1. září 1989

Ani jedno z dvojčat Malfoyových nemuselo na onu vysněnou cestu do Bradavic čekat příliš dlouho. Poslední dva srpnové týdny uběhly jako voda a rázem tu byl začátek září. Pro mnohé děti ten nepříjemný den, znamenající návrat do školních lavic, ale těžko byste nejspíš hledali dítě, které nebylo nadšené z návratu do Bradavické školy čar a kouzel. Toho dne se nemohli dočkat jak nováčci, nastupujíc do prvních ročníků (podobně jako Delaney či Philip), ale i ostřílení vetráni, pro které byl tenhle rok tím posledním, co v té kouzelné škole stráví (například Harper, či její přítel Charlie).

Delaney nemohla ráno dospat a budila všechny už od sedmi ráno. Remus svolil, že může i poslední noc prázdnin strávit u své babičky a on ráno dorazí, ačkoliv den předtím byl úplněk a on tušil, že to pro něj bude dost těžké. Chtěl ale být s ní, když bude poprvé probíhat přepážkou na nástupiště a bude nastupovat do vlaku, jenž ji odveze do Bradavic, kde si jistě nasbírá spoustu úžasných vzpomínek, podobně jako on. A bude na to mít celých sedm let.

Její babička přichystala pro všechny královskou snídani, Remusovi připravila silné kafe a pokusila se mu ulevit od námahy i všech zranění, která přes noc utrpěl, zatímco Harper i Lana si pochutnávaly na výtečné snídani rozložené na stole.

„Holky, měli bychom vyrazit," přerušil jejich gurmánské mlsání Remus a ztěžka se zvedl z kanape, „skočte si nahoru pro věci a přemístíme se do Londýna."

Tmavovlasá dívenka rychle vyskočila od stolu, opláchla si ruce a vyběhla po schodech nahoru. Harper rozhodně nevyskočila tak nadšeně a spíš se jen tak ploužila za ní. Od návratu z Příčné ulice se chovala zvláštně, jak usoudila Lana před několika dny. Jestlipak to bylo tím hnědovlasým klukem, kvůli kterému se červenala? Snažila se něco zjistit, ale Harper ji vždy odbyla a tak toho po několika pokusech raději nechala a věnovala se sobě. Za těch několik dní už stihla projít snad všechny učebnice, které po Harper podědila, včetně knihy, kterou si tehdy koupila na Příčné ulici. Nedokázala se od toho odtrhnout i několik hodin.

„Tak šup, Lany, přece nechceš, aby ti vlak ujel hned v prvním ročníku," pobídla Delaney Harper, když našla blondýnku zamyšleně stát uprostřed schodů.

„Tobě už někdy ujel?" vyzvídala Delaney, zatímco rychle sešla několik posledních schodů a v předsíni si začala obouvat boty, aby už déle nezdržovala.

„Jednou, málem," odvětila pobaveně Harper, „ale viděli nás, jak běžíme s Charliem k vlaku, tak na nás počkali. To byl jediný rok, co si pamatuju, že Bradavický expres neodjel přesně v jedenáct hodin."

„To jsi ještě neměla ráda toho druhého kluka? Toho s hnědými vlasy?"

Hnědovláska se zarazila. Měla jasno v tom, na co Lana naráží, ale i tak dělala hloupou. Nebude se přece se svými problémy ve vztahu svěřovat teprve jedenáctileté dívce. „Kluka? Jakého kluka?"

„Toho co za tebou byl v knihkupectví," vysvětlila klidně Lana, „mluvila jsi s ním a červenala se. To znamená, že ho máš ráda, nebo ne?"

„Ne, to rozhodně ne," zavrtěla rázně hlavou, „je to můj kamarád a červenala jsem se, protože mi bylo teplo."

„Bylo ti teplo? Jen proto?" povytáhla Delaney obočí.

Harper od odpovědi vysvobodil příchod Irene s Remusem. Remus sice vypadal, že usne ve stoje, byl celý pobledlý, ale i tak se na obě dívky usmál a natáhl k Laně ruku, aby se se všemi mohla Irene přemístit, jelikož on si nebyl jistý, zda by to v takovém stavu zvládl.

Jedno tiché prásk a rázem už celá jejich skupinka stála v davu mudlů na londýnském nádraží King's Cross. Remus pohlédl na Delaney po jeho boku, která už očima sledovala přepážku mezi nástupišti 9 a 10, načež pohlédla s nedočkavým pohledem na Remuse, zatímco Irene zkušeně narovnala Delaney kufry na vozík, který si poté dívenka převzala.

„Připravená?" ujišťoval se hnědovlasý muž.

Neohroženě přikývla. „Nemůžu se dočkat! Tak jdeme?"

A jakmile to dořekla, rozběhla se spolu s ním i se svým vozíkem před sebou přímo proti přepážce. Na malou chvíli zavřela oči, když byla jen krok od zdi. Další krok, náhlý přívan chladu. Třetí krok a ona oči zase otevřela. Rozzářila se, když zahlédla velkou majestátní lokomotivu v červené a černé barvě. Nad jejich hlavami visela cedule oznamující, že se nachází na nástupišti 9 a 3/4. Kolem nich se nacházelo spoustu jiných studentů se svými rodiči, či sourozenci, loučící se, nebo už nastupující do vlaku.

„Všechno dobrý?" ujišťoval se Remus, když spatřil její zaražený a užaslý pohled.

Zmohla se jen na přikývnutí a potom ho pevně objala. Uvědomovala si, že ho možná deset měsíců neuvidí, pokud domů nepřijede na Vánoce.

