„Mnozí z těch, co žijí, by zasluhovali smrt. A mnozí z těch, co zemřeli, by si zasloužili žít."

-         John Ronald Reuel Tolkien

Jsem mrtvá. I přestože stále dýchám a mé srdce bije, už teď jsem mrtvá. Měla bych se loučit se životem. Jenže to nějak neumím. Pud sebezáchovy je silnější než si dokážete představit. Navzdory okolnostem mám očividně nějakou prašivou naději, že přežiju a uteču ze spárů těch proti kterým jsem bojovala. Jenže naděje nestačí, když jsem hůlky zbavená, vyhladovělá a oslabená po všech možných stránkách. Jak říkám, jsem mrtvá.

Snažím se držet nejšťastnějšího momentu, na který si jen dokážu vzpomenout. Příliš veliké teplo, směšné svatební šaty – ve kterých jsem se potila – a vysoká hladina alkoholu v krvi. Vzpomínám na svou svatbu ve Vegas se Siriusem Blackem. Léto 1978. Zdá se tak dávno.

Jenže má mysl má tendenci sebe samotnou mučit a vracet se k noci, která mě srazila na kolena. Noc, která mě připravila o všechno. O statečnost. O mého manžela. O svobodu.

„Ty špinavá děvko!" zaslechla jsem ve své hlavě hlas jednoho ze smrtijedů.

„My ti ukážeme, jak méněcenná ve skutečnosti jsi!" plivl mi do tváře další.

„Nic jiného než smrt si lidé tvé krve nezaslouží!" láteřil třetí.

Ale nic z těch slov nebolelo tolik jako slovo čtvrtého: „Crucio!"

Jsem si jistá, že mě smrtijedé mučili pouhé minuty, ale pro mě to byly dlouhé dny zoufalství. Všechny ty dny strávené v mém vězení byly vlastně jednotvárné. Z nějakého důvodu však Voldemortovy následovníky bavilo mě trýznit. Žádný z nich po mě nevyžadoval informace z Fénixova řádu. Tak chytří nebyli. Jenom si na mě vybíjeli svou zlost vůči mudlorozeným a krvezrádcům.

Neměla jsem ponětí o čase. Nerozlišovala jsem dny a noci. Celý pobyt tady byl totiž jedna dlouhá a nekončící noční můra. Zlom nastal v momentě, kdy se v mé cele objevila osoba, kterou jsem moc dobře znala. Bratr mého zatraceného manžela, který mě podvedl se svým nejlepším kamarádem.

„Marlene?" ozval se jeho udivený hlas. Marlene. To oslovení mi zaznělo v hlavě ještě několikrát. Takhle mi nikdo už dlouhou dobu neřekl. Poslední dobou jsem slýchávala jen oslovení, které mě měly urazit a znemožnit.

„Regulusi," zachraptěla jsem slabě, poněvadž jsem nenašla sílu. „T-ty jsi se k nim také přidal? Vždyť jsi ani nedokončil školu."

„Musel jsem," odvětil suše a odvedl téma jiným směrem. „Jak se máš?"

Ušklíbla jsem se. „To se ptáš vážně?" ujišťovala jsem se popuzeným hlasem. „Trčím v téhle díře už nesnesitelně dlouho. Před tím, než mě unesly mě Sirius podvedl s Remusem. A navrch toho jsem těhotná."

Regulus vytřeštil oči. „Cože jsi?"

„Ano, těhotná," zopakovala jsem nevrle. „I přes všechny ty kletby, které si na mě tví kamarádíčci zkouší, se tohle dítě pořád drží dobře."

„Nejsou to moji kamarádíčci," zdůraznil dotčeně a změřil si mě pohledem. „A tebe dostanu pryč. Slibuju."

Svůj slib dodržel. Nechápala jsem, jak se nám to mohlo podařit. Před jeho příchodem jsem byla přesvědčená o své smrti. Vzpomínala jsem na slova Pošuka Moodyho, který nám říkal o nebezpečnosti spojenou s členstvím ve Fénixově řádě. Nikdo z unesených se nevrátil a nepřežil, pověděl jim narovinu. Nemělo smysl jim lhát. Jejich odboj může být sebevražedný.

Ani po objevení Reguluse neměla moc naděje. Z té pevnosti přeci nemohou uniknout bez povšimnutí. Taková možnost nemůže nastat. Nevěřila tomu. Možná si svým útěkem jenom život krátí. Kdyby zůstala sedět ve své cele, mohla by se utěšovat myšlenkou, že válka brzy skončí a ona přežije.

