Vpadnutí do sálu, jaké předvedl Kumar, nemělo v Draie obdoby. Více než dvoumetrový zavalitý kolos chlupů upoutal pozornost všech přítomných natolik, až si nevšimli zahalené postavy vedle něj. Odvahu promluvit sebral jako první králův rádce vévoda Antlon: „Co to má znamenat? Proč jsi se tam vpadnul, hlupáku? Jsi v přítomnosti krále, prince a vážené aristokracie. Věřím, že máš ospravedlňující vysvětlení, jinak budeme muset později vyřešit trest za pošpinění královské cti."

Kumar přikývl a proběhl rozestoupeným davem k vévodovi. Shrbil se k o dvě hlavy menšímu albínskému jelenu ve fialovém obleku zdobený bílými vzory. Musel přitom dávat pozor na mohutné dvanácterákovo paroží. „Na slovíčko, sire."

Antlon neochotně nastavil své ucho. Kumar mu cosi pošeptal. Jelen odsunul medvědí hlavu na stranu a rychle si prohlédl neznámého hosta. „Jsi si jistý?" zašeptal Antlon zpět.

„Ano, sire. Má jejich znak."

„Jsi si naprosto jistý, že je z Věže?" ujistil se znovu Antlon.

„Jako že je můj kožich hnědý, sire."

„Přivedl jsi ho hned, jak přišel?"

„O-Ovšem," Kumarovy oči sklouzly do strany, aby se vyhnul vévodově káravému pohledu.

„Vrať se na svůj post a nikomu z hradu ani slovo. Rozuměl jsi?"

Kumar si zamkl ústa imaginárním klíčem a utíkal zpět k hradní bráně.

„Nuže," promluvil nahlas král, „kdo je ten cizinec?"

Vévoda se naklonil ke králi, aby ho zbytek hostů neslyšel: „Je to mistr z Věže Kaleidoskopů, veličenstvo."

Král ztuhl: „Pokračuj..."

„Nemá pozvánku, ale prý s Vámi potřebuje mluvit."

Král se postavil a párkrát tleskl, aby upoutal pozornost přítomných: „Vážení pánové a dámy, zdá se, že mistři z Věže Kaleidoskopů odpověděli na mou pozvánku a vyslali jednoho z nich, aby se zúčastnil korunovace našeho prince," ukázal rukou směrem k postavě v bílém, „prosím, přivítejte mistra... mistra..."

Pod kapucí se skrýval šibalský úsměv. Málem mě vyhodili, protože nemám pozvánku a teď bude předstírat, že jsem čestný host? Nic menšího bych od krále Drájů nečekal. Bohužel potřebuju, aby byl na mé straně. Máte štěstí, Vaše veličenstvo, budu hrát tuhle hru s Vámi. Rozmýšlel si svou odpověď, než promluvil: „Jmenuji se Alexandar. Omlouvám se, že jsem se tu tak nečekaně zjevil."

„Naopak, mistře Alexandare, Vaše přítomnost je více než vítána. Smíte přistoupit blíž," odpověděl mu Antlon a pozval ho rukou, aby předstoupil před krále.

Alexandar jistým krokem došel až k stupínku, na němž byl umístěn trůn. Poklekl na koleno a uklonil se: „Magus Armád posílá své pozdravy."

„Armád? Myslel jsem, že křeslo maguse předal dávno svému učni. Vždyť je magusem ještě od dob mého děda."

„Na svůj vysoký věk je magus Armád ve skvělé kondici. Pro Věž by jeho odchod v současnosti byla velká ztráta. Naštěstí jeho učeň již dosáhl titulu velmistra."

„Skutečně? Slyšeli jste to, přátelé? Draiský magus Armád je stále zdráv a jeho učeň je velmistrem."

Ozvěna bouřlivého potlesku se nesla až ke Kumarovým uším. Pro Draiu to byl další důvod oslavovat. Velmistr byl nejvyšší titul, jakého lze ve Věži Kaleidoskopů dosáhnout, vyjma titulu maguse pochopitelně. Vědomí, že odkaz Drájů bude ve Věži zachován, krále naplňoval pýchou.

„Vidím, že i Vaše veličenstvo se těší dobrému zdraví a dnes se stal princ oficiálně následníkem trůnu. Jsem poctěn, že se mohu zúčastnit této události. Ač jsem nebyl pozván," dodal poslední větu tiše tak, aby ji slyšeli pouze král, princ a vévoda.

