Z úvodu knihy „Dějiny historie" psáno Šílenou básnířkou Delulu: Na počátku existence bylo prťavoučké, prázdné, beztvaré, bezduché nic, které z důvodů mně neznámých vybuchlo. Chaos se šířil prostorem, jež do té doby neexistoval, jako se nákaza šíří slabým chřadnoucím tělem starce čekajícího na smrt. Nenechte se však zmýlit, neb Chaos ve své podstatě není proradný ničitel ani dobrodinec, on zkrátka... je. Pohrává si se zemskými zákony jako dítě s domácím mazlíčkem, než jej zardousí vlastní nepředstavitelnou silou.

Ten samý Chaos snesl vejce. Zcela obyčejné bílé vejce, jaké umí snést kdejaký Lév. Líhnutí trvalo dle mého nejlepšího odhadu devět a tři čtvrti věčnosti, což v době, kdy čas neexistoval, mohlo být také devatenáct minut a pět vteřin. Z prasklé skořápky vzešla bytost prvotní krásy a nevinnosti, bohyně stvoření Althea.

Dívenka to byla tuze rozmilá, ne starší pěti let, přesto při tvoření nezahálela. Z Chaosu, který vzešel z ničeho, udělala něco, cosi. Z toho cosi něčeho uhnětla jakési toto. Jakési toto poté zformovala v první živou bytost.

Existence poznala spoustu nového – první nádech, první chlad, první výdech, první bijící srdce a první osamělou duši. Althea hleděla na svůj výtvor stejně užasle jako dítě hledí na hračku, kterou si přálo k narozeninám, ale už už se vyrovnávalo s tím, že ji nikdy nedostane. Stříbrné šupiny majestátního draka se blyštěly září tisíců hvězd. (Poznámka autorky: To se tehdy pochopitelně nevědělo, protože hvězdy přišly až později.)

Chlad, který vyplňoval vzduchoprázdno, se stal součástí onoho tvora. Althea ve své prozřetelnosti, nebo spíše dětské naivitě (záleží, čemu čtenář dává přednost), vdechla svému výtvoru sebeuvědomění skrze První slovo, jméno, jež je známo napříč věky. Tak přišel na svět nejstarší drak, vládce ledu a zimy, symbol nekonečné noci, potomek Althey, vzkříšen z jakéhosi tota – Snížek.

Skrze Snížka poznala dceruška Chaosu, že byla sama. Začala proto s dalším tvořením. Rozhodla se tentokrát vzít existenci z druhého konce. Místo krutého mrazu vštípila své druhé potvůrce vřelost. Hřejivé srdce draka prosakovalo na povrch a stříbro se rozžhnulo do oranžova. Napříč existencí zaznělo Druhé slovo, jímž bylo jméno Snížkovy sestry, vládkyně ohně a světla, symbol rozbřesku nového dne – Sluněnka.

Stvořena z dětského rozmaru se začala dvojice draků honit a dovádět. Čas se poprvé začal hýbat kupředu a noc se střídala se dnem. Jakéhosi tota ale bylo v nekonečné prázdnotě příliš. Tlačilo se na hranice nespoutaného prostoru a houstlo, až se z něho stala hmota. Jak plynul čas, hmota se měnila v nové tvary, tvrdla v kámen, drolila se v písek, měkla v hlínu, zahřívala se v magma a chladla v led.

Althea vzala do rukou hrst hlíny. S šibalským úsměvem začala splácávat dohromady kamínky, písek, zeminu i kusy ledu v korpulentního čtyřnožce. Jak se její třetí potomek kolébal po světě, pohladila ho po kamenitém hřbetu a pronesla Třetí slovo. Vodopády slz se valily z černých očí na zem, světem počaly protékat řeky ústící v jediném bodě, kde se zformovalo první moře. Vládce země a vody, symbol stálosti, znám jako Hovňajs, položil základy pro poslední stvoření Althey.

