První, čeho si Draco všiml, když se probral, bylo, že už mu není zima. Obklopilo ho teplo a on se natáhl a vychutnával si ho. Pomalu si uvědomil, že zdroj tepla se zřejmě nachází na jeho hrudi. Leželo tam něco teplého a těžkého, co ho tlačilo dolů.

Otevřel oči a zrak se mu zaplnil oranžovou srstí. Křivonožka ležel stočený na jeho hrudi a hrozivě na něj mrkal. Když se Draco pokusil kočku odstrčit, natáhla jednu tlapu a položila ji vedle Dracovy krční tepny, drápy napůl natažené v jasné hrozbě. Draco se nehýbal a smířil se s porážkou.

"Křivokožko! Nech ho být." Grangerová stála ve dveřích ložnice, oblečená do měkce vypadajících společenských kalhot a tlustého svetru. Počkat, ložnice? Tohle byla její ložnice? Dracovi v hlavě pomalu zapadala fakta na své místo. Podíval se dolů a s šokem a více než malým zděšením zjistil, že měkký, pohodlný povrch, na kterém ležel, je ve skutečnosti její postel.

Vyrazil vzhůru a se vzteklým zasyčením poslal Křivonožku pryč. Světle levandulové povlečení mu spadlo až k pasu a on si s hrůzou uvědomil, že na sobě nemá žádné oblečení. Zvedl prostěradlo, aby si ho zkontroloval, a s úlevou zjistil, že má na sobě stále alespoň boxerky.

Ohlédl se na Grangerovou, která byla rudá jako řepa. "Co se stalo?" podařilo se mu vyslovit.

"Tvoje oblečení bylo zmrzlé. Nemohla jsem je úplně vysušit a tobě byla taková zima, že jsem je potřebovala rychle sundat. Teď už by mohly být suché, půjdu to jen zkontrolovat..." Začala odcházet.

"Ne, chci říct, co se stalo? Jak dlouho jsem byl venku? Myslím, že jsem si jen na chvilku sedl, abych si odpočinul..." Odmlčel se, když mu konečně došlo, jak hloupý to byl nápad.

"Stalo se to, že jsi málem umrzl u mých dveří. Spal jsi asi tři hodiny. Je brzké odpoledne." Podívala se na něj s jemností, jakou vídal jen zřídka, a on si s lítostí uvědomil, že se o něj skutečně bála.

Vzpomněl si na jejich napjatou komunikaci za poslední měsíce a na to, jak napůl očekával, že ho prokleje, až budou příště spolu sami. Tohle bylo mnohem lepší.

Odvážila se jít dál do pokoje a náhlá rozpačitost přiměla Draca, aby si ještě víc vyhrnul prostěradlo a zakryl jizvu na hrudi. Bylo to zbytečné, věděl, protože ona už všechno viděla.

Všechno.

Podíval se na své levé předloktí. Na jeho bledé kůži byl rozmazaný obrys černého hada, který byl z větší části vybledlý, ale stále viditelný na ostré bílé pokožce. Připadalo mu hluboce špatné, že by taková ošklivá věc měla být v jejím domě, v její posteli. Otočil ruku, aby ji skryl.

Dělala, že si toho nevšimla, a ukázala na noční stolek. Na malé hromádce knih ležela tabulka čokolády. "Vezmi si to."

Draco přikývl a sáhl po čokoládě. Ulomil si malý kousek a vložil si ho do úst. Žíly mu zalilo teplo a zahnalo poslední zbytky plíživého strachu, který si s sebou nesl z Azkabanu. Nevšiml si, že ho stále cítí, dokud nebyl pryč.

"Děkuji. Mozkomoři..."

Obočí jí vystřelilo vzhůru. "Jací mozkomoři?"

"Dnes ráno jsem byl v Azkabanu."

Zírala na něj. "Proč?"

