Od Andromediny návštěvy uplynulo sotva několik dní, vlastně jen dva, abych byla přesnější. Právě byl čtvrtek, třináctého července, doba, kdy se většina rozumných lidí pokoušela nebýt v práci. I tak se ale našlo pár zoufalců, co svoji práci natolik milovalo, že v ní zůstali i přes tyto šíleně horké dny.

„Máme štěstí, že dnes není pátek," zasmál se Harry při pohledu na kalendář. Ani se mu nechtělo věřit, že to brzy bude celý měsíc, co někdo poslal onen balíček. A oni mu nebyli ani na stopě. Neměli ani zdání, kdo by to mohl být. Jedinou dobrou zprávou bylo to, že se o to nikdo nepokusil znova.

„Já na pátek třináctého nevěřím," ozvala se Pansy rázně. „Lidé z toho dělají přílišnou vědu, aby mohli svoji neschopnost převádět na den. Jen si to představ, jak je to pohodlné. Přijdeš do práce pozdě a šéf se tě zeptá, kde jsi byl, ty na to řekneš jen: Nejel mi autobus, protože je pátek třináctého. A oni to klidně nechají být. Z pohledu tebe jako pracovníka je to fakt skvělé, ale já být tím šéfem, tuhle výmluvu prostě neberu," rozvášnila se dívka a vesele se bavila.

„Copak ty jsi někdy brala nějakou výmluvu?" ušklíbl se Harry, když Pansy dokončila svoji řeč. Byl vlastně rád, že už spolu normálně mluvili. Práce tak byla najednou snesitelnější, už neměl pocit, že se potřebuje celého úkolu co nejdříve zbavit a také svým způsobem dosáhl svého. Už viděl Pansy ztratit slova, byl se sebou konečně spokojený.

„A ty snad jako vedoucí bystrozor budeš?" vrátila mu to.

„Nejsem vedoucí bystrozor," oznámil jí prostě, ale Pansy se nenechala takhle převést.

„Ale brzy budeš. Jakmile Dawlishe odvolají nebo povýší, na tom už nezáleží, jeho post přebereš ty. Jsi přece Vyvolený," protočila oči a počkala si, až konvice začne pískat, aby zalila čaj.

„Tak doufám, že to hodně dlouho nebude," zamumlal Harry zmučeně. „To papírování by bylo příšerný," povzdechl si hraně a Pansy se pousmála. Jenže mluvit o ďáblu je sporné, protože se často může vřítit do životů těch, co o něm mluvili. Platilo to pro Voldemorta, platí to i pro Dawlishe. A Pansy i Harry jeho jméno toho rána párkrát vyslovili. Ne nadarmo se říká Nelechtej spícího draka...

***

„A na závěr schůze poprosím oddělení bystrozorů, aby tu zůstalo," mluvil Kingsley za stálého šoupání židlí po podlaze. To se ostatní oddělení zvedala k odchodu. Pár lidí na sebe mávlo, nějací se usmáli, někdo hodil po ministrovi zvídavým či podezíravým pohledem, ale nikdo neprotestoval.

„Zavřete, prosím, dveře, děkuji," zavolal za odcházející dívenkou Annou z Mrzimoru, které Hermiona zachránila život. Byla to ta Anna, co si nervózně kousala ret prvního dne v atriu. Nejnovější posila ministerstva se pousmála a s kývnutím dveře zavřela.

Po tomto zvuku se Kingsley otočil na zbývající lidi. John Dawlish tu seděl jakožto hlavní bystrozor, vedoucí odboru. Ostatními tu byli jen Ron Weasley, Anthony Goldstein a jakási dívka jménem Lara Montesquiová. Nejspíše. Kinglsey si její příjmení pro jistotu nezapamatoval. Ostatní bystrozoři byli právě v terénu a obstarávali jistě nutnější věci než sezení v kanceláři u ministra na čaji.

„Tak co je, za chvíli bude dvanáct," ozval se Anthony a pohledem upřeným na hodinky. Jeho obědové pauzy se mnohdy od dvanácti protáhly až do tří odpoledne, ale ve svém vlastním zájmu to s ním nikdo nechtěl řešit. Ani John si příliš nevyskakoval. Anthony vždycky dokázal, že je potřebný na svém místě, proto si mohl dělat prakticky to, co chtěl.

