listopad 1994

„Říkám ti, že ten Moody je naprostý blázen," zakroutil hlavou Roger, když se svými dvěma kamarádkami a spolužačkami vyšel z učebny zmiňovaného profesora, letošního nováčka v profesorském sboru.

Určitě nebyl jediný, kdo si to myslel a prohlašoval to. Po celé škole se proslýchalo, že vyučovací metody bývalého bystrozora Alastora Moodyho, jinak také známého jako Pošuk Moody, jsou poněkud netradiční. Někteří zastávali názor, že je dobře, když jim v klidu vypráví o kletbách, učí je všemožná kouzla a oni tak budou mít u praktických zkouškách větší šanci uspět, zatímco jiní, mezi které se počítala například i Danelle, si zase mysleli, že jeho způsoby jsou až přehnané a měl by se trochu zmírnit a uklidnit.

„Konečně jsi to pochopil? To ti to trvalo," poznamenala Danelle, která byla pobledlá, jako téměř po každé hodině s oním profesorem. „Myslím si, že by nám bohatě stačilo méně praxe a víc teorie. Jak chtějí třeba páťáci napsat zkoušky NKÚ, když nebudou znát potřebno teorii?"

„Když budou umět praxi, teorii by měli zvládnout levou zadní, Dany," odvětila Delaney. „Kdybychom pro změnu měli zase víc teorie než praxe, bude to podle mě mnohem horší a u zkoušek by to měli složitější."

„Nelíbí se mi," prohlásila stejně Danelle. „Připadá mi šílený. A navíc je nejspíš permanentně opilý. Všimli jste si, jak často popíjí z té placatky? A to jeho oko? Mrazí mě v zádech z představ o tom, co všechno s ním asi umí."

„Dej tomu čas, třeba si jen na to učení nezvykl, tak je trochu... ostřejší," poradila ji její tmavovlasá kamarádka a vzápětí se zářivě usmála, když spatřila Cedrica, který kráčel jejich směrem.

„Usmíváš se jak měsíček na hnoji, když ho vidíš," poznamenala pobaveně Danelle, jejíž tvář nabrala konečně o něco zdravější barvu. „Jsi si jistá, že nejste tajně novomanželé?"

„Sklapni," utišila ji rázem a starostlivě přejela Cedricem. Zdálo se, že není ve své kůži. „Cede, něco se děje?"

„Potřebuju si s tebou promluvit," řekl na rovinu, „bude to jen chvilka, jestli teď můžeš."

„Jasně," přikývla, a když ji chytil za paži poodešla s ním stranou od ostatních studentů i od jejich přátel.

„Popravdě mě trochu děsí, jak tajemně a starostlivě se tváříš. Co se děje, Cedricu?" zopakovala svou otázku.

„Zjistil jsem, jaký má být první úkol," vypadlo ze Cedrica. Už před dvěma týdny Brumbál slavnostně oznámil, že Pohár vybral jej, aby reprezentoval Bradavice v onom obáváném turnaji, spolu s Fleur Delacour, která byla vybrána za Krásnohůlky a Viktorem Krumem, šampionem Kruvalu. A samozřejmě také Potterem, který i přes to, že je mu teprve čtrnáct, nějakým způsobem dostal své jméno do Ohnivého poháru, a ten jej vybral jako druhého šampiona Bradavic, což se samozřejmě neobešlo bez poznámek a údivu.

„Cože? Jak-"

„Řekl mi to Harry," informoval ji, na což ona reagovala protočením očima. Jestli se jí někdo z bradavických studentů opravdu příčil, s výjimkou několika zmijozelských, tak to byl právě Harry Potter.

„Jak se to dozvěděl on?" povytáhla obočí a slovo on řekla dost pohrdavým tónem. Neměla ho ráda, stejně jako on nemusel ji. Narozdíl od Philipa, který s ním vcelku vycházel.

„To sám nevím," povzdechl si Cedric, „ale důležité je, že to řekl i mně a já se na to můžu nějak připravit."

„A nemyslíš, že tě tím třeba chce jenom rozhodit?"

„Myšleno?" trochu zmateně povytáhl obočí.

„Technicky vzato je to tvůj soupeř. Možná ti zalhal, aby ses připravoval na draky a ve finále na tebe vybafne, já nevím, chiméra," pokrčila rameny, „jen se snažím naznačit, že ne všechno, co slavný Harry Potter řekl, musí být pravda. Třeba se chce zbavit konkurence a shrábnout další slávu."

