Ráno Pansy zalechtaly na tváři vycházející paprsky slunce. Ohnala se po nich, ale nezatažené závěsy jí připomínaly, zač je toho loket. Dívka tedy nerada vstala a s bručením se odebrala do koupelny. Prostým pohledem na hodinách zjistila, že je půl šesté. Výborný čas pro začátek dalšího špatného dne.

Jenže když už byla jednou probuzená, musela se s tím naučit žít. Aspoň může udělat to, na co se během včerejšího dne vykašlala a večer jí to pak chybělo. Dnešní večer totiž nehodlá prosedět po tmě na okenním parapetu.

Kolem šesté už byla připravená na den. V džínách a prostém tričku si vůbec nepřipadala jako ta stará známá Pansy, jediné štěstí ale bylo, že její vlasy i obličej zůstaly nezměněny. Dívka ale už měla dost toho nic nedělání a večerního proklínání své lenosti. Dnes všem ukáže.

Zvesela se vydala ven až za chatu, kde tak nějak tušila obrovskou hromadu dřeva. A měla pravdu. Kromě toho tam byl i špalek a sekyrka. Pansy se ušklíbla a s lehkým opovržením si prohlédla svoje nehty, které už dávno nevypadaly tak dokonale. Tenhle pobyt ji naučí vážit si obyčejné péče, jako je možnost udělat si nehty.

Stále to ale nepostrádala. Bylo to zvláštní, ale Pansy Parkinsonové nechyběla civilizace. Vlastně se tu takhle cítila i poměrně dobře. Kdyby tu nebyl Potter a ona mohla jít, kam by chtěla, a dělat, co by chtěla, jistě by se jí tu líbilo. Aspoň v létě jaké bylo teď.

Včerejší bouřka se odebrala pryč a sluníčko prosvětlilo krajinu kolem. Tenhle den byl jeden z těch, u kterých si Pansy pobrukovala písničky, pěkně jednu za druhou, všechny stejně falešně. Jenže to by nesměla být tak naštvaná na sebe i na jiné. Opět pohlédla na svoji pravou ruku, která vykonávala pohyby o trochu pomaleji.

„Já ti dám, potvoro," zamumlala si Pansy pro sebe a popadla sekyru. Na řadu přišel první špalek, ten rozdělila na poloviny a ty pak zase na další poloviny. Sekala ho až do úplných třísek. S každou ránou si představovala, jak ji zasazuje tomu, kdo jí poslal onen balíček. Pěkně bolestivě, stejně jako to, co jí poslal on.

Harryho ráno neprobudilo sluníčko ani zpěv ptáků. Probudily ho hlasité rány a polohlasné nadávání. Promnul si oči, a až pak si nasadil brýle, aby vůbec viděl na to, co se kolem dělo. Příčinu ran odhalil jednoduše tím, že otevřel okno a vyklonil se ven.

Naskytl se mu tak pohled na dívku, která mu vůbec nepřišla podobná té, kterou znával. Pansy Parkinsonová tohle přece neuměla nebo snad ano? A i kdyby to uměla, přece by to nedělala dobrovolně. A ještě tak brzy. Kolik vůbec bylo hodin? Harrymu se hlavou honily nejrůznější myšlenky, že si ani nevšiml, že rány ustaly.

„Budeš tam jen tak stát a koukat nebo půjdeš dolů a pomůžeš mi?" ozvalo se kousavě, až sebou Harry trhl. Zamyslel se asi o chvilku déle, než bylo potřeba, takže si ho Pansy všimla. Jen se ušklíbl a zabouchl za sebou okno.

V tu chvíli popadla dívka sekyru znovu a jedinou ranou rozťala špalek. „Arogantní parchant," ulevila si ještě, než rozsekala na maděru i ten zbytek.

Když už měla dřeva dost, objevil se Harry. Jako na zavolanou, pomyslela si Pansy s úšklebkem. Příchody mu šly vždycky nejlépe.

„Je to hotový, jdeš pozdě," oznámila mu a popadla do náruče první hromadu dřeva, co za necelou hodinu zvládla vzteky naštípat. Lehce naštvaně prošla kolem chlapce, který přežil naprosto všechno, ale tahle zmijozelka ho jednou jistě zabije, a odhodila náruč dřeva do připraveného koše.