"Zpomal, Grangerová." Možná to byly přetrvávající následky jeho duševního vyčerpání, ale cítil bezohledné nutkání vyslovit myšlenky, které se mu vracely, když odlétal z Azkabanu. Brzy by si vzpomněla, že ho nenávidí, a on by k tomu neměl příležitost.

"Řeknu ti to, ale nejdřív ti musím něco říct."

Posadila se na konec postele a očividně se připravovala na něco strašného.

"Byl jsem dvakrát v Azkabanu. Jednou za otcem, než... než zemřel. A dnes znovu. V obou případech to bylo... hrozné." Byl to nedostatečný popis. Zavrtěl hlavou. "Neumíš si to představit."

Pozorně sledovala jeho tvář, ale nic neřekla.

Polkl. "Taky jsem tam mohl skončit já. Dneska jsem se podíval na Carrow - při vyslovení toho jména sebou překvapeně trhla - a věděl jsem, že jsem to měl být já. A jediný důvod, proč tam teď nejsem, mrtvý nebo šílený, je kvůli tobě." Spěchal, aby ze sebe dostal zbytek, než ztratí nervy. "A nikdy jsem ti nepoděkoval, že jsi svědčila v můj prospěch. Dlužím ti... všechno. I když jsem si to nezasloužil."

Grangerová se zhluboka nadechl. "Malfoyi... co sis nezasloužil, bylo poslat tě do Azkabanu. Hodně z toho, co se stalo..." Zavrtěla hlavou. "Nebyla to tvoje vina. Proto jsem za tebe svědčila. Nic mi nedlužíš."

"Byla to moje chyba." Vypadlo to z něj automaticky.

"Ne." Podívala se na své ruce. "Ale já vím, že mi nevěříš. Bylo upřímně těžké sledovat, jak se trestáš. Myslím, že právě proto jsem..." Zkusila to znovu. "Neměla jsem na tebe tak tlačit. S Harryho narozeninami a s... počkej. Kdy jsi přestal okludovat?"

V hrudi se mu zvedl stud a litoval, že tenhle rozhovor začal. Měl vědět, že nepřijme jeho poděkování a nepůjde dál. "Nepřestal, ne tak docela. "

"Ale myslím, že tohle je nejdelší opravdový rozhovor, který jsme kdy vedli bez toho..." odmlčela se.

"Požádala jsi mě, abych přestal." Draco nepříjemně pokrčil rameny. "Snažil jsem se." Někdy od toho měsíce, který spolu strávili, bylo snazší přežít den, aniž by vyprázdnil mysl. Doteď si toho nevšiml, ale zdálo se, že všechny ty chvíle, kdy se v její přítomnosti nutil k tomu, aby neokludoval, většinou ten podvědomý zvyk odbouraly.

Mít pocity a mluvit o nich však byly dvě zcela odlišné věci a tento rozhovor byl o to těžší a nepříjemnější, že neměl dostatečnou praxi. Náhle změnil téma.

"Asi bych ti měl také poděkovat, že jsi mě přivedla z chladu. Nad oceánem mrzlo."

Oba se podívali na jeho holou hruď a on si náhle uvědomil, že sedí na její posteli, on stále téměř nahý, jen s tenkým prostěradlem přes sebe. Zdálo se, že si této skutečnosti všimla současně, protože vyskočila na nohy a couvla.

"Jenom vezmu tvoje věci."

Za chvíli se vrátila a podala mu jeho suché roucho, pak se otočila k odchodu.

"Vydrž." Prohrábl kapsu svého pláště a vytáhl Carrowův dopis, pak jí ho podal.

"Nechtěl jsem se zhroutit na tvém prahu, ale přišel jsem sem z nějakého důvodu."

"Co je to?" Otočila složený pergamen v rukou.

"Stopa. Možná."

Vysvětlil, jak ho ve čtyři hodiny ráno probudil příchod zprávy od vězně Gerarda Ronalda a jak letěl rovnou do vězení. Řekl jí, co se od Ronalda dozvěděl, a o svém rozhovoru s Carrowem.