„Přestaneš už, sakra, kvákat a necháš ho mluvit?" vyjela po něm Lara, která na něj měla ještě vztek z minulých let. Anthony byl totiž její temná minulost ze světlé strany. Lara se příliš netajila tím, že se jednou po ministerském plese, který probíhal tradičně na konci července nebo začátku srpna, skončila s mladým panem Goldsteinem přímo u sebe v posteli. Jenže co ona očekávala, to Anthony nesplnil. Zachoval se pak jako správný gentleman a o jejich aférce nikomu nevyprávěl. Předstíral, že Laru nezná, což ji samozřejmě popudilo. Vypustila proti němu do světla mnoho pomluv, čímž se z nich stali nepřátelé na život a na smrt.

„Pane Goldsteine, slečno Montesqiu... Montesqiero... Laro," nechtěl se do toho více zamotávat Kingsley, „prosím, poslouchejte." Lara se nad jeho oslovením ušklíbla, ale přestala Anthonyho zasypávat nadávkami, stejně jako Anthony přestal Laře opakovat, že si za všechno mohla sama.

„Tak o co jde?" vložil se do situace Ron, který už chtěl také na oběd. Ono to kuře v jídelně na něj také nemuselo počkat. Kdyby se o trochu zpozdil, jistě by dostal menší kousek. A to měl nejtěžší práci, vždyť byl bystrozor.

„Jo, Kingsley, proč nás tu držíš přes čas?" zajímal se John. Sám by moc rád věděl, kam to celé povede. Včera mu Pastorek nenápadně naznačil, že by mohlo jít o ten nešťastný případ pana Pottera, tak snad to nebude nic vážného, když je to celé pod Johnovou záštitou.

„Jde o případ pana Pottera, nebudu chodit kolem horké kaše," ujal se slova ministr a začal jako lev v kleci přecházet po místnosti. Harry i Pansy ho vytočili, příšerně. Proto se teď musí postarat o jejich osoby. A to nepůjde, dokud si Harry bude brát ten případ osobně, což z nějakého podivného důvodu začal dělat. Prohlásil Pansy za kamarádku, proto Kingsley musel udělat to, co chtěl udělat.

„Já si to hned myslel," ozval se Anthony, načež ho Lara zpražila pohledem.

„Myslím, že je čas pana Pottera odvolat z vedení celého případu a místo něj dosadit někoho jiného. A to samé platí i pro vás, pane Weasley," obrátil se na Rona Kingsley. Formální oslovení bylo zvláštní, ale už kvůli zbylým třem lidem v místnosti se muselo dodržovat.

„Teď? Když už máme rozdělanou celou práci se toho máme vzdát?" nechápal Ron. Protestoval už kvůli celému tomu představení kolem toho. Prvně se řešilo, že to musí mít Harry kvůli tisku, teď se řeší, že to nesmí mít Harry kvůli nestrannosti, až se do toho vloží tisk, hodí to zase na Harryho?

„Ano, veškeré vaše poznatky přebere někdo jiný," odsekl mu naštvaně Kingsley. Ron si usmyslel, že nikdo jiný se s těmi zmijozely stejně nedohodne, proto je to zbytečná ztráta času. Nahlas ale neřekl nic.

„Hlídání slečny Parkinsonové si od teď vezme na starosti pan Goldstein a vyšetřování připadne slečně Mont... Laře," opravil se, když narazil opět na stejný problém. „Pan Potter a pan Weasley se vrátí k denní rutině," dodal a vyhodil všechny ven na chodbu.

Pak za nimi zabouchl dveře a spokojeně se posadil ke stolu. John už to všechno oznámí, zorganizuje a postará se o informování Harryho. A Kingsley si teď spokojeně mnul ruce. Aspoň že u této chvíle nebude. To ať si John vyžere sám.

***

„Tak ty mi nejen lezeš do vyšetřování ale už i do práce?" vyjekl Ron, když otevřel dveře své kanceláře, kde narazil na starší ze sester, o kterých si ještě donedávna myslel, že jsou úplně hloupé. Teď si myslel, že jsou hloupé, což byl rozhodně dobrý pokrok.

„Nikam ti nelezu, normálně jsem přišla," odsekla mu Daphné.

„Jistě, ještě si začni chodit k nám domů, jak se ti zachce a budeš jako Ginny. Ne počkat, ty budeš horší!" vyjekl hystericky Ron a zabouchl za sebou dveře.

