říjen 1977

Za každou další minutu, kterou Delaney s Philipem v Bradavicích o šestnáct let v minulosti trávili, byla Delaney vděčná. Znamenalo to totiž šanci poznat rodiče, nebo alespoň se o to pokusit, a zjistit to, co jim babička nebyla schopná říct a Remus o tom nemluvil. Protože když se o své zkušenosti a poznatky nechtěl podělit, nezbývalo než to vzít do vlastních rukou, přesně jako to udělala dvojčata nyní. Lana měla v plánu vydat se sem na vlastní pěst, ale jak postupně zjišťovala, každý ze sourozenců věděl trochu něco jiného, tudíž Philip jí mohl osvětlit něco, co tušil on a ona ne, a zase naopak. Proto teď věděli, že jejich máma se před kolejí loučí s Nathaliou Yaxleyovou, kterou poznal z fotografií v ročenkách a zároveň také věděli, že je doprovází blonďatý mladík, Rickon Malfoy, jehož z vyprávění babičky Pennelope rozeznala Delaney.

Každým krokem, kdy se plížili chodbami bradavické školy, osvětlené jen několika pochodněmi na zdech, se přibližovali místu, kde se jejich rodiče setkají v soukromí. Lana na chvíli zadoufala, že to bude jako v některých knihách, které ji donutila přečíst Danelle, a jejich rodiče jen předstírají, že se nemají rádi a teď, když nebude nikdo kolem, si padnou kolem krku a zahrnou se polibky, ale vzápětí se v duchu pobaveně usmála nad tím, jak by byli s Philipem svědky milostných důkazů lásky a vášně, kterou mezi sebou jejich rodiče pociťovali.

Ovšem když dospěli k místu, kde už postával James Potter, jejich otec, nic takového se nestalo. Pouze věnoval blonďaté Aalyiah skoro až pohrdavý pohled, kvůli čemuž se mladá žena zatvářila ublíženě a zklamaně.

„Co tvoje ruka?" promluvila nakonec Aalyiah s tím skleslým výrazem ve tváři. Zřejmě ji Jamesův pohrdavý pohled ublížil víc, než by dvojčata čekala. Je možné, že ona do něj byla zamilovaná už nyní, ale on do ní ne?

„Jde to. Nebylo to tak vážný, jako se to na začátku tvářilo a teď už je to prakticky zdravé," odvětil ne zrovna příjemným hlasem, „takže se ptáš docela pozdě. První dny to bolelo jako čert."

„Kdyby mě jistý náfuka nevyhodil z ošetřovny, když jsem přišla zjistit, jak je na tom, tak bych se klidně zeptala už dřív," poznamenala zostra.

Teď to přijde, teď to musí přijít. Oba se usmějí, smažou z tváře tyhle úšklebky a padnou si okolo krku a bude to tak, jak to má být. Tak rychle, povzbuzovala rodiče v duchu Delaney, stále se nezvdávající ohledně představy, jak rodiče kvůli ostatním, nebo třeba kvůli Aliinému otci, předstírají navenek, že se nesnáší a vzájemně sebou pohrdají. Nutno podotknout, že pokud by to bylo hrané, tak to bylo opravdu věrohodné a hráli to přesvědčivě. Ale už předstírat nemusíte, jste tu sami, tak se přestaňte tvářit, že se neznáte a nebo se znáte, ale nesnášíte se, a obejměte se, zasypte se polibky, udělejte cokoliv, čím nám dokážete, že jste šťastně zamilovaní a tuhle svou stránku ukazujete jen před ostatními, doufala v duchu Lana, jejíž oči měly co dělat, aby se nezalily slzami, když se James s Aalyiah rozešli dopředu bez jediného slova, či doteku.

Philip to sledoval stejně překvapeně jako ona, ačkoliv ani zdaleka ho tak nezarazilo, že se rodiče nemají rádi, jako to překvapilo a mrzelo Delaney, která rodiče hned následovala dál do chodby a opakovaně se kousala do rtu, aby slzy, hromadící se v jejích očích nevyšly na povrch a nezačaly stékat po tvářích dolů.

„Musíme za nimi," šeptla směrem k Philipovi, načež byla opět rodičům v patách a snažila se odposlechnout každé další slovo z jejich rozhovovru. Ale oba mlčeli. Jen kráčeli vedle sebe, James v neupravené školní uniformě, Aalyiah v jakémsi šedém měkkém svetru, z pod nějž vyukoval límeček její košile, s odznakem, jakým se mohl pyšnit i James, připnutým na hrudi. Když se jejich ruce omylem dotkly, James ucukl, zatímco Aliiny prsty se naprázdno sevřely, jako kdyby dívka v duchu doufala, že James neucukne a ona ho bude moci uchopit za ruku. Nestalo se tak.

„Půjdu na druho stranu, bude to tak rychlejší," povzdechla si nakonec Aalyiah, na což se James ani neobtěžoval nic říct, pouze kývnutím dal najevo, že ji slyšel a její nápad schvaluje.

„Lany," zatáhl ji za rukáv svetru Philip, aby ji stáhl do výklenku, čímž těsně uhnuli před vracející se Aalyiah, která po něčem šmátrala v kapse. Netrvalo dlouho a vytáhla lahvičku s lektvarem. Oba sourozenci, sledující dění v chodbě před nimi, vykulili oči. Mají doufat v možnost, že je to z nějakých zdravotních důvodů, nebo-

„Philipe, ona-"

Delaney jen tak tak zadržela vzlyk, jenž se jí dral z hrudi, když spatřila, jak se Aliino tělo a tvář mění pod účinky mnoholičného lektvaru. Vlasy měla náhle hnědé a delší, stejně jako oči, jejichž odstín se z modré změnil na čokoládovou. Její postava se zmenšila a zakulatila se v místech, kde měla. Místo pohledné dívky s platinově blonďatými vlasy, tak typickými pro celou Malfoyovic rodinu, tu stála pohledná dívka, ovšem s vlasy hnědými, menšího vzrůstu a kulatější, více ženské postavy. Po své přeměně se rozhlédla kolem sebe, aby zjistila, že se nikdo nenachází kolem, a poklepáním hůlky si změnila oblečení.

