Byl stejný den jako vždycky. Každý den byl stejný jako ten předchozí. Stejně dlouhý, nudný a bolestný. Každé ráno vyšlo slunce, každý večer slunce zapadalo. Nikdy se neopozdilo a vždy šlapalo jako podle hodinek. Vždyť ono řídilo den.

A dnes tomu nemělo být jinak. Jaro bylo v plném proudu, až Harry slyšel křik dětí na chodbě malého mudlovského paneláku. Však tato dítka přestanou křičet, až se vykloní z okna ten jejich divný soused. Stejně tak se Harry i cítil.

Otočil se na posteli na druhý bok a zadíval se na prostor proti sobě. Byl prázdný. Tak jako tolik let. Harry si vlastně ani nepamatoval, kdy tu naposledy někoho měl, kdy se naposledy probouzel s dámskou společností. Jenže ani jedna z nich nemohla nahradit Ginny.

Rudovlásčin úsměv ho provázel sotva pár let. Pouhých čtyřicet let po válce se Ginny navždy vytratila z jeho světa. Tehdy s sebou vzala i Harryho srdce. Jeho větší část, ten zbytek, co zůstal tady s ním, už se také pomalu rozpadal.

Každá část za jednoho přítele. Dnes byl opět ten den. Výročí jeho utrpení, tak tomu říkal. Slavil ho každý rok stejně. Harrymu přišlo tak dávno to minulé. Dny se prodlužovaly, každá minuta byla delší a delší, hodiny se stávaly nesnesitelnými a dny viděl jako roky.

Pomalu ze sebe sundal deku a vstal z postele. Lehce syknul, když šlápl do střepů z vypité lahve ohnivé whisky, kterou tu předchozího večera vzteky rozbil. Zarazil si střepy hluboko do chodidla, ale nevnímal bolest. Co byla tahle oproti té, která ho sžírala tolik dní?

Pomalými kroky přešel ke zdi a pohlédl na kalendář, což byla jediná výzdoba celého pokoje. Postel, skříňka se zásobami ohnivé whisky a kalendář. Ten Harry nenáviděl ještě víc než cokoliv jiného.

Druhého května, hlásalo datum. Harry zpomaleně vztáhl ruku a jemně přejel špičkami prstů po bělostném papíru. Obkreslil dvojku i pětku, jakožto číslo měsíce. Tenhle den za všechno mohl. Tehdy si to všechno způsobil.

Cosi uvnitř jeho nitra se vzpříčilo té představě. Harry ale jakýkoliv pocit potlačil. Jako každým rokem. Jenže dnes byl ten den, kdy si dovoloval něco cítit, kdy se otevřel světu. Každý rok přesně na jeden den. Vždyť co znamenal rok pro někoho jako byl on?

Před tolika lety, přesně v tento den, ho opustilo tolik známých. Nebyla náhoda, že si Ginny vybrala stejný den pro svůj odchod. Jen o čtyřicet let později. Jako by to bylo znamení pro kohosi se zvráceným smyslem pro humor.

A deset let po Ginny to byla Hermiona. Jeho nejlepší kamarádka se odebrala na lepší místo s klidem a tajnostmi. Její nemoc ji vzala za ostatními do lepšího světa. Hermiona měla zajištěné místo přímo mezi těmi nejlepšími. Stejně jako ostatní.

Druhého května, den nadějí i bolestí. Tolik se toho tehdy stalo. Harry najednou opět viděl celou scénu znovu. Kdyby tehdy namířil jinam, možná by to nedopadlo takhle. Kdyby tehdy Narcissa Malfoyová nezalhala, možná by nemusel být teď tady.

Druhého května, den žalu pro mrtvé. Remus, Nymfadora, Fred, Levandule a mnoho dalších odešlo na lepší místa. Harry před sebou stále viděl jejich těla, jejich křik mu zněl v uších stejně jako křik jeho matky a Siriuse. Všichni ho opustili.