Musela si zakroutit zápěstím, aby jí v pravé ruce přestalo mravenčit. Slova o trvalých následcích ji začínala pomalu děsit. Když by si představila, že se po každé trochu namáhavější akci musela takhle uklidňovat, rozhodně přestávala být veselá.

„Neměla bys tohle třeba nedělat?" ozval se Harry od svojí hromady dřeva, kterou přenášel do svého koše. 

Pansy se jen ušklíbla a hodila po něm přezíravý pohled přes rameno. „To snad poznám já, co můžu a co nemůžu dělat," odsekla mu a popadla plný koš, se kterým vyrazila do chaty.

Co jí bude Potter co radit, ona to přece ví nejlíp. Tímhle ale její práce nekončila. Po dřevě se pustila do čištění krbu, kam naskládala první hraničku ze dřeva. Stačilo škrtnout sirkou a bude to. Výborně, to by byl jeden problém, vzpomínala si na to, co chtěla večer udělat, ale nemohla.

Jistě, svíčky, napadlo ji. Její cesta tak vedla ke skříňce se svíčkami, odkud si jich pár vzala a odnesla si je do svého pokoje. Cestou se nezapomněla podívat k Harrymu, jestli tam skutečně má sirky. Měl. Dokonce i zapalovač. Pansy se ušklíbla při pomyšlení, co by mohla udělat.

Sirky si schovala k sobě do kapsy a zapalovač ukradla také. Ten ale odnesla zpět do skříňky se svíčkami, kde jistě být měl. Nálada se jí hned o kousek zlepšila.

Kdyby byli někde ve městě nebo aspoň na vesnici, hodiny by právě odbíjely osmou hodinu ranní. Ale byli v úplné pustině, proto jim neodbilo vůbec nic. Maximálně tak Pansy dostala hlad, proto její další cesta byla do kuchyně.

S povzdechem vytáhla pánev a otevřela lednici, která jistě byla mnohými kouzly modifikovaná, aby vždy dala to, co Pansy potřebovala. Jenže, jak zjistila během včerejšího dne, nevztahovalo se to na již hotová jídla. Dívka proto bude muset oprášit svoje dovednosti v oblasti vaření.

Prvně si na to ale kuchyni musí připravit. A jelikož jí napadal jeden dokonalý nápad za druhým, začala si notovat velice jednoduchou melodii, která začala za chvilku štvát i ty nejotrlejší povahy. A že Harry Potter byl otrlý dost. Pansy se tak nálada opět o kapánek vylepšila, když viděla svého věznitele a ochránce v jedné osobě dupat po schodech nahoru s tím, že se to nedá poslouchat. Jistě, nedalo, ale ani to Pansy nezabránilo o trochu více přidat na hlasitosti.

***

„Copak je to normální?" rozčilovala se zrzka v kuchyni Hermiona. Kuchyně se teď stala tak trochu jejím útočištěm, z čehož druhá čarodějka byla nadšená mnohem méně. Byl zrovna víkend, proto nemusela na ministerstvo k papírování a mohla zůstat doma. Jenže tam zase byla Ginny.

„Co konkrétně?" přeptala se raději Hermiona, protože nenormálních věcí se za posledních pár hodin stalo až moc. 

„Zabini," zaječela Ginny, že by se ani Buclatá dáma nemusela stydět za tento tón. Hermiona si povzdechla, bylo to tu zase.

„No tak ti ukradl taxík, to je toho," mávla už poněkolikáté rukou Hermiona. 

„Ne, o tohle mi přece vůbec nejde. Jde tu o tu aroganci a..." v tuhle chvíli přestala Hermiona poslouchat a raději se opět věnovala čištění plotny.

„Sakra, Hermiono, přestaň na chvíli s tím uklízením a poslouchej mě," ozvala se opět Ginny. Hermiona pocítila nutkavou potřebu shodit Ginny z té linky, kam si bez dovolení sedla, a pak ji přidusit saponátem.

„Já tě přece poslouchám celou dobu," vytkla jí Hermiona mile. 

„Vážně? A co jsem říkala jako poslední?" zeptala se Ginny, až Hermioně ztuhl výraz na rtech. 