„To by Harry neudělal," zastal se ho její kamarád. „Chápu, že ho nemáš zrovna v lásce, ale přece jenom chodí do Nebelvíru, takovýhle podraz by si na mě určitě nevymyslel. Já mu věřím."

„No tak fajn. A ode mě něco potřebuješ?" povzdechla si tmavovláska a tázavě na něj pohlédla. „Péči o kouzelné tvory už dva roky nemám, takže ti moc neporadím."

„No, v létě na mistrovství světa ve famfrpálu ses dost bavila s Charliem Weasleym, ne?" začal opatrně, „ten prý v Rumunsku studuje draky."

„Takže chceš, abych mu napsala a dostala z něj co nejvíc informací? Nechci být zlá, ale nebude to trochu nápadný?" povytáhla obočí. „Dostal ses tam, tak by tě určitě nepotěšilo, kdyby tě vyloučili za nějaké porušování pravidel."

„Prosím, zkusíš to pro mě?" prosebně se na dívku před sebou zadíval a stiskl naléhavě její ruku, „vsadím se, že jak Harry, tak Fleur s Viktorem, kteří se to určitě taky dozví, budou mít pomoc. Tak proč bych nemohl i já?"

„Tak fajn, tak fajn. Ale jenom proto, že jsi můj nejlepší kamarád a mám tě ráda, jasné?"

xxx

Toho večera Delaney nespala dobře. Zatímco Danelle a zbylé tři dívky z pokoje klidně oddechovaly a dřímaly, nabírajíc energii do dalšího dne, ona seděla v okně a střídavě si prohlížela krátký vzkaz v ruce a hleděla na les, ve tmě panující venku docela děsivě vyhlížející.

Dneska večer v lese, přijď sama. Tohle musíš vidět.

- C.

Nejprve uvažovala nad tím, že je to Cedric, ale po dlouhém zvažování tuhle možnost zavrhla. Šest let od něj žádný podobný vzkaz nedostala, když potřeboval, aby někam přišla, řekl jí to osobně, nebo po někom vzkázal. Navíc neviděla sebemenší důvod, proč by za ním měla jít do lesa. Neměla tušení, kdo by to mohl být, ale povědomý rukopis a Cedricova slova, která jí dnes řekl, jí napomohla. Draci, písmeno C i neupravený škrabopis, ne zrovna čitelný, jako kdyby autor vzkazu psal v hrozném časovém presu. Nemohl to být nikdo jiný, než její zrzavý kamarád, jehož potkala v létě po tolika letech.

Schovala vzkaz do kapsy a otevřela okno, u nějž seděla. Všechny spolubydlící z pokoje spaly a nebyla velká pravděpodobnost, že se probudí. A kdyby, závěsy její postele byly zatažené a kdo by za ní uprostřed noci lezl, nebo je roztahoval, aby zjstil, jestli se čirou náhodou někde nepotuluje. Studený podzimní vítr jí rozfoukal prameny vlasů, které se uvolnily z culíku staženého vytahanou gumičkou. Rozhodně nebyla oblečená na cestu do lesa, ale to úplně neřešila. Pyžamové kalhoty s až moc velkým tričkem, které bylo schované pod šedivou mikinou, jenž ukořistila z Philipovy skříně... Pravděpodobně hned promrzne, ale nemohla venku přece strávit déle, než několik minut, tedy alespoň v to doufala, jinak se na druhý den probudí s pěknou angínou.

Zatřásla hlavou, aby vyhnala z mysli myšlenky na angínu a bolestně nateklé mandle v krku, kterým se možná nevyhne, a soustředěně zavřela oči. Ač po první přeměně ze své podoby havrana nadšená nebyla, postupem času zjstila, že se to celkem hodí, být malá a nenápadná, moci se snadno schovat ve tmě... A to měla v plánu i nyní. Jakmile pocítila, že její nemotorné lidské tělo nahradilo drobné ptačí, seskočila z parapetu, rozpřáhla křídla a několika mocnými mávnutími se rozletěla k lesu. Alespoň takhle jí na chvíli nebyla zima. Chladný vzduch hladce klouzal po ebenově černém peří a vítr jí pomohl v rychlejší cestě k lesu. V tu chvíli jí došlo, že vlastně nemá ponětí, kam přesně se vydat. Kdyby byla nyní člověk, nejspíš by se přemýšlivě zamračila a na čele by se jí zformovala vráska, jaká tam byla pokaždé, když nad něčím usilovně přemýšlela, což bylo, přiznejme si, většinu času.

