyl s to dojít. Usilovně přemýšlel a nakonec se rozhodl, že si o všem musí se svým přítelem promluvit. Dopoledne měli každý jiný rozvrh, takže měl dost času se trochu uklidnit a připravit se na vážný rozhovor. Scorpiuse ovšem nepotkal ani v jídelně, ani ve společenské místnosti. Celé odpoledne ho nemohl nikde najít, a když na něj konečně narazil v knihovně, nemohl věřit svým očím. Scorpius byl z jeho pohledu až v příliš družném rozhovoru s Rose, oba se něčemu smáli, Albus hned podezíravě předjímal, že on sám by mohl být terčem jejich posměchu. Co ale uviděl za okamžik, ho zcela paralyzovalo. Rose Scorpiuse políbila přímo na ústa a on se nechal, trvalo to strašně dlouho a Albus nezaznamenal žádný pokus ze strany Zmijozela, aby tu nemožnou holku setřásl.

Albus chtěl z knihovny vyběhnout pokud možno nepozorovaně, ale to se mu nepovedlo, protože vrazil do jednoho z regálů tak prudce, že se několik těžkých kouzelnických knih vysypalo na zem. Scorpius zvedl hlavu a na okamžik se střetl očima se svým přítelem. Bylo vidět, že vůbec neví, jak se zachovat. Proč má u Merlina takovou smůlu? V životě ho nenapadlo, že by o něj Rose měla zájem, a z jejího polibku byl tak překvapený, že nestihl nijak zareagovat. No vlastně – trochu ho zajímalo, jaké je to líbat se s holkou, ale rozhodně se mu to nijak nelíbilo, byl to de facto jen vědecký experiment, nebo ne?

Albus to tak ale evidentně brát nebude. Rozběhl se za ním a snažil se ho dohnat.

„Albusi, počkej přece, nech si to vysvětlit!"

Albus ale utíkal pryč po pohyblivých schodech nahoru do sedmého patra, kde tušil komnatu nejvyšší potřeby, v níž se chtěl skrýt před celým světem. Scorpius ho konečně dohnal a chytil za ruku. „Prosím, poslouchej mě, prosím!" Ale Albus byl vzteky bez sebe a prudce Scorpiuse odstrčil, bohužel tak nešťastně, že Scorpius ztratil rovnováhu a padal ze sedmého patra mezi rozpohybovanými schodišti přímo dolů. 

Bojíte se o Scorpiuse? Jak se v té chvíli asi musel cítit Albus...