Grangerová si dopis mlčky přečetla. "Myslíš, že někdo plánuje použít Obraceč času, aby našel tenhle předmět? Nejsem si jistý." Zamyšleně se na něj podívala. "Možná je ukrytý někde v Malfoyově sídle a pisatel si myslel, že Carrow bude vědět kde." "A kde?" zeptal se.

"Tam to není. Všechny temné předměty, cokoli nebezpečného nebo cenného, byly zabaveny a zničeny, když bystrozraci po válce provedli na panství razii. Kdyby to nějak přežilo, tak bych to od té doby našel."

"Hmm... A jsi si jistý, že Carrow o té relikvii nic neví?"

"Jsem si jistá. Prohledal jsem jeho mysl." Nemusela vědět, jak brutální byly jeho metody.

Čelo se jí svraštilo. "Legilimence? Ale já myslela, že v Azkabanu se kouzla používat nesmí. Nikdo jiný než strážci to prý neumí." "Cože?" zeptala se.

Nepohodlně se posunul. "Zvládl jsem to bez hůlky. Nevím jak, ani jsem nevěděl, že je to možné."

"To je - páni. Dobře."

"Grangerová, podívej, omlouvám se, že jsem..." Odmlčel se, nebyl si jistý, za kterou ze svých tisíců chyb se omlouvá, a pak zvolil nejsnazší cestu. "Omlouvám se za ten Obraceč času. Snažil jsem se ho najít. Opravdu jsem se snažil. Vím, že mě nemáš ráda, ale doufám, že víš, že bych s ním neopatrně nezacházel, ne po tom, jak tvrdě jsi pracovala."

Nebyl to ani zlomek omluvy, kterou jí dlužil, ale bylo to to jediné, čeho se v tu chvíli cítil schopen.

Když konečně odpověděla, měla nešťastné oči. "Nemám tě ráda, Malfoyi."

Když se setkal s jejím pohledem, stala se zvláštní věc. Uvěřil jí. Nedávalo to smysl, a přesto... cítil, že je to pravda.

Pak se podívala z okna a zamračila se na sníh, který se venku sbíral na parapetu. "Jak dlouho trvá letět do Azkabanu?" zeptal se.

"Ani ne tři hodiny, proč?"

"Malfoyi, říkáš mi, že jsi dneska letěl skoro šest hodin ve sněhu. Přes oceán! Není divu, že jsi vyčerpaný. A ti mozkomoři..." Odmlčela se a zachvěla se. "Kdy jsi naposledy jedl?"

Jeho oči zalétly k napůl snědené čokoládové tyčince na stole vedle něj.

"Tuhle samozřejmě ne. Opravdové jídlo."

Žaludek mu hlasitě zakručel. "Jsem v pořádku, Grangerová. Nemusíš se o mě starat. Stejně se musím vrátit do práce, tohle je první věc, kterou jsme našli a která by mohla..."

"Vážně? Měla jsem tě tedy nechat venku?" Když nic neřekl, vykulila oči. "Jdu nám pro jídlo s sebou. Vím o podniku, který by měl mít dneska otevřeno." Otevřela skříň a vytáhla těžký zimní kabát. "Za patnáct minut jsem zpátky. Neopovažuj se odejít, dokud budu pryč. Mám na tebe další otázky ohledně tohohle." Hodila po něm dopis a vydupala z místnosti.

~

Grangerová se vrátila a nesla dvě bílé igelitové tašky plné jídla. Našla Draca oblečeného a sedícího u kuchyňského stolu pod bedlivým dohledem Křivonožky.

"Snažil jsem se slídit, ale nedovolil mi to. Máš děsivé zvíře."

Láskyplně se na kocoura usmála a začala vytahovat krabice s čínským jídlem. "Nevěděla jsem, co chceš, tak jsem vzala od všeho trochu." Podala mu vidličku a hůlky.

Vděčně přijal krabičku nudlí. "Díky."