„Fajn, nevím. Netuším, přestala jsem poslouchat u slova Zabini," svěřila se jí, načež se Ginny ušklíbla.

„Nezačínej," varovala ji kudrnatá čarodějka a Ginny raději zmlkla. Tenhle tón totiž platil i na ni. 

„Fajn, fajn, ale povím ti, že tě to ještě baví, tohle," ukázala na to, jak Hermiona leštila už tak dost naleštěnou plotnu. Ginny by se s něčím takovým nezatěžovala.

„Nebaví, ale udělat se to musí," namítla velice dospěle Hermiona. 

Ginny protočila oči. „Jsi stará už od pohledu. Kolik ti je, abys musela dělat tohle? Sakra, je sobota, v sobotu má mít člověk radost ze života," hučela do ní zrzka a Hermiona její výtky pouštěla jedním uchem tam a druhým ven.

„Když už o tom mluvím, nebude ti vadit, když tu dnes povečeřím znovu? Včera jsem si jaksi nestihla užít ten čas s vámi," mluvila dál a dál a Hermiona by jí v tu chvíli odsouhlasila úplně cokoliv jen za příslib toho, že konečně zmlkne.

„Výborně, budu se těšit," seskočila z linky, načež se Hermiona zaradovala. 

„Ty někam jdeš?" skoro v duchu jásala, že by konečně měla ten klid. 

Ginny se na ni vesele zaculila. „Ne, jdu si prohlédnout vaši ložnici a trochu vám to vylepším," mrkla na ni, ale pak doopravdy zamířila ke dveřím do ložnice, načež Hermiona ztuhla snad ještě více než předtím. Jen těsně před nimi Ginny mávla rukou.

„Víš, co? Jak tě tak vidím, nechám to na jindy. Stejně mám sraz s Lenkou. Kdybys chtěla, můžeš jít s námi. Bude dámská jízda," lákala ji zrzka, ale Hermiona vytrvale odmítala. Když se konečně zbaví Ginny, přece za ní nebude ještě dobrovolně chodit. Stačí, že se jim tu usídlila a očividně nehodlá jen tak odejít.

„Tak se měj," zamávala na ni zrzka a vyběhla ze dveří ven. Hermiona se unaveně posadila ke stolu. Pohled jí padl na odložené zrcátko, které používal Ron. Hermiona ho tedy zvedla a zahleděla se do něj. Jaké bylo její překvapení, když na ni vykoukla Harryho tvář.

„Hermiono, tebe přesně potřebuji," spustil a dívka se div nerozplakala nad tím, jak po ní všichni něco chtějí. „Musíš mi pomoct nebo se zblázním," pokračoval Vyvolený naléhavě. Hermiona pozvedla obočí.

„Jak se dá zamezit holce, aby uklízela?" zeptal se a Hermiona potlačila nutkání praštit zrcátkem o hranu stolu. 

„Co máte vůbec proti uklízení? Ginny to podle tebe nedělala dost, já to zase podle všech dělám často. Musíte se, sakra, už rozhodnout, co chcete," vztekala se, načež na ni Harry nechápavě zíral. Co to s ní zase bylo?

„Já o tobě a o Ginny nic neřekl, jen se to tu nedá vydržet," šeptal naléhavě k zrcátku. Hermiona se zaposlouchala do zvuků jeho pozadí. 

„To ti tam hraje rádio?" nechápala. 

Harry poděšeně zavrtěl hlavou. „Ne, to si zpívá. Už od osmi," dodal a Hermimona pohlédla na hodiny. Následně vyprskla smíchy, když pochopila, co tam Parkinsonová dělá.

„Užij si to," popřála škodolibě svému příteli a položila zrcátko zpět na stůl. 

Ještě z něj zaslechla, jak Harry volá: „Ale Hermiono!"

Tahle zrcátka byla stejně skvělá. Vlastně fungovala stejně jako mobily, jen bez zbytečného dobíjení. Hermioně to přišlo praktické a konečně užitečné kouzlo. Když už nic, Harry s Ronem si u ní pěkně šplhli, když přišli s tímhle vynálezem, co uměl přenášet i zvuk. Stejně nikdy nepochopí, jaké kouzlo na to použili. Ron jí ale kdysi prozradil něco o náhodě a omylem špatnému kouzlo, co fungovalo. Pokud to byl omyl, pak byl zatraceně dobrý.

