Ulice vedla strmě z kopce, takže kůň na mokrém povrchu klouzal a klopýtal, ale statečně se snažil udržet na nohou a nezklamat důvěru svého pána. Hrabě starostlivě pozoroval okolí a přestože už mu bylo šedesát, tuhle cestu si dopustit nemohl. Za jeho koněm se se zvednutou hlavou zapíralo nohama i mladé zvíře jeho vnuka. Jednáctiletý hoch přitáhl svému oříškovému hnědákovi otěže a pevně mu určoval směr, kudy má jít. Kůň koulel očima, vzpouzel se a sám chtěl vybírat cestu. Když se konečně dostali na kraj Shaftesbury, Anthonyho Asleyho Coopera mladšího už neustálý boj s vlastním zvířetem dráždil. Starší muž je sledoval s poloúsměvem. Za jiných okolností by utrousil nějakou veselou poznámku, ale na to teď nebyl čas ani příležitost. Přitáhl svému koni otěže a počkal, až ho vnuk dojede. Pak se natáhl ze sedla a vzal ho za ruce.

„Anthony,” začal, „víš, co teď musím udělat, viď?” Chlapec přikývl a stiskl stehna, aby vzdorného hnědáka konečně zklidnil.

„Budete tu chybět, dědo,” odpověděl upřímně. „Mně budeš chybět.” V očích se mu zaleskly slzy, ale přísná výchova jim nedovolila stéct. Hrabě se smutně usmál a sám zjistil, že se dívá skrze rozmazanou clonu, a nebylo to kvůli jemnému mrholení, které je promáčelo od hlavy až k patě.

„Ano, já vím,” přitakal tiše. Přinutil svého grošáka přistoupit bokem o několik kroků, nahnul se ještě víc a přitáhl si vnuka do obětí. „Věř, že mi budeš taky chybět.” Chlapec mu zabořil hlavu do ramene.

„Mám vás rád,” zamumlal nezřetelně. Muž bolestně zkřivil tvář.

„To já tebe taky,” zašeptal. „Já tebe taky.” Pak se odtáhl, chytil vnuka za ramena a upřeně mu hleděl do očí.

„Teď mě dobře poslouchej. Ať se stane cokoli chraň matku a otce, já se jednou vrátím. Vím, že nemůžeš udělat všechno dokonale, ale pouč se ze svých chyb a nenech jiné, aby ovládli tvoje myšlenky.” Zatřásl jím. „Rozumíš?” Chlapec kývl. Nemohl říct nic, slova mu uvízla ve staženém hrdle.

„Dobře,” pokýval hlavou hrabě. „A opatruj i sebe a svého koně. V bitvě je to jedna z mála věcí, na které se můžeš spolehnout.” Znělo to jako loučení, jako poslední rada do života. Pustil ho, pobídl své zvíře a rychlým klusem vyrazil pryč, následován pochmurným anglickým zimním počasím, tou dobře známou mokrou věcí. Zvedl na pozdrav ruku, ale neotočil se. Věděl, že tahle cesta pro něj může být tou poslední, ale to riziko snést dokázal. Vak za sedlem nadskakoval, jak věrný grošák ukrajoval stopu za stopou a nesl pána do relativního bezpečí.

Dalších několik dní nocoval hrabě v krčmách podél cest nebo v malých vesnicích a hned za robřesku vyrazil dál. Mířil na východ tou nejpřímější cestou a nedovoloval si myslet na všchno, co v rodné Anglii nechává. Konečně před sebou zahlédl modrý třpyt. Neudělal tu chybu, že by pobídl koně do plného výkonu. Ještě je čekala dlouhá cesta, urazili teprve polovinu a oba budou potřebovat všechnu energii, kterou si mohou uschovat. V malém přístavu strávil téměř den, než se mu podařilo najít loď, která by dopravila jak jeho, tak i koně na pevninu. Klapot kopyt se po dřevě rozléhal, když ho vyváděl na palubu a zavíral do stání. Slaný mořský zvuk čechral zvířeti hřívu a jasné slunce odrážející se od vln odhalovalo jeho špinavou, zablácenou srst. Ani on sám neměl právě nejčistší oblečení, ale nestěžoval si. Ne, když měl konečně na dohled svobodu. V Anglii bylo riziko stále na dohled, ale tady, na širém moři, jako by se ztrácelo, pozbývalo významu.

