Tma pomalu mizela a já se ocitla v nějaké kanceláři. ,, Panebože! Já jsem tady! Jo já to zvládla!" Křičela jsem jak pominutá.

,, Uhm Uhm,, odkašlal si někdo vedle mě,, slečno? Takže zaprvé kdo jste a co tu děláte?"

Otočila jsem se a spatřila nějakého starého dědka. Měl dlouhé stříbrné vousy a taky měl přibližně stejně dlouhé vlasy té barvy. Své modré oči naplněné veselími jiskřičkami, skrýval za půlměsícovími brýlemy.

Počasoval mě zkoumavím pohledem a já nervózně odpověděla,, Dobrý den pane profesore já jsem Katarína. A přišla jsem sem studovat. "

,, Aha a smím se zeptat na vaše příjmení slečno Kataríno?" Zeptal se.

,, Umm já svoje příjmení neznám pane" nervózně jsem se zasmála,, když mi byly čtyři tak jsem se nějak ocitla v lese, ale víc si nepamatuji. A prosím říkejte mi Kar. Katarína je moc dlouhé."

,, Dobře Kar, takže teď si sedneme a všechno mi řekneš máme ještě přibližně hodinu s půl než ostatní přijedou." Řekl Brumbál a při tom se podíval na hodinky, které měl na ruce.

,, Fajn takže jak se jmenuju už víte a že jsem se ztratila to taky" začala jsem ,, jak jsem tím lesem šla tak jsem potkala čtyři duchy a ti se mi představili prý se jmenovali Godrik Nebelvír, Helga z Mrzimoru, Rowena z Havraspáru a Salazar Zmijozel řekli mi že mi pomohou a já jsem na to kývla. Jak jsme šli tak jsme si povídali a já jim začala říkat strejda Laz, strejda Rick, teta Wen a teta Gé. Prvně když jsem je tak oslovila se tvářili udiveně, ale pak si zvykli. Po sedmi letech co jsem tam žila a učila se různá kouzla mi řekli že jsem dědička Zmijozelu, Havraspáru, Nebelvíru a Mrzimoru, dědička jich čtyř a dědička Bradavic. Jak mi to řekli tak jsem se začala učit i něco jiného než jenom lektvary, kouzla a tak, ale i třeba boj, hadí řeč, černou magii, bezhůlkovou magii, nitroobranu, nitrozpyt, jsem i metaformág a zvěromág, dokonce mám i křídla pak taky umím všechny tance a taky umím hrát na všechny hudební nástroje. Od té doby co mi řekli o Bradavicích jsem v nich chtěla studovat, ale bohužel jsem nemohla moje magie byla až příliš silná a vždy když jsem se naštvala tak něco vybouchlo, rozbilo se a takové ty věci co se většinou stanou. Až teď na mé sedmnácté narozeniny mi to dovolili a před tím mi řekli že tady na Bradavicích studuje můj bratr a že moje schopnosti se můžou dál rozrůst." Dokončila jsem svůj proslov.

Brumbál měl ve tváři jen překvapení a šok, ale na konec se vzpamatoval a řekl,, Tak to je hodně zajímavé.
Jistěže tu můžeš studovat a najít svého bratra a s tím bych ti také mohl pomoci a k té tvé moci bych se vrátil až potom."

Ulevila jsem si. ,, Mockrát děkuji ale bratra chci najít sama a kdyby to nešlo nebo ho nenašla tak bych vám řekla."

,, Dobře teď s tebou půjdu dolů a předám tě profesorce McGonagallové a ta tě rozřadí do jaké koleje půjdeš." Řekl.

,, Fajn." Usmála jsem se.

,, Tak jdeme." Řekl a stoupl si. Já si poté taky stoupla a šla jsem za ním.

Celou cestu jsme šli v tichosti až je najednou došli k velkým dveřím a před těmi dveřmi stála taková paní nebo slečna? Nemám páru, ale to je jedno.

No stála tam a přísně koukala téma svýma kukadlama. Měla šedé vlasy a na sobě zelený hábit.

Najednou se otočila naším směrem a pronesla ,,Aaaa Albusi koho to vedeš?" Koukla se na mě.

,, Minervo tohle je Katarína je to nová studentka a bude tu studovat v posledním ročníku a její příjmení při zařazování neříkejte ano?" Zeptal se Brumbál.

,, Dobře tak pojď." Vedla mě ke konci řady,, ty budeš zařazena jako poslední." A otevřela dveře.

Hned jak ty dveře otevřela tak se mi naskytla pohled na nádhernou síň.

Byly v ní čtyři velké stoly, které se vyznačovaly různými barvami.

Ten stůl úplně napravo měl červenou a zlatou, ten úplně na levo měl zelenou a stříbrnou, ten napravo uprostřed má modrou a bronzovou a ten poslední, který byl nalevo uprostřed má žlutou a černou.

Když jsem se podívala nad sebe tak jsem spatřila nádherný strop. Byl jako noční obloha. Prostě krása.

A když jsem se dívala okolo sebe tak od každého stolu se na mě dívali všechny oči. Ale mě zaujaly jen jedny a to ty, které měly barvu bouře.

Jak se na mě tak dívali, tak by jste si mysleli že by jsem měla být nervózní z té pozornosti, ale já mám pozornost moc ráda. Takže jsem se pořádně narovnala a a nasadila sebevědomí úšklebek.

Pak jsme došli před učitelský stůl a před tím stolem byla stará židle a na ní byl položený starý, mluvící klobouk.

Víte jak jsem poznala že je mluvící protože on zpíval nějakou písničku.

Myslíte se že nehezký jsem
To vám za pravdu dát musím

Avšak já v této místnosti
Nejchytřejší jsem

To já vám povím
Kdo vlastně jste

Můžete býti Nebelvír
Který chrabré má srdce

Ale odvaha a rytířskost jim dovolí
Bodnout do vás bodce

Nebo starý, modrý Havraspár
Kde najdou se ti šprti

Kde učí se a
Vše záleží na cti

Přátelský je vždy
Zase Mrzimor

Ti jsou vždy tak hodní
Že k nim nepřijde ani mor

A poslední je vždy Zmijozel
Který sklepení má rád

Ctižádost a ambice kvůli tomu
Tam není nikdo kamarád

Když to o nich už víš
Tak se neboj a pojď!
(Poz. Aut.nejsem moc dobrá na básničky)

Jak to dozpíval tak všichni začali tleskat a až dotleskali tak začala McGonagallová číst jména.

Já jsem vůbec nevnímala alespoň do té doby než řekla mě jméno ,, Katarína".

Šla jsem ke stoličce a všude se ozýval šum. Nejspíš se ještě nestalo že by přečetli jenom jméno.

Jak jsem dosedla tak jsem Ve své hlavě zaslechla hlas.

Aaaa tak na tebe jsem tu čekal Kar...

°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°

Takže jak se vám to líbilo. Tak co do jaké koleje se Kar dostane a kdo je majitel bouřkových očí?😉 Budu ráda za každý komentář a taky votes.

Zatím Svět👋🥰

Počet :1004 slov