Hermiona si následně znovu povzdechla a opět vstala. Měla by dát vařit večeři. Kdo ví, koho to Ron přitáhne dneska. A ještě do toho ta Ginny...

***

A když už je řeč o Ronovi, možná je vhodné povědět, že momentální nálada tohoto muže je někde mezi bodem mrazu a absolutní nulou ve vakuovém stavu. Pátrání po Pansyině vrahovi totiž zahrnovalo i rozhovory s přáteli této zmijozelky. Blaise by ještě snesl, ale ty kozy Greengrassovy ho vytáčely až někam do nebes.

Vždycky, když jedna z nich promluvila, pocítil náhlý příliv sympatií k Hermioně a jejich společnému domovu. Následně i k Ginny, že je tak skvělou sestrou, pak dokonce i samotné Pansy, že zmizela pryč. Jenže po sobě zanechala tyhle dvě, se kterými on teď musel mluvit.

Během celého půlhodinového rozhovoru ale došel k závěru, že ony to být nemohly. To už by podezíral spíše Blaise nebo Hermionu než zrovna ty dvě. Jak se tak zdálo, všechny cesty zatím vedly k jednomu člověku. A tím byl Theodore Nott.

Konečně se zdálo, že by Ron i s Blaisem mohli zmizet. Astorie je i s Daphné vyprovodila a sama šla zase nahoru. Když tu se blondýna přitočila k Ronovi a zeptala se ho vážným hlasem. „A co Malfoy?"

Ron byl na okamžik zaražený výběrem situace i obsahem sdělení. „Proč?" nechápal. 

Daphné pokrčila rameny. „Kdo ví, nemusí mít důvod, stačila by třeba nenávist," pousmála se dívka. Ron se na okamžik zarazil. Nebyl Malfoy přítel Parkinsonové? Proč potom ta nenávist?

„Když si Pansy tehdy vyšla s Dracem," zašeptala Daphné tak, aby ji rozhodně nemohl zaslechnout Blaise, co šel ještě něco vyřídit s Astorií, ani právě Astorie. „Bylo to prostě divné. Nepatřilo to k sobě a Draco jí to také náležitě řekl. No a pak se chopila příležitosti Astorie," pokrčila rameny blondýna.

„Jsou spolu?" nechápal Ron. 

Daphné přikývla. „Něco na ten způsob. Astorie má stále trochu výčitky kvůli Pansy. Viděl jsi ty kytky ne?" Ron si vzpomněl na vázu květin na Pansyně stole, o kterých mu později Blaise pověděl. „A Draco by možná chtěl Astorii nezdráhavou," skousla si ret blondýnka nad tím, že právě teď osočila svého přítele z pokusu o vraždu jiné kamarádky.

„Ne, prosím tě, zapomeň na to," mávla rukou dívka a Ron s ní musel souhlasit. Znělo to absurdně. Zrovna někdo jako Draco by přece tohle dělat nemusel. Mohl by Pansy odkázat do patřičných mezí stejně jako vždycky ve škole. Byla to jen hloupá teorie. I tak ale Daphné poděkoval za snahu a v duchu jí připsal jakési plusové body, které jí malinko vyzdvihovaly nad Astorii.

„Co je dnes ještě v plánu?" vyzvídal venku Blaise, který se do údajné práce vyšetřovatele ponořil o trochu více, než by možná měl. Přiznávalo se mu to špatně, ale Weasley byl možná doopravdy k něčemu. Skutečně se zdálo, že ví, co dělá, nebo tak aspoň působil. I to ale chtělo v této situaci jistý obdiv.

„Obhlédnu ještě jednou byt a pak půjdu zkrotit svoji sestru na večeři," ušklíbl se zrzek, za což mu Blaise věnoval lehounký úsměv. 

„Ginevra je šílená," konstatoval prostě a Ron pozvedl obočí. 

