„All the things really wicked stars from innocence."

-         Ernest Hemingway

Jsem přeživší. Vždycky jsem býval. I přestože jsem parazit a zbytečný člověk. Nic netvořím. Nejsem světu žádnou úlevou ani radostí. Nečiním své okolí lepším. Ani mě to přežití netěší. Pravda, nemohu si jenom stěžoval. Já zřel doby, kdy jsem žil a nepřežíval. Jenže ty časy jsou nenávratně pryč. Všechny chvíle, kdy jsem si opravdu užíval své bytí na tomto krutém světě bylo podmíněno jedním člověkem.

Před ním jsem nebyl nic. Jenom tragický introvert bez cíle a smyslu. Zlomený svou vlastní existencí. Pouhý odpad společnosti. Mé prokletí mě definuje, i když bych si nalhával cokoliv. Rodiče okolo mě obcházeli jako okolo tikací bomby, která má každou chvíli vybouchnout.

Změna prostředí mi rozhodně prospěla. V Bradavicích jsem nalezl přátele. Své milované Poberty, kteří mě podrželi v nejtěžších chvílích. Ovšem jeden z nich pro mě míval větší význam. V září tohoto roku uběhlo přesně deset let od chvíle, kdy jsem ho poprvé spatřil. Jsem si jist, že až mi bude sedmdesát, budu si to první setkání pamatovat úplně stejně.

Ostře jsem si pamatoval, když jsem seděl sklíčený v kupé Bradavického expresu u okna zachumlaný do pleteného svetru, protože první školní den v roce 1971 byl mrazivý. V ruce jsem držel svou nejoblíbenější knihu, která mě vždycky dokázala uklidnit – Šarlatové písmeno.

A zrovna, když jsem se dostal k pasáži, kde Hasper poprvé potkala Arthura, dveře od kupé se otevřely a v nich stál ten jedenáctiletý rozmazlený floutek, který mi převrátil život vzhůru nohama. Ohromil mě už na první pohled, když vstoupil do mého kupé a přinesl do něj život.

Napřáhl ke mně ruku se slovy: „Zdravím, já jsem Sirius Black."

Od té chvíle existovalo jen málo momentů, které jsem nestrávil s ním a mými nejlepšími přáteli. Potkal jsem Jamese Pottera a Petera Pettigrewa. Oba jsou teď mrtví. Tolik dní jsem pro ně probrečel. Ztráta Dvanácteráka a Červíčka mi ukázala, že nedokážu fungovat jako jedinec.

Není to zdravé, já vím, ale já bez nich nedokážu fungovat. Moji nejlepší přátelé ze mě dělali lepšího člověka. Přesto mi James s Peterem dohromady nechybí tak moc jako on. Ten zatracený Sirius Black, který mi zlámal srdce za těch deset let mnohem vícekrát než si dokázal uvědomit.

Od prvního ročníku jsem k němu vzhlížel. Bral jsem ho jako vzor, pokud se to tak dá definovat. Užíval jsem si jeho pozornost a chtěl jsem s ním trávit čas. V té době jsem neměl ponětí, co to znamená. Zamilovat se do něho? Ani náhodou. To nikdy. Hned ze tří důvodů. Zaprvé je to kluk, zadruhé nejlepší kamarád a zatřetí – to je nejdůležitější – já si nezasloužím lásku.

Nezasloužím si vůbec nic po tom, jak jsem ve svém životě všechno zpackal.

Zhruba od pátého ročníku jsme všichni začínali dospívat. Kromě všech těch lumpáren (kvůli kterým Nebelvír nikdy nemohl vyhrát školní pohár) nás začala zajímat láska. I když ani tento výrok není úplně pravda. Jamese začala zajímat láska – konkrétně Lily Evansová – zatímco Siriuse přemohl spíš chtíč.

Vždycky mě bodlo u srdce, když jsem zaslechl frázi: „Remusi, kamaráde, potřeboval bych tě poprosit, aby tvá záda vydržela kanapé v nebelvírské společenské místnosti. Potřeboval bych dnes večer privát, víš, jak to myslím."

