Vánoce v Rusku, respektive v Sovětském svazu, bylo pro Celeste Chernyshevsky jedna z nejtěžších věcí, na něž si musela po svém útěku do Ruska za Egorem zvyknout. Z rodné Francie byla zvyklá na živé a radostné oslavy plné dobrého jídla, přítomnosti blízkých a všech dalších radovánek, jež byly s Vánocemi spojené, a když se měla toho všeho najednou vzdát, jelikož její oblíbené svátky byly v Rusku zakázané jako náboženský svátek a pokud jste ho chtěli slavit, museli jste to dělat v tajnosti, pouze doma, nechtělo se jí do toho, opravdu ne. Úpěnlivě toužila po tom, vidět znovu svou rodinu, ačkoliv se s nimi naposledy nerozešla zrovna v dobrém, vychutnat si slavnostní večeři, zakončenou jejím oblíbeným dezertem pečeným speciálně na Štědrý večer. 

Letos měla pocit, že se do Egora zamilovala ještě víc, když jí na její žádost vyhověl, aby si udělal alespoň malou skromnou oslavu jenom v jejich malinkém rodinném kruhu složeným z ní, jejího manžela a jejich dvouleté dcerky. Nebyl to bůh ví jaký příznivce svátků a oslav, ale udělal, co jí na očích viděl, jen aby jí jejich život v Rusku zase o něco víc zpříjemnil. A Celeste se tak směle pustila do práce.

Když se Egor později třiadvacátéhoprosince vrátil domů, celý malý byt, jenž obývali, byl provoněn všemožnými vůněmi. Z kuchyně slyšel Celestin líbezný zpěv, prozpěvující si u práce vánoční koledy ve francouzštině, sem tam přerušené něčím, co zamumlala jejich dcerka, či smíchem jeho milované manželky.

„À Noël je t'ai donné mon cœurMais dès le jour d'après, tu l'as rejetéCette fois, je le donneraiÀ quelqu'un qui veut mon bonheur."

Neuměl francouzsky ani zdaleka tak dobře, jako zvládala Celeste jeho rodný jazyk, ruštinu, tudíž se ani nenamáhal snažit se o to, text rozluštit, protože by jeho počínání bylo pravděpodobně marné a raději popadl do náruče jejich dceru, která se k němu radostně rozběhla s rozpřaženýma rukama.

„Ty takhle pomáháš mamince, moya malen'kaya?" usmál se a políbil malou tmavovlásku na čelo.

„Pomáhám," pochlubila se Aline pyšně a na důkaz svých slov ukázala otci ruce celé bílé od mouky, ostatně jako byl i celý její obličej.

„S rozhdestvom moya lyubov', " usmála se tentokrát Celeste na svého manžela a natáhla se k němu pro polibek, až na tváři ulpěla mouka i jemu, když se dotkla jeho tváře. Následně svoje přání zopakovala i ve svém rodném jazyce. „Veselé Vánoce, lásko moje."

Egor nad ní mírně pokroutil hlavou, ale pokusil se její slova zopakovat tak, jak ho to učila. „Veselé Vánocé, lásko moya?"

Zasmála se a věnovala mu další polibek. Bože, jak moc on její smích miloval. „Skoro! Ale jde ti to, za chvíli to bude dokonalé!"

„To mi říkáš už dva roky," zamumlal pobaveně, než se její rty opět přitiskly na jeho. „A zatím je to pořád stejná bída."

„To není pravda, lepšíš se," snažila se ho přesvědčit o opaku a pohladila ho po tváři, než se opět vrátila ke své předchozí činnosti v kuchyni. „Francouzština je složitá. Ale vlastně ji ani nepotřebuješ znát, když... no když já mluvím rusky."

Poznal, co chtěla říct, než se zarazila a raději to svedla na své jazykové schopnosti. On si moc dobře všiml toho, jak jeho milá zesmutněla a rty se jí ani nepohnuly, aby opět začala zpívat nějakou příjemnou melodii, jako před několika minutami. S povzdechem k ní přistoupil a objal ji zezadu kolem pasu. Netušil, co říct, aby ji rozveselil, ale nakonec se ukázalo, že slova ani nejsou potřeba. Celeste se na něj otočila a než se stihl nadát, pevně ho objímala, obličej zabořujíc do jeho ramene a pažemi ho objímajíc okolo pasu. Malá Aline do maminčiny tváře píchla prstem, ve snaze ji rozveselit, což mladé mamince na tváři sice vykouzlilo malý úsměv, ovšem ten zmizel zrovna tak náhle, jako se objevil. Oči měla uplakané a zdálo se, že nikdy nemíní přestat v ronění slz, ostatně jako tomu bylo vždy, když začala vzpomínat na svou rodinu. Tak ráda by opět viděla svého staršího bratra, svou matku, i otce, ačkoliv on částečně zavinil její odchod z domu. Láska k její rodině byla nekonečná a srdečná, milovala všechny členy své rodiny, nejlépe aby jich okolo ní bylo co nejvíce, tudíž se dalo čekat, že odloučení od nich pro ni bude těžké.

