Běžel temnou uličkou co mu síly stačily a odolával nutkání každou chvíli zastavit a zkontrolovat jak daleko jsou jeho pronásledovatelé.

Asi nebyl úplně nejinteligentnější nápad chtít po letech odejít s gangu, který jako zasvěcovací rituál své členy cejchuje ale on nikdy nebyl ani přehnaně inteligentní, ani zbabělec.

Když už se jednou rozhodl, že změní svůj život k lepšímu bylo to rozhodnutí přes který nejede vlak.

Jeho myšlenky ho ale natolik rozptýlili, že zapomněl sledovat cestu kterou běží a zahnul do slepé uličky.
Slyšel dusit nohou za sebou, takže bylo pozdě se zkoušet vracet.

Zůstal stát u zdi na konci a marně se rozhlížel na všechny strany po nějakém východisku.

Pak to uviděl. Jedna jediná budova tu neměla jen zeď ale i vchod, nejspíš zadní.

Byly masivní, nejspíš se dřeva a odlupovala se z nich zelená barva v šupinkách.

Byly to buď ty dveře nebo zůstat v uličce napospas svým pronásledovatelům.
Rozhodl se tedy raději plnou silou ramenem narazit do dveří, ve snaze je vyrazit. Ať je na druhé straně cokoliv, neznámo se zdálo lákavější než známé nebezpečí.

Očekával, že to bude muset zkusit alespoň třikrát než dveře povolí ale pod jeho silou se rozletěly jako by mu je někdo otevřel a on vpadl na podlahu.

Rychle se ale odkutálel, zavřel dveře a opřel se o ně zády aby se to nikomu dalšímu nepodařilo.

Jeho splašený dech se odrážel od stěn a ještě prohluboval děsivou atmosféru prázdné temné místnosti, kde on sám viděl sotva obrys vlastní ruky.

Slyšel skrz dveře splašené kroky a následně několik známých hlasů, které se dohadovali o tom kam mohl tak najednou zmizet. Oni totiž jinou cestu neviděli.

Vždy jim chyběla určitá představivost. Teď se mu to ale docela hodilo, že od něj ještě nezvládli pochytit,že na každý problém existuje nějaké řešení.

Malou ironií bylo, že zrovna když všechny zvuky za dveřmi utichly začali se nové ozývat z nitra té tmy.

On sám nebyl schopen rozeznat jak blízko to je, nebo jestli vůbec ale jeho instinkty vybroušené pravidelným bojem mu říkali, že se něco blíží.

Než měl čas se nad tím ale znovu zamyslet prudce se rozsvítilo několik světel a úplně ho to oslepilo.

,, Ať jsi kdo jsi ty parchante, vybral sis špatné místo na vyloupení,"ozval se pevný hlas co dokonale padl k postavě co se rýsovala mezi dveřmi, alespoň co byl po tom útoku světla schopen rozeznat.,,Mohli se ke všem bohům co znáš, protože je z tebe budoucí nebožtík."

,, Všechno v pohodě, Kámo,"řekl s rukama tak aby bylo vidět, že je má prázdné.,, Přicházím v míru."

Vždycky toužil tuhle větu použít a sem padla jako ulitá.

Konečně se mu povedlo lépe zaostřit na postavu a nevěděl jestli se zlomit smíchy nebo zhrozeně couvat. Nakonec se smířil s kompromisem v podobě konsternovaného zírání.

Mezi futry stál muž trošku nižší než on s dlouhým blonďatým knírem a hustým obočím. To vše bylo jakž takž v normě ale v pravé ruce svíral něco co na tu vzdálenost jeho mozku připomínala utrženou ruku.

Teprve při druhém pohledu mu došlo, že je to přesně to co si myslel na ten první. Muži totiž chyběla celá půlka levé ruky a protézou co tam nejspíš obvykle byla připevněna se teď oháněl jako basketbalovou pálkou.

Vypadalo by to skutečně děsivě nebýt toho co měl muž na sobě.
Růžové tepláky od pyžama s fialovými proužky a několika tmavými fleky neznámého původu doplňovalo šedivé tílko s jednorožcem natištěným přímo na hrudi.

,, Mír, mír,"brblal si blonďák pod vousy.,,Mír je dobrý jen pro ty kdo ví, že nejsou schopni vítězství."

To už na něj bylo moc. Frustrovaně rozhodil ruce a povzdechl si.

,,Sakra, vylož si to jak chceš,"zavrčel maličko podrážděně a unaveně se zády opřel o zeď za sebou. ,,Měl jsem pekelnou noc a rozhodně nemíním strávit ten zbytek co mi zůstal nějakým zbytečným bojem."

To nechalo muže naproti němu chvíli bezeslov než napodobil jeho předchozí myšlenky a rozesmál se. Ale nebyl to zoufalý smích na pokraji šílenství, který by ze sebe nejspíš dostal on ale srdečný smích plný humoru, který mu taky nepatrně zvedal koutky i po všem co se dnes už stalo.