Během času z půdy vzklíčila první semena. Zelené výhonky nabíraly na síle a rozrůstaly se nezadržitelně do všech koutů světa. Nadešel čas sklizně plodů bohyně stvoření. Althea vzala do svých ruček prvotní ovoce z prvotního květu prvotního stromu. Letmým polibkem přiměla plod prasknout jako skořápku vejce. Za zvuků dětského pláče se narodil první skutečně živý tvor, zván Čtvrtým slovem, vládce nad životem a smrtí, symbol volnosti, Prcek.

Na dveře Alexandarova pokoje zlehka zaklepal Wobegong. Nebylo těžké uhodnout, že to byl právě on, protože jako jediný se nesnažil dobýt do místnosti, zatímco na chlapce vykřikoval urážky. Már si otevřel a odkašlal si: „Měl bys občas zajít ven na čerstvý vzduch."

„Mně je dobře," odpověděl mu, aniž by zvedl oči od knihy.

„Vím, že to máš s ostatními těžké," posadil se na postel vedle Alexandara, „ale tak to bude vždycky. Musíš se naučit s ostatními vycházet... nějak."

„Nemám šupiny jako ty. Nemám velké zuby nebo zelenou kůži jako ork. Nejsem pokrytý peřím ani neumím létat jako Lévové. Jsem o maličko vyšší než gnóm, přesto menší než všichni ostatní. Nemám ani srst jako suchozemci, jenom tohle," zatahal se za pramínek světle hnědých vlasů, „Jsem jiný. Jsem... růžový," povzdechl si ztěžka, na tváři měl pohled jako by nesl tíhu celého světa.

„Na růžové přeci není nic špatného. Spousta věcí je růžová," drcl do něj otec přátelsky loktem, „prasata, květiny, mraky při západu slunce, jahodový džus..." jmenoval příklady a počítal si je přitom na prstech.

„Takhle jsem to nemyslel!" nafoukl své červené tvářičky a uraženě se otočil zády k Wobegongovi, „Víš, co jsem chtěl říct. Proč jsem jiný?"

Jedna z otázek, která oba trápila už od té doby, co si Alexandar uvědomil, že není jako ostatní děti v sirotčinci. Neexistovala odpověď, kterou by Wobegong mohl nabídnout sedmiletému klukovi. Alexandarův původ byl pro Wobegonga největší záhadou jeho života. Kdo ho tu před lety nechal a proč? Styděla se za něj jeho vlastní krev, nebo jsou okolnosti mnohem závažnější? Přestože byl chlapec zvídavý a od narození vykazoval nadprůměrný intelekt, v žádném případě s ním otec nemohl rozebírat, jak na svět přicházejí děti. Alespoň ne zhruba dalších sedm let...

„Děti v tvém věku potřebují trávit i čas venku," uhnul muž otázce, „poznávat svět plný špíny a bláta, nebo si odřít občas kolena."

„Tohle je tvoje nejlepší nabídka?" pozvedl podezřívavě jedno hnědé obočí.

„Podstatou je, že bys měl zkusit být víc jako děti v tvém věku, ty rozumbrado."

„Děti v mém věku jí brouky, které najdou na zemi..."

Přestože se Wobegong snažil zachovat vážný tón, jeho koutky cukaly nahoru: „Přísahal bych, že Huňáček se tímhle způsobem snaží vzdorovat zeleninové polívce. Říkal jsem mu, aby s tím přestal tolikrát, že jsem ho slyšel šeptat si to ve spánku," podíval se na Alexandara, který se zase díval na něj, „tobě moje polívka chutná, ne?"

Klučina poslušně kývl.

„Hodný kluk," rozcuchal Alexandarovi oříškovou ofinu, „teď běž na chvíli ven, aspoň než bude hotový oběd."

„A musím?" špitl se štěněčíma očima.

Otcův přísný zamračený pohled mu stačil jako odpověď.

* * *

Ve stínu buku pozoroval Alexandar hrající si děti. Nikdo se k němu nepřiblížil na méně než pět metrů. Sledoval jejich hry se zájmem pozorovatele, ne účastníka. V hlavě mu běhaly představy toho, jak by se v určitých situacích zachoval on, jaký krok by byl nejlepší a kdo je potenciální vítěz. Všiml si také, kdy někdo udělal chybu, která působila sice neúmyslně, ale nebyla. Starší kluci nechávaly holky dostávat se zpět do vedení, přičemž jim odměnou byl úsměv jejich objektu zájmu. Pro Alexandara to nebylo více než další studium, další řádky, mezi nimiž hledal skrytý význam.