Pátrání netrvalo dlouho. Pouze na jednom místě v lese zahlédla světlo. Snesla se tedy tam a během vteřinky se opět z havrana přeměnila na obyčejnou šestnáctiletou dívku, jakou byla ve skutečnosti. Ocitla se na rozlehlém palouku, na němž stály čtyři ohromné dřevěné bedny, ale nic v nich nebylo. Sklouzla pohledem po palouku a jakmile se její pohled zafixoval na jiný objekt, vykulila oči a brada jí spadla.

„U merlinových vousů," vydechla, „on si to nevymyslel."

„Už jsem ani nedoufal, že ti ten vzkaz došel a ty dorazíš!" ozval se za ní veselý a dobře známý hlas. Charlie Weasley udělal několik kroků skrz lesní porost a zastavil vedle Delaney.

„Upřímně se mi sem moc nechtělo, ale tohle je..." Mávla rukou směrem k palouku, na němž se nacházely čtyři ohromné klece zřejmě ze silného kovu, v nichž spočívaly čtyři draci. Jeden z nich, ten, co vypadal nejklidněji, ležel stočený v klubíčku a ohromnýma očima sledoval dění okolo, zatímco jeho tři bratři se nenechali jen tak zklidnit.

„Neuvěřitelný? Úžasný? Nevídaný?" navrhnul Charlie hned několik možností, jak by svou větu mohla dokončit a usmál se na ni, když přikývla. „Chceš se podívat blíž? S Ronem to málem seklo, když je viděl, tak snad budeš odolnější."

„Byl tady?" povytáhla tmavovláska obočí, zatímco vešla na palouk za ním. Plápolalo tam světlo, vyzařující z několika pochodní všude možně a sem tam mýtinu ještě osvětlil oheň, který vychrlil jeden z draků. Zřejmě se mu tady moc nelíbilo. No jistě, musel tu být, když se to dozvěděl Potter. Ron je přece jeho nejlepší kamarád, přemýšlej ty hloupá, napomenula se poté v duchu.

Charlie přikývl. „Byl. A včera večer tu byl i Hagrid, který s sebou vzal Harryho a tu ohromnou ženskou z Krásnohůlek... Maxime, madame Maxime. Měla jsi vidět Hagrida, byl z nich úplně unešenej. A mysel jsem, že ty bys je taky chtěla vidět zblízka."

Zřejmě narážel na jejich rozhovor během famfrpálového mistrovství světa, kde se Lana zmínila, že by ty ohromný potvory, co ho donutily odjet tak daleko, chtěla jednou vidět zblízka a naživo, a že potom to třeba pochopí. Usmála se na něj. „To bych fakt ráda. Co to je za druhy?"

„Támhle ten," pokynul rukou k drakovi, který ležel stočený do klubíčka. On oproti ostatním řvounům skoro až neškodně. Musela si připomínat, že je to drak, který by jí dokázal jedním zařváním sežehnout. „To je obyčejný velšský zelený, jeden z těch mírnějších, ačkoliv teď v sobě má spoustu uklidňujícího lektvaru, aby byl v klidu. Ten červený, to je čínský ohniváč. Támhle vzadu to je švédský krátkonosý a ten poslední maďarský trnoocasý. Upřímně, nezávidím tomu, kdo si vylosuje zrovna tu. Je to potvora, nebezpečná jak ze zadu, tak ze předu."

Přejela všechny draky užaslým pohledem. „Dobře, asi začínám chápat. Jsou to fascinující stvoření."

„Viď?" usmál se s jiskřičkami v očích, „jen je spoustu lidí nechápe a neocení."

„Takže první úkol budou oni?" změnila poté téma, „jsou čtyři, takže pro každého šampiona jeden, že?"

„Vyžádali si jen samice, co mají vejce, takže předpokládám, že cílem bude jim něco sebrat, nebo tak něco, protože dračí maminy jsou ještě větší potvory, než obvykle," vysvětlil Charlie, ovšem slovo potvory vyslovoval spíš láskyplně. „Rozhodně to nebudou mít jednoduchý."

Chápavě přikývla a znovu draky přejela pohledem. Jestli to byla pravda, tak jí bylo jasné, že Cedric bude mít co dělat, aby se vypořádal s prvním úkolem a bůh ví, co přinesou ty další. Snad poprvé od chvíle, kdy jí a jejich přátelům oznámil, že se chystá do turnaje přihlásit, o něj skutečně začala mít trochu strach. Přemoci draka, přesněji tedy dračici, mámu ochraňující svá vejce, nebude určitě jednoduché. A pomyšlení, že to nezvládne, ji děsilo.