„Tohle bych před ní neříkal, jinak dopadneš jako včera," varoval ho, ale velice rád mu připomněl, jak si ho Ginny podala. Byl to přece zmijozel, zasloužil si to. Co na tom, že dospělost a situace z nich udělala dočasné kolegy? Rivalita tu byla, je a vždy bude.

„To víno bylo omylem a nakonec jsem odešel dobrovolně," ohradil se zmijozel a Ron povytáhl obočí. 

„Takže tě Ginny nevyhodila po tom, co jsi jí do vlasů nalil asi půl skleničky skřetího vína?" vzpomínal si na včerejší zážitky zrzek, zatímco Blaise vrčel na všechno okolo.

„To je stejné jako to, že Harry odjel s Parkinsonovou dobrovolně," dodal Ron a počkal si na Blaisovu reakci. 

„Potter by se měl modlit, aby se Pansy vrátila celá," varoval Rona Blaise jakožto nejlepšího přítele chlapce, který přežil veškeré nástrahy světa. Ron pokrčil rameny.

„Pak by si měla dát pozor, protože pokud se od Bradavic nezměnila, Harry ji nakonec odpraví sám," ušklíbl se zrzek a Blaise vztekle zafuněl. 

„Když o tom nic nevíš, radši mlč," usadil ho a Ron se lehce podivil. 

„Co přesně bych měl vědět?"

Blaise pokrčil rameny. „Pansy je tajemstvím pro nás všechny, můžu ti ale říct, že od Bradavic uplynulo hodně vody a voda s sebou bere i některé samozřejmé věci," podotkl až příliš trefně, než zamířil ulicí svým vlastním směrem. Pátrání s Weasleym mu pro dnešek stačilo.

Ron se ještě chvíli díval za odcházejícím kolegou. Co tím asi myslel? Parkinsonová bude možná větší oříšek, než se původně zdálo. Možná to celé nebude tak jednoduché.

***

Harry vešel do obývacího pokoje, kde již příjemně plápolal oheň v krbu a Pansy se vyhřívala hned před ním na vyšívaném křesle. Držela v rukou opět tu knihu, co předchozího večera nestihla dočíst, a zaujatě obracela stránku. Harrymu vytanula na mysl vzpomínka na Hermionu, jen v trochu jiném obalu. A o mnoho špatných vlastností bohatější. Vždyť Hermiona a Pansy, to byly jiné světy.

I tak ale musel uznat, že Parkinsonová rozhodně není taková, za jakou ji možná považoval. Dnešní den mu kromě bolení hlavy přinesl i jistý poznatek. Pansy nebyla vůbec líná. Možná tak vypadala a chovala se, chtěla vypadat zazobaně a nad věcí, tak jako snobsky, ale dnes tu předvedla něco skoro nemožného. Harry by si nikdy nemyslel, že uvidí čistokrevnou Pansy Parkinsonovou drhnout podlahu, dokonce s úsměvem.

Teď si ale dívka vybírala svoje denní řádění. Oheň jí osvětloval stránky stejně jako poslední zbytky denního světla, které s každým okamžikem mizelo v nenávratnu. Na tváři jí vyhrával zamyšlený výraz hru o dominanci s tím pobaveným. Byla uvolněná a v klidu, to Harry snad nikdy neviděl. Vypadala skoro jako normální člověk. Až na to, že byla Parkinsonová.

Harrymu bylo skoro líto, že to musí udělat, ale zase pomsta byla sladká. Odkašlal si a vystoupil ze stínu ode dveří. Mohl tak vidět, jak sebou Pansy při tom zvuku škubla, vyskočila, až si narazila ruku o krbovou římsu a pak se zamračila. Lekavá, pomyslel se zákeřně Harry, neb měl prostou a iracionální radost už jenom ze skutečnosti, že ji takhle dostal.

Tak dost, profesionální přístup, nařídil si Harry a s mrazivě klidným výrazem předstoupil před Pansy. Posadil se do druhého křesla. „Myslím, že je čas pokračovat v otázkách," pověděl jí, načež se Pansy nad jeho přístupem ušklíbla.

„Jistě, pokud mi budeš odpovědi věřit, možná to k něčemu i bude."

