Severus

Byl potemnělý den, jak se to vezme, mračna se i tak stahovala nad jednou nejmenovanou budovou, jedné nejmenované kouzelnické rodiny, kde jsem měl mít sešlost s ostatními členy Smrtijedů, a nejenom s nimi, ale i s Voldemortem osobně.

Cesta k mému cíli vedla skrz již zmíněná mračna, dával jsem si na čas, neměl jsem chuť na té sešlosti vůbec být, už jen kvůli tomu, abych podal informace o Potterovy a jeho spolužácích, všem těm slizkým hadům, ke kterým bohužel patřím řadu let taktéž.

Rvalo mě to zevnitř, když jsem měl vše to co vím říct, ale ne, on ten zatracený dědek Vševěd Brumbál si nedal říct, a neustále to do mě cpal ze všech stran, a to i skrz moje protesty o tom, že to je zbytečné, a že už toho mám plné zuby, že mi stačilo už to, jak jsem musel sledovat smrt Lily, a teď mám ještě být u toho, když Voldemort zabije Vyvoleného Harryho Pottera. U Merlina, kdyby neměl Potter Lilyiny oči, tak bych ho nenáviděl z celého srdce, jelikož byl spíš po tom zatraceném Pobertovy Jamesovy. 

S nejistou tváří jsem se tedy pustil do přemisťovacího kouzla, cesta chladným prostředím mě nakonec dostala zpět do kamenného a chladného pohledu, takže když už jsem viděl okraj svého cíle zpomalil jsem a připravil jsem se po onom netradičním letu bez koštěte na sestup na pevnou půdu pod nohama.

Po onom přistání jsem jen vytáhl hůlku a mávl s ní do prostoru před sebou, abych mohl seslat kouzlo na tamní mříž zdejšího panství, kde se to vše mělo odehrávat, brána se sice neotevřela, ale já skrz ní prošel zcela bez problému, jako kdybych byl v tu chvíli duch, pak jsem se vydal k hlavním dveřím, které se přede mnou otevřeli, takže jsem mohl vejít konečně dovnitř, a tam si trochu oddychnout. Poupravil jsem se, dal jsem hůlku zpět na místo kam náležela a vzhůru po mírně točitém schodišti do místnosti, kde už na mě všichni ostatní včetně Voldemorta osobně netrpělivě čekali.

"Ahhh Severusy, vítej, konečně jsi dorazil, prosím posaď se, nechali jsme ti tu jedno volné místo." pronese lehce zaujatě svým hlasem Voldemort, jelikož ho očividně překvapilo to, že jsem přišel jaksi pozdě a ne přesně včas nebo ještě dříve, a to i skrz to, že moje dochvilnost je tím vysoce pověstná. Bohužel dnes tomu tak nebylo, protože jsem náladu měl jak se říká pěkně po mudlovsku "Pod psa".

Udělal jsem si tedy pohodlí na volném místě, projel jsem si pohledem kdo tu všechno vlastně je přítomen, a ano koutkem oka jsem v zadních částech toho všeho dění zahlédl i Červíčka, a kdesi na zemi se plazila Nagini. Která byla víc netrpělivá, než kde jaký usedlík tady, jelikož se pár centimetrů od stolu vznášela mě známá osoba.