Daphné se ušklíbla a seskočila z jeho stolu, na kterém předtím seděla, až mu zcela úmyslně svým pozadím zmuchlala papíry. „Blaise mě posílá, že má dneska práci, takže ho zastupuji," ušklíbla se a nechala se Ronem obdivovat.

Chlapec ale myslel na všechno ostatní. Blaise se takhle omluvil už třetím dnem. Poprvé za sebe ale poslal náhradu. Co s tím zmijozelem bylo, že se už tolik dní neukázal? Prakticky od příjezdu Malfoye nebyl k zastižení, to bylo divné.

„To ale nemáš koho zastupovat," ušklíbl se Ron na blondýnku, která už se jistě na tuto spolupráci těšila. Teď ale jen pozvedla obočí a vyzvala ho k dalším slovům.

„Už to není můj případ, teď na něm dělá Goldstein a Lara," vysvětlil jí Ron a veškeré zprávy, co měl k případu Pansy Parkinsonové vzal do ruky, srovnal je a vyšel z místnosti. Daphné ho následovala pohledem až ke stolu ve vedlejší kanceláři, kam je položil.

„Tady je Johnovo místo, to on si to nějak přebere. Vidíš, já mám čistý stůl," ukázal na svoji doslova prázdnou dřevěnou desku stolu.

Daphné ohromeně zírala a výrazy tváře se jí střídaly jako počasí během prvního dubna. „Děláš si legraci? Pansy měla nepatrnou šanci v Potterovi, že ji z toho nějak dostane, a i tu jste jí teď sebrali?" povykovala, až musel Ron zavřít dveře, aby to nikdo neslyšel.

„Já jí nic nebral, to všechno Kingsley," žaloval Ron.

Daphné si založila ruce na hrudi. „A kdo to oznámí Pansy a Potterovi?" vyptávala se zvědavě. Tuhle scénu by totiž moc ráda viděla.

„No, ať to bude, kdo chce, nebudu to já, takže mě ušetři toho vyzvídání. A teď jdi, dveře jsou támhle," ukázal jí na místo, které předtím kvůli ní musel zavřít.

Daphné si odfrkla a znovu vyskočila na stůl. „Když už nemáme nic na práci, jistě tě potěší, že mám dnes volno a rozhodla jsem se ho strávit takovou milou činností jako je trávení času s tebou. No jen do toho, čím víc zrudneš vzteky, tím víc budu spokojenější," komentovala jeho změnu barev Daphné.

„No tak to je výborný. Neměla bys třeba utěšovat Astorii nebo Malfoye?" odsekl jí.

„To zrovna. Po včerejšku se ani k jednomu už nepřiblížím. Kdyby Draco nebyl kretén, Astorie by mu už dávno odpustila, místo toho má popáleniny druhého stupně a Astorie má vypáčené vchodové dveře. No řekni mi, jaká domácnost takhle vydrží?" vztekala se dívka.

„Myslím, že ta Malfoyova to asi nebude, když to tak slyším," ušklíbal se Ron a Daphné ho praštila přes rameno s tím, že to není sranda.

„Možná na to teď nevypadají, ale mají se doopravdy rádi. A ty se nesměj jako idiot," po téhle urážce se Ron přiblížil a zafuněl Daphné vztekle do obličeje.

„Nevím, kdo z nás dvou je tu větší idiot, když si takhle přijdeš povídat zrovna se mnou. Došly ti kamarádky, Greengrassová?" ušklíbal se, protože věděl, jak to teď je. Pansy byla pod ochranou, Astorie byla k nevydržení, Blaise zase nebyl vůbec a Draco byl u Munga. Daphné teď prostě chyběla kamarádka nebo kamarád. Ale Ron jí ho tu nehodlal nahrazovat.

„A tobě, Weasley? Kde máš Pottera? No? Kde je tvůj parťák?" pošklebovala se mu.

„Varuju tě, Greengrassová," zavrčel na ni temně Ron.

Tuhle chvíli ale přerušilo náhlé cvaknutí dveří a veselé popřání pěkného poledne, následné zalapání po dechu a nejisté zastavení. To se Hermioně povedlo vejít do kanceláře svého dlouholetého kamaráda a přes dva roky i přítele. To, co uviděla, jí však vyrazilo dech. Daphné seděla na stole doslova jako lehká holka, nakrucovala se, takže si o ní Hermiona ani nic jiného myslet nemohla, a Ron stál nebezpečně blízko s obličejem skoro připláclém na tom až příliš namalovaném. Hermiona prostě Daphné neměla ráda.