Harry zaťal vztekle čelist, ale pak se pouhým vědomím, že to dodělá a pojede pryč, uklidnil. Nabídka odjezdu mu zněla jako rajská hudba. Už aby si Ron pospíšil, někoho našel, zavřel ho do Azkabanu a Kingsley tuhle šaškárnu mohl zrušit.

„Už vím, kde pracuješ, ale co soukromý život?" ptal se opět formálně chlapec a Pansy se ušklíbla znovu. 

„Soukromý život prakticky nemám," odsekla mu, neb se tu nechtěla bavit o chvílích, kdy seděla doma a zoufale čekala na nějakou tu spásu, která ovšem nepřicházela.

„Prakticky neznamená úplně," odmítl její tvrzení bystrozor a Pansy raději založila knihu kouskem papíru a odložila ji na stolek. 

„Fajn, byt mám v Londýně a žiju v něm sama," začala, ale přišla si příšerně špatně, že to tu musela vykládat. A zrovna jemu. Slavný Harry Potter totiž neměl na práci nic jiného než se starat o její bezpečí. Jistě, to byla určitě pravda.

Sarkasmus Pansy pomáhal se zklidnit a soustředit. „Občas mívám návštěvy, ale trvale tam se mnou nikdo nebydlí, jestli myslíš tohle," upřesnila to, aniž by se Harry musel doptávat. „Po válce mi zbyli přesně čtyři přátelé. Blaise Zabini, Draco Malfoy a Daphné a Astorie Greengrassovi. Jejich jména ti asi budou povědomá," ušklíbla se, ale pokračovala dál. „Sem tam zahlédnu Goyla nebo Milicent, ale moc se s nimi nestýkám."

„A nějaké předchozí vztahy?" zajímal se Harry a pokoušel se udržet si profesionální tón. 

Pansy pokrčila rameny. „Nic moc," odbyla to, ale zatěkala pohledem k zapadajícímu slunci. Harry si toho všimnul a už chtěl položit otázku, když Pansy začala mluvit.

„Po válce žijeme život jinak. Je to, jako by nám Merlin dával druhou šanci vést naše životy jinak. A každý se té šance chopil, jak zrovna mohl. Odejít z kouzelnického světa je jedno z nejlepších možných řešení, jak začít znova. Od začátku a s čistým štítem. Nikdo po nás nechce, abychom chodili na ministerstvo a snažili se jednat s těmi, co by nás s radostí povraždili za příslušenství k druhé straně. Vtipné je, že někdy to jsou lidé z té naší a jindy z té vaší," ušklíbla se, když mluvila naprosto otevřeně.

„Předsudky mají mizet, ale paradoxně s nimi ještě více bojujeme. Jsi ze Zmijozelu? Pak jsi byl na Voldemortově straně," vyhrkla a Harry nestačil zírat. „Lidi si nejsou rovni a nikdy nebudou. Teď už nezáleží na čistokrevnosti ale na straně, kterou kdo během těch pár měsíců zastával. Nikdo si snad rovnost nepředstavoval, ale ty pokusy o ni jsou snad ještě hrozivější než veřejné přiznání méněcennosti," dodala a založila si ruce na hrudi.

„Říkáš tedy, že zmizelo veškeré postavení?" nechápal chlapec a Pansy jen zavrtěla hlavou. 

„Ne, říkám, že lidská společnost je stále stejná, jen čeká na nového fanatika s jiným přesvědčením. A to už nebude tvoje válka, ta další už nebude o čistokrevnosti. V něčem měl možná pravdu," tentokrát jeho jméno nezmiňovala. „Existuje jen moc a lidé příliš arogantní na to, aby se jí pokusili zmocnit," doplnila Jeho slova o svoje moudro a zvedla se z křesla.

„Myslím, že to pro dnešek stačilo," prohlásila dívka a rychlým krokem vyšla z místnosti. 

Harry si ani nestihl všimnout, jak za ní létaly vlasy, když pohazovala hlavou. Její slova měla něco v sobě. Jistou dávku hořkosti a trpkosti ze samého života, ale stejně jako by stále věřila, že existuje cosi jako štěstí. Harry o tom již mnohokrát pochyboval, ale vždy se dobral správnému výsledku.