„Mágové z Věže se obvykle podobných oslav neúčastní," odpověděl vévoda Antlon.

„Mistře Alexandare, vím, že má žádost může být brána jako drzost-"

„Markýz Catus si je vědom váhy svých slov, a proto jimi nebude zatěžovat váženého hosta," zastavil ho Antlon dříve, než mladý kocour stihl zahanbit královský dvůr.

Alexandar k vévodovi natáhl ruku: „Nechte ho mluvit. Věž zastává rovnost názorů nehledě na původ. Toho jste si přeci vědomi," směřoval svá poslední slova opět k trojici vládnoucí síly.

„Tak je to pravda. Věž dovoluje nižším rasám chodit volně mezi bestiany," zapojil se so rozhovoru poprvé i princ Frederik, čímž si získal pozornost ostatních. Šepot zvěstí o praktikách ve Věži houstnul, jak se přidávaly další hlasy.

„Než zodpovím dotaz mladého pána, mám dojem, že jsem se přeslechl," Alexandar se postavil na nohy, „kdo jsou podle Vás nižší rasy?"

„Zřejmě se i Vy můžete od nás něčemu přiučit. Přiveďte otroky," luskl princ rukou.

Sluha po princově boku zmizel postranním vchodem za královským trůnem. Frederik si mezitím pobaveně prohlížel muže schovaného pod kapucí bílého pláště.

„Věřím, že nejlepší lekce dává život. Jsou však příliš drahé. Dovolte, abych Vám jednu daroval. Markýz Catus, nemýlím-li se? Jaká je Vaše žádost?"

Silvestris očkem vzhlédl k vévodovi, který skromným pokývnutím hlavy svolil. „Mistře, mnozí za celý život nemají příležitost ani spatřit Věž Kaleidoskopů zdálky, natož jednoho z mistrů. Pokud je mi však známo, každý mág, přestože nepatří k Věži, má po boku vždy svého fámula. Vy jste však přišel sám."

„V jednom máte pravdu, každý mág má na blízku svého fámula. V druhém se však pletete, nepřišel jsem sám," natáhl před sebe ruku dlaní vzhůru. Jeho rukáv se zavlnil. Slabounké pískání sílilo. Z konce rukávu vylezla malá sněhobílá myška s očky červenými jako dvě kapky krve. „Představuji vám Percivala."

Všem se vlivem šokujícího odhalení zatajil dech. Myšák se postavil na zadní nožičky a zavětřil. Poté se otočil a bleskurychle přeběhl Alexandarovu paži na jeho rameno. Muž společně se svým čtyřnohým přítelem přešel ke stolu s občerstvením a sebral sýrovou jednohubku. Podal ji Percivalovi, jenž svými pracičkami uchopil kostičku sýru a hladově se do ní zakousl.

„Omluvte jeho způsoby. Nezná správnou etiketu."

Sál propukl v salvy smíchu. Šlechtici se snažili marně potlačit své pobavení. Naštěstí by na cti utrpěli všichni včetně prince, kterému smích vehnal slzy do očí.

Nenapadlo mě, že ten vtip bude mít až takový úspěch. Divil se Alexandar.

„Odpusťte naši reakci, ale nečekali jsme, že fámulem mistra z Věže bude obyčejná myš. Čekali jsme něco... jiného," otřel si Frederik slzu z oka.

„Už rozumím. Zřejmě došlo k omylu, já nejsem mistr," vrátil se Alexandar zpět před krále.

„Že ne?" zarazil se princ.

„Ne, nikdy jsem netvrdil, že mám titul mistra."

„Ale máte přeci erb Věže."

Alexandar odsunul plášť na stranu, aby odhalil zmiňovaný erb: „Tak jest. Nicméně nejsem mistr."

„Záměrně jste lhal jeho veličenstvu a mladé výsosti?!" zhrozil se Antlon.

„Nelhal jsem. Přišlo mi zbytečné vás opravovat, protože pro mě není postavení důležité. Ambice mého řádu leží jinde," pokrčil Alexandar rameny.

„A který z šesti řádů to je? Nevidím, že byste měl barvy kterékoliv z nich," poznamenal Antlon.

„Jsem členem Bílého řádu."

„Nesmysl!" ozvalo se z davu, „Žádný takový řád neexistuje. Možná jsem nikdy neviděl mága ani Věž, ale vím, že mezi šesti barvami čtyř bestianských a dvou nižších ras bílá není."