„Tak fajn, Denise Campbellová, nechce se bavit se mnou, tak musíš na scénu přijít ty," vydechla zkroušeně hlasem, jaký dvojčata nepoznávala. Neměla ponětí, že Aalyiah se teď schovává pod vzhledem své přítelkyně a služebné, zamilované do jejího předvybraného snoubence, která se v době Delaney a Philipa nacházela ve Francii, i s oním milovaným mužem a třemi jejich dětmi. Stejně jako neměli ponětí, proč by Aalyiah něco takového dělala. Naposledy se rozhlédla po chodbě a poté jinou chodbičkou vyrazila někam, kde měl zřejmě být James, kam ji obě její děti, u jejichž porodu za již několik měsíců zemře a nikdy nebude mít šanci je poznat.

Philip držel svou sestru za ruku, zatímco Lana zadržovala svůj smutek, když kráčeli v zákrytu za Aalyiah. Nemohla uvěřit tomu, co se právě před jejíma očima stalo. Takže tohle byla Denise, kterou zmiňovali Poberti, když je před sotva dvěma hodinami slyšeli mluvit na chodbě. Denise byla maskovaná Aalyiah, kterou Poberti zřejmě nemohli vystát, zatímco hnědovláska si získala jejich pozornost a zalíbila se jim, zejména tedy Jamesovi, jak se zdálo.

„Proč by něco takového dělala? Proč by se ho snažila oklamat?" hlesla téměř neslyšně Delaney, když sledovala, jak se James už podstatně veseleji vítá a popichuje Aalyiah, momentálně v převleku díky mnoholičnému lektvaru, který jí koloval v těle.

„Já nevím, Lany," zavrtěl hlavou Philip, „nemám tušení, proč by to dělala."

Sledovali, jak jejich otec s onou neznámě vypadající dívkou nezávazně laškoval a věnoval jí jeden malý úsměv za druhým, zatímco Denise, tedy vlastně Aalyiah, se jen smála jeho řečem, která dvojčata neslyšela zřetelně. Nechovala se o moc jinak, než když ji sledovali přáteli a také dokud jí James nevěnoval ten pohrdavý pohled, který jasně říkal, co si o ní myslí. Zato teď? Vypadal, že je tou hnědovlasou kráskou uchvácen, kdežto kdyby tam před ním stála jako blondýnka se zelenostříbrnou kravatou, kterou ve skutečnosti byla, jen by nad ní protočil očima a ani by ho nenapadlo navrhnout jí doprovod k její koleji, kam s hnědovláskou nyní zamířil.

„Měl pravdu. Zatraceně, vždyť on měl pravdu!" vzlykla Delaney. Nedivil bych se, kdyby na tátu vrhla nějaké kouzlo jen proto, aby s ní byl. Nebyl tohle ten samý příklad? Použila mnoholičný lektvar, aby ho oklamala a mohla s ním trávit čas. Proč by to dělala? Jaký účel to mělo?

Složila hlavou do dlaní a svezla se zády po zdi, dokud se neusadila na zemi. Neplakala ale. Netušila, jestli se jí chtělo víc nadávat, nebo brečet, když se obraceč na jejím krku rozkmital a dal jim tak najevo, že jejich čas v minulosti se krátí ke konci. Dostala, co chtěla, ale že by ji to zjištění nějak povzbudilo, či potěšilo, to se říct nedalo. Vždyť Harry měl skutečně pravdu. Ona jejich tátu oklamala. Znamenalo to, že byla stejně zkažená, jako většina Zmijozelu? Znamenalo to, že oni byli na světě jen kvůli lži, kterou Jamese oklamala? Chtěla ho jen využít, nebo v tom bylo něco víc? Měla pocit, že teď má ještě více otázek, než měla před jejich skromnou výpravou do minulosti a odpovědí bylo žalostně málo. A nebyl nikdo, kdo by jim je dal.

Se vzlykem a třasem v rukou vytáhla obraceč z pod košile a přetáhla řetízek tak, aby spolehlivě přenesl  nazpět i Philipa, objímajícího svou sestru okolo ramen. I on byl zaražený, ale bral to úplně jinak, než Lana. Třeba měla jejich máma důvod, proč tohle dělala a nebylo to jen z rozmaru, nebo nějaké zmijozelské podlosti. Pokud by to tak bylo, tak by si je přece nechtěla nechat, když by zjistila, že je těhotná, no ne?

Obraceč se zuřivě roztikal a začal se roztáčet. Stejně jako před hodinou a několika minutami, kdy se dostali do knihovny před šestnácti lety, kolem nich začaly proudit řady studentů, nespočtu různých vzhledů a různého věku, či koleje. Oni dva byli jako uzavřeni do soukromé bubliny, kde vše utíkalo úplně jinak. Trvalo to přesně šestnáct vteřin. Každý vteřina byla jako jeden rok, šestnáct vteřin tedy značilo šestnáct let, o než se posunuli v čase zpět do doby, kam správně zapadli. A jak zjistili poté, co zvedli hlavy, jejich oči, jedny se slzami, druhé, v nichž se zrcadlilo množství otazníků a dotazů, se setkali s modrýma, schovanýma za půlměsícovými brýlemi, jim došlo, že právě dopadli přímo před nohy stávajícího ředitele Bradavic, Albuse Brumbála.