Regulus pro ni byl téměř cizí člověk. Znala ho ze Siriusova vyprávění jako mladšího bratra, který sice není špatným člověkem, ale pro strach nemá uděláno a nemíval rebelský tendence jako on. Marlene s takovým názorem nemohla souhlasit. Regulus právě nasazuje krk pro ni tím, že vymýšlí, jak ji odsud dostat.

Možná chce udělat správnou věc. Nebo chce zachránit bratrovu manželku a jejich nenarozené dítě. Zdalipak ji Sirius hledá? Co když ji odepsal a teď se spouští s Remusem? Ne, že by mu skočila okolo krku, kdyby ji objevil a zachránil. I kdyby tuhle šílenou misi přežila, nikdy mu jeho zradu neodpustí a rozvede s ním při první příležitosti.

Ona nepotřebuje žádného muže. Věděla to ještě před Siriusem, věděla tu po jejich svatbě a ví to i teď. Sirius byl její partner a bylo jí s ním dobře, ale ke své existenci jeho přítomnost nepotřebuje. Jestli se dostane ven, jak jí Regulus slibuje, jejich dítě vychová sama a bez jeho přičinění.

Regulus vymyslel plán. I když... přiznal, že ho nenapadl úplně samotného. Napověděl mu jeho kamarád William Shakespeare. Byl přesvědčený o tom, že jediným způsobem, jak Marlene vynést z sídla Goyleových, bude přimět přítomné smrtijedy myslet si, že zemřela na následky mučení.

Marlene tedy měla jediný úkol – hrát mrtvou. Nebylo to zase tolik těžké. Regulus totiž myslel na všechno. Svým kamarádům a celé Anglii totiž naservíruje doopravdy mrtvou Marlene. O celu vedle se nacházela další nebohá oběť smrtijedské kruciáty.

Blondýnce neznámý muž doopravdy umíral. Proto se Regulus rozhodl, že podá muži těsně před jeho smrtí mnoholičný lektvar, který způsobí, že mrtvola zůstane v podobě Marlene McKinnonové. Také využil chybějícího těla jako příležitost k tomu, aby odlákal smrtijedy. Nechal otevřenou celu, která doposud patřila muži a nakukal jim, že utekl směrem do lesa za Goylovým sídlem. Tím se zahájil lov na uprchlíka a Regulus získal prostor skutečnou Marlene ukrýt do svého bytu, který měl v Londýně.

Marlene se ihned po příchodu do bytového domu dozvěděla, že si Regulus drží dva byty v tomto bytě. Dokonce dva byty, které si sousedí. Jeden oficiální a druhý soukromý pro přesně takový účel.

„Merline," vydechla blonďatá žena, když na pracovním stole zahlédla kalendář. „On včera začal duben?"

„Ano," přikývl černovlasý mladík. „V Goyle manor si strávila tři měsíce."

„Co se stane s mým tělem?" zajímalo Marlene. „Co děláte s takovými těly?"

Regulus se zamračil. „Já nic s těly nedělám," prohlásil. „Já jsem ten poslední, kdo by chtěl někoho zabíjet."

„Tak proč jsi se k nim přidal?" nechápala těhotná žena.

„Protože nepřátele je taktičtější si držet při těle," odpověděl tajemně a rukou jí naznačil, aby se posadila na pohovku. „Zkoumám slabiny Temného pána. Zjišťuji, jak ho zabít. Chci mít opravdové informace. Nikoliv domněnky jako Fénixův řád."

Ta poslední věta sice Marlene trochu urazila, ale nic na sobě nedala znát, protože mnohem raději slyšela o tom, že Regulus ve skutečnosti není na straně těch, kteří ji zajmuli. „Takže se vydáváš na větší dráhu sebevraha než já?"

Regulus se uculil. „Koukám, že si ti vrátil humor," konstatoval. „Za to jsem rád. Teď ti udělám nějaké pořádné jídlo, aby se ti vrátila i zdravá barva v obličeji."

„Ze všeho nejraději bych si dala nadýchanou omeletu s pažitkou," vyjádřila své přání mlsně a její zachránce přitančil k ledničce.

„Dobrá, bude omeleta s pažitkou," odpověděl jí bez remcání. „Musím ti přeci tohle tvé domácí vězení trochu zpříjemnit."

„Lepší tady než tam," uklidnila ho.

„Těla se většinou házejí někam daleko od místa, kde byly lidé mučeni," odpověděl jí na otázku. „Brzy tvé tělo někdo najde a Fénixův řád ti vystrojí pohřeb."