„Oběd!" zavolal na ně otevřeným oknem otec Wobegong.

Jako skupina švábů prchajících před světlem se všichni rozběhli dovnitř. Všichni až na Alexandara. Opíral se o kmen stromu, upřeně hleděl do tyrkysové trávy, hladil její stébla šustící v letním větru.

Rozhlížel se po prázdném dvorku a nasával ticho. Koutkem oka si povšiml šedivého kamene ležícího opodál. Když mrkl, byl kámen pryč. Zpozorněl. Rozhlédl se očima a našel svůj cíl o kousek posunutý do strany. Znovu mrkl. Kámen se v mžiku přesunul blíže k němu. Alexandar se v sedě narovnal a couvl. Kámen se přibližoval. Hladký šedivý povrch se leskl na slunci. Dítko cítilo, jak se mu zvedají chloupky na rukou, jeho srdce zběsile pumpuje krev do celého těla. Útok? Útěk?

Paralyzován zůstal strnulý. Kámen byl téměř u něj. Nahoru se zvedla šedivá hlavička s dvěma černými korálky. Z tlamičky mrštně vyrazil bledý jazýček, načež se rychle schoval zpět. Strach v Alexandarovi povolil, svaly se uvolnily a on se naklonil k tvorečkovi. Nedůvěřivě k němu natáhl ruku s napřaženým prstem a dotkl se špičky nosu zvířátka. Byl hladký a... překvapivě suchý. Potvůrka zasyčela a odhalila tlamičku plnou ostrých zoubků.

„Copak jsi zač?" vykulil užasle své rudé oči.

Zvířátko nechápavě natočilo hlavičku na stranu.

Alexandar mu přejel prstem jemně po šupinatém hřbetu s trny: „Vau," vydechl nadšeně, když ucítil třesoucí se tělíčko pod konečky svých prstů. Položil svou ruku dlaní vzhůru na zem. Zvířátko vytušilo jeho úmysly a svými tlapičkami se třemi dlouhými prsty se pevně chytilo Alexandarova prstu. Chlapec zvedl ruku k tváři, aby si lépe prohlédl svůj nález.

Měl podobné šupiny jako Márové, na dotek byl ale suchý. Jeho čtyři nožky balancovaly mezi Alexandarovými prsty. Kromě svých prstíků použil tvoreček i svůj dlouhý štíhlý ocas, který omotal kolem Alexandarova prostředníčku. Z výběru knih, které v sirotčinci klučina našel, nedokázal identifikovat, co přesně je tenhle maličký zač. Jistý si byl pouze jednou věcí – je to ještěr.

Prstem druhé ruky ještěra hladil po hřbetu. Zvířátku to naštěstí nijak zvlášť nevadilo. Poprvé za dobu, kterou strávil dnes venku, se Alexandar usmál, když ho ještěr olízl. „Nnyech tnyohnyo, tnyo lnyochtnyá!" tlemil se, „Jnyak snye... aaasiii... jmenuješ?" zamyslel se nahlas, aby uklidnil svůj hlas, „Budu ti muset vymyslet jméno."

S nevídanou pečlivostí, jaká se dětí vídá zřídka, zkoumal ještěrovo tělíčko. Černá očka hleděla na chlapce se stejným zaujetím jako on na zvířátko. Z tlamičky ještěr opakovaně vyplazoval bílý jazýček, kterým zatřepotal. Ostny na jeho hřbetu byly znatelné na dotek, ale nikterak ostré. Popelavá kůže se místy třpytila jako zrnka písku, přestože její barva zůstala stejná. Akorát od ocasu směrem k hlavě se táhl výrazně tmavší pruh, jež na temeni hlavičky splýval v hrot podobný šipce. „Budeš Dart!" zvolal Alexandar rozhodně.

Tvoreček naklonil nechápavě hlavu na stranu. Nerozuměl, co se mu snaží tenhle obr sdělit.

Klučina pohladil ještěra po špičce nosu: „Dart," ukázal poté na sebe, „Alexandar."