Chvíli mlčky jedli. Bylo to překvapivě příjemné, sedět u ní v kuchyni a dělit se o malé papírové krabičky s jídlem. Bylo mu v její přítomnosti nejpříjemněji, co kdy zažil. Ramena se mu téměř uvolnila.

Pak Grangerová jako by usoudila, že je příliš klidný, odložila vidličku a váhavě řekla: "Malfoy. Vím, že na to nerad myslíš, ale musím se zeptat. Co si z té doby pamatuješ? Máš představu, o co by jim mohlo jít?"

Než se stačil zastavit, Draco reflexivně vyprázdnil své myšlenky. Když si uvědomil, co udělal, zamumlal: "Promiň. Prostě jsi mě zaskočila."

Draco si na tu dobu nikdy nevzpomněl, alespoň ne záměrně. Občas mu vzpomínky prosakovaly ve spánku a zanechávaly v něm strašlivé noční můry, ale tak daleko se dostal jen díky tomu, že je držel pod zámkem, kdykoli to bylo možné.

Teď už neměl na vybranou. Pokud to Grangerové pomůže, udělá, co bude v jeho silách. Zavřel oči a osvobodil své vzpomínky z jejich mentální schránky. "U většiny z toho jsem nebyl. Byl jsem v Bradavicích. V prosinci jsem se ale chtěl vrátit, na prázdniny."

Vzpomínka na čarodějku, bradavickou profesorku mudlovských studií, zavěšenou ve vzduchu nad matčiným jídelním stolem, se vznesla na povrch.

Trhl sebou a otevřel oči. "Vždycky tam byl. Zůstával jsem ve svém pokoji, jak jen to šlo."

Grangerová zůstala zcela klidná a poslouchala.

"Měli jsme spoustu temných artefaktů - starodávné prokleté předměty, rodinné památky. Nic zvlášť zajímavého. Moje matka by věděla víc." Zavrtěl hlavou. "Je mi to líto. Myslím, že v té době nikoho nezajímaly. Všichni se soustředili na... jiné věci."

"Dobře, to je v pořádku." Vydechla si. "Zítra, až si odpočineš, myslím, že mám způsob, jak vystopovat, odkud ten dopis přišel."

"To víš? Jak?" Kdyby takové kouzlo existovalo, bylo by Bystrozrakům k smrti užitečné.

"Upravovala jsem stopovací kouzlo. Napadlo mě, že bych ho možná mohla použít k nalezení Obraceče času, ale nepřišela jsem na to, jak, když nemám co vystopovat. Mělo by to ale zařídit, aby nás ten dopis dovedl tam, odkud byl odeslán."

"Proč jsi proboha nezačala právě tímhle?" Odstrčil se od stolu. "Jaké je to zaklínadlo?"

"Počkej! Nemáme tušení, kam nás stopa zavede - možná skončíme na cestě přes půl země. Nejdřív se musíš vzpamatovat."

"Zaprvé, Grangerová, jsem úplně v pořádku. Myslel jsem, že právě ty budeš spěchat, abys zjistil, kdo to poslal."

"To ano, ale..."

"A za druhé, pořád říkáš my. Nikam se nechystáš. Není to bezpečné."

"Jsem schopná se o sebe postarat sama!"

"Kdy jsi byla naposledy v souboji?" Neodpověděla. "Správně. Kde mám koště?" Vzal si plášť a zamířil ke vchodovým dveřím. Jeho koště spočíval vedle jejího stojanu na klobouky.

Grangerová ho následovala v těsném závěsu. "Počkej, nenechám tě zase utíkat do nebezpečí samotného. Jdu s tebou."

"To je doslova můj úkol. Ty se mnou nepůjdeš."

"Tak ti to kouzlo neřeknu." Zkřížila malicherně ruce.

"To snad nemyslíš vážně." Přistoupil blíž a podíval se na ni s zúženýma očima. "Víš, že bych ti ho mohl vytáhnout z hlavy."

"To bys neudělal." Zuřivě mu pohled oplatila.