Přestože si moře s jeho velikostí oblíbil, přece jen rád pod nohama cítil zase pevnou zem. I grošák se pohyboval o hodně jistěji a ulehčeně zafrkal. Během plavby už hrabě zaplatil, takže teď se vyhoupl do sedla a ujížděl dál po cestě vzdalující se od pobřeží. Nechal se vést zřídkastojícími ukazateli, občas se někoho zeptal na cestu, ale jinak se trmácel neznámými končinami sám, jen se svým věrným zvířetem. Slaná vůně zeslábla, i když byla ve vzduchu stále patrná, takže usoudil, i podle mírného stočení silnice,  že jedou rovnoběžně s pobřežím.

S pohraniční hlídkou v Beligii neměl žádný problém, pustila ho dál bez větších průtahů. Když na noc nenarazil na hostinec, spal na zemi, ale to se stávalo zřídka. Téměř pokaždé našli suchou stáj a pokoj, kde mohl usušit své oblečení a věci a v temnotě po soumraku tiše vzpomínat na domov. Po dalších dnech nepohodlí a jízdy, ze které už dávno neíctil některé svaly a části těla, se konečně octil zas o krok blíž ke svému cíli. Nizozemská pohraniční hlídka ho zhodnotila, pak ho vraovala, aby netropil výtržnosti a pustila do svého státu. Ani nevěděli, jak moc se mu ulevilo! Nedokázal zabránit  tichému díků ani mdlému, úlevnému úsměvu. Už to skoro dokázal! Ještě pár dní a bude v bezpečí, v dokonalém bezpečí. Poídl koně znaveným krokem vpřed. Ani on, ani zvíře němělo sílu na něco rychlejšího. Celé dopoledne šel a grošáka, ale kousek před nizozemskou harnicí opět nasedl. Když viděl, jak se jeho kůň vleče vpřed, s bolestným šklebem se zhoupl ze sedla.

„Začínám být starý,” zamumlal na půl úst. Nedělal si iluze, že jeho příjezd bude nějak velkolepý, ale nechtěl svého současného jediného přítele uštvat. Ještě pár dní. Ještě pár dní a bude se o oba moct pořádně postarat. Netvralo to den, když před sebou konečně spatřil v dálce svůj cíl. Za dalších několik hodin už stál téměř u města. Amsterdam. Útočiště, kde možná pozná klid, kde musí přečkat, dokud se nebude moci vrátit zpět k vnukovi.

Tentokrát tu máme něco z Anglie. Další šlechtic, 1. hrabě z Shaftesbury, Anthona Ashleyho Coopera (kterých je za ním ještě celá řada). Nebudu vás obtěžovat, čím vším byl, prostě se věnoval politice a státnictví. Asi rok nebo dva po obvinění ze spiknutí proti králi uprchl do Nizozemí. Přesnou jeho trasu ani způsob dopravy neznám, tak jsem si to domyslela. V podstatě by měl projet téměř celou jižní Anglii na šířku (z Shaftesbury), přes Lamanšský průliv, čistě teoreticky projel kus Francie, Belgii a nakonec dorazil do Nizozemska do Amsterdamu, kde za rok umřel. Nevím, jaký vztah měl s vnukem (až na to, že jo vychovával a zastal pro něj roli otce), jak cestoval, kudy, ani jestli byl sám. Půl napůl jsou to dohady, výmysly a pravdivé informace.

Au revoir