Příští ráno bylo pro Narcissu neuvěřitelně těžké. Hlava ji bolela a od určitého okamžiku měla v paměti jen rozmazanou skvrnu s občasným zášlehem čehosi, co rozhodně nemohla být vzpomínka. Netušila, jak se jí to povedlo. Poslední, co si pamatovala, byla jakási láhev a sklenička, kterou připila na zdraví své sestřičky k pěknému zasnoubení.

"To je dost, že ses probudila," ozvalo se vedle ní najednou a Narcissa se prudce vyhoupla do sedu. Okamžitě toho zalitovala. Bolest z hlavy se přesídlila do žaludku, který se tou změnou nějak otočil. Narcissa se stihla jen otočit, aby nezvracela přímo do postele, kam se dostala a ani neví jak.

"Nádherné, Cisso, prostě nádherné," rozplývala se Bellatrix a nechala všechno kouzlem zmizet. Narcissa se nevzmohla ani na pokrčení ramen, pouze zapadla zpět do postele. Všechno ji bolelo a navíc měla pocit, že řekla něco, co by asi neměla. Merline, vždyť držela tolik tajemství sama v sobě, že si nemohla dovolit vykládat je na potkání jen tak někomu.

"Říkala jsem včera něco?" zachraptěla to, co ji trápilo nejvíce. Bellatrix ohrnula nos a ušklíbla se. "Prakticky nic. Po tom, co ses dostala sem, jsi usnula a nic neřekla. Neustále jsi ale opakovala tu blbost, že nikdo není dokonalý, že ti to kdosi řekl, jen sis nemohla vzpomenout na jméno," ušklíbala se její sestra a vyloženě si užívala, jak Narcissa bledne a pokouší se zvednout, což vyvolalo další záchvat zvracení.

"Vážně, Cisso, zkus chvíli předstírat, že nechceš zvracet," protočila oči Bellatrix a opět uklidila všechno, co Narcissa dokázala během pár minut vyvolat ze svého žaludku. Blondýnka se jen útrpně zatvářila a padla na záda do postele. Prudký pohyb jí ale nesvědčil, proto se tentokrát chytila za hlavu.

Nejvíce ji ale trápilo, že mohla vyzradit mnohé. A hlavně jednu věc. Tu nesměla nikomu říct. Držela ji v sobě a pokoušela se na ni nemyslet, aby to náhodou nevyslepičila teď, když je slabá a zranitelná. Tohle by ale přece nikdy neřekla.

"Radši běž," postěžovala si blondýnka a poslala svoji sestru tam, kam měla jít už dávno a ne se jí tu smát. Bavila se na její účet často, nikdy ji ale nezradila. Sestry Blackovy prostě držely pohromadě. Aspoň to si Narcissa myslela.

"Dej se nějak dohromady," ušklíbla se Bella a zavřela za sebou dveře. Muselo se jí přiznat, že s nimi mohla prásknout a dodat tak Narcisse další podnět k výkřiku, ale neudělala to. Opatrně a tiše je zavřela, aby Cissu moc netrápila. Bellatrix možná byla... No, prostě Bellatrix, ale svoji sestřičku měla ráda.

Narcissa se opatrně natáhla ke svému kufru, se kterým snad brzy odjede do Bradavic. Vlastně se těšila jako nikdy. Bradavice byly jejím domovem, skutečným domovem. Knihovna, společenská místnost, Velká síň, famfrpálové hřiště, to všechno bylo její. Ne tenhle pokoj ani tenhle dům. Nepatřila sem, měla být někde úplně jinde.

A ten domov si potřebovala připomínat stále více a více. Jenže dnes si potřebovala připomenout něco jiného. Sáhla do tajné kapsy a vytáhla pouzdro, které bylo celé elegantně černé. Opatrně ho otevřela a nezapomněla předtím zkontrolovat, že nikde nikdo není. Že by někoho v pokoji přehlédla.

Nevyndala ty brýle. Jen se na ně podívala a jemně pohladila černé obroučky palcem. Nezapomene a nevyzradí, tak znělo její heslo. Věděla, pochopila, nevyzradila. Nebyla jako Pettigrew, co se klepal před její hůlkou a raději pověděl všechno, na co se dívka ptala. Nebyla ale ani jako Avior. Se vzpomínkou na tuhle dívku se jí v mysli vynořilo cosi, kde stála právě vedle této dívky a zírala do bouřkově šedých očí. Nechápavě zavrtěla hlavou, aby si proházela myšlenky.

