začátek října 1992

Delaney kráčela po cestě zapadané podzimně zbarvenými listy po Philipově boku do Prasinek a na tváři jí pohrával lehce nervózní. Pořád si nemohla tak nějak zvyknout na to, že má bratra a zároveň i dvojče. Proklínala se za to, že se nesnažila pátrat po zbytcích své rodiny dřív, protože ačkoliv ještě před pár týdny by nevěřila tomu, že bude schopná trávit s Philipem O'Neillem většinu svého času, dělo se to. A ona za to byla jenom ráda. Oba si na sebe pořád částečně zvykali, takže když jí Philip navrhl, aby spolu s ním vyrazila do Prasinek, kde se měl setkat s Pennelope, jejich babičkou, tak neváhala a souhlasila. Vyhlídka toho, že třeba o své rodině zjistí víc, se jí líbila, stejně jako vyhlídka toho, že si v klidu posedí s Philipem nad hrnkem čaje, či máslového ležáku a budou si zase o kousek blíž.

„Ty jsi nervózní?" povytáhl obočí Philip s pobaveným úsměvem. Jeho společnice si totiž neustále mnula ruce a těkala pohledem sem a tam, což byly totožné příznaky nervozity, jaké vždycky pozoroval na sobě.

„Možná trochu?"

Rozesmál se, na což ona reagovala tak, že ho praštila do ramene. Ona je jako na trní a on se tomu jen vysměje, to je podpora, jak se patří.

„Nech toho," zakabonila se, „mám důvod!"

„Jo? Takhle si budou lidi akorát myslet, že jdeme na rande," uchechtl se tmavovlasý chlapec.

„Jako by nestačilo, že ses mě na to rande snažil pozvat," odvětila s mírným úsměvem.

„O tom se babička nesmí dozvědět ani slovo!"

Tentokrát to byla blondýnka, která se rozesmála nad výrazem, jenž se objevil jejímu bratrovi ve tváři.

„Snad z babičky nemáš strach, Filípku," pošťouchla ho.

Zakroutil nad ní hlavou a zbytek cesty proběhl v tichosti. Ani jeden z nich už neřekl ani slovo, zřejmě se oba motali ve svých myšlenkách. Philip uvažoval nad tím, jak rozumné vysvětlení bude mít Pennelope pro to, proč mu celý jeho dosavadní život neřekla pravdu, zatímco Delaney uvažovala nad tím, proč by jejich máma chtěla, aby je někdo rozdělil a každý z nich vyrůstal někde jinde.

„Lano," strčil do ní Philip, když byli v Prasinkách a několik metrů před nimi postávala blonďatá žena, rozhlížející se po ulici, „tohle je ona. Pojď."

Váhala, ale nakonec ho k oné ženě následovala. Vypadala vcelku sympaticky a měla totožné modré oči jako samotná Delaney, i chlapec po jejím boku.

Pennelope Malfoyová se usmála na svého vnuka, ale zarazila se, když spatřila, že nejde sám. Kráčela za ním totiž tmavovlasá dívka, nápadně podobná její zesnulé dceři. Když se jejich pohledy setkaly, byla na ní znát nervozita, zatímco Pennelopin pohled zjihl a oči se zaleskly slzami. Nebylo pochyb o tom, že Philip právě míří k ní, spolu se svou sestrou, se svým o pár minut mladším dvojčetem, které naposledy viděla onoho šestnáctého srpna, kdy její dcera zemřela a ona sourozence musela na její přání rozdělit, ačkoliv se jí to příčilo.

„Phily, ty jsi... vy jste se našli," vydechla se slzami štěstí v očích.

„Babi," oslovil ji Philip, „já myslím, že jí znáš, ale tohle je Delaney, nebo taky Lana Malfoyová lomeno Lupinová, moje dvojče. Lano, tohle je naše babička Pennelope. Doufám, že brzy zjistím kterého z našich rodičů máma."

„Těší mě," pousmála se na ženu Delaney. Nějak nevěděla, co má dělat. Oslovit jí rovnou babi? Obejmout jí, nebo jí podat ruku?

Pennelope to naštěstí vyřešila za ní a obě vnoučata si přitáhla do hřejivého objetí, v němž všichni tři několik vteřin setrvali. Babičce dvojčat stékaly slzy, Delaney se tvářila trochu rozpačitě a Philip nevěděl, jestli se na babičku chce zlobit, nebo být rád, že jí vidí, takže jí zatím jen objímal a přemýšlel, jak dál.