Ani spočítat neumím, kolikrát jsem něco takového slyšel. Tahle věta mě dokázala zabolet hned několikrát. Zaprvé, když použil oslovení „kamaráde". Vím moc dobře, že tímhle výrazem se mě snažil přesvědčit, abych se vzdal nároku na spánek ve vlastním pokoji, ale mě tohle oslovení jenom připomínalo, že mě vidí jako kamaráda.

Přitom to oslovení ani nemusel používat. Mě nikdy nemusel přesvědčovat. Já bych pro něj udělal naprosto cokoliv, kdykoliv a kdekoliv. Ano, jsem to ale zamilovaný osel. V tom pátém ročníku jsem si začínal uvědomovat, že mě děvčata nezajímají. Pravda, měl jsem spoustu kamarádek – jedna z největších byla Lily Evansová, se kterou jsem trávil dost času v knihovně, což mi James velice záviděl – ale s žádnou jsem nechtěl páchat ty věci, o kterých básnil každé ráno Sirius hned po tom, co jsem já, James a Peter vyspávali na kanapé.

Na jedno speciální odpoledne si dobře vzpomínám. Bylo to několik měsíců po tom, co se mí přátelé společně začali snažit stát se zvěromágy. Siriusovi se to povedlo jako prvnímu. Vzpomínám si, jakou z toho měl radost.

„Remusi! Já jsem to dokázal!" vyřvával na celé bradavické pozemky, když se poprvé přeměnil do své psí podoby. Pobíhal nedaleko Černého jezera jako pominutý a na tváři mu zářil ten úsměv, který mu dodával vůli žít. „Víš, co to znamená, ty šťastlivče? Už žádný úplněk nebudeš trávit sám! Už nikdy víc! Pokaždé tam budu s tebou, chápeš?"

Neměl jsem slov, jenom jsem s úsměvem na tváři přikyvoval, zatímco se mnou Sirius třásl. Nacházel se v takové euforii, že mě dokonce velmi pevně obejmul a kymácel se se mnou ze strany na stranu. Užíval jsem si jeho přítomnost víc než si byl schopen jemu a sobě přiznat.

Během toho nadšeného objetí jsem si užíval, jak se jeho tělo otírá o to mé. Když mě držel z ramena a třásl se mnou, sledoval jsem jeho ústa a jeho jazyk, který nedokázal zastavit a stále mluvil. Já v té době doufal, že najdu odvahu do políbit. Však příliš brzy mě přepadl strach a pochyby, jak by reagoval. Zbabělcem jsem byl a jsem jím i dnes.

Dokonce se nacházel v takovém stavu, že se rozběhl vstříc Černému jezeru a skočil do něj šipku. Fascinovalo mě s jakým elánem dokázal žít. V jeho světě neexistovalo nic, co by nedokázal. Trochu mě to děsilo, protože já býval ve svém životě vždycky zpátky.

Ranilo mě, když utekl z domova a hledal přístřeší u Jamese. Chápal jsem, že má lepší vztahy s Potterovými, ale stejně jsem se neubránil žárlivosti. Já chtěl být tím, kdo ho zachrání a nabídne mu azyl. Sám sebe jsem přesvědčil, že bych mu lépe pomohl. Zčásti to byla pravda. Připadalo mi totiž, že James a Peter uvěřili tomu Siriusově divadýlku, že ho odchod z domova ani trochu nebolel.

Zhruba dva roky Sirius vystřídal většinu děvčat z ročníku. V té době jsem si myslel, že mi více ubližovat nemůže. Příšerně a šeredně jsem se mýlil. V sedmém ročníku si totiž vyhlídl nejlepší kamarádku Lily Evansové – Marlene McKinnonovou. Zprvu jsem si myslel, že to bude jenom další do seznamu jeho obětí, ale šeredně jsem se spletl.

Sedmý ročník jsem nenáviděl. I přestože rodiče říkali na nástupišti mě – tomu dospělému ztracenci – že tenhle ročník bude mým nejlepším, já to takhle necítil. Jako celý svůj život, já v tu dobu sváděl vnitřní boj. Nemohl jsem se zlobit na nebohou Marlene, která se ani o Siriuse nezajímala. Nedokázal jsem se ani hněvat na něho – ale na něj jsem nenaučil zlobit nikdy. Proto jsem se – ostatně jako většinu svého života – raději zlobil na sebe.