Kam se hrabaly bouřkové oči, když existovala hnědá? Jak vlastně přišla na hnědou, to netušila ani ona, ani nikdo jiný. Dívka zaslechla kroky kdesi na schodech, jen kousek do jejího pokoje. Urychleně schovala brýle zpět do kufru a lehla si spořádaně na postel. Zavřela oči a předstírala spánek i v tu chvíli, kdy někdo otevřel dveře a nahlédl dovnitř.

A od předstírání neměla daleko ke skutečnému spánku. Pomalu ale jistě do něj upadala. Její poslední myšlenka ale patřila chlapci, co jí ony brýle jednou ve vlaku dal. Nezapomene a nevyzradí. Nikdy.

***

Stejného rána se domem Rosierových ozvalo zalapání po dechu. To si Rabastan Lestrange poslechl, co mu Avior vyprávěla. Samozřejmě, že včera na plese byl, jen zrovna v tu chvíli musel poskytovat velice hodnotnou společnost komusi s příjmením Crabbe. Skutečně velice skvělá zkušenost. Přišel tak o všechno to kolem Narcissy.

"No, neříkal jsem ti to?" založil si vítězně ruce na hrudi. Avior po něm rozrušeně hodila jeden z vyšívaných polštářků, které nahmatala za sebou na gauči. I tak ale byla roztržitá a nesvá, proto se postavila a začala přecházet okolo místa, kde Rabastan spořádaně seděl. Vlastně tohle bylo typické trávení času pro oba dva. Avior nedokázala vydržet v klidu a Rabastan zase tvořil tu dospělou část osazenstva, co dokázala nečinně sedět a mluvit bez neustálého přecházení kolem.

"Dávej pozor, tohle je důležitý," napomenula ho dívka a projela si prsty svoje blond vlasy. Promnula si je mezi prsty a znova se podívala na to, jak vypadají. Možná měl Rabastan skutečně tehdy před zkouškou z formulí pravdu. Možná to Narcissu opravdu žralo.

"Jediný, kdo nedává pozor, jsi ty, když sis toho nevšimla," roztáhl se na gauči ještě o kousek víc Rabastan a povýšeně se usmíval, jak mu všechno vycházelo. Avior ho probodla vražedným pohledem. "Sklapni a poslouchej!"

Rabastan pozvedl obočí a velice pomalým a trpělivým pohybem zvedl ruce v obranné póze. Avior by mu nejradši jednu vrazila, jak byl pomalý. Dělal jí to schválně a Avior to věděla. I tak ale zaťala pěsti a znovu si projela vlasy, jen o něco prudčeji. Pár vlasů tak dopadlo na černý koberec.

"Takže co? Vytrháš si je?" komentoval Rabastan její činnost. "Nech toho, je to vážný. Pokud Narcisse přijdu taková, možná bych to měla začít měnit. Narcissa plus plus, no, kdo to kdy slyšel!" vyjekla a přešla k zrcadlu a podívala se na sebe.

"Vždyť si nejsme vůbec podobné," konstatovala spokojeně a Rabastan se na ni otočil a vyčkávavě si založil ruce na hrudi. I beze slov dokázal divy. Jednak četl v povahách lidí jako nikdo jiný, ale také uměl jediným pohledem donutit i Avior k přemýšlení.

"Fajn, dobře, máme podobné vlasy, trochu oči a možná jsem obrazem své rodiny, ale to přece neznamená, že jsem lepší. Což o to, já jsem lepší, ale není to o vnějšku," vrtěla hlavou a nakrucovala se před zrcadlem.

"Jenže z jejího pohledu..." začal zase Rabastan, ale Avior ho zarazila. "Mlč," prohodila pouze a když Rabastan pokrčil rameny, opět se zatahala za konečky vlasů. Možná měla Narcissa pocit, že do své rodiny nepatří. A záviděla Avior to, že ona je odrazem té své. Avior se nenávistně podívala na své blond vlasy, které jí dosahovaly kamsi pod lopatky. Tak to být mělo. A právě to na tom právě v tuhle chvíli nenáviděla.

"Jestli je tohle to, co jí vadí, bude to jednoduché," ušklíbla se a opět bez sebemenšího zaváhání sáhla pro nůžky. Rabastan ji nestihl zarazit a vlastně ani nechtěl. "Rozmyslela sis to?" zeptal se zcela zbytečně. Věděl, že ne, protože tohle Avior nedělala.