Ještěr vydal vysoký tón podobný vřeštění opice.

„Správně," kývl na něj Alexandar, který to bral jako souhlas.

Ještěr se přitulil k jeho prstu, otíral se o něj hlavičkou. Klučina to považoval za projev přátelství. Alespoň do té doby, než se mu ještěr zahryzl do prstu a chlapci začala téct fialová krev.

„Au! Proč jsi to udělal?!" trhl rukou k sobě, přičemž dával pozor, aby neupustil ještěra v druhé ruce na zem.

Dart udělal pár krůčků směrem ke kousnutí a olízl chlapcovu ránu. Krvácení se tím ale nezastavilo. Položil proto ještěra zpět do trávy: „Zlá ještěrka!" huboval mu. Dart na jeho hrubý tón reagoval svěšením hlavy. „Snad nejsi jedovatý..."

* * *

Většina dětí stále dojídala připravený oběd, a tak nikdo nevěnoval Alexandarovi pozornost. Bez klepání vešel do kuchyně, kde Wobegong připravoval další porci. „Alexandare, kolikrát jsem ti říkal abys- U Leviatanovy ploutve, co se ti stalo?!" vrhl se ke krvácejícímu se dítěti.

„Promiň... Nevěděl jsem, kam-"

„Neomlouvej se! Je dobře, že jsi přišel. Moment, najdu obvaz. Zatím si drž ten prst nahoře," Wobegong se začal přehrabovat mezi poličkami hledajíc léčivou mast.

Alexandar vyděšeně přikyvoval. Cítil, jak mu paží pulzuje příval další fialové krve z jeho rychle bušícího srdce. Strach nakopl jeho tělíčko do obrátek. Skrze mělké nádechy se snažil nabrat do plic co nejvíce vzduchu. Marně. Krev mu stékala po prstu do dlaně a tvořila abstraktní obrazce. S hrůzou sledoval, jak jeho žíly pod kůží purpurově září.

„Wobe?"

„Vydrž, hochu! Určitě jsem ji tu někde měl. Je potřeba tu ránu vyčistit."

Záře sílila a šířila se od prstu skrze celé jeho tělo. V potřísněné dlani jeho ruky vytvořila krev obrazec podobný písmenu, které však nespadalo do márské ani komonské abecedy.

„Wobe!" vyjekl, zatímco neznámá záře pohlcovala jeho tělo.

Muž se otočil prudce k němu: „Co je Alex- No do prdele!" zakryl si otevřená ústa rukou.

„Co se mi to děje?" zeptal se slzami v očích Alexandar.

„Zachovej klid, hlavně nepanikař! To bude dobrý, nic se neděje," snažil se ho uklidnit Wobegong roztřeseným hlasem.

„Bnyojnyím snye! Nyať tnyo přnyestnyannye!"

Wobegong ho pevně objal v náruči: „Zavři oči, nemysli na to, maličký. Za chvíli to přestane, slibuju."

„Jnyak tnyo mnyůžnyeš vnyědnyět?!"

„Zhluboka dýchej. Víš, že ti nerozumím, když takhle mluvíš."

„Nyemnyůžnyu... pnyopnyadnyout... dnyech." Necítil bolest ani pálení. Žádné svrbění ani šimrání se nešířily jeho tělem. Sužovala ho pouze neznámá záře vycházející z jeho těla. Na první pohled mu nehrozilo žádné nebezpečí, ale strach z bolesti je často horší než bolest samotná. Obrys obrazu světa v jeho očích tmavl a zmenšoval se do jediného bodu. Zvuk Wobegongova hlasu slábl, jako by se vytrácel do dáli. Pevný stisk mužovi náruče se zdál čím dál více otupělý. Alexandar lapal po dechu jako tonoucí. Jeho vědomí se potápělo stále hlouběji. Seč si byl plně vědom svého stavu, nemohl tomu nijak zabránit.

* * *

Tlumené nesrozumitelné huhňání hlasů sílilo. Ze zvuků se vynořovaly hlásky. Ze shluků hlásek se tvořila slova. Ze slov vznikaly celé věty. Otevřel oči. Před ním byl Wobegongův obličej a tvář neznámého Mára: „Přichází k sobě. Říkal jsem Vám to, Wobegongu, nehrozí mu žádné nebezpečí."