„Asi přijdu jindy," vyhrkla kudrnatá čarodějka a vyběhla z místnosti bez jediného dotazu na vysvětlení.

„Hermiono!" volal za ní Ron, zatímco Daphné si skousla ret.

„Teď sis to asi posral, Weasley," zamumlala a dívala se na Rona, jak smutně hledí do prázdných dveří. Bylo to tak. Celé si to posral.

***

Harry nechápavě zíral na Anthonyho, co mu podával lístek od Kingsleyho. „Cože?" nechápal a zíral znovu na lístek, pak na bystrozorského kolegu, pak zase na lístek.

„No jo, končíš tu ty i Weasley, přebírám to já s Larsonovou," použil svoji oblíbenou přezdívku, co Laru tak děsně štvala. Harry stále nechápavě zíral vpřed, zatímco Anthony vešel do Pansyna bytu s neochvějnou jistotou.

„Pěkný, pěkný, tady se bude dobře žít, lepší než stáže v Azkabanu. Minulý týden byl fakt příšerný," pokyvoval hlavou a díval se na křesla a kuchyň. Mezitím z ní vyšla Pansy, načež Anthony svá slova zopakoval. „Pěkný, moc pěkný," pochválil ji.

„Co to tu dělá?" ozvala se Pansy a ukázala prstem na Anthonyho, jako by tam vůbec nebyl.

Harry se k ní otočil s lehce zhnuseným a zklamaným výrazem. „Ten tě ode dneška hlídá. Jsem odvolán samotným ministrem," oznámil prostě, načež se Pansy zarazila a poprvé jí došla slova na skutečně dlouhé vteřiny. Hodiny je počítaly, tik, tak, tik, tak, nakonec jich bylo přesně dvanáct.

„To je sketa," naštvala se najednou a mrskla utěrkou na stůl. „Zatraceně, co mi to jen sliboval. Prý udělám všechno, leda hovno, všechno to byla zase jen propaganda. Vědět o tom Holoubková, pěkně si ho podá. Do hajzlu, proč ji jen vyhazoval, vždyť byla občas aspoň k něčemu," vztekala se dívka a následné minuty jen klela a klela. Pak zvedla utěrku, znovu jí mrskla na stůl, až shodila skleničku, co se na zemi roztříštila, a odešla do vedlejšího pokoje.

„Páni," zhodnotil to obdivně Anthony. Už nebyl tak sebejistý, v jeho postoji teď byla znát nejistota, kterou Harry s potěšením konstatoval. Nebude to mít lehké, to věděl z vlastní zkušenosti.

„To se spraví, jen mi dej chvíli, vezmu si svoje věci," oznámil mu profesionálně, načež odešel za Pansy do pokoje, kde měl shodou okolností věcí nejvíce.

„Hej, Parkinsonová, v pořádku?" zeptal se jí a došel až k oknu, ze kterého se dívka dívala ven na ulici. Ta zela prázdnotou. Nikde ani jediný člověk, jen kdesi v dálce proběhl pes. Ten Pansy něco připomněl.

„Ale jo, to bude fajn. Tamto bude sice k ničemu, ale hůlku mám," ukázala ke dveřím a tím to myslela dozajista Anthonyho. „Bránit se umím a jsem schopná ho použít jako živý štít, takže budu v pohodě," pokrčila rameny, následně zavrtěla hlavou a rozešla se k většímu stolu se šuplíkem. Ten otevřela klíčem, co byl zasunut ve vedlejší přihrádce.

„Co děláš?" nechápal Harry, ale Pansy jeho snahy odmávla rukou a dál štrachala v šuplíku.

„To abych nezapomněla. Teď tě tu nic nedrží, můžeš si zabalit a jet zase za další prací. Vsadím se, že ta už bude lépe spolupracovat," podávala mu štos vytrhaných zažloutlých stránek nadepsaných kartičkou Sirius Black – spálit. To, co nikdy nikdo neudělal.

„Vážně?" zeptal se Vyvolený, aniž by chápal, na co přesně se ptá. Vážně jsou jeho? Vážně ho tu nic nedrží? Vážně si může jen tak zabalit a odjet? Vážně na to zapomněla? A vážně bude ta další osoba lépe spolupracovat? Dobrá, to poslední mohl okamžitě označit slovem ano.