Po celém podzimu, kdy se Sirius snažil dostat Marlene alespoň na jedno rande, se mu to podařilo. Nevím, jestli za to mohlo to gesto, které tenkrát provedl a už vůbec nemám ponětí, jestli v tom nehrál ten alkohol, kterého byl ten Silvestr plný. Ale povedlo se mu to, ten večer se políbili a následující den spolu šli na rande. Vzpomínám si, že celá parta z toho byla naprosto unesená. Každý mu fandil. Jenom já seděl jako zařezaný a nenáviděl sám sebe, že Marlene závidím.

Ten večer jsem své tajemství poprvé někomu pověděl. Nejlepšímu kamarádovi, ze kterého zbyl jediný prst. Peterovi, kterého prý Sirius před týdnem zničil na padrť. Jakmile se Marlene políbila s Siriusem a bylo jasné, že z nich bude pár – jenom ztěží zadržel slzy, zvedl se z židle a vytratil se pryč z nebelvírské společenské místnosti.

Stejně si nikdo nevšiml jeho odchodu, protože všichni měli nalepená kukadla na nový pár roku 1978. Jediný, kdo tenkrát zaznamenal mé zmizení, byl Peter. Také opustil společenskou místnost a následoval mě pryč z toho hluku. Když jsem venku v chodbě seděl na kamenné lavičce s lokty opřenými o kolena a s čelem v dlaních, pochopil jsem, že nejsem sám.

„Je ti blbě z toho chlastu?" zeptal se starostlivě Červíček, který rozuměl vztahům úplně stejně blbě jako James, i přestože oběma dával Sirius během těch let opravdu mnoho „hodnotných" rad.

„Ne," pověděl jsem pravdu. „Kdyby mi bylo blbě z chlastu, byl bych radši."

Peter se vedle mě posadil, což zpečetilo můj osud. Nevím, zda mě v tu noc opravdu plánoval vyslechnout nebo se jenom nedokázal udržet na nohou, ale svezl se na lavičku a opřel se o studenou zeď. „Tak to vysyp," naléhal na mě. „Jsi náměsíčný?"

Vzápětí se rozesmál vlastnímu vtipu a hluboká atmosféra – ke které se už skoro schylovalo – byla tu tam. „Ty jsi ale vůl," tituloval jsem ho a projel jsem si prsty do vlasů.

Víte, opilost má několik fází. I když to zní absurdně, pouhým lusknutím prstu se fáze „život je perfektní, pojďme pařit, všemu se směju" může změnit ve fázi „jak je vesmír veliký, má můj život smysl, vznikl kentaur sexem člověka a koně?". Přesně takovou proměnou teď Peter prošel, když mi ruku položil na záda a třikrát mě povzbudivě poplácal. „Pověz mi, co tě trápí. Jistě nejsi větší zoufalec než já."

„Nemyslím, že jsi větší zoufalec než já," povzdechl jsem si zlomeně. „Takovou smůlu nemáš."

„Chceš, abych tě prosil?" pozvedl obočí. „Protože já ze sebe nechci dělat tvou kamarádku. Nejsem Lily, abych tě vyslechl a zafňukal. Jsem chlap a dám ti praktickou radu. Vím, že nemáš rád, když tě někdo lituje. Potřebuješ řešení a já se ti ho – se svými bohatými životními zkušenostmi – pokusím dát."

Věděl jsem, že mluví trochu z cesty. Ale stejně jsem mu to musel povědět. Cítil jsem se po šesti a půl letech jako tlakový hrnec. Potřeboval jsem upustit páru, i když jsem mluvil s opilým Červíčkem, který se nacházel ve filozofující náladě. A tak jsem přestal opírat své lokty o kolena, narovnal jsem svá záda a opřel se o zeď stejně jako Peter.

„Miluju Siriuse," vypravil jsem ze sebe jako kafemlýnek. Do teď se divím, že takové rychlosti vůbec Peter mohl ve svém stavu rozumět. Ale porozuměl tomu. Zprvu na mě jenom zíral jako na boží sdělení. Potřeboval to zpracovat a pořád to byla lepší reakce, než kdyby se rozesmál na celé kolo a bral celou záležitost jako vtip.

„Vážně?" ujišťoval se po chvíli. „Jako kluk kluka? Chci říct... ehm... miluješ ho nekamarádsky?"