„Doktore, on svítil! Jeho tělo, jeho žíly zářily jako purpurový plamen. Nezažil jsem sice Trojválku, ale viděl jsem už ledacos. Tohle rozhodně není normální!"

Doktor si přehodil splihlou ploutev na hlavě na druhou stranu: „Kdo může říct, co je normální u mutanta jako je on? Kdyby to bylo márské dítě, jistě, obavy by byly na místě, ale tohle? Pro mě za mě to může být nachlazení nebo přirozená reakce na krvácení. Vždyť ani jeho krev nemá normální barvu!"

Alexandar opatrně otočil hlavou a rozhlédl se po místnosti. Matně si vybavoval, že takový pokoj už párkrát viděl. Byla to Wobegongova ložnice v druhém patře sirotčince. Byl přesvědčený, že ještě před pár momenty stál v kuchyni s Wobegongem. Kde se tu vzal ten cizí člověk? Proč leží na posteli? Co se stalo? Dezorientovaný se snažil soustředit na konverzaci mezi Máry.

„Takže vůbec nemáte tušení, co se mu stalo," výskal Wobegong klučinu ve vlasech, „je aspoň něco, co byste pro Alexandara mohl udělat?"

Doktor si rukou upravil monokl a pečlivě si prohlédl Alexandarovo tělo. Po příznacích, které otec Wobegong popsal, nebylo jediné památky. Až na zjevné nedostatky z pohledu márské fyziologie se zdál v pořádku. „Snad kdybych to mohl rozpitvat, zjistil bych pří-"

„Ven!"

„Nechápejte mě špatně, otče. Studovat takový exemp-"

„Řekl. Jsem. Ven!" zopakoval Wobegong, když se jeho tyrkysové šupiny barvily do ruda.

Uražen, vzal si doktor svou brašnu a bez rozloučení odešel. Wobegong křečovitě zatínal ruce v pěsti, aby potlačil záchvat hněvu. Každou chvíli mohl vybuchnout jako sopka. Z rudého oblaku ho vytrhl dotyk dětské ruky na jeho paži: „Wobe?"

„Ano, Alexandare?" přinutil se k úsměvu.

„Co znamená pitvat?" zvedl se chlapec do sedu.

Otec ho přitiskl na svou hruď. Na Alexandarovy vlasy dopadaly kapky slz. Wobegong si silně skousl spodní ret. Síla, kterou do něj vehnal hněv, ho rázem opustila. Hladil Alexandara ve vlasech a jemně ho kolíbal v náruči: „To nic, maličký, zapomeň na to."

„Jsem nemocný?"

„Co? Ne, jasně že ne," předstíral Wobegong smích.

„Ale on říkal, že-"

„Zapomeň na to!" okřikl ho otec, „Prosím," tiskl ho pevněji, „nech to být. Budeš v pořádku, slibuju."

„Opravdu?" vzhlédl k němu svýma rudýma očkama.

„Opravdu," zvedl malíček pravé ruky a ukázal ho Alexandarovi.

Klučinovi se rozzářil na tváři úsměv. Svým malíčkem chytil ten Wobegongův: „Dobře. Děkuju, Wobe!"

„Kdykoliv, maličký. Kdykoliv..."

Jak jsem řekl, tak jsem také učinil. Je tu druhá vzpomínková kapitola z Alexandarova života. Tentokrát jsem si připravil  výňatek z jedné další knihy a setkání Alexandara s márskou divočinou Ostrova Plačící hory. Nerad bych zbytečně prozrazoval více než je nutné, ale mám tendenci ve svých kapitolách zanechávat drobečky informací. A právě tato kapitola je na podobné detaily poměrně vydatná. Pokud tedy zaznamenáte jakýkoliv náznak budoucích událostí, nebo jsem vám vnukl nápad na sebebláznivější teorii, rozhodně se o ně můžete podělit v komentářích. A pro ty ostatní je tady hvězdička, kterou mě můžete podpořit. Budu se těšit u další kapitoly!