„Drž se Harper, alespoň teď, než si najdeš nějaké kupé. Doufám, že mi co nejrychleji napíšeš, do jaké koleje ses dostala a že sis našla spoustu nových kamarádů," usmál se na ni, „a hlavně si to tam užij a dávej na sebe pozor, ano? Babička bude určitě ráda, když jí občas napíšeš, tak na ní mysli."

„Neboj tati," zahuhlala do jeho hrudi, kde měla zabořenou hlavu, „budu ti psát a budu na sebe dávat pozor. A budu si to tam užívat!"

„Tak fajn. Tak už utíkej," pobídl ji a vtiskl jí polibek na čelo, než se na něj Delaney naposledy usmála a odběhla k vlaku. Samozřejmě, aniž by počkala na Harper, která na ni měla dohlédnout, protože už jakožto primuska byla dávno ve vlaku.

Zahlédla však v davu jinou známou tvář a se zářivým úsměvem oné osobě zamávala. Cedric Diggory, kterého potkala na Příčné ulici před dvěma týdny, jí pozdrav opětoval a vyrazil hned k ní.

„Tak ses dočkala," zazubil se na ní, „chceš pomoct s kufry? Mám v kupé volno."

„Díky, to by bylo fajn," úsměv mu opětovala a společnými silami vytáhli její zavazadla do jeho kupé, kde se Lana naposledy vyklonila z okénka a zamávala Remusovi i Irene.

„Těšíš se?" vyzvídal Cedric, když se vlak dal po pár minutách do pohybu.

„Hrozně moc," usmála se Delaney, „zajímá mě, jaké to tam bude, všichni vypráví, jak úžasné to je. A taky jsem zvědavá, do jaké koleje budu chodit."

Pohledem sjela na jeho kravatu, kterou už měl na sobě, i když stále povolenou, na neupravené košili, jako by se oblékal za spěchu. Převládala na ní žlutá barva, doplněná černými proužky. Barvy Mrzimoru.

„Byl bych rád, kdyby ses dostala do Mrzimoru. Ale dle té bichle, jakou sis s sebou táhla tam na Příčné, tipl bych tě spíš na Havraspár."

„Ani jednomu se nebráním," zazubila se na něj Delaney.

Philip, v tu chvíli zrovna v závěsu za Ashem, procházející Bradavickým expresem, byl možná ještě víc natěšený. Dva týdny do začátku školy pro něj byly nesnesitelně dlouhé a on si uvědomil, že to je první rok, kdy se na konec srpna, respektive začátek září opravdu těší, ne jako když chodil na obyčejnou mudlovskou školu.

„Pojď, zkusíme to tady," zastavil najednou Ashton u kupé, v němž seděli dva chlapci se zrzavými vlasy, v obličejích prakticky stejní, podobní jako vejce vejci. Nebylo pochyb o tom, že to jsou dvojčata.

„Ahoj," pozdravili oba poté, co vešli do kupé a Philip pokračoval, „můžeme si přisednout? Všude jinde je plno."

„Žádný problém," přikývlo jedno z dvojčat a pokynulo k celé volné sedačce naproti nim.

„Jsem Philip O'Neill," představil se poté, co se usadil, Philip.

„A já Ashton Lloyd, stačí Ash."

„Já jsem Fred a tohle George, Weasleyovi," představil oba zrzky jeden z nich.

Philip je pečlivě zkoumal pohledem a snažil se přijít na sebemenší detail v jejich tvářích, kterými by je rozlišil. Na nic nepřišel, ale doufal, že časem na něco narazí.

„Taky jdete do prvního ročníku?" zeptal se ten druhý, kterého Fred označil jako George. Dokud se neposadí jinak, měl celkem šanci je Philip rozeznat.

Oba tmavovlasí chlapci přikývli a slova se chytil Ash. „Jo, jedeme poprvé."

„Výborně," zaradoval se Fred, „do jaké koleje myslíte, že půjdete?"

„Popravdě nemám tušení," pokrčil rameny Philip, „moje babička chodila do Zmijozelu, ale nemám tušení, kam chodili třeba rodiče, protože je neznám. Ale úplně nevím, jestli bych do Zmijozelu chtěl. Babi o něm nemluví zrovna hezky, prý tam bylo spoustu následovníků toho Lorda Voldemorta."

„To je pravda. Prý jich nebylo moc, kteří by nebyli smrtijedi. Jenom nějaký Sirius Black, ten prý sedí v Azkabanu za podílení na vraždě Potterových a taky kvůli masové vraždě třinácti dalších lidí," přikývl George.

Kdyby jen věděli, že Sirius tam sedí neprávem.

Ash se otřásl. „Jak takovýho humusu může být někdo schopný, to nechápu. Moje máma byla prý taky ve Zmijozelu, ale podle profesorky McGonagallové jedna ze světlých stránek té koleje. No a můj táta byl Mrzimor, tak se nechám překvapit

„A kam máte namířeno vy?" podíval se Philip na Weasleyovic dvojčata.

„No oba naši rodiče i náš jeden starší brácha tam chodil a druhý starší brácha tam taky chodí a třetí starší brácha samozřejmě taky, takže doufáme, že se dostaneme tam."

„To musí být fajn, vyrůstat s třemi dalšími sourozenci," posteskl si Philip, který s žádným sourozencem nevyrůstal.

„S třemi dalšími?" uchechtl se Fred.

„Dohromady je nás sedm," upřesnil George, „Bill, ten je nejstarší, Charlie teď chodí do posledního ročníku, po něm je Percy, který je ve třeťáku, potom jsme my dva, Ron, kterému je devět, no a nakonec Ginny, té je osm."

„Tak to se člověk doma nenudí," ušklíbl se Ash, po čemž následoval bujarý smích. A už v tom kupé se zrodil zárodek dlouholetého a pevného přátelství, které chlapce čekalo napříč všemi sedmi ročníky Bradavické školy.