Druhého května, den úcty mrtvým. Toto datum se skví na tolika náhrobcích. Tolik hřbitovů může říct, že právě tam leží ti nejlepší. Dokonce i Snape toho dne odešel na lepší místa. Jistě se znovu setkal s mojí matkou, napadlo Harryho trpce.

Druhého května, den, kdy mu odešla Ginny. Její pohled, slova, něha i láska. To všechno si vzala s sebou do hrobu. Hluboko pod zemí červi rozežírají její kosti a on je zatím tady. Měl by tam ležet s ní. Vedle jejího těla zůstávalo stále místo, kdyby se jednou, snad jednou, našel někdo s touto mocí.

Druhého května, jediný den citů. Den, kdy ani ohnivá whisky nezabírala, jak si již mnohokrát vyzkoušel. Jediný den, kdy skutečně pocítí bolest. Nepokusí se ji zmírnit. Nechá se jí sžírat až do úplného konce. Pokud se o něčem takovém tedy dalo mluvit.

Harry se zhluboka nadechl a vyrval papír s tímto datem. Prudce otevřel okno a zmuchlanou kouli odhodil do ulice mezi hrající si děti. Ach, Ginny, kde jen jsi? Hermiono? Dokonce už ani Ron netrpěl s ním. 

Děti překvapeně vzhlédly k oknu, ale když zahlédly temnou siluetu muže s plnovousem a nepříčetným pohledem, raději se klidily z dosahu jeho moci. Harry v tu chvíli odstoupil od okna. Slunce ho bodalo do očí a prodíralo se jimi až k samotnému srdci. Spalovalo ho stejně jako to datum.

Klesl na kolena nevšímaje si střepů rozprostřených kolem. Tolikrát si přál, aby to ucítil. Slabý záchvěv čehosi, co by mu ukázal světlo na konci tunelu. Jenže když v tunelu vypadnou pojistky, světlo se nemůže rozsvítit. A když nemá ty pojistky kdo nahodit, tunel zůstane v temnotě.

Ginny s sebou vzala něco mnohem cennějšího než pouhý úsměv. Vzala s sebou naději i touhu, vášeň i lásku, něhu, po které zbyl jen chlad. Harry se zmučeně opřel rukama o kolena, následně zaklonil hlavu k nebi, které ho nikdy nepřivítá. 

Děsivý výkřik se rozlehl ulicí mezi domy. Rezonoval v oknech, až hrozilo, že se sklo rozpadne. To Harry konečně nechal volný průchod veškeré bolesti, co ve vlastním těle za celý rok nastřádal. Ochraptělý výkřik plný bezmoci a zoufalství. Bez naděje se žít nedalo, to Harry věděl. Jenže on musel.

Všechny city vecpané do jediného táhlého výkřiku. Mohlo to stačit? Ani zdaleka ne. Ginny stála za víc, než byl tenhle pouhý výkřik v pravou dobu. Všichni za něj stáli. Jenže Harry jim nemohl dát nic víc. Nikdy nemohl. Dal jim naději, život i sny, jenže o všechno přišel on sám. Na svůj úkor nechal světlou stranu zvítězit.

A ona se mu takhle odvděčila. Harry toužil vypálit do vzduchu aspoň jiskry. Vypálit do oblohy ta jména. Jména padlých. Jenže nemohl. Hůlku mu sebrali již dávno. Novou mu nikdo neprodá. Kdo by ji dal chlapci, co zešílel.

Vypálil by do oblohy jistě znamení zla, říkávali o mnoho let později. Po válce, po jeho velkém vítězství. Bitva o Bradavice se konala již příliš dávno. Nikdo si již nepamatoval, jak to bylo. Kdo byl tehdy dobrý, kdo špatný a kdo ve skutečnosti prohrál.