Měla pravdu a on litoval, že jí vůbec pohrozil. Draco nejprve odvrátil pohled. "Potter a Weasley mě zabijí, jestli se ti něco stane. Musíš mi slíbit, že zůstaneš schovaná a budeš se řídit mými pokyny. Když ti řeknu, abys odešla, tak odejdeš."

Grangerová se vítězoslavně usmála a jemu se při tom pohledu sevřela hruď strachem. Tohle byl příšerný nápad.

"Kde máš koště?"

Její úsměv okamžitě opadl. "Aha... jasně. Zapomněla jsem. Žádné nemám."

Málem se rozesmál. "Proč ne?"

"Já... nemám rád létání." Znepokojeně si prohlížela jeho elegantní koště. Bála se snad? Nikdy ji neviděl vypadat tak nejistě.

"Tak můžeš zůstat vzadu a já ti pošlu zprávu, jakmile..."

"Ne. Poletím s tebou." Nevypadala tak sebejistě, jak zněla.

"Jsi si jistá? Může to trvat hodiny." Grangerová jen neochotně přikývla. Kriticky se podíval na její elastické vlněné legíny. "Možná by sis měla obléct něco teplejšího."

O několik minut později spolu stáli před jejím domem a boty křupaly na mokrém sněhu. Položila před ně na zem dopis. Vylezl na koště a nechal jí místo za sebou. "Nasedni."

Váhavě mu položila ruku na paži a použila ji, aby se opřela, když se přehoupla přes nohu. Když se posadila, lehce ho objala kolem ramen, sotva se s ním dotkla. Vznesl se několik centimetrů do vzduchu a její paže se reflexivně sevřely kolem jeho hrudi.

"Je to tam vzadu v pořádku, Grangerová?" Kývla mu na záda a on měl náhle pocit, že by to nemusel být úplně nepříjemný let. Vrhl na oba kouzlo Rozčarování a s úlevou zjistil, že se jeho magie vzpamatovala natolik, aby to zvládl.

"Až budeš připravená."

Grangerová za ním ukázala hůlkou na dopis na zemi. "Avenseguim domus."

Dopis se neochvějně vznesl do vzduchu, jako by ho ovíval lehký vánek. Pak se rozletěl přes střechou.

"Drž se!" vykřikl a vyrazili.

~

Draco si byl docela jistý, že se na misi ještě nikdy tolik nebavil. Bylo to jako prodloužená hra famfrpálu, ale s tím rozdílem, že se ho Grangerová pevně držela. Odolával ostrým zatáčkám, aby měla Grangerová menší strach, ale byl v pokušení, už jen proto, aby cítil, jak ho pevněji drží.

Jedna z jejích rukou se propracovala pod jeho plášť a chytila ho v pase za košili. To ho značně rozptylovalo, takže si musel opakovaně připomínat, aby nespouštěl oči z dopisu před sebou. Tlusté sněhové vločky mu zastíraly zrak a on se musel soustředit, aby neztratil malý kousek pergamenu z dohledu.

Vedl je přes střechy Londýna na sever. Jak stoupali vzhůru, město pod nimi klesalo. Nakonec vysoké budovy vystřídaly dlouhé pásy rovných polí. Krajina byla pokryta bílou barvou. Vypadala klidně, nerušeně.

Přibližně po hodině podle Dracova odhadu pustil jednou rukou koště a jemně jí stiskl paži, kterou měla ovinutou kolem něj. Otočil se, aby se na ni podíval přes rameno. "Jsi v pořádku?" zavolal přes vítr.

Neviděl jí do tváře, protože ji měl zabořenou do hřbetu pláště, ale cítil, jak přikývla.

"Myslím, že už se blížíme. Podívej!" Teď už klesali dolů. Zdálo se, že dopis míří k hloučku stromů před nimi.

Zvedla hlavu a nahlédla mu přes rameno. Její tvář byla tak blízko té jeho, že cítil teplo jejího dechu na své tváři. "Kde to jsme?" zakřičela přes vítr.