„Jak-"

Blonďatá žena nestihla svou otázku dopovědět, protože ji přerušil její vnuk. „Nejdřív bych se na pár otázek potřeboval vyptat já, babi. A vsadím se, že i Lana bude chtít něco vědět," tázavě se podíval na sestru, která souhlasně přikývla.

„V tom případě navrhuji, abychom si k tomu sedli a dali si něco k pití, protože to jistě nebude krátký rozhovor," pousmála se na oba Pennelope a následována dvojčaty vešla ke Třem košťatům. V duchu se psychicky připravovala  na hromadu otázek, jimiž ji zřejmě za malou chvíli oba zaplaví. Nebude se moci žádné z nich vyhnout, ačkoliv v ní ony vzpomínky stále otevírají bolavé rány. Tušila, že to pro ni bude těžké, ale na druhou stranu, oba si to zasloužili. Nepravd a lží už bylo dost, teď na scénu přišla pravda a upřímnost.

Několik minut trvalo, než kdokoliv z nich promluvil. Usadili se ke stolu, kde před ně po objednávce postavila madame Rosmerta vybrané pití a zase se vzdálila, zatímco všichni tři si nejspíš v hlavě urovnávali, jak začít.

„Abych v tom teda měl jasno," ozval se nakonec Philip, „ty jsi naše babička, to mi jasný je, ale byla jsi teda máma koho z našich rodičů? Mámy, nebo táty?"

„Vaší mámy, Aalyiah," podala mu odpověď Pennelope s tichým povzdechem.

„Táta, tedy Remus, mi o ní vyprávěl. Ne moc, ale vyprávěl. Prý studovala ve Zmijozelu, pořádně se s ní seznámil teprve v sedmém ročníku, když si začala s tátou," ozvala se Delaney, „ale nic moc dalšího nevím. Prý umřela při našem porodu..."

Pennelope pomalu přikývla. Myšlenky na tuhle událost byly stále stejně bolestivé. „To je pravda. Sotva pár minut potom, co vás porodila, tak zemřela, já doteď nevím, co bylo špatně a proč se to stalo. Nedokázala jí pomoci ani moje stará známá, jinak výborná lékouzelnice."

„Co se stalo potom? Rozdělila jsi nás ty, nebo to tak naše máma chtěla?" vyslovil další otázku Philip.

„Věc se měla tak, děti moje... Aalyiah, vaše máma, nikdy nevycházela s vaším dědečkem. Byl to opravdu přísný otec, nezalekl se ani tvrdých tělesných trestů, a obzvlášť když se po sedmém ročníku vrátila domů z Bradavic, tak byl obzvláště přísný a naštvaný..."

Lana chápavě přikývla. „Vrátila se už těhotná, že? S někým, kdo se jejímu otci nezamlouval?"

„Přesně tak. Přiznám se, že o vašem otci, Jamesovi, toho moc nevím, ale z toho, co mi během toho posledního měsíce a půl, než jste přišli na svět, Allie vyprávěla, milovala ho nadevše, ale jejich vztah byl prý komplikovaný, a když se dozvěděl, že je těhotná, poslal ji na potrat, což ona nechtěla, takže ho opustila. Nevím, jestli spolu něco měli už dříve, ale Aalyiah se měla ten rok v létě vdávat, kdyby její domluvený snoubenec neutekl s jinou dívkou, z čehož ale nebyla moc zklamaná a nepřišlo mi ani, že by byla nějak překvapená," rozmluvila se Pennelope, „když se vrátila domů, hned po jejím příjezdu si jí otec odvedl do své pracovny. Nemám tušení, co jí tam řekl, ale následující dny a týdny na ni byl mírně řečeno přísný. Choval se k ní jako k malému dítěti, co potřebuje převychovat, ovšem jeho způsob výchovy byl, že za každý přestupek, či něco, co se nesmělo, dostala deset ran rákoskou, klidně i několikrát denně..."

To oba sourozence zarazilo. Možná zvěsti o Zmijozelu nelhaly, když byl jejich dědeček taková stvůra.

„To se za ní nikdo nepostavil? Nikdo jí nebránil?" zeptal se tiše Philip, zaskočený tím návalem informací, „Ani ty?"

„Já se snažila, Phily, přísahám, že snažila. Vidět ji, moji jedinou dceru, jak trpí, bylo strašné, ale když si můj muž vzal něco do hlavy, nešlo proti tomu nic dělat. I její mladší bratr se pokusil protestovat, ale skončil úplně stejně, jako Aalyiah," povzdechla si Pennelope.

