,,Pojď za mnou." Promluvila hlasem,který neměl žádné emoce.

Měsíční tygřice byla skoro v půlce své cesty a my jsme pořád šly lesem.Už jsem se i bála že odejdeme z hranic smečky, protože jsem už cítila pach Cedera, který byl dnes večer na hlídce.Ten pach byl starý takže už byl na jiné straně území.

Zastavila se a ukázala tlapou na jednu díru v zemi.Vypadalo to jako hrob těsně u hranic smečky.Vypadalo to jako kdyby tam někdo před nedávnem vykopal díru aby tam někoho pohřbil a pak si to rozmyslel.

Přistoupila jsem blíž a uviděla jenom hlínu a kamení a počkat něco tam bylo zahrabané něco velikého a bílo černého.Byla tam zakopaná moje matka.Hned co jsem to zjistila tak jsem odběhla od té díry.

,,Můžeš mi říct co se tam stalo po tom co jsem odešla?"

,,Po tom co si odešla se na mě všichni vrhli a ja jsem teda musela bojovat.Po chvilce jsem jednoho lva zabila a chtěla jsem zaútočit na tu tygřici, ale ona utekla.Jenomže ta tygřice mi před tím řekla něco hrozného."

,,Co hrozného?"

,,Ona mi řekla že si tě najde a že tě předhodí před krále aby tě sám zabil."

,,A proč?"

,,Protože no ono se to těžce říká."

Chvilinku bylo ticho, ale pak zase začala mluvit.

,,Ty si výjimečná."

,,Jak jako výjimečná?"

,,Na to musiš přijít sama."

Chtěla jsem něco říct, ale stačila jsem jenom otevřít pusu dokořán.

Ona se mi rozplinula před očima.Stala se z ní mlha, která stoupala k měsíční tygřici.

O nějakou chvíli později jsem se vzpamatovala a šla jsem do své jeskyně na první kožešinu.

My to máme udělaný tak že všichni bojovníci mají jednu až dvě kožešiny, druhové, kteří čekají mláďata jich mají nejvíc (kolik budou chtít).
Druhové, kteří nečekají mláďata mají tři a více.Beta má tři (velké) a Alfa má čtyři (taky velké) jo a ještě duhové co už mají mláďata mají tři a více podle počtu mláďat.

Bylo mi trochu zle z toho že mě nešetřila toho pohledu do té jámi, ale co se dá dělat.Musela jsem to vidět, ale nedávalo to smisl.Proč nebyla zahrabaná?Kdo to tedy udělal a nenechal jí být?

Přemýšlela jsem tak moc že jsem nakonec usnula.

~~~

Utíkal jsem borovicovím lesem.Už jsem takhle běžel dlouho a pořád jsem dohlížel jestli me dohání.

Už mě hrozně boleli tlapky a už my říkali tou palčivou bolestí abych zastavil, ale ja jsem nemohl.Věděl jsem že jestli se teď jenom na chvilinku zastavím tak se tomu boji nevihnu a bylo mi jasné kdo by vyhrál.

Viděl jsem v dálce řeku a pomyslel jsem si že až tam dorazím tak nebude cesta úniku.Jak bych chtěl přeskočit řeku?

Co bych mohl udělat?
Můžu zahnout na nějakou stranu nebo simulovat zranění a doufat že mě necha nebo . . . . nebo . . . .Ne to bych moc riskoval musim vymyslet něco lepšího.

Co bych mohl udělat aby bylo stoprocentní že mě nechá?
Neco v souvislosti z tou řekou.A co třeba že bych ho pokryl ledem!

Počkat to by tim prošla taky.
A co kdybych to zamrazil a pak kdyvych prošel tak tu vodu dal do bodu varu.

Byl blíž a blíž té řece.Ta tygřice už ztrácela dech, pomalu i ztrácela rychlost.Štěstí se zdálo být na jeho straně, ale ona jak uviděla tu řeku, jakoby vzala druhý dech a vyrazila vpřed co nejrychlejším tempem.

On už slyšel dech a dupání té tygřice za sebou, doufal že už dorazí k té řece.

Řeka byla už blízko a on neměl tolik síli, pomalu zpomaloval.Najednou ucítil palčivou bolest na ocasu.Otočil se, viděl tu tygřici zakousnutou v jeho ocasu.

Musím se jí zbavit pomyslel si.
Ale jak, řeka je skoro přede mnou a ona se mi zakousne do ocasu ?!
Je to vůbec možné, zakousnout se někomu do ocasu ?!
Jak se ji mám zbavit ?
Už vím budu s ním škubat dokud nespadne.

Škubal svim ocasem jak jenom to šlo ale nic ona nespadla spíš ho to jenom víc bolelo.Začala ho brzdit a najednou ho pustila.

Nedalo mu to a musel se otočit, a když tak učinil uviděl svůj ocas úplně zakrvácený.

Něco tam nebylo v pořádku, ona tam chyběla.
Kam se poděla? Pomyslel si.
Určitě vymyslela nějakou taktiku aby me chytila nebo tak něco.
Pomyslel si a nechal to být, utíkal dál.

Chtěl jsem zastavit a kouknout se po ní, ale můj rozum my radil ať utíkám co nejdál můžu.

Za chvilinku by měla vzít vládu nad časem Luna a já tady ještě utíkám.

Řeku už jsem přebrodil a pořád jsem tu tygřici neviděl bylo to tak děsivé a přitom i tak dobré jak bych to řek? Prostě jsem se cítil odlehčeně že za mnou není.

Pomalu jsem zpomaloval až jsem úplně zastavil na jednom plácku mezi stromi tohoto lesa.

Krajině už vládla plnou mocí bílá tygřice a já jsem šel spát.

Ulehl jsem u jednoho osamělého stromu a skoro hned jsem usnul.

Za tu noc jsem se asi hodně zavrtěl, protože se my zdál opravdu divní sen.

Byl jsem sám v lese nikdo nikde až najednou na mě zaútočila jedna tygřice.Tu tygrici jsem znal.Byla úplně býlá až modrá tygřice s nepatrnýma černýma pruhama.To nejděsivější, ale nebyl vzhled, ale oči.

Tak další kapitola dracistory vsrala z mrtvých a něco málo napsala.😂
Snad se vam tato kapitola líbila.

Zajímavost: Já tento týden myslim že asi nebudu mít ani čas na to abych něco napsala protože někam jedu.🐯🐯🐯

Ahoj zase za sto a víc let.😁

(896 slov)