Pansy byla neuvěřitelně zamotaná a složitá osoba. Jako člověk možná skrývala mnohem více, než bylo na první pohled zřejmé. Její slova nebyla vůbec hloupá. Pansy nebyla hloupá, to rozhodně říct nemohl. Nikdy nebyla hloupá, jen dost dobře předstírala, že je naprosto neschopná. A kdo ví? Možná tohle bylo to, co jí pomohlo přežít válku...

***

„Neuvěříš mi, koho jsem dneska potkal na chodbě před bytem Parkinsonové," vyprávěl vesele Ron, zatímco Harry stále trochu zamyšleně poslouchal. Pansy měla možná v mnoha ohledech pravdu. Ale pravda byla slovo, co Harry nemohl používat ve spojení zrovna s ní.

„To asi neuvěřím," pokýval hlavou Harry, zatímco se díval do zrcátka s pocitem, že by to nejraději dnes všechno položil a šel si zdřímnout. Nebo aspoň do kuchyně pro nějakou tu pozdní večeři. Jenže Ron měl dnes večer očividně dobrou náladu, proto se Harry pryč hned tak nedostane.

„Cho Changovou, no věřil bys tomu?" zasmál se Ron a když Harry prostě řekl, že fakt nevěřil, Ron se zamračil. „Cho Changová, tvoje bývalka, bydlí v bytě hned vedle toho Parkinsonový a tebe to vůbec nezajímá?" vypěnil zrzek, načež sebou Harry škubnul a zadíval se na něj méně skelným pohledem.

„Jistě, zajímá. A co říkala?" zkusil si tipnout adekvátní reakci chlapec a naštěstí se trefil. 

Ron začal vyprávět, jak Cho říkala, že si našla byt v mudlovské čtvrti, že odešla ze světa kouzel, na což se Harry zcela správně zeptal proč. Prý ji kouzla po válce už nepřijdou tak bezpečná a ona by raději žila jako mudla, když už to umí. Ron se s Cho nezakecal dlouho, jen pár okamžiků pohovořili a Cho se pak na cosi vymluvila a vzala roha. Rozumná to žena.

„Co to je?" zajímal se Harry, když se Ron prudce otočil a kývl na kohosi hlavou. Pak se otočil zpět k Harrymu a pousmál se. 

„Hermiona jen něco chce kvůli Ginny. Víš, ona je tak hrozně neskutečná, teď se nám normálně ubytovala na balkóně s tím, že odtamtud neodejde, protože se jí u nás líbí," stěžoval si Ron a Harry se trochu hořce pousmál.

„Baví se dobře?" odsekl mu. 

Ron se odmlčel a pohlédl opět za sebe. „To jste se zase pohádali?" zajímal se a Harry se znovu ušklíbl. 

„Jistě, hádáme se pořád. Ale to jen, když spolu mluvíme. Jindy nemluví ani jeden," ušklíbal se chlapec, který mnohokrát přežil.

„Takže když budete oba mlčet, budete si rozumět a ještě vás Hermiona pochválí?" ušklíbl se Ron, když zaslechl Hermionu cosi vyjeknout a Ginny, jak se pokoušela nesmát. Nešlo jí to. A Hermioniny nervy byly jistě už úplně zničené. No jo, příjezd Ginevry Weasleyové je něco, co se prostě nedá jen tak přejít.

„Na tohle teď nemám náladu. Máš něco konkrétního?" odsekl mu Harry a Ron si povzdechl. 

„Zítra zajdu za Nottem a uvidíme," pokrčil rameny a Harry potěšeně přikývl. Pokud mu štěstí přeje, bude to Nott a on už se sem nebude muset nikdy podívat.

Nemluvili spolu dlouho, ani jeden z nich na to neměl pomyšlení. Ron musel jít uklidňovat svoji budoucí ženu a svoji bývalou sestru. Aspoň tak nějak si to představoval z toho jekotu, co se rozléhal předsíní. Ač byly nejlepšími kamarádkami, Hermiona s Ginny byly příliš rozdílné na takovéto dlouhé soužití. Zvlášť, když si zrzka udělala bydlení na balkóně.

Harry zatím odložil zrcátko, sundal si brýle a promnul si oči. Copak bylo tohle vůbec možné? 