"Naprosto. Cisse přijde, že jsem lepší než ona? Tak jí ukážu, jak se plete," vrtěla hlavou, zatímco odhodila další dlouhý pramen opět na černý koberec. Rabastan si povzdechl a přešel k ní. "Dej mi to, prosím tě, než si ublížíš," ušklíbal se a vytrhl jí nůžky z rukou.

Avior se k němu otočila zády a počkala, až dodělá to, co začala. "Víš, že bych tě těmi nůžkami mohl úplně klidně zabít?" ušklíbl se Rabastan, zatímco precizně vystříhával tu pohromu, co stihla Avior napáchat.

"Ale to neuděláš," usmála se pro sebe Avior. Věřila mu, že jí na hlavě nevystříhá nic špatného. Svěřila se mu do rukou a očekávala, co udělá. A Rabastan její očekávání naplnil. Když se Avior podívala do zrcadla o pár desítek minut později, hleděla na ni téměř nová tvář. 

"Ani bych nevěřil, kolik toho udělá obyčejné zkrácení vlasů," pousmál se Rabastan, když si zálibně prohlížel své dílo. Na koberci teď leželo nejméně deset centimetrů zlatě blond vlasů. Dívka teď měla vlasy sotva pod uši a Rabastan jen čekal na to, až Avior řekne tu skvělou větu, že jí to nedrží tvar a chce zpátky svoji předchozí délku. I tentokrát ho ale překvapila.

"A co teprve, až to nabarvíme," ušklíbla se a její úsměv o chvíli později prozářil celou místnost. Dnes to byl pro ni velký den. Svoji důvěru vložila do Rabastana, což i v ohledu na takovou prkotinu bylo důležité, a všechno to dělala pro Narcissu. Možná se teď tolik nebavily, možná na ni zanevřela, ale jednou to byla její přítelkyně, tak se za ni postaví. Taková už Avior byla.

***

Večer se snášel na malý domek uprostřed ničeho. Tma pohlcovala všechno kolem a uvnitř domku už nesvítilo také žádné světlo. Zdálo se, že všichni už dávno spali, jenže opak byl pravdou. Kdesi v hlubinách domu se probouzela k životu mladičká dívenka. Probudila se hrůzou a se slabým výkřikem na rtech.

"Promerlina, Beth! Jsi v pořádku?" vyskočila ze svojí postele Serena, aby si svoji sestřičku prohlédla, že se jí skutečně nic nestalo. Zatímco Serena byla menší postavy, o jejím neexistujícím vosí pasu by se skutečně básně psát nemohly a černé vlasy měla věčně jen tak rozházené po zádech, Beth měla vlasy spíše hnědé, už teď byla o kousíček vyšší než Serena a na její pas by mohl napsat ódu nejeden chlapec.

"Nic ti není? Co se stalo? Proč jsi křičela?" vyšilovala Serena. Po slovech, co jí na plese věnoval Malfoy se stávala lekavější, obezřetnější a vyšilovala skoro každou minutou. Nikomu nesvěřila, co jí tehdy řekl. Jen začínala hledat útěchu v cigaretovém dýmu, jak to viděla u jednoho nebelvíra. A musela přiznat, že to skutečně pomáhalo.

"Dobrý, jsem v pořádku, nemusíš tak jančit," ušklíbla se Beth a pohodila vlasy na znamení, že už je přece jen velká. 

Serena toho ale nedbala a přejela si dívenku pohledem. "Vážně je to dobrý?" zeptala se ještě jednou, aby ujistila spíše sebe než Beth. Potřebovala slyšet, že všechno bude v pořádku. Jenže zároveň byla dostatečně chytrá na to, aby těm slovům neuvěřila. Nemohlo to být v pořádku. Nic už nebude v pořádku.

"Hele, co se děje? Od začátku prázdnin jsi mimo," založila si ruce na prsou Beth. Za poslední rok trochu dospěla, z jedenáctileté holčičky se tak stala klasická verze dvanáctiletého spratka, co si svým sarkasmem kompenzuje to, že ho nejlepší kamarádky pomlouvají. Serena věděla, že si tímhle obdobím projdou všichni, proto to Beth nezazlívala, brzy se to uklidní a z Beth bude zase normální člověk.