Nejdříve se přešlo ke klasické dohadovací etapě, jedny názory střídali ty druhé. Ale ty mé nakonec zvítězily. Řekl jsem totiž Voldemortovy že Pottera, ti jeho přátelé převezou do bezpečí kdesi před soumrakem následujícího dne, zatímco kdosi už ani nevím jeho jméno žvanil to, že se to stane o nějakou tu dobu déle. Voldemort se nakonec přiklonil k mé nabídce, jelikož mi asi věřil nejvíce. Nebo jen v tuto dobu kdoví, radši jsem to ani neřešil. Sotva jsem dal na své tváři znát nějaké pochyby a to samé platilo i pro moje myšlenky a vše další, do čeho by mohl Voldemort s trochou své snahy nahlédnout. Pak nakonec okřikl Červíčka ať jde umlčet tamní zajatce, což tedy šel vykonat, aby se neřeklo. O chvilku na to, se Voldemort zvedl a ptal se nás na hůlky, ta jeho je prý jako dvojče té, které vede Harry, takže se s nimi vzájemně zabít nemohou, a že to musí být jedině on, kdo Pottera zabije, i když se do toho tak dychtivě hnala sama Belatrix, ale on ji to zatrhl, tak musela jít s dobou, spíš s jeho slovy, což mě celkem pobavilo, ale ani toho si nikdo jiný nevšiml, včetně mě samotného. Ahh ano Belatrix rozená Blacková, nejvíc hrdá čarodějka, která tu kdy vůbec kráčela, se vždy chtěla nějak dostat pod kůži Pánovy Zla, ale ne vždy se ji to podařilo tak jak si přála. Asi tak jako nyní, takže hold ta její chuť do zabíjení a hrdost museli jít stranou. Když si to vezmu kolem a kolem, tak pro ní je každé místo na které Voldemort vkročí osobně snad čímsi jako Svatou půdou. Ale co taky chcete čekat od nejoddanější smrtijedky ze všech, tak jako tak se ji nedostávalo moc docenění, Voldemort všechny své Smrtijedy bral jako sobě rovné. I když o mě by mohl říkat jiné věci, jelikož jsem byl jeho agent, a to ne jen tak obyčejný ale rovnou dvojí agent, protože jsem pracoval tajně i pro Brumbála a Bradavice, byl jsem mu víc bližší než sama Belatrix. Jí věřil ohledně toho že zadané úkoly splní na výbornou, mě zase věřil v to co mu říkám a čím ho balamutím celé ty roky. Ale dost bylo vlastně tlachání o tom co bylo, je a bude. Poté co si Voldemort vyřešil svůj problém s hůlkou, kterou mu propůjčil Lucius Malfoy, kterému tohle místo patří, jsem si nemohl všimnout toho jeho roztřeseného hlasu, zprvu si Lucius asi myslel, že mu Voldemort sám podhazuje Pottera jako kus jídla na tácu, ale když ho utnul s tím, že chce pouze jen jeho hůlku a nic víc od něj nežádal, už tak natěšený nebyl a hlas měl ještě víc roztřesenější.

Pak se vrátil na svoje místo, a jen hůlkou mávl, aby přitáhl před ostatní sotva se hýbající tělo profesorky Charity Burbage, která přednášela na škole o historii Mudlů, což se nikomu ze zde přítomných nijak nezamlouvalo, hlavně když došlo na slova Voldemorta o tom, že Charity by vůbec nevadilo, kdyby se mezi sebou měli čistokrevní kouzelníci a Mudlové pářit, znechucené výrazy kde koho značily jasné rozhodnutí, profesorka musí zemřít za tyto kacířské přednesy vůči všem studentům, které kdy na škole toto učila. Stačila jedna nepromíjející kletba a to Avada Kedavra a už rázem bylo po všem. Poslední co stihla Charity před smrtí říct, bylo mířeno na mě, prosila mě, abych ji pomohl, že jsme přeci přátelé, jenomže nemohl jsem zasáhnout, prostě jsem nemohl, to bych se prozradil, a byl by všech mých dní konec, ono už ve směs to tak je, ale stále žiji a dýchám, a dokud to tak je, je to jen dobře, sice jen pro mě, ale i tak. Jistě ostatní by mě nejraději viděli už někde pod drnem, a to hlavně studenti Bradavic a taky ostatní profesoři, ale ještě není po všem. Musím se postarat o to, aby to všechno co po mě Brumbál chtěl klaplo. Proto jsem nemohl nijak zasáhnout a ušetřit tak život profesorky, která mě nazvala přítelem, i když naprosto nechápu, proč mě tak nazývala, nejsem přeci ničí přítel, já nemám přátelé, jen nepřátelé a smrt za zády, nic víc.

I tak mě její smrt nepotěšila, bylo mi ji líto, ale ani toto jsem nedával na sobě vidět a poznat, poté se sezení rozpustilo, každý si šel svou vlastní cestou, kostky už byli vrženy, za soumraku, uděláme nálet na Pottera a jeho přátelé. Vstal jsem tedy z místa a odešel jsem ze sídla kamsi ven na vzduch, kde jsem jen vyčkával na onen okamžik vší té akce.

~Doufám, že si Potter zajistil nějakou pojistku a že nemá jen jednu, tohle bude krveprolití, tak snad přitom nikdo nezemře, aspoň ne nikdo potřebný a důležitý. To radši ať zemře někdo od nás, i když i tohle bych se mohl nějak postarat, nenápadně, ale mohl bych.~