,, Líbíš se mi chlape, a nejenom pro tu postavu,kterou by ti mohl závidět kdejaký severský bůh a jak nestoudně mi s ní mácháš před nosem,"poznamenal pobaveně chlápek a nejspíš tím narážel na fakt, že většina jeho trička nepřežila bitku ani následné stíhání. Teď byla většina jeho hrudi na displeji společně s cejchem na jeho prsním svalu.

,, Pojď se semnou napít,"ponoukal ho muž zatímco si připínal protézu k pahýlu ruky a pak mávl do nitra chodby. Věděl, že by měl být opatrnější ale něco na tom bodrém, pološíleném, chlapíkovy v něm vzbuzovalo důvěru.

,, Dobře, ale žádné kafe,"řekl narovinu. ,,Rád bych se potom, co se mi konečně zklidní srdce, alespoň tu poslední hodinu co z noci zbyla vyspal."

,,Tss, na kafe je pozdě,"prohlásil jako by to samozřejmě dalo rozum a on se zbláznil pokud si myslel, že mu ho v tuhle dobu nabídne.,,Dáme si pivo a ty my povíš o té své pekelné noci."

,,Jen pod podmínkou, že mi prozradíš proč nehlášené návštěvy ohrožuješ protézou,"odpověděl mu téměř okamžitě. Ta věc mu nejde z hlavy.

,,Och , tahle?"zeptal se a zamával umělou rukou než si vyhrnul jednu nohavici.,,Nebo tohohle drobečka?"

Jeho práva noha byla taky protéza v téměř stejném stylu jako ruka. Takhle z blízka mohl ocenit propracovaný design a futuristický vzhled. Bylo jasné, že se za to muž nestydí a naopak zdůrazňuje své robotické části.

,,Pěkná práce,"musel uznat,i když o protézach a celkově robotice příliš nevěděl.

,,Hiccup Corp,"prohlásil jako by mu to mělo něco říkat a on musel pro sebe přiznat, že to asi někde zaslechl.,, Stále mě mrzí, že se mi nepovedlo přijít i o jedno oko. Hlavního vývojáři a výkonného ředitele tam dělá můj kmotřenec. Jeho výtvory jsou neuvěřitelné a napojené přímo na tělo. Takže to funguje minimálně stejně dobře jako originální díly."

Bylo zvláštní mluvit takhle o těle ale s tím co za celý život viděl mu to ani tak nepřijde. Stejně tak muž naproti němu mu nepřipadal tolik jako podivín, spíš jim byl neochotně zaujat. On sám by tak uvolněný s nevítaným vetřelcem určitě nebyl.

,, Mimochodem, jak ti mám vlastně říkat?"zeptal se mě mile. ,,Já předpokládám, že víš do jakého obchodu ses vloupal."

Záporně zakroutil hlavou.

,, Vlastně ne, promiň,"přiznal narovinu. ,,Byla moc velká tma."

,,No, tak tě vítám v Tlamounově dílně, vše co je z kovu vyrobíme nebo opravíme,"řekl s hrdým úsměvem někoho, kdo si celý život budoval pověst, kterou stojí za to mít. ,,A ano, jmenuju se Tlamoun a neptej se proč, rodiče nikdy neposkytli uznatelný argument.
I když mě se nejvíc líbí Severská tradice, že čím horší jméno tím lépe ochrání válečníka v boji."

Uchechtl se když slyšel jeho jméno ale pak mu věnoval maličko omluvný nic. Což blonďák, Tlamoun, jen odmávl.

,,Od chlapa takového zjevu a formátu, je i smích na můj účet lichotivé,"řekl maličko koketně.

,, Dobře,"nechal to nakonec být a věnoval mu svůj patentovaný úsměv, který okouzlí kohokoliv. ,,Jsem Eret Eretson, a do mého jména se raději neobouvej už vůbec."

,, Platí, Erete,"odpověděl mu tónem, který nedokázal úplně zařadit a pustil ho prvního do dveří.

Eret měl podezření, že to dělá hlavně z důvodu aby se mu mohl podívat na zadek ale vůbec ho to netrápilo. Není natolik vyhraněný aby mu záleželo, které pohlaví obdivuje jak vypadá. Naopak má často pocit, že muži umí lépe ocenit co udělal pro to aby takhle vypadal.

,,Tak se nemůžu dočkat co mi tentokrát přinese zbytek noci,"odpověděl mu koketně než vklouzl do místnosti.

💀🖤🦾

Tak za sebou máme první oficiální část letošní výzvy. Rozhodla jsem se pojmout moderní svět z té temnější stránky a doufám, že jste se při čtení bavili alespoň z poloviny tak jako já při psaní. Vidinu Tlamouna máchajícího protézou na vetřelce je něco co jen tak z hlavy nedostanu.

První týden otvírám párem Eret a Tlamoun,a i když je mezi nimi určitý věkový rozdíl oba jsou dospělí a věřím že jejich vztah je pouze jejich věc. 😉

Budu se na vás těšit zase příští týden, tentokrát u dračích závodů.🏆