„Ano, vážně," vstrčila mu je Pansy do ruky a zase se otočila k šuplíku, který pečlivě uzamkla. „Vezmi si je, sbal si a jeď. Je to příkaz ministra, tak ho udělej, stejně se na to třeseš už od začátku. Chceš se mě zbavit a teď máš možnost," mluvila k němu otočená zády, aby jí neviděl do obličeje. Počkala si, až si Harry povzdechne a skutečně vyrazí pryč. Až pak vydechla přebytečný vzduch.

Harry si věci naházel do kufru, co byl kouzlem zvětšený, zapnul ho a vyrazil ke dveřím. „Měj se, Parkinsonová," rozloučil se jen tak ledabyle, neb nic jiného se nehodilo. „A díky za tohle," poklepal si na kapsu, kde měl schované stránky o Siriusovi.

„Jo, sbohem, Pottere," ušklíbla se dívka a počkala, až Vyvolený zavře dveře. Až pak probodla pohledem Anthonyho. „A teď ty. Co umíš? Tvůj předchůdce přežil dvakrát Avadu, jakou kouzelnou schopnost máš ty?"

A tím začal den, co pro nikoho nemohl dopadnout dobře.

***

Draco ležel v posteli a naštvaně si zoufal. U Munga nebyl dlouho, ale díky Astorii ho opět navštívil. Ona byla fakt někdy na vraždu. Copak musela tohle dělat? Vždyť se jí přišel omluvit a ona na něj takhle. No, pak se nemá divit, ušklíbl se zase vítězně.

„Pane Malfoyi, máte návštěvu," vběhla k němu do pokoje sestra, které se jistě mladý blonďák líbil. Komu by se také nelíbil, že jo.

Draco se natěšeně posadil v posteli. Jistě je to Astorie se svojí kapitulací. Teď a tady jí dá podepsat smlouvu na manželství s tím, že jestli ještě jednou udělá něco takového, už nikdy se ho legální cestou nezbaví. Jsem to ale zoufalec, uvědomil si chlapec, že ji stále chci, i když dělá tohle.

Jenže do dveří v pokoji nevběhla Astorie, neskočila mu kolem krku a už vůbec mu neudělala nic mimo hranice přátelství. Astorie v tom totiž vůbec nefigurovala. Místo toho ho čekala jiná dívka, kterou by snad nikdy nečekal. A ona nejspíše také nečekala, že přijde někdy zrovna za ním.

„Malfoyi? R-Ron," vzlykla Hermiona ode dveří, načež si Draco povzdechl a ukázal na místo vedle postele. Hermiona zavřela dveře a došla k němu. Tam se dočista sesypala. No jistě, pomyslel si blonďák, vždycky je za vším Weasley. Za vším hledej Weasleyho, Weasleyovou nebo Zabiniho. Popřípadě ještě Pottera, ale to už dva roky neplatilo.

„Tak mluv," zavrčel na ni. Hermiona se zhluboka nadechla a začala vyprávět, co viděla. Draco ji netrpělivě poslouchal a sem tam se na něco doptal. Nemohl ji odmítnout, ne teď, když jí cosi dlužil. A tak ji byl nucen poslouchat celé odpoledne i večer. To už ale dělal z části dobrovolně. Ve slabé chvilce jí dokonce nabídl místo na spaní, což Hermiona s povděkem přijala. Ron se jí tedy dnes večer nedočká.

***

Kde jen mohla být? „Weasleyová?" zavolal Blaise do ticha noci v Prasinkách. Ne, to je blbost, tady být nemohla, to už kontroloval. Ať už se Ginny přemístila kamkoliv, nebylo to vůbec dobré.

„Weasleyová!" zavolal už rozhodněji a více nahlas. Kdesi v domě na konci ulice se rozsvítila světla a nerudný hlas mu oznámil, že ve tři ráno se tu rozhodně neřve, tak ať sklapne. Blaise tedy pod pohrůžkou rozbitého obličeje zmlknul a raději prošel celou oblast ještě jednou.

Co na plat? Nebyla tu. Nebyla tady, v Bradavicích, doma, v Doupěti ani George ji neviděl, to už si Blaise ověřil. Stále mnoho míst zbývalo, o málokterých ale zmijozel věděl. Nikdy to ale nevzdával. Utekla beze slova, proto ji musel beze slova najít.

