Igor Karkarov si svůj pobyt na věčnosti zatím příliš neužíval. Když ho skoro po roce na útěku konečně dostihla pomsta Pána zla, ačkoli někteří by to možná nazvali spravedlností, v jistém slova smyslu se mu ulevilo.

Ono skrývat se tolik měsíců povětšinou mimo civilizaci, to jednomu na energii nepřidá. Zvlášť, když za každým rohem vidíte svoji vlastní smrt, lekáte se svého stínu a nakonec slyšíte i trávu růst, až vám zbudou jen na dřeň obnažené nervy. Nemůžete jíst, nemůžete spát, strach vás žere dvacet čtyři hodin denně. A to nemluvíme o dalších fyziologických potřebách.

Myslel si, že by v životě po životě mohl konečně nalézt klid a mír a snad i smíření, ale opak se stal pravdou. Velmi brzy zjistil, že v Zásvětí se s ním nehodlají bavit ani futra. Ti takzvaní kladní hrdinové se ho stranili kvůli jeho Smrtijedské minulosti, a ti, kteří byli na opačné straně barikády, s ním zase nechtěli mít nic společného, protože podle nich byl bezpáteřní zrádce. Dokonce i Salazarův bazilišek ho při první příležitosti pořádně kousl. Ještě, že po smrti už to tolik nevadilo. Nakonec se ze zoufalství začal schovávat ve zvěřinci. Nevonělo to tam příliš vábně a navíc ani zde přítomní kouzelní tvorové neprojevovali právě nadšení z jeho přítomnosti, nebo si to tak alespoň vysvětloval, nicméně většina z nich aspoň neuměla mluvit, takže nemusel poslouchat tolik blbých keců a urážek, jako od lidí. I když, akromantule k jeho počínání také měly co říct.

Postupně se Igorovi podařilo navázat tiché příměří s Ekrizdisem. Igor se totiž nudil tak, že převzal ve zvěřinci část povinností a v té chvíli ho Ekrizdis pojal za kamaráda. Ani on totiž nebyl mezi ostatními obyvateli Věčnosti právě populární. Prostě si s Igorem tak nějak zbyli. Uzavřeli tichou dohodu, že nebudou příliš probírat svou minulost. Přece jen, Ekrizdis byl dost kontroverzní figurka, ale ani Igor nebyl právě nejpovolanější soudce morálky. Svoji tichou dohodu ještě ztvrdili poměrně hlasitou pitkou.

Jako další se k nim přidal ještě Quirrell, který se pro změnu nemohl mezi zdejšími lidmi objevit, aniž by mu někdo nejpozději do tří minut střelil pořádný záhlavec. Nejen noví Pobertové si z toho udělali sport.

A když Quirrell, který měl v sobě podnikavého havraspárského ducha, a ve zvěřinci nakonec trávil většinu času, přišel s nápadem založit pěvecký sbor akromantulí, Igor a Ekrizdis se ani příliš nebránili. Co taky měli pořád dělat. A protože se po několikadenním vyjednávání přestaly bránit i akromantule, sbor nakonec skutečně vznikl. Jeho činnost byla zatím přísně tajná. Utajení nebylo až tak složité, většina obyvatel Zásvětí se kromě povinných služeb zvěřinci začala spíše vyhýbat, vzhledem k tomu, že se jednalo o oblíbené útočiště jejich neoblíbeného trojlístku.

Protože ale jinak v Zásvětí fungovaly všechny komunikační kanály celkem spolehlivě, brzy začalo být zřejmé, že se řady akromantulí brzy rozrostou. Tamtamy přinesly zprávu, že Aragog, pán kolonie v Zapovězeném lese, brzy zaklepe svýma osmi bačkorama, navzdory Hagridově snaze udržet ho naživu.

***

Když Aragog vydechl naposledy, Ekrizdis, který právě pozoroval dění na zemi, aby o tom mohl informovat sbor, okamžitě svolal celý ánsambl k bráně, k hrůze mnoha obyvatel Zásvětí. Dilys s pištěním vyklidila pole a zabarikádovala se ve své ložnici, odkud odmítla vylézt dokud „ty bestie zmizí zpátky tam, odkud vylezly," jak sama řekla.

Vendelína se ji nejdřív pokoušela uchlácholit, ale po chvíli to vzdala (trpělivost nebyla právě její nejsilnější stránkou), a místo toho si vyšlápla na ty tři „ignoranty, malamuty, medaile starý vojenský vysloužilý, bezmozky, nicmachry a kloaky," jak je ráčila barvitě nazvat. Její řev se rozléhal polovinou Zásvětí až do chvíle, než se zjevil Aragog. Pak úžasem oněměla.

Z části za to mohl Aragogův impozantní vzhled – byla to ta největší akromantule, která se tu kdy objevila, z části za to mohlo to, co následovalo po Aragogově příchodu. Ostatní pavouci totiž spustili svoji verzi uvítacího ceremoniálu. Pohled na sbor obrovských pavouků zpívajících „Někde musí být ráj, lidí, zvířat a snů..." byl tak absurdní, že většina přítomných chvíli přemýšlela, zda není možné, že dnešní služba v kuchyni vyšla na Zygmunta, a ten je všechny otrávil nějakým halucinogenním sajrajtem.

Nejvíc vykolejený z toho byl sám Aragog. Když sbor dozpíval, Aragog zacvakal kusadly a vyrazil ze sebe: „Pěvecký sbor akkkromantulí, no to jsem v životě neviděl."