"Nic, všechno je v pořádku, radši jdi spát," zavrtěla hlavou Serena. Beth se ale nenechala vyhodit tak snadno.

"Buď se nauč líp lhát nebo nebuď tak divná," vecpala se jí do postele, kam si Serena unaveně lehla. Beth byla prostě neoblomná a příšerně otravná.

"O nic nejde fakt. Jenom..." skousla si ret Serena. Beth na ni povzbudivě kývla, aby pokračovala, tak se Serena nenechala dlouho přemlouvat. "Slib mi, že na sebe dáš pozor. Až odjedu, měj se na pozoru a nevěř nikomu, koho neznáš. Hlavně žádnému blonďákovi," doplnila se, protože z něj měla největší obavu.

"Tak dost, co se tu sakra děje. Do čeho ses to namočila?" odsunula se Beth podezíravě stranou. 

Serena si povzdechla, zamračila se a zavřela oči. "Do ničeho jsem se nenamočila," ale možná jsem do něčeho namočila tebe, zakončila v duchu. "Jen prostě nechci, aby se ti něco stalo. Poslouchej mě, prosím," zadívala se na ni najednou zpříma a trochu se strachem v očích, až Beth zalapala po dechu a ještě o kousíček se odsunula.

"Ať se bude dít, co chce, slib mi, že když uvidíš záblesk světla, ať už červeného nebo zeleného, skrčíš se. Cokoliv podezřelého mi ihned piš, nezůstávej sama tam, kde nikdo není. Hlavně v noci ne. A když uvidíš vysokého asi dvacetiletého blonďáka s dlouhými vlasy a modrýma očima, uteč. Nesmí tě vidět, ano?" mluvila tak naléhavě, že Beth bez váhání přikývla.

"Musíš pryč?" dostala ze sebe mladší dívka tiše. Začínala se bát.

"Když se cokoliv stane, vrátím se, neboj. Nenechám tě jim ve spárech, nikdy," šeptala Serena a přitáhla si Beth do objetí. Mladší dívka sice nechápala, s čím se její sestra potýká, ale chtěla pomoct. Serena tu pro ni vždy byla a teď přišel čas jí tu službu oplatit.

Jejich objetí přerušilo zaklepání na okno. "To je sova!" vykřikla Beth nadšeně a pustila sovičku s dopisem dovnitř. 

Serena také vyskočila, ale trochu méně nadšeně, když poznala písmo Brumbála na obálce. Nejistě si od sovy převzala dopis a vyslala ji zase zpět do noci. Teď rozlomila pečeť a otevřela psaní.

"Co ti píše? Kdo je to?" vyzvídala nadšeně Beth, ale Serena jen mlčky zírala na písmena, co zapečeťovala její osud více než kterákoliv jiná. 

"Nic, nikdo. Jdi spát," pronesla hrobově chladným hlasem Serena a vyšla z pokoje. Sešla do obývacího pokoje, u dveří si vzala bundu a i s dopisem vyšla ven před domek, ve kterém jako malá tak ráda žila. Tam se posadila na schody z bundy vytáhla cigarety a jednu si roztřeseně zapálila.

Pak znovu pohlédla na dopis, co znamenal konec všeho, co znala.

Slečno Birchová,
s lítostí Vám musím oznámit, že se tu vyskytly jisté skutečnosti, kvůli kterým již nemůžete nadále zastávat post prefektky Zmijozelu. Velice se tímto omlouvám, snad mé počínání pochopíte. Od nynějška budete pouze řadový student šestého ročníku.
S přáním příjemné noci,
Albus Brumbál

Serena vyfoukla dým a druhou rukou si setřela slzy. Ty teď neslyšně kanuly na zem i na dopis, co jí změnil všechno. Její postavení se hroutilo, bezpečí Beth nebylo zařízené a ona tu mohla jen sedět a brečet. Brumbál ji zbavil její poslední naděje na respekt. Zničil ji. Tímto činem končila Serena Birchová, jak ji všichni znali. Od nynějška to bude už jen ta, co nemá ve Zmijozelu co dělat. Zdálo se, že šestý ročník zničí naděje mnoha studentům a i Brumbál na tom bude mít svůj podíl.

Ahojky,

ach můj Merline, povedlo se mi překonat blok ohledně Remissy :D :D Sice to bude jistě na úkor jiného mého příběhu, ale teď mám nápady na Remissu, takže budu dělat Remissu :D :D

Jak se vám zatím líbí? :D

Queen of story