Jeho šok jsem nebral jako urážku. Psal se rok 1978 a teprve čerstvě! Slovo gay a homosexuál bylo stejně ošklivé jako mudlorozený nebo krvezrádce. Byl jsem si téměř stoprocentně jist, že Peter žádného gaye či lesbu za svůj život neměl možnost poznat.

Přikývl jsem a pohlédl ke dveřím, za kterými se odehrávala silvestrovská párty. „Nemohl jsem na to dívat," poznamenal jsem jedovatě a až zpětně jsem si uvědomil, jak zle jsem zněl. „Tedy, takhle jsem to nechtěl říct. To není fér. Ani k Marlene ani k Siriusovi. Marlene je skvělá holka a já ji mám upřímně rád."

Neměl jsem ponětí, zda si bude Peter cokoliv z tohohle rozhovoru pamatovat, ale náš rozhovor se začínal upínat lepším směrem. Vypadalo to, jako kdyby tu informaci přijmul bez větších předsudků. Možná si toho všímal v minulosti a já jsem jenom byl hloupý, jestli jsem si myslel, že jsem nenápadný. „Není to fér k nikomu," povzdechl si Červíček a dlouze se zamyslel. „Já ti slíbil radu, že?"

Cynicky jsem se uchechtl. „Já na tento rébus nedokázal najít odpověď šest a půl roku," prozradil jsem mu. „Nečekám, že na to přijdeš vzhledem k tomu, jak jsi na šrot."

„To máš recht," dal mi za pravdu. „Ale povím ti jednu věc. Ještě se neberou. A jak znám Siriuse, k tomu dlouho nedojde. Navíc znám Marlene emancipační postoje. Nechce se nikdy vdát. To říkala už v září, když ji poprvé Sirius nabaloval. Kdo ví, jak dlouho jim to vydrží. Dej tomu čas, takovou radu ti nabízím. Je nám teprve sedmnáct. Máme přeci celý život před sebou, nemám pravdu?"

V tomhle se Peter tenkrát spletl. Neměli jsme čas. Nevyčítám mu to. Nikdo nemohl vědět, co se za necelé tři roky všechno semele. Jenže já na jeho rady z poloviny dal. Opravdu jsem věřil, že Sirius bude za pár měsíců jako ten sukničkářský floutek, jakým byl před Marlene.

Ovšem i v tomhle jsem se zmýlil. Osm měsíců na to ti dva odjeli na dovolenou do Vegas, kdy se mi před očima rozplynuly mé vzdušné zámky. V srpnu roku 1978 dva nejspontánnější lidé odcestovali do Vegas a velmi spontánně si řekli své ano před oltářem.

Ten večer jsem stál nad útesy a nebýt Jamese s Peterem, dnes bych tu neseděl. Chtěl jsem skočit. Já miloval přespříliš. A taková svatba mi zničila všechny mé naděje.

„Nic nedělej! Vrať se zpátky!" zařval James, aby překřičel ten prudký vítr.

„Reme, tohle nám nesmíš dělat!" přidal se Peter. „Pojď zpátky a o všem si promluvíme!"

„JÁ NEMOHU!" zaječel jsem takovým způsobem, že jsem téměř o hlas přišel. „Já ho nechci potkávat každý den. Já nemohu sledovat, jak za pár měsíců Marlene oznámí své těhotenství a on mi nabídne, abych šel tomu dítěti za kmotra! Já nemohu, jasné? Radši skočím z útesu, než abych musel čelit myšlence, že už ho nikdy nebudu moct mít!"

Neskočil jsem nakonec. Proč? Byl jsem zbabělý. Lidé říkají, že sebevražda je pro slabochy. Nemají ponětí, jak moc se v tomto výroku mýlí. Vzít si život... to je ta nejstatečnější věc na tomto světě. Já to nedokázal. I přestože jsem ve svém bytí neviděl žádný smysl, neskočil jsem.

Nebyl to však konec. Život je krutý. Osud mi zamíchal kartami takovým způsobem, jaký jsem v ten moment nemohl odhadnout. O tom, co bylo po Vegas však nemohu mluvit. Příliš se za tu část nenávidím, protože jsem zničil život hned několika lidem. Pokud se o tomto budete chtít dozvědět, musíte se zeptat jiného člověka.