Draco pokrčil rameny. Uhnul, aby se vyhnul přilétajícímu ptáku, a ona zalapala po dechu. "Promiň!"

O patnáct minut později dopis spadl pod stromořadí uprostřed lesa. Zahlédl otvor a sklonil se k zemi, větve jim při průchodu shazovaly sníh na hlavu.

Zastavil se před opuštěným kostelem. Dopis ležel bez hnutí na zemi u vchodu.

Nepřistál, nechtěl, aby se jejich stopy objevily ve sněhu. "Poslouchej mě pozorně, Grangerová. Jdu dovnitř sám. Ty zůstaneš na tomto koštěti. Když ti řeknu, abys šla, půjdeš. Když do pěti minut nevyjdu, půjdeš. Pokud se mi něco stane, půjdeš ty."

Otočil se, aby se jí podíval do tváře. "Myslím to vážně. Jestli nebudeš souhlasit, odletím s tebou do nejbližší vesnice a vrátím se sám."

Pohlédla na něj, ale na debatu vypadala příliš mdle.

Draco sklouzl z koštěte a kouzlem umlčel své kroky. Když došel ke vchodu, ohlédl se a viděl, že zmizela, kouzlo Rozčarování ji před ním chránilo, když teď opustil dosah kouzla.

Před ním visely dveře z pantů a vystavovaly vnitřek kostela živlům.

Podíval se dovnitř. Zdálo se, že je prázdný. Podlahu osvětlovala duha světla z rozbitých vitráží. Kromě několika převrácených lavic roztroušených kolem byla malá místnost většinou prázdná. Vyslal detekční kouzlo a očekával, že najde nějakého strážce nebo past. Nic nenašel.

Opatrně strčil do dveří a vstoupil dovnitř. Potichu se plížil uličkou a kontroloval rozbité lavice, jestli na nich někdo nebyl. Když došel k oltáři, zastavil se.

"Grangerová!" zavolal. Jeho hlas zněl v prázdném kostele příliš hlasitě.

Po chvíli se objevila ve dveřích. "Co se děje?" Hůlku měla ochranitelsky zvednutou před sebou.

"To je v pořádku. Nikdo tu není." Ukázal na jeden ze dvou předmětů ležících na oltáři. "Podívej se."

Byl to Obraceč času. Vedle něj ležel plochý oválný předmět o délce Dracovy hůlky. Byl pevně zabalený v černé hedvábné látce.

Zalapala po dechu a vyrazila vpřed. Draco ji chytil za ruku, když ho míjela. "Nedotýkej se toho!" nařídil jí. Zdálo se to příliš snadné, příliš vhodně umístěné, než aby to našli.

Několik minut společně zkoumali Obraceč času, házeli na něj všechna kouzla, která je napadla, ale nezdálo se, že by s ním bylo něco v nepořádku. Nakonec ho Grangerová opatrně zvedla, jednou ho otočila a pak si ho opatrně strčila do kapsy. S úlevou si oddechla a pak se zaměřila na druhý předmět.

"Myslíš, že je to ten artefakt?"

"Nevím." Nevypadal povědomě, ale na tmavém svazku látky bylo něco nepříjemného. Draco nechtěl vědět, co je uvnitř. "Ale nedotýkej se toho. Některé temné předměty jsou dost odporné."

"Ano, vzpomínám si," řekla slabě a on věděl, že myslí na náhrdelník, který proklel Katie Bellovou.

"Musíme ho odnést mé matce. Ona bude vědět, jestli pochází z Malfoyova panství."

"Nechápu, proč je tady. Nechtěl bys to raději někdo uchovat v bezpečí, když si dal tu práci, aby to ukradnul? Proč by ho nechávali tam, kde si ji může kdokoli vzít?"

Draco nevěděl. Levitoval s předmětem v kapse pláště, který si pomocí kouzla Roztahovací kouzlo magicky zvětšil.

"Měli bychom jít." Pokud se někdo vracel, nechtěl, aby tu Granger byla, až dorazí.