Egor to věděl a dlouhé měsíce se potýkal s pocitem viny, že za celé její trápení může on. Snažil se jí to vynahrazovat, ale uvědomoval si, že takový život pro jeho Celeste není. Ona potřebuje přítomnost rodiny a ač ho nadevšechno milovala, jenom on s Aline jí nestačili. Nerada byla sama, ve dnech, kdy on hodiny a hodiny trávil v práci, aby je všechny uživil, to na ni doléhalo ještě více a dnes se ten pocit násobil ještě víc tím, že byly Vánoce, které by ještě před dvěma lety strávila v obklopení své rodiny, u stolu plného těch největších francouzských klasických pokrmů, zpívala by koledy, umisťovala dárky pod stromeček a radovala se se svými blízkými. Dokázal si ji živě představit, jak by najednou ožila a nebyla z ní jen hromádka neštěstí, jako právě teď.

„Celeste, lyubov," oslovil ji s povzdechem a uchopil její tvář do dlaní, opatrně, jako by byla porcelánu. Pohled, jaký na něj upřela, opět probudil v jeho hlavě ten vlezlý hlásek připomínající mu, že to on jí tohle způsobuje, on má vinu na Celestině smutku, přestože tvrdí, jak ji miluje a udělal by pro ni cokoliv. „Mrzí mě to. Mrzí mě, že jsem tě od nich odvedl a kvůli mě tu teď musíš takhle živořit, i když je to to poslední, co by sis zasloužila."

Tentokrát to byla ona, kdo chytil tvář své drahé polovičky do dlaní a opřela se svým čelem o jeho. „Bylo to mé rozhodnutí, odejít za tebou, ty si nemáš co vyčítat, mon amour. Nemusela jsem chodit, ale chtěla jsem. Protože tě nadevšechno miluji, rozumíš?"

S povzdechem ji jemně políbil a poté pevně objal ji i Aline, která se mezi rodiče vmáčkla, aby se jí dostalo požadované pozornosti, jelikož se jí ani náhodou nelíbilo, jak moc se rodiče věnují jen sobě navzájem a ne jí. Oba se nad tím pousmáli, ale jinak jim do smíchu nebylo ani náhodou. Zatímco Celeste se v duchu dál oddávala myšlenkám na svou rodinu, Egor začal v hlavě spřádat plán, jak by ji dokázal konečně rozveselit a dát jí vánoční dárek, který by ji opravdu potěšil a donutil ji na chvíli přestat strádat po rodině. Slíbil si, že to dokáže a že letos bude namísto Ježíška plnit tajné sny a přání on, až na to, že on nebude rozdávat hmotné věci, ale štěstí. Protože neexistuje dárek, kterým by dokázal Celeste dokonale ocenit a ona si zaslouží všechno štěstí světa.

On Vánoce neslavil, nezažil je tak, jak na ony svátky s láskou vzpomínala Celeste. Jeho matka se kdysi snažila alespoň o malé oslavy za přítomnosti pouze svého syna a své části rodiny, která se snažila dceři vyhovět, ale po jedné takovéto oslavě, kdy na všechno přišel Egorův otec, se od nich upustilo, on už víckrát takovou slávu nezažil a rodina se opět vrátila k tradičnějším oslavám Nového roku. Z jejího vyprávění ale moc dobře poznal, jak by taková řádná oslava Vánoc měla vypadat. Děti se těší na dárky, dospělí zase na to, jak stráví pár chvil v klidu a bez stresu se svými přáteli a blízkými a to přesně měl v plánu jí dopřát. Vánoce jsou dny, kdy si můžeš opravdu vydechnout a užívat si chvil, strávených s tvými milovanými. Je to čas, kdy vzkvétá láska a štěstí, čas kdy bys měl odpouštět a rozdávat radost, mon amour. Takové pro mě jsou Vánoce. Čas lásky, štěstí a radosti, popisovala mu své oblíbené svátky první rok, kdy truchlila nad tím, že je slavit nemůže.