„Weasleyová!" riskoval znovu hněv onoho muže v domku na kraji ulice. Stejně to ale zkusil znovu. „Weasleyová! Ginny!" křičel na ni už i jménem. Stejně mu ale nikdo neodpověděl. Stejně jako na mnoha jiných místech několikrát po sobě.

Kde byla Ginny? Kde bylo její tělo a kde její duše? Byly stále pospolu? Snad ano, snad ještě žije a snad neztratila rovnováhu. Ať už byla kdekoliv, jistě se ještě drží. Vždyť to byla Weasleyová, opakoval si Blaise. Stejně se ale dnes podívá na další místa. Co kdyby náhodou potřebovala pomoc? Vždyť to byla Weasleyová!

***

Příštího rána se v kanceláři Kingsleyho Pastorka zjevil kdosi, kdo mohl dříve být arogantním panem Goldsteinem. Teď tu stál zplihlý blonďák s nepříčetným pohledem a zrudlou tváří.

„Končím!" oznámil prostě.

„Co prosím?" reagoval slušně Kingsley, i když už věděl, co se asi stalo.

„Končím s tím případem. Nebudu spolupracovat s Larsonovou a ještě k tomu hlídat Parkinsonovou. Do toho bytu už nevstoupím. Dejte si tam koho chcete, ale tohle vám odmítám dělat. Jsem bystrozor, ne krotitel divé zvěře! Mám nějaké postavení, nejsem tu pro legraci!" vztekal se, zatímco si Kingsley povzdechl a vložil hlavu do dlaní.

„A koho tam mám podle tebe dát? S Larou zatočí ještě dřív než s tebou," podřekl se Kingsley, že tušil, jak to celé dopadne.

Anthony se po těchto slovech nafoukl jako žába a pronesl: „Dejte si tam koho chcete, ale jestli to budete chtít po mně, končím jako bystrozor." Byl neoblomný.

„A co mám, prosím tě, dělat?" zajel si frustrovaně rukou do vlasů Kinglsey.

Anthony se nevesele ušklíbl. „Být vámi, utratil bych ji," s těmito slovy vyšel z místnosti a práskl za sebou dveřmi.

***

„Slečna Lara? Tohle vám posílá ministr," podával poslíček další bystrozorce psaní přímo pro ni. Lara ho s potěšením převzala a začetla se do jeho řádků.

„Tak Toníček nám to nevydržel," pošklebovala se. „Že by podváděl při testech psychické zdatnosti?" ušklíbala se znovu, pak ale došla k dalším řádkům. Prvně tomu nechtěla věřit, pak to ale pojala jako speciální šanci.

„Dokážu jim, že tam vydržím déle než Goldstein," oznámila prázdné chodbě. Případ pana Pottera se tak začínal stávat něčím, co si bystrozorové budou přehazovat jako horkou bramboru.

***

Ještě toho večera se u Kingsleyho domu rozezněl zvonek. Bylo kolem desáté večer, když šel ministr otevřít. Dovnitř vpadla rozrušená Lara s tím, že tohle dělat nebude.

„Omlouvám se, ale na víkend si sežeňte jiného vola. Pokud to mám být já, chci rizikové příplatky a speciální pojištění na infarkt, mrtvici, popálení, utopení, uškrcení a přežehlení, neb i toho by byla schopná. A to ani nemluvím o pořezání, udušení..." vyjmenovávala, zatímco ji Kingsley zarazil.

„Vážně je to tak hrozné?" nechápal.

Lara se rozesmála. Šíleně jako kdysi Bellatrix Lestrangeová. „Zkuste si to sám, uvidíte, jak dlouho vydržíte. Po deseti minutách máte pocit, že vám vidí až do žaludku, po dvaceti víte, že vás chce zabít a po půl hodině se dozvíte, kam zahrabe vaše tělo! Harry musel být svatý, že vám s tím nesekl. Být tam ještě o hodinu dýl, ani psychiatr už mě nespraví. Ne, pane ministře, klidně vám za to přiznám, že jsem spala s Goldsteinem, i to, že mě odkopnul, ale nikdy se vám tam nevrátím!" rozječela se tak hlasitě, že se jakýsi soused vyklonil a velice nevybíravě je vyzval k tichu.