„Tys toho vůbec moc neviděl, když jseš slepej, jako krtek," poznamenal Sirius, který si právě z očí setřel slzy smíchu.

„Náhodou už se to lepší, vidím obrysy. Nebuď drzej, nebo si za chvíli pořádně prohlídnu tebe. Pak si tak dva dny počkám, a půjdu tě pokousat," odsekl Aragog.

„Už se bojím," kontroval Sirius. „Jseš mrtvej, jestli ti to ještě nedošlo."

„A to znamená, že tě nemůžu sežrat?" ptal se Aragog.

„V podstatě jo." Sirius samozřejmě opomněl pavoukovi říct, že bolestivě pokousat ho může. Nebyl právě fanda masochismu.

„Škoda," zalitoval Aragog a jen tak cvičně cvaknul kusadly. Pak se vydal prozkoumat svůj nový domov a jeho uvítací výbor ho následoval. Vendelína se vydala zpět za Dylis, aby ji informovala, že už se může přestat klepat, protože v části Zásvětí vyhrazené lidem se již kromě Zoubka a Helgy hrabáka už zase pohybují pouze dvounozí tvorové. Nezměrnou úlevu a spokojenost však Dylis necítila dlouho, neb jí Vendelína začala podrobně popisovat úchvatného Aragoga i vystoupení chóru, aniž by brala ohled na to, že se Dylis ježily všechny chlupy na těle. To ještě sama netušila, co jí přinese nejbližší noc.

***

Po historicky prvním pěveckém vystoupení sboru akromatulí šťouchl Gideon Prewett do Fabiana.

„Ty mole, brácha, napadá tě to, co mě?" Fabian přikývl.

„Co máte za nápad?" Zeptal se se zájmem Regulus.

„Co tak Ekrizdisovi a tomu zbytku s tím sbormistrováním trochu pomoct?"

„Jste se asi poprali, ne?" Vyhrkl James, kterému to ještě nedošlo.

„Ale vůbec ne," vysvětloval Fabian. „Jenom nás tak napadá, že bysme to slovutné hudební těleso mohli naučit pár songů podle našeho gusta..."

„Vy myslíte...?"

„Jo, trochu to těm třem trollům osladíme," přitakal Gideon.

„Jsem pro," promnul si ruce Sirius, a protože byli pro i ostatní Pobertové, plácli si, a začali osnovat svůj ďábelský plán.

Náhoda tomu chtěla, že elán, s jakým se Pobertové pustili do svého plánu, se zúročil již za pár týdnů. Brzy totiž začalo být jasné, že akromantule Mosag, Aragogova „partnerka", bude svého druha brzy následovat, a tak trio sbormistrů, nic netušící o tom, že jejich snaha zaujala i jistý kvintet, začala nacvičovat uvítací píseň i pro ni. Pobertové zase celý sbor pracně přeučovali na svoji verzi toho, jak by podle nich, mělo vypadat příští vystoupení.

Když se Mosag nakonec objevila u brány, sbor ji přivítal písní, kterou by si téměř nikdo za rámeček nedal. Místo pečlivě nacvičované a opakované serenády, kterou si objednal Aragog, spustil sbor verzi Pobertů.

„Sebrala patrola prostitutku mladou

vedla ji Londýnem, ulicí Zelenou.

Na kamenným mostě, průrva sebou trhla,

přeskočila klandr, do vody se vrhla.

Do vody se vrhla, dělají se kola,

na hladině vidět, je jen sardel holá.

Uviděl to četník, vrh se za ní směle,

zapích se jí nosem rovnou mezi půlky.

Nad kamenným mostem měsíc jasně svítí

a po Temži plave průrva s nosem v řiti..."

Jak píseň pokračovala, se už nikdo nikdy nedozvěděl. Bylo z toho takové pozdvižení, že když se Zakladatelům konečně podařilo obnovit pořádek, pro jistotu rovnou zakázali další působení, či vystoupení akromantulího sboru.

Dylis se s divoce tlukoucím srdcem a hysterickým jekotem probudila z té odporné noční můry. Právě viděla desítky pavouků zpívat jednu z nejděsnějších odrhovaček, kterou si párkrát, a asi i dost nahlas, prozpěvovala Vendelína, když se náhodou zapomněla a vypila víc vína, než bylo společensky vhodné.

„Co tady ječíš jako smrtonoška?" zamumlala rozespale Vendelína.

„Pa-pa-pa... pavouci," soukala ze sebe Dylis ve smrtelné hrůze. Měla pocit, že po ní lezou stovky chlupatých nožiček.

„Kušuj, žádný tady nejsou," ujistila ji Vendelína podrážděně.

„Jak si můžeš být tak jistá?" zeptala se Dylis už o maličko klidněji.

„Normální pavouci nejdou po smrti na věčnost. Jediný magický pavouci jsou akromantule, a tý bych si tady v ložnici asi všimla, ne?" odpověděla nasupeně Vendelína, která se mezitím stihla celkem slušně probudit, ke svému nemalému vzteku.

„A víš co? Můžeš za to ty. Kdybys mi nelíčila tak dopodrobna toho obřího... Aragoga... a v opilosti nezpívala míčoviny, nemusela jsem mít tak zapranou noční můru," vynadala Dylis své statečnější polovině, která ale absolutně netušila, jak spolu tyto dva prohřešky souvisejí.