Nebyli to Voldemortovi lidé, nebyli to smrtijedi, kdo trpěl. Oni umírali na konci svých životů stejně jako tehdy Voldemort a mnoho jiných. Kdo skutečně prohrál tuto bitvu? Bitva o budoucnost světa měla poražené, padlé i vítěze. Měla ale někoho skutečně zlomeného. O mnoho let později se zjistil ten prostý fakt, který byl již tolik let známý.

"Tome," zašeptal Harry zničeně. "Tome, prosím," šeptal zlomeně se slzami v očích. Prosil svého jediného nepřítele. Toho, kdo ho mohl připravit o život. Tom Raddle, Voldemort, Pán zla a temnoty. Harry si ho teď tak přál vidět.

A toho dne rozčísl poklidné předměstí Kvikálkova ještě jeden výkřik. Zlomenější, osamělejší a zoufalejší. Řezal vzduch touhou po konci. Děti se v tu chvíli stahovaly do svých domovů, bály se toho muže v okně. Jenže čas se přesto nezastavil.

Harry se zvedl až večer. Až tehdy mu přestaly téct slzy z očí, až tehdy pochopil, že chce-li to stihnout, musí jít rychleji. Dnes už to datum nikdo neznal, nikdo hřbitov nenavštíví. To jen on. Chlapec, který přežil.

Harry se nad tím označením bolestně zatvářil. Chlapec, který přežil všechno a všechny. Chlapec, kterému sebrali hůlku, označili ho za šíleného a pokusili se ho zabít. Kouzelnická společnost ho vyhnala ze svého středu jako tolik jiných. Nikdo už jeho jméno neznal.

Zato si mohli tato dvě slova přečíst v trestním rejstříku na oddělení bystrozorů. Harry Potter, usvědčený za pokus o krádež posledního obraceče času a uvězněn v Azkabanu po dobu sedmdesáti let. Jiná složka by zase prozradila, že Harry Potter, bývalý bystrozor, nabádal posledního smrtijeda Draca Malfoye ke svolání staré party.

Draco Malfoy, tehdy stoletý stařík, se mu chladně vysmál. Svojí smrtí sebral Harrymu poslední naději. Obraceče času byly zničené, smrtijedi mrtví, nikdo si nepamatoval události druhého května. Nebyla žádná šance na vrácení té události. Ve chvíli, kdy vykřikl kouzlo, si podepsal rozsudek horší než smrt.

Zachránil svět, ale potopil sebe. On sám se odsoudil k tomu nejhoršímu. Věděl to, když po tolika letech opět potkal zrcadlo z Erisedu. Téměř po tři sta let bylo schované, aby se k němu nikdo nedostal. Jenže Harry ho při svém pátrání po aspoň jediném viteálu našel.

Už neviděl to, co dřív. Teď viděl jedinou věc. Zde leží Ginny Potterová a Harry Potter, to jediné viděl. Tato slova byla napsána na kameni černém jako duše toho, kdo zpečetil jeho osud. Duše roztříštěná na milion kousíčků stvořila pouhých sedm viteálů. Ani jeden navíc.

Harry prošel celý svět, nikde ale ani jeden viteál. Obraceče času byly zničeny a poslední smrtijedi zemřeli stářím. Jen Harry tu zůstával. Neměnný a pevný jako skála. Bylo by moc chtít jednu jedinou věc?

Právě proto tohle místo tolik miloval. Když vrzla branka opuštěného hřbitova, Harry skoro vzdychnul blahem. Vítr šuměl v korunách stromů a dodával celému místu na děsivém klidu. Stromy šeptaly jeho jméno, to si ho Smrt volala k sobě. Vysmívala se mu a nutila ho vidět holou pravdu. Skutečnost byla krutější než jakékoliv mučení.

Harryho kroky se rozlehly prašnou cestičkou už zpola zarostlou travou. Zelenala se s příchodem jara a s každým rokem byla delší a delší. Hřbitov už nikdo neudržoval. Ne od dob, co nežije nikdo, komu by na tom záleželo. Godrikův důl měl teď nový hřbitov, plně udržovaný a moderní.