„Dobře, dobře," kapituloval Kingsley, když se Lara znovu nadechovala. Její jedovatě útočný tón ho bolel do spánků. „Tak aspoň řeknete Darenovi, aby si vzal noční službu a nejlépe i přes víkend," poslal ji pryč s tím, aby to aspoň vyřídila. Daren se tam jistě dostaví za pár minut a do rána to vydrží. Vždyť i ďábel jako Pansy musela někdy spát.

***

Kingsley si myslel, že je všechno v pořádku. Spal šťastně a tvrdě, byl zcela spokojený. Zdálo se mu zrovna o tom, jak dopadl Yaxleyho a předal ho spravedlnosti. Ach, to byly časy. Teď ho ale z překrásného snu vytrhlo zazvonění na dveře.

Kingsley ještě za běhu vyšiloval, co se to proboha může dít, ale když otevřel, nedokázal uvěřit svým očím.

„Svět se rozpadá, věděl jsi to? Brzy všichni umřeme, dostanou nás. Povraždí jednoho po druhém. Nikdy si nebudeme rovni, ani my dva si nejsme rovni. Jsme zrůdy, Kingsley," plakal Daren.

Kingsley nechápavě pozvedl obočí. Daren ale ještě neskončil. „Smrtijedi byli jenom začátek, to hlavní se teprve blíží. Nevěříš mi? Tak se tam běž podívat sám!" vykládal nesouvisle. „Azkaban jich je plný, ale co až jednou prasknou zdi a smrtijedi se dostanou ven? A co mozkomoři ve světě? Vysají z nás veškeré štěstí a smrtijedi nás potom zabijí," zoufal si mladý bystrozor, co byl stejně starý jako Anthony. Očividně byl ale mnohem měkčí.

„To bylo skoro šest hodin," povzdechl si Kingsley, zatímco Daren se rozbrečel ještě o kousek víc. „No, to nic, teď se tam na zbytek noci vrať a..." nedokončil, neboť Daren začal zuřivě vrtět hlavou.

„Nikdy, to mě radši navždycky odepište. Viděl jste, co má ta holka v kronikách? Co si čte před spaním? Její tetička..." začal popisovat cosi, co i s Kingsleyho žaludkem maličko zamávalo.

„Tak řekni Elize, aby to vzala ona," poslal ho pryč a zabouchl za ním dveře. Tuhle patálii mu byl čert dlužen.

Během dalších šesti hodin se o případu pana Pottera rozkřiklo mnoho věcí. A když ráno Kingsley nastoupil do práce, nebylo divu, že mu to nikdo nechtěl dělat. Zbýval tedy jen jediný člověk, co to mohl zvládnout. Kingsley původně nechtěl, ale nakonec mu nic jiného nezbývalo.

„Johne, myslím, že jsi na řadě," oznámil hrobovým hlasem. John Dawlish se postavil a jednoduše přikývl.

„Nebojte se, já to dotáhnu až do konce," ušklíbl se a v duchu už se viděl, jak Pansy posílá tam, kam patří. Do velice temných míst, kam ji nedokázal poslat ani Goldstein s Larou dohromady. Daren byl vždycky slaboch a Eliza má u Munga trvalé místo spolu s ním. Lara si sice vzala dovolenou, ale Anthony zůstal. Jen stále mluvil něco o tom, že vražda je vlastně morální řešení a že toho, kdo onen balíček poslal, chce něčím odměnit.

„Pohlídám, vyslechnu, vyřeším, zatknu. Jako vždycky, Kingsley," pousmál se John a všem bylo jasné, že to bude krutý souboj, ve kterém Pansy nezvítězí. Do hry nastupoval John Dawlish.

Ahojky,

tak tady jsem se trošičku rozjela a udělala z Pansy takového malého ďáblíčka. Co myslíte, že má za lubem? Možná jsem trochu naznačila v těch kronikách, když si vzpomenete na to, co o nich říkala Harrymu, možná vám dojde, co s tím vším zamýšlela :D

No, případ má tedy pevně v rukou John a nikdo proti tomu neprotestuje. V příští kapitole se do toho nového soužití podíváme trochu blíž a také se koukneme na to, kde je vůbec Ginny. 

A kdo to vlastně poslal ten balíček? Tak na to si budete muset ještě chvilinku počkat, ono to zase tak jednoduché není :D

Queen of story