„Vím, že to bude znít zvláštně," zamyslela se Marlene, „ale ráda bych se na svůj pohřeb podívala."

Regulus se opřel o kuchyňskou linku. „Teoreticky bych ti to mohl dopřát," přemýšlel nahlas. „Samozřejmě bys musela být pod vlivem mnoholičného lektvaru. Já bych vyrazil s tebou – také v masce jiného člověka. Dokud neskončí válka, nesmíš se ukazovat na veřejnosti ve svém těle."

Marlene jeho podmínky uznala za vhodné a společně se vydali na její vlastní pohřeb. Respektive se vydali na hřbitov v momentě, kdy rakev s tělem vkládali do země a všichni její přátelé se okolo té rakve skláněli. Pozorovala svého manžela, jak stojí naprosto na odlišné straně než Remus Lupin.

Dohnalo ji to k přemýšlení. Má tahle pozice být nějakou hrou před ostatními nebo se opravdu cítí tak provinile, že se k sobě raději ani nepřiblíží? Co se mu asi honí v hlavě? Otřese po zhruba roce a nevrátí se k Remusovi? Pravda, tyhle nenávistné myšlenky vůči oběma těm mužům nebyly ničím pěkným, ale nedokázala to ovlivnit. To peklo prožité v Goyle manor bylo příliš bolestivé na to, aby jim dokázala ovlivnit.

Odvrátila pohled od muže, se kterým už čtvrtým měsícem čekala dítě a pohlédla na své dvě nejlepší kamarádky. Dorcas Meadowesová měla svůj překrásný obličej ubrečený, zatímco byla zavěšená do Benjyho. Zdalipak se konečně Fenwick vyslovil a požádal Dory o ruku? Rozhodně by jim to přála.

Do tváře své druhé nejlepší kamarádky neviděla. Lily měla svůj obličej zachumlaný do Jamesova černého kabátu. Očividně se nedokázala dívat na to, jak Marlene pohřbívají do země. Bylo zvláštní pozorovat svůj vlastní pohřeb. Ale bylo to v jistém slova smyslu velmi uspokojující. Na druhou stranu Marlene netoužila po ničem jiném než se rozběhnout vstříc svým přítelkyním a všechno jim povědět.

Jenže to nemohla.

V září přišla čas jejího dítěte. O Marlene existenci nevěděl nikdo jiný než Regulus a on si přál, aby tomu tak zůstalo. Proto začal od dubna sledovat všemožné rady a způsoby porodu, aby byl připravený až na to přijde.

Devatenáctého září přišly bolesti, ze kterých Regulus poznal – dokonce spolehlivěji než Marlene – že se jeho synovec či neteř dere na svět. Všechno spěšně připravil a zachoval stoický klid. Byl připravený na všechny možné scénáře.

Devět hodin Marlene McKinnonová rodila a Regulus u ní bez přestávky stál, pomáhal a uklidňoval. Stále jí do hlavy vtloukal všechny ty scénáře toho, jak moc bude to miminko milovat. Na oplátku od prvorodičky slyšel jenom samé nadávky a udýchané stěžování.

Ovšem po tom nesnesitelném trápení se narodila dcera Marlene a Siriuse. Regulus velmi starostlivě udělal všechna potřebná vyšetření, o kterých se dočetl v knihách. Zabalil malé děvčátko do osušek a podal ji novopečené matce. „Náš nádhernou a zdravou dcerku."

„Merline," splynulo jí ze rtů ohromeně, když si holčičku přebírala. „Ta je naprosto úchvatná."

„Celou dobu jsi mi neprozradila připravovaná jména," vyzvídal Regulus. „Povíš mi jen teď?"

Marlene překypující štětím pokývala hlavou. „Představuji ti Viktorii Regulu McKinnonovou."

„Regulu?" pozvedl podiveně a pobaveně porodník.

„Ano, Regulu," přikývla smrtelně vážně. „To jméno skutečně existuje, abys věděl. A pokud má být Victoria po někom pojmenovaná, tak jsi to ty. Bez tebe by ani neměla možnost spatřit svět."

„Dobře," nenamítal už nic a zaujatě si děvčátko prohlédl. „Mohu si ji pochovat?"

„Beze všeho," souhlasila Marlene a podala mu svou dceru. „Já se mezitím napiju vody. Jsem po tom všem opravdu vyprahlá."

Regulus vzal dívenku do svých rukou a políbil ji na čelíčko. „Vítej na světě, zlatíčko."