„Křach!"

Chodbou domu na Grimmauldově náměstí 12 se rozlehla hlasitá rána, následovaná ještě sérií menších ran. Celá tato kakofonie zvuků byla ještě umocněná ozvěnou a pak hlasitým klením. Majitel domu se vyřítil na chodbu s hůlkou napřaženou. Měl poněkud pocuchané nervy. Velmi brzy však zjistil, že původcem všeho toho ruchu není žádný tajemný vetřelec, ale štíhlá mladá žena s křiklavě růžovými vlasy.

„Proč mi bouráš barák, Tonksová," zeptal se Sirius Black a zcela přitom ignoroval řev, který vycházel z obrovského portrétu, který rovněž visel v chodbě.

„Zakopla jsem o ten pitomý stojan na deštníky," odpověděla mu Tonksová a mnula si naražený loket. „Nesla jsem nějaký tašky," ukázala směrem ke spoušti na zemi. „Jak jsem zakopla, upustila jsem ty tašky, jejich obsah se vysypal, já o něj zakopla znova, a pak jsem upadla, no."

„A proč padáš?" zeptal se Sirius s náznakem smíchu v hlase. V očích mu potměšile jiskřilo.

„Já ti nevím," zamyslela se hraně Tonksová s palcem a ukazováčkem na bradě ve výmluvném gestu. „Asi mě to tak nějak baví, nebo co," dodala sarkasticky. Sirius vyprskl smíchy.

Dveře kuchyně otevřely a vykoukla z nich Molly Weasleyová.

„Siriusi, nemohl bys něco udělat s tím řevem, prosím, není slyšet vlastního slova," požádala zdvořile.

„Ale jistě, Molly," přitakal Sirius. „Pro tebe cokoli," zamrkal na ni a ona se proti své vůli trochu zapýřila. Mizera jeden okouzlující... Věděla, že si z ní dělá trochu legraci, ale stejně nebyla vůči lichotce zcela imunní. Dva zrzaví mladíci, podobní si jako vejce vejci, kteří byli skrytí na odpočívadle o patro výš, na sebe uznale mrkli.

„Dobře on," pronesl nehlasně George.

„Jo, pěkně zahráno. Se toho nebojí," přisvědčil Fred rovněž bez hlesu.

„Právě jsem se na to stejně chytal," pokračoval Sirius a vykročil k portrétu, aby zatáhl závěs.

„TY!" zaječela ta, o které tvrdili, že je jeho matkou, i když on o tom upřímně pochyboval. „ZRÁDČE VLASTNÍ KRVE, ŠPÍNO, KRIMINÁLNÍKU! NEVDĚČNÍKU! ZMETKU JEDEN PEKELNÁ!" ječela žena na obraze vztekle.

„Zavři zobák, ty stará můro!" oplatil jí Sirius láskyplné oslovení. „Nikdo na tebe není zvědavej. V tomhle baráku může řvát akorát Molly. Tý jsem to dovolil!"

„Spíš nemáš koule jí to zakázat," utrousila si Tonksová pod nosem.

„Copak já řvu?" ozvalo se za ním lehce výhrůžně. Sirius se otočil, aby čelil Molly, která se tentokrát netvářila polichoceně, ale spíš vyčkávavě. Oči se jí nepatrně zúžily. Nikdy by nevěřil, jak děsivě může vypadat čarodějka s utěrkou v ruce.

„Ale vůbec ne, Molly," vyhrkl rychle. „Ale kdybys chtěla, tak máš toto výsadní právo," dodal a usmál se na ni. Molly se otočila a zamířila zpět do kuchyně, aby skryla cukající koutky.

„Srab, takhle vyměknout," odfrkl si Fred. „V životě bych neřek, že zrovna Sirius má pud sebezáchovy."

„Ale houby, je to frajer, zahrál to geniálně. Ta kletba mu prolítla těsně kolem ucha, ale hladce se jí vyhnul. Od něj bychom se mohli ještě leccos přiučit!" pronesl uznale George a vysekl Siriusovi drobnou poklonu.

A i patnácté okénko jsme s Bellou tvořily společně, protože ve dvou se to prostě vždycky lépe táhne.