Začalo to jako jemné chvění. Těsnění mořské hráze se jemně třáslo, jako do něj kdosi ťukal kladivem, ale lidé to nezaznamenali. Jen zvířata cítila napětí ve vzduchu, jejich instinkty bily na poplach a ona je uposlechla. Ptáci se houfně vznesli z lesů, kopýtka vysoké měkce dusala po stezkách a králičí i liščí tlapy dopadaly na chladnou zem vedle sebe. Zvířata věděla. Cítily pach nebezpečí, smrtelného ohrožení. Prchala pryč od hráze Zuiderzee, aby si zachránila holý život. Ale lidé, ti neměli instinkty přírody. Celé nicnetušící vesnice pokračovaly ve své zimní činnosti.

Pak chvění zesílilo. Železo tiše protestovalo proto tlaku vody, dřeva se napínala. Půda pod hrází, kvůli rašelinovému původu a bažinám po staletích propadlá o několik desítek metrů pod hladinu moře, varovné záchvěvy vnímala také. Narozdíl od zvířat ale znala příčinu. Věděla, že sladké jezero brzy zanikne, že hráz nápor vody nevydrží. A měla pravdu.

Nezvykle silná bouře ze severu zvedla na moři mohutné vlny. Ty se zatím jen neškodně tyčily nad hladinou, ale ne všechny měly zaniknout v prostředí, kde se zrodily. Některé s sebou vezmou celé vesnice, tisíce životů.

Z hráze vytryskl tenký pramínek vody, o kousek vedle následovaný dalším. Dřevo praskalo. Těsnění se trhalo. To už si prchající zvěře a nezvyklého napětí všimli i lidé. Zmateně se rozhlíželi a od ucha k uchu kolovala jediná zkázonosná otázka:

„Co se děje?” Ale odpověď znala jen příroda. Vlna se blížila, následující pohromě už se nedalo uniknout ani na tom nejrychlejším koni. Tlak na hráz sílil, vytvářel další a další praskliny, rozšiřoval ty staré a vypuzoval vodu ve slaných potocích pryč. Dřevo sténalo. Kov se napínal za hranice možností. Vlna dorazila.

V ničivé síle protrhla hráz, roztříštila trámy i železné zpevnění. Slaná voda se mezi troskami vyvalila do pokleslé krajiny kolem jezera a vzduch před sebou zahustila tak, že to každý zřetelně cítil. Bylo pozdě.

Hučící proud s sebou strhl vše, na co narazil. Bral. Stromy, půdu, sladkou jezerní vodu. A životy. Obrovská masa se řítila krajem, smetla vesnice. Roztříštila domy i kosti, naplnila plíce i každou místnost. Pohltila vše, co jí přišlo do cesty. Nikdo neměl šanci uniknout. Zděšené výkřiky zanikly v hukotu valící se vody, trosky se míhaly před očima, točily se s lidmi v obrovských vírech. Divoký proud neznal slitování.

A přece... I jeho síla vyprchávala. Slábl, pomalu, ale neústupně. Zpomalil z ničivé vlny do prudké horské řeky. Pak přešel v rychlý potok, línou strouhu a nakonec v klidné jezero. Tam, jde dřív bývala souš, jde stávaly vesnice a hrávaly si děti, se teď rozlévala pouze ticha hladina nového zálivu. Síla vlny odezněla, burácení ustalo. Jemné vlnky ani náznakem neprozrazovaly, že na dně stojí zaplavené domy, usedlosti, lesy, že v nich desítky tisíc lidí. Jen trosky a mrtvá těla, zvířecí i lidská, se kolébaly na hladině.

A Amsterodam, do té chvíle město vnitrozemní, najednou byl přístavem.

Zuiderzee bývala holandská hráz, kterou ve 13. století smetla vlna vytvořená bouří, která zasáhla i jižní Anglii. Vznikl tak záliv moře nad Holandskem, který byl později opět přehrazen, myslím. Věděli jste, že Amsterodam byl tenkrát vnitrozemní?

Každopádně se mi zatím daří dostát slibu - vydávám denně. Tak snad to nezakřiknu :D

Au revoir