Harry ale jako každý rok klesl před prvními hroby, které na něj působily. Způsobovaly mu bolest tak příšernou, že prvních pár let, co to pochopil, měl dojem, že hoří. Spaluje se zevnitř a prach se mu hromadí v žaludku.

"Už ses udobřil s Lily, co?" promluvil jako vždycky k náhrobku Severuse Snapea. "Věděl jsi, co mě čeká. Ty i Brumbál. Mohli jste to tušit. Ani jeden nemůže žít, pokud druhý zůstává naživu. Stejně bych vám nevěřil," posteskl si.

Vítr mu v odpovědi poslal pár nesouvislých vzdechů. Kámen vzkříšení byl zatracen, proto mu nemohli odpovědět. Nikdo nemohl. Harry tu totiž byl docela sám.

"Kdybych jen tehdy neničil ty viteály. Kdybych tehdy neřekl to kouzlo. Kdyby se naše kouzla nesetkala. Bylo by snadné z toho vinit Narcissu," ušklíbl se k vedlejšímu náhrobku Draca Malfoye. "Jenže tvoje matka dělala jen to nejlepší. Stejně jako my všichni."

I přes to ale cítil jakési bodnutí při tom slově Narcissa. Kdyby nezalhala, Voldemort ho mohl zabít. Mohl zemřít tehdy v lese. Místo toho si vybral navrácení do života.

"Hermiono," přelezl prašnou cestu po kolenou. "Neříkala jsi mi vždycky, že pýcha předchází pád? Myslíš, že kdyby mi neříkali Chlapec, který přežil, nebyl bych tu?" Už mu neodpovídal ani vítr.

"Nevíš, proto mlčíš," obvinil ji. "Jako ministryně jsi to dělala stejně," povzdechl si. Pohled mu padl na náhrobek vedle toho Hermionina. "Rose, říkával jsem ti, že jsi byla chytrá po mamince," pokračoval.

Stejně tak ale povídal malému Harrymu, že Rose si vzala Scorpiuse z lásky. A přesně stejně vyprávěl Davidovi, že Harry byl pojmenovaný po něm. Jenže i to už bylo dávno. Příliš dávno.

V uších mu zněl Hermionin smích, v duchu viděl Ronův úsměv ve Velké síni. Cítil, jak ho právě teď Ginny políbila na tvář. A pak přišla Lenka a pronesla něco, čemu se všichni zasmáli. Stejně tak si vzpomínal na chvíli, kdy Ron pozval Fleur na ples. Bylo to jako jiný život.

"Zkus to teď," zaslechl ve větru šeptání stejně jako každý rok. Harry se trpce ušklíbl. Zkoušel to každý rok a pokaždé byl stejně zklamán. "Letos ne, nemá to cenu," zavrtěl hlavou apaticky. Skutečně ne.

"Letos to vyjde, věř mi," ozval se zpěvavý hlas Ginny. A možná právě kvůli němu si byl ochoten drásat srdce znovu a znovu. Pocítit každý rok závan naděje a pak ji všechnu ztratit. Jenže takový už jeho život byl.

"Setkáme se na druhé straně," slíbil větru, který se jako Ginny šťastně točil mezi náhrobky. Sliboval jí to pokaždé, ale nikdy tento slib nesplnil. Možná se to tentokrát povede, možná už nazrál ten čas.

Věděl, co má dělat. Stejně jako vždycky vytáhl nůž, jedinou věc, co mu skutečně k něčemu byla, a zabodl si ho do krku. Stejně jako vždycky. Ucítil jen krátkou bolest, než ho pohltilo sladké nevědomí. Byly to ty nejsladší chvíle života.

Stejně jako každý rok otevřel oči. Hledělo na něj již známé nádraží King's Cross. Harryho útroby se sevřely stejný strachem jako vždycky. Opět to nevyšlo. Z tohoto nádraží jede vlak jen jednou. A on si už vybral. Zvolil si tehdy v lese. Na tomto nádraží jste nemohli koupit dvě vstupenky. Tam anebo zpět. A on si vybral pro záchranu světa.