"Musíme letět domů? " Granger se smutně podíval na své koště.

"Ne, pokud nás odsud dokážeš přenést zpět do Londýna. Rád bych se týden prospal, než se o to pokusím."

Usmála se na něj a nabídla mu rámě. "Tak to je dobře, že jsem přišla. Půjdeme k tobě?" Jeho rty se zachvěly, když ovinul svou ruku kolem její.

~

V Dracově bytě se beze slova dohodli, že si na pár minut odpočinou, než se přeskupí. Grangerová po jejich dlouhém letu stále vypadala trochu nejistě, a tak ji přiměl, aby se posadila, zatímco jí přinesl šálek čaje.

Držela šálek v klíně a chvíli se na něj dívala, než promluvila. "Malfoyi, myslím - myslím, že by bylo lepší, kdyby sis s matkou promluvil beze mě. Já bych asi... neměla chodit."

"Zrovna dneska jsi trvala na tom, že se mnou poletíš na potenciálně nebezpečnou misi, která zahrnovala let přes půl Británie na koštěti. A teď chceš vynechat tuhle? To tě moje matka tak děsí?" Byla to upřímná otázka. Nedokázal pochopit její váhavost. Kdyby ho neměla ráda, určitě by neudělala čáru přes rozpočet jeho matce.

Nervózně si skousla ret. "Vlastně trochu ano. Ale o to nejde. Dovedu si představit, že mě nemá moc ráda. Možná by mi nepomohla, kdyby věděla, že v tom mám prsty."

Tahle údajně geniální čarodějka se bála, že by ji jeho matka nemusela mít ráda?

"Jestli je moje matka tak hloupá, že se plete do vyšetřování ministerstva jen proto, že tě nemá ráda, rád jí připomenu, díky komu se její jediné dítě nedostalo do Azkabanu."

Grangerová si otráveně přetřela rukou obličej. "To je právě ono! Já-já jsem ti možná pomohla, ale svědčila jsem proti tvému otci. A pak jsem se dozvěděla, co se stalo..."

Draco svraštil obočí. Opravdu si dávala za vinu otcovo uvěznění a smrt? "Zasloužil si tam být, Grangerová." Oba si to zasloužili. "A vlastně máš s mou matkou společného víc, než si myslíš."

"Jak to?"

Vzpomněl si, jak ho matka neustále obviňovala, že se úmyslně vystavuje nebezpečí, a jak moc jí vadilo jeho neustálé okludovaní. Věděl, na čí stranu by se Grangerová v obou těchto sporech postavila.

"Je na mě věčně naštvaná. Pořád se hádáme," řekl. "Trochu jako my."

Grangerová si odfrkla. "Fajn, ale jestli to dopadne špatně, neříkej, že jsem tě nevarovala."

Draco si odfrkl. "Vlastně mi to připomíná. Asi bych ti měl říct o domácích skřítcích."

"Ani v nejmenším mě nepřekvapuje, že tvoje matka má domácí skřítky, Malfoyi," řekla stroze. "Já to samozřejmě neschvaluji, ale..."

Kéž by to tak bylo. "Je toho víc. Až mě uvidí, možná se trochu... rozpláčou. Měla bys být připravená."

Zalapala po dechu. "Co jsi jim udělal?"

"Nic jsem jim neudělal, ale ty si to samozřejmě myslíš!" Spravedlivě se urazil. "Postarali se o mě po válce, když jsem na tom byl dost, ehm, špatně. Prostě je jen trochu zaskočilo, že jsem... ještě naživu."

Grangerová vypadala, že se chce zeptat na víc, ale slitovala se nad ním. Takhle byla docela milá.

~

Do Gloucestershiru dorazili krátce po západu slunce. Draco vystoupil z krbu jako první a hned za ním Grangerová. Rozhlížela se po místnosti širokýma očima a prohlížela si elegantní prostředí.

