Lesem se neozývalo nic. Všude bylo ticho po veliké bitvě. Bitvě, kterou i přes obrovské ztráty vyhrála strana světla. Její strana, došlo Luciusovi. 

Když se sem vracel, netušil, že musí. Musel. Nutkání silnější než on ho nutilo jít jako na poslední místo své svobody sem. Za chvíli ho stejně najdou. Za své činy půjde tam, kam patří. Do Azkabanu plného lidí jako je on. A kdesi v hloubi duše si to uvědomoval.

Teď se ale sehnul k zemi a dotkl se trávy tam, kde tušil ono místo. Tam ho myšlenka Emmeliny zavedla. Ruka mu narazila na maličký kamínek. Lucius ho obratně sevřel v dlani a zvedl před oči. 

Jakmile ho ale sevřel v prstech, kolem něj se z mlhy začala formovat postava. Zprvu vyjekl, myslel si, že už se skutečně zbláznil, ale pak pochopil a prozřel, co že je to za kámen. Kámen vzkříšení, jedna z relikvií smrti. Ta nejmocnější i nejnebezpečnější zároveň. S hůlkou jste mohli zraňovat, ale kámen zranil jen nás samotné. Kámen byl tím nejmocnějším.

Lucius ale neváhal a sevřel ho v prstech. Postava opět nabrala na sytosti. Formovala se do dívky s černými hustými vlasy, pronikavě zelenýma očima a postavou, jež si dovolil jednou v noci celou prohlédnout.

Nebyla tak stará jako ve chvíli, kdy se dozvěděl o její smrti. Tohle byla dívka z jeho mládí. Tohle byla nezdolná Emmelina Vanceová, jež držel přes tři měsíce ve vězení Malfoy manoru a ona stále nepovolila. Ta, jež dokázala vzdorovat Vodemortovi. Ta, jejíž jméno šeptal ještě dlouho poté.

Nemluvila. Lucius ale poznal ten rozdíl v něčem jiném. Tohle byla pouhá napodobenina. Pravá Emmelina by měla to cosi, co poznal už na dálku. Cítil by ji. Věděl by, že tam je, aniž by se musel dívat, poznal by to. Tady viděl jen její obraz. I ten byl ale lepší než to nic, co ho čekalo.

Emmelinina podoba se lehounce usmála. Lucius se ušklíbl. Jistě, teď se mi z pekla směješ, pomyslel si. Posíláš za sebe v náhradě úsměvy, ale jsou to jen pozdravy z pekla. 

Zamyslel se. Ne, tohle nedávalo smysl. Emmelina neposílala pozdravy z pekla. Nemohla.

"Ne, z nebe. Ty jedině z nebe," posmutněl. Jedno totiž věděl jistě. On se s ní nesetká. Pokud mu posílala pozdravy z nebe, nesetká se s ní. On totiž do nebe nepůjde. Jednou jí ten pozdrav z pekla pošle tam nahoru. Jednou ano. Smrt umí lidi rozdělit, posmrtný život snad ještě mnohem víc, pochopil.

"Luciusi Malfoyi, jste zatčen za zločiny proti lidskosti v řadách smrtijedů..." ozval se od okraje lesa autoritativní hlas. Lucius přikývl.

Naposledy se zadíval Emmelině do tváře. Dovolil si malý úsměv, aby od té dokonalosti neodcházel bez rozloučení. Pak nechal kamínek vyklouznout z prstů zpět na zem.

Sbohem, Emmelino, my se už nikdy nesetkáme.

Ahojky,

tak tohle byl onen maličký dodatek, bez kterého bych prostě nemohla existovat :D 

A jako vždy mám otázku po dopublikování celého díla. Vaše pocity, názory, připomínky a dodatky? Cokoliv, co chcete říct, budu moc ráda.

A pro ty, komu se tenhle konec nelíbil, v knize Přání světla i temnoty je jednodílovka se jménem Minulost, přítomnost a hlavně budoucnost, kde je alternativní konec tohoto příběhu. Tak neváhejte a běžte se podívat :D

Jinak vám všem ale chci moc a moc poděkovat, opravdu jsem nečekala takový zájem, neskutečně moc jste mě všichni potěšili, doufám, že vás to bavilo jako mě. Děkuju za nádherné komentáře, za hlasy i přečtení, upřímně jsem tuhle povídku vůbec neměla v plánu publikovat, ale nakonec jsem ráda, že jsem tak udělala.

A já už si přestanu vylévat srdíčko a raději to zakončím,

Queen of story