Dál jsem dvojčata v jejich snaze psát naoko podporoval, ale stejně jsem doufal, že je to pustí a jednoho dne se zcela spontánně rozhodnou ty desítky jimi napsaných příběhů zahodit a začnou třeba závodně stepovat.

Helena tyto mé naděje pohřbila hluboko pod zem v den jejich devátých narozenin, kdy jim oběma darovala příručku o psaní a nepřeberné množství psacích pomůcek a sešitů.

Její snahy jsem se rozhodl sabotovat tím, že jsem Radimovi koupil autodráhu a Žanetě sadu plastových poníků.

Celé to nakonec skončilo tak, že děti ležely uprostřed autodráhy, po které byli rozestavení poníci, v rukou měly své sešity a psaly.

„Už by ses s tím měl smířit,“ vyčetla mi Helena tiše, když mě spatřila, jak se slzami v očích ležím nedaleko od dvojčat a mlátím poraženecky pěstí do plovoucí podlahy.

„Nevím, kde jsi přišla na to, že mi to vadí,“ opáčil jsem a snažil se tvářit tak v klidu, jak se jen člověk ležící na zemi a mlátící krvavou pěstí může tvářit.

Jen nade mnou zavrtěla hlavou a šla dělat nějakou její další oblíbenou volnočasovou aktivitu, jako třeba vaření nebo mytí nádobí.

A mě v tu chvíli napadl přímo ďábelský plán. Vlastně ne, nenapadl. Je to dávno známá věc. A přesto jsem se rozhodl ji zkusit.