Draco zaslechl blížící se kroky a varovně se na Grangerovou podíval. Mipsy se ve dveřích zastavila a oči se jí komicky zvětšily, jak si je prohlížela. Za jejími zády se ozvalo zalapání po dechu, které ohlásilo přítomnost Wilbyho. Zdálo se, že ani jeden z nich není schopen řeči.

"Ehm, ahoj. Já jsem Hermiona," řekla Grangerová vstřícně.

Začaly jí téct slzy. Draco se snažil odvést pozornost domácích skřítků nějakým úkolem. "Wilby, Mipsy, tohle je Grangerová. Máme trochu naléhavý úkol. Je tu moje matka?"

"Víme, kdo je Hermiona Grangerová," dušoval se Wilby. "Přátelí se teď mistr Draco s Hermionou Grangerovou?"

"Ano. Prosím, můžete přivést mou matku?" Mipsyiny oči zářily pýchou, když se na Draca usmála.

Po dalších slzách a docela velkém klanění se domácí skřítci konečně nechali přesvědčit, aby opustili místnost. Draco se obrátil ke Grangerové. Vypadala omámeně. "Díky tobě jsem právě stoupla v jejich úctě o několik příček."

Narcisin hlas na chodbě přerušil její chraplavou odpověď.

"Draco, co je to s tou Hermionou Gr-Oh." Vešla do místnosti a ztuhla, když je uviděla. "Slečno Grangerová, to je ale příjemné překvapení. Draco, nevěděla jsem, že sem přijedeš na Vánoce a přivedeš si... přítelkyni." Draco se usmál.

"To ne... to ne..." Grangerová se zarazila.

Byl v pokušení nechat ji ještě minutu nebo dvě tápat, ale připadalo mu to příliš podlé. Kromě toho měl před sebou práci. "Ahoj, matko. Nezdržíme se dlouho. Potřebuju s něčím pomoct."

Narcisino obočí se jemně zvedlo. "Potřebuješ mou pomoc? Samozřejmě, drahý, s čímkoli." Znovu se na Grangerovou zvědavě podívala.

"S pracovními záležitostmi. Pojďme si sednout." Odvedl Grangerovou k jedné z pohovek a posadil se vedle ní. Jeho matka seděla naproti němu a těkala mezi nimi očima.

"Musím se tě na něco zeptat, na něco, co jsme našli. Myslím, že by to mohla být nějaká relikvie, možná rodinné dědictví. Možná to bylo v Malfoy Manor, když jsem byl v sedmém ročníku."

Narcissa našpulila rty. "Dobře."

Draco vytáhl z kapsy předmět zabalený v hedvábí a nechal ho před nimi vznášet ve vzduchu. "Poznáváš to?"

Jeho matka zbledla. "Jak... jak si to našel?"

"Co to je?" Draco se zeptal trochu netrpělivě.

"Je to zrcadlo. Ale... Draco, to není možné."

Grangerová se naklonila dopředu. "Jak to myslíš, že to není možné? Kdy jste to viděla naposledy?" Její hlas zněl napjatě.

Narcissa strnule zírala, jak se zrcadlo před nimi pomalu otáčí ve vzduchu. "Viděla jsem, jak to zrcadlo zničili. Stalo se to přímo přede mnou. Zlomení kletby ministerstva, hned po válce..."

Dracovi se sevřelo srdce. Opravdu, opravdu doufal, že se v tom artefaktu a jeho spojení s obracečem času mýlil. "Jsi si jistá? Je to stejné zrcadlo?"

"Samozřejmě, že jsem si jistá! Tu látku jsem kolem něj uvázala sama. Jak je to tady?"

Draco se setkal s Hermioninim zaraženým výrazem. Vypadala, jako by jí snad bylo špatně. "Kurva."

"Pozor na jazyk, Draco," zamručela nesouhlasně jeho matka.

Hermionin pohled neopouštěl jeho oči. "Kurva,"
souhlasila.

Drama, Drama a další drama. Co se asi děje?
Budu moct ráda za vaše komentáře a hvězdičky.
Vaše Darky

4058 slov