"Už jsi tu zase, Harry?" ozval se za ním hlas, který začínal Harry z hloubi duše nenávidět. Chladně se otočil na svého někdejšího ředitele ve škole. Albus Brumbál se mu ukazoval také vždycky. A vždycky říkal to samé. Už jsi tu zase, Harry? Ať už by odpověděl cokoliv, Brumbál bude pokračovat ve svém scénáři.

"Chci odjet na druhou stranu. Vím, že to můžete zařídit. Prosím," opět padl na kolena. Tak moc se chtěl konečně setkat se všemi, co kdy miloval. Všechny generace Potterů, Weasleyů, Malfoyů a vlastně kohokoliv.

"Harry, víš, že to nejde. Svoji cestu sis už vybral, nemůžeš volit dvakrát v jednosměrné cestě," odpověděl jako podle scénáře. Harrymu pokleslo srdce opět o kousek níže.

"Zachránil jsem je," zašeptal. Všechny tehdy zachránil. A Brumbál mu za to nedopřeje ani tu jedinou věc, co si kdy přál. Víc nechtěl. A ani tohle nedostane.

"Vybral sis," zvolal Brumbál a mávl k němu rukou. Co bylo dál už Harry neviděl, neb se mu oči zalily slzami. Zavřel je, aby rozmrkal tu trochu, co mu na večer ještě zbyla, a otevřel je už na hřbitově.

Noční obloha mu mávala na pozdrav a vítala ho do jeho věčného světa. Harry se pomalu zvedl ze země. Oprášil kolena a zadíval se na zakrvácený nůž. Krev zůstala, ale rána zmizela. Kočky možná měly devět životů, ale Harry jich měl mnohem víc.

"Mrzí mě to, Ginny," špitl do ticha a doufal, že kdesi nahoře ho dívka pozoruje. Obrátil oči ke hvězdám. "Příště se už setkáme," slíbil to, co nikdy nemohl splnit. Už nikdy je neuvidí, to byl prostý fakt. Dával sliby, co nemohl splnit, toužil po neskutečném.

"Jednou se tam dostanu," slíbil sobě i jí. A jenom tenhle slib mu umožňoval vyrazit pevným krokem ze hřbitova. 

Když se branka zavřela, Harry procházel ztemnělými ulicemi. Na hřbitově se rozhostilo ticho. Ani vítr už nešeptal, neměl komu. Poslední Vyvolený odcházel do noci a zanechával tu hřbitov neudržovaný až do příštího roku. 

Tak zase za rok, Harry Pottere. A ten další a další až do konce věků. Zachránil jsi je, ale sebe jsi zachránit nedokázal, špital vítr sám sobě. Zase příště, chlapče, co jsi přežil i samotnou smrt. Stálo ti to ale za to?

Ahojky,

za toto dílo se omlouvám všem, co čekali na nějakou vtipnou část. Sama jsem se u čtení této konspirační teorie rozbrečela, proto mě napadlo, že se aspoň část mých pocitů pokusím naskládat do tohoto díla.

Je to opravdu něco jiného, než obvykle píšu, byla bych moc ráda za jakoukoliv kritiku, vsadím se, že jí najdete hodně, tohle skutečně nebude mé vrcholné dílo a asi ani styl psaní. Nějak mi přijde divné na konec této části dávat smajlíka.

Jak si také můžete všimnout, tahle jednodílovka je kratší. Skutečně na toto téma jsem nevěděla, jak psát, vy víte, že raději píšu veselejší příběhy, takže toto se mi nějak zažralo do srdíčka.

Budu moc ráda za jakoukoliv reakci, hlas, popřípadě sledování, aby vám žádné z mých velkolepých děl neuteklo... A já se půjdu asi někam vybrečet,

Queen of story