Dobrá, tak se pokusím ti nějaké ty pořádné Vánoce zajistit, slíbil si v duchu už tehdy, ale nikdy se mu to nepodařilo. Netušil jak na to. Nevěděl, co by jí dokázalo upřímně potěšit, jak navodit vánoční atmosféru v jejich domácnosti, věděl jen to, jak je jeho milovaná slavila v rodné Francii se svou rodinou. Až v letošním roce ho trkla myšlenka, že od chvíle, kdy Celeste naposledy viděla svou rodinu už uplynulo moře času, přes dva roky už je nespatřila, ani jim neodeslala jediný řádek, ačkoliv na ní poznal, jak moc ráda by to udělala. Proto se rozhodl, že letos to udělá za ní. Vzal do ruky dopisní papír, pero a francouzský slovník a pustil se do psaní. Toho večera sebral svojí veškerou znalost francouzského jazyka a strávil několik hodin sepisováním dlouhého dopisu. Celeste mezitím usnula, netušíc, co její nejdražší chystá, ovšem pokud Egorovy plány vyjdou, během několika dnů se to měla dozvědět. Měl obavy, zda se všechno vyvede, ale snažil se věřit v to, že ano a nadělí tak své milované dárek, co by si opravdu od srdce přála.

Celeste ani v nejmenším netušila, co se na ni chystá, ale nervózně si mnula ruce, když jí Egor zavázal oči šátkem a slíbil, že pro ni má překvapení. Neustále přešlapovala z jedné nohy na druhou, zatímco její manžel domluvil Aline, aby se oblékla a uchopil ji do náruče. 

„Jsi připravená?" zeptal se jí a pousmál se nad horlivým přikývnutím, kterým mu dala najevo svůj souhlas. Krátce vyjekla, když se zničehonic přemístili a pevněji sevřela jeho ruku. Zakymácela se a musela se o něj opřít, aby ihned po přemístění neupadla do sněhu, rozkládajícího se zřejmě všude kolem nich, podle chladu, jaký na neznámém místě panoval a sluneční paprsky odrážející se od něj překonaly částečně i látku slabého šátku na jejích očích.

Zarazil jí, když se chystala si šátek sundat, aby zjistila, kde se v tuhle chvíli nachází. Uchopil její ruku do svých a vtiskl jí polibek na její hřbet. „Ještě chvilku musíš vydržet takhle, ano? Slibuju, že to nebude déle, než minuta."

Jeho sevření ochablo a světlovlasá dívka poznala, že se od ní vzdálil, zřejmě jen na několik kroků, protože po pár vteřinách, kdy ho zaslechla cosi tiše zamumlat, už stál zase za ní a jeho prsty se chystaly rozvázat jí šátek.

„Nesnáším tmu, tak proč mi tohle děláš," zamrmlala nedočkavě. Jakmile jí šátek sklouzl z očí, zamhouřila je, aby si přivykla na tolik světla, tudíž se nezvládla ani pořádně rozhlédnout a obdivovat zimní krásu kolem ní.

„Já to vím. Ale věř mi, Celeste, bylo to nutné, jinak by se to překvapení hned zkazilo."

S bušícím srdcem se otočila jako na obrtlíku a její užaslý výraz jasně mluvil za to, že překvapení rozhodně zkažené nebylo a předchozí rozmrzení kvůli šátku, který bezvládně spadl do sněhu, přestože před pár vteřinami jí ještě zabraňoval výhled na své okolí, bylo v tu ránu pryč. Oči se jí zaplavily slzami, tudíž měla opět ztíženou schopnost rozhlížet se okolo sebe, ale v tuhle chvíli to ani nepotřebovala. Byla si totiž jistá, že místo, kde nyní stála, zná moc dobře, ač jej už přes dva roky nenavštívila.

„Jacquesi!" vyslovila nadšeně a dojatě bratrovo jméno těsně předtím, než ji Jacques Delacroix, její starší bratr sevřel v náručí. Z očí se jí řinuly slzy, ale rozhodně nebyly smutné, jako předchozí večer. Měla pocit, že vší tou radostí se jí rozskočí hlava, že ten nával slastně radostných pocitů nezvládne její tělo unést. Egor v tu chvíli poznal, že udělal dobře, že ji sem přivedl.

„Celeste, ma petite fille," zavzlykal jiný hlas, tentokrát ženský a kolem sourozenců se obtočily ještě jiné paže, vtahující si oba do objetí. Aurelie Delacroix, Celestina matka, si obě své děti přitáhla do láskyplného mateřského objetí a i jí se v očích leskly slzy, stejně jako její dceři. 

Vděčnost, jaká se jí zračila v očích, když pohlédla na svého zetě, který trochu nezúčastněně, ale s úsměvem na tváři, postával opodál, uklidňujíc děvčátko v jeho náručí, snažící se doběhnout k mamince a nechat se obejmout také, byla pro Egora zadostiučiněním. Možná měl podíl na tom, že Celeste dva roky zpátky v pouhých šestnácti letech utekla za ním do Ruska a následující měsíce o sobě nikomu ve Francii nedala vědět, ale věděl, že Aurelie mu nyní odpustila, protože její dceru zase přivedl domů. A to byl nejhezčí dárek, který její rodině i Celeste samotné mohl na Vánoce, na svátky klidu, míru, lásky a štěstí, dát. Přivést ji domů, mezi lidi, kterým stejně jako jemu patřila část jejího srdce.