„Problémy v ráji manželů Potterových?" ozvalo se kousavě ode dveří.

Harry spolkl všechny nadávky světa a opět si nasadil brýle. Až pak mohl pohlédnout na Pansy, která se opírala o dveřní rám jen tak ledabyle a s úšklebkem sledovala všechno okolo.

„Vždycky odposloucháváš, co se kde šustne?" vyhnul se odpovědi Harry. 

Pansy se jen ušklíbla o kousíček víc. „Kdybych neposlouchala, možná bych se nedožila ani chvíle, kdy mě chtěli zabít," zasmála se, ale neodešla. Nějak věděla, že ještě neřekla své poslední slovo.

„Možná proto tě chtěli zabít," zamručel Harry a raději se otočil zpět ke stolu, aby se na dívku nemusel dívat. Cítil její pohled zabodnutý do svých zad jako nůž, ale neotočil se. Souboj trpělivosti, kdy Pansy zírala na Harryho záda a Harry se pokoušel předstírat, že o tom neví, ale brzy skončil.

„A právě kvůli tomu mě tu vězníte," ozvala se opět Pansy. 

Harry se naštvaně otočil. „Máš snad pocit, že bych si nějak užíval to, že tu musím být s tebou?" založil si ruce na hrudi, načež se Pansy odlepila ode dveří a pomalu přešla k jeho stolu pomalým a rozvážným krokem.

„A ne snad? Nejste vy všichni takoví? Eliminujete ty, co by mohli dělat problémy, pak je někam zavřete a pomalu zlikvidujete. Do Azkabanu jste mě poslat nemohli, Merlin žehnej následníkům Holoubkové, ti by vás roztrhali zaživa, tak jste mě přesunuli sem," vedla si svou dál a Harry se nestíhal ani divit, jak ho dnes překvapovala.

„Za co bychom tě měli zavírat do Azkabanu?" nechápal. 

Pansy se jen ušklíbla a opřela se o desku stolu svým pozadím. „A není to jedno? Něco byste jistě našli. Donášení smrtijedům, tajné osnování plánů na vzkříšení Jeho, podezření z paktování vlastní armády bývalých přisluhovačů temnoty," pokrčila s nezájmem rameny. „Vymyslet se toho dá spousta. Otázkou je, proč Pastorek ani jednu z těch věcí nepoužil?"

„Ministerstvo už nepracuje jako za vaší doby," odsekl jí Harry a Pansy se zvonivě rozesmála. Trpce ale pobaveně. 

„Mluví z tebe jeho slova, přesně tohle mi před odjezdem sem řekl. A já ti odpovím stejně jako jemu," opět se od stolu odlepila a přešla ke dveřím. „Pozor, abys nepřestal vypadat nestranně, když teď máme tu rovnoprávnost."

S těmito slovy odešla k sobě do pokoje a zavřela za sebou dveře. Harry se ještě hodnou chvíli díval do dveří, jestli se nevrátí. Nevrátila se. Zanechala po sobě až příliš krutou pravdu, kterou se nesnažila nijak přikrášlit. Měla ji, to věděl. Nestrannost vládla jejich světem, ale byla jaksi méně spravedlivá k bývalým stoupencům temné strany. Svět možná ještě nebyl úplně dokonalým místem a kdo ví, jestli někdy vůbec bude.

Ahojky,

tak co? Baví vás, jak naše drahá Pansy mučí Harryho? Mě totiž jo :D No, ale když už jsme se tu tak pěkně sešli, řeknu vám fakt obří oznámení. Tímto se omlouvám všem, co čekají na další části Remissy, ale tam jsem momentálně na mrtvém bodě, takže mi bude pár dní (skutečně jen dní, takže nebojte) trvat, než se k ní vrátím. Pak ale možná potěším ty, co jsou zažraný do Brumbálova projektu, neb tam se moje inspirace právě objevila. A musím říct, že závěrečný třetí díl je zatím nabouchaný samou akcí a zvraty. Ono, když se rozhodnete přepsat dějiny první kouzelnické války, bude to rozhodně stát hodně námahy... :D 

No, ale zpět k Temné odvaze, nemusíte se bát, tady mi inspirace hned tak nedojde :D

Queen of story