„Proč nás po mamčině smrti rozdělili?" zeptala se po chvíli Delaney, aby tím připomněla Philipovu původní otázku.

„Většina čistokrevných kouzelnických rodů v té době, a vlastně to tak mají i doposud, a jejich příslušníci byli zastánci toho, že je potřeba udržet čistokrevná linie, proto všechny ty domluvené sňatky. Opovrhovali mudly, mudlorozenými, či smíšenými kouzelníky, nebo také čistokrevnými rodinami, které nezastávaly stejné hodnoty. Váš otec patřil do jedné z nich. Zatímco váš dědeček byl věrným přívržencem Pána Zla, vaši prarodiče z otcovy strany, kteří jsou už oba mrtví, proti nim bojovali, pracovali jako bystrozorové. I tak jste stále byli čistokrevní potomci, i když jeden z vašich rodičů byl členem rodiny krvezrádců, jak je čistokrevní nazývali. Aalyiah se bála, že pokud byste zůstali u naší rodiny, vzal by si vás do parády on a vychovával vás stejně, jako vaší matku a její sourozence, a zřejmě mnohem tvrdší rukou, abyste se mu nevzpírali, jako ona."

„To pořád nevysvětluje, proč  jsme nezůstali spolu," namítl Philip.

„Těsně před tím, než zemřela, mě požádala, abych tebe, Delaney, odnesla k Remusi Lupinovi a jeho přítelkyni Callie, která jí kdysi ve škole slíbila pomoc ve všem. Nejspíš měla nějaký plán i pro tebe, Phily, ale nestihla mi ho říct. Požádala mě jen, abych se postarala o to, že vás Abraxas nenajde a vy budete v bezpečí. A zřejmě se domnívala, že když budete každý na jiném místě, bude to bezpečnější. Nechtělo se mi vás rozdělovat, ale bylo to její poslední přání a-"

Hlas se jí zlomil. Měla tu scénu před očima, jako kdyby se to odehrálo nedávno a ne před čtrnácti lety.

„Slib mi, že nedovolíš otci, aby jim ublížil," zašeptala  s obličejem splaveným slzami a potem, „trhá mi srdce, rozdělit je, ale je to pro ně nejlepší. Postarej se, aby byli v bezpečí prosím."

„Ne, ne, ne, Aalyiah ty to nemůžeš vzdát. Musíš bojovat. Jsi nejsilnější žena, jakou jsem kdy poznala!" protestovala Pennelope.

„Omlouvám se, za všechny ty chvíle, kdy jsem byla protivná," hlesla ještě Aalyiah, „mám tě moc ráda."

„Přísahám, že se postarám o to, aby byli v bezpečí," zašeptala Pennelope a políbila svou dceru na čelo.

„Já to vím."

„Slíbila jsem jí, že se postarám o to, abyste byli v bezpečí... Mrzí mě, že jste vyrůstali odděleně," omluvně se na sourozence podívala očima lesknoucíma se slzami. Philip dlouho neváhal a blonďatou ženu objal, stejně jako jeho sestra. Pennelope si je přivinula do náruče a trhaně se nadechla. „Ale teď jste se našli a už není nic, co by vás znovu rozdělilo, alespoň v to doufám. Zasloužíte si poznat se, vynahradit si celé ty roky, kdy jste byli oddělení. Ale nedá mi to a musím vás před něčím varovat."

Následoval další povzdech a otření slz z tváří. Pustila obě děti z objetí a každému z nich stiskla jednu ruku. „Můj muž, Abraxas, váš dědeček je nebezpečný člověk. Nemámtušení, zda žije, je mrtvý, nebo sedí v Azkabanu, ale je mijasné jedno. Pokud žije a je na svobodě, pokusí se vás vyhledat, možná vám iublížit. Dávejte si na sebe pozor. Neměl by o vás mít ani potuchy, ale jak ho znám, on se nezastaví před ničím a pokud by v něm někdo zasel byť jen semínko naděje, že jste naživu a on by tak získal další životy dětí, které by se pokusil zlikvidovat svou krutou výchovou, můžete být v nebezpečí."

Oba sourozenci se po sobě znepokojeně podívali. Pennelope skutečně nevypadala, že by žertovala. Popis technik jeho výchovy nebyl zrovna příjemný. A pokud byl jejich dědeček skutečně takový parchant, jak ho popisovala, měli se na co těšit, pokud se s ním někdy opravdu setkají a poznají ho.