Na erbu, který Alexandar ukázal, skutečně chyběla bílá barva. Pouze šest barev reprezentujících každou rasu. Žlutá byla za Dráje, modrá za Máry, červená za Vatry, zelená za Lévy, oranžová za gnómy a tyrkysová za orky. Příběhy, v nichž vystupují mágové z Věže, zná většina dětí po celém světě. I bez důkazu na Alexandarově hrudi se jednalo o nezpochybnitelný fakt.

Král bouchl do opěradla trůnu: „Ticho! Chci slyšet vysvětlení."

„A já chci slyšet, koho nazýváte nižší rasou," sevřel Alexandar ruku v pěst.

„Antlone, kde jsou- Tamhle! Výborně, sem s nimi. Udělejte místo. Nechcete se přeci ušpinit," naznačil král, aby se dav rozestoupil.

Dveřmi, kterými doteď vcházela pouze šlechta nyní kráčel sluha, který držel v rukou řetěz. Za ním se v ocelových okovech potácel ork oděný ve špinavých hadrech, jež kdysi mohly být oblečením. Na rozdíl od mohutné hory svalů, jejíž karikaturu zahlédl Alexandar u stánků na náměstí, byl tento jedinec kost a kůže. Silně zelená kůže nabyla světlého odstínu. Prořídlé vlasy modři tak tmavé jako noc zakrývaly orkovu tvář.

Alexandar v sobě krotil veškeré poznámky. Nebyl ve Věži. Zde platila jiná pravidla, mezi nimiž byl nejdůležitější Zákon krve.

Sluha se zastavil a po jeho druhém boku se postavil druhý otrok pouze v bederní roušce, jehož si doteď Alexandar nevšiml. Šlo o mladého gnóma, který byl zbaven veškerého ochlupení. Oholili mu vlasy, vousy, obočí, chlupy na rukou i nohou. Touto praktikou trestali Drájové některé své vězně, ale v případě otroků šlo o pouhou zábavu.

„Ohavná stvoření. Jedni se vyžívají ve válčení a vraždění, druzí jsou tak primitivní, že neumí ani mluvit komunou," vysvětlil princ, „ale my přišli na to, jak je využít. Orkové zastanou fyzickou práci až tří Drájů."

„A on?" ukázal Alexandar prstem na gnóma.

„Toho si necháváme pro pobavení. Ať mu uděláme cokoliv, nemá ani rozum protestovat," Frederikovi se roztáhly koutky natolik, až na moment ukázal své špičáky.

Alexandar se sklonil ke gnómovi. Chtěl ho pohladit po čele, ale otrok instinktivně uhnul jeho doteku. „Promiň, příteli. Tohle sis nezasloužil," pronesl skoro neslyšně.

Gnóm k němu vzhlédl. Jantarové oči se setkaly s Alexandarovými. Když uviděl mágův obličej, nahrnuly se do jeho očí slzičky: „Nyesmnyí tnyo vnyědnyě," pohladil Alexandarovu levou ruku.

Alexandar zkřížil ukazováček a prostředníček pravé ruky a poklepal si na hruď. Gnóm tohle gesto okamžitě poznal: „Nyať žnyijnye Svnyobnyodnnyé Pnyodhrnyabstvnyí."

„Bláboly. To jejich pištění je k smíchu. Ten poslední zvuk dělají často," přistoupil k Alexandarovi Frederik.

Mág se postavil prohlédl si tentokrát orka. Pokusil se vzít orkovu propadlou tvář do rukou. Muž neprojevil žádný odpor, přestože přivřel oči, jako by se připravoval na bolest.

Alexandar se sevřel jeho tvář mezi ruce v kožených rukavicích. Opatrně kroutil orkovou hlavou v obavách, že by ji jeho hubené prsty mohly snad utrhnout. „Otevři, prosím, oči. Slibuju, že ti neublížím." Ork ho poslechl. Neubránil se však vyděšenému tiku v oku. Tam, kde dříve byly zasazeny dva smaragdy zůstaly prázdné duhovky podlité krví.

Princ zatím netrpělivě přešlapoval za Alexandarem: „Jak se Vám líbila má lekce? Tyhle nižší rasy se žádnému bestianovi nemohou rovnat. A už vůbec ne Drájovi."

„Viděl jsem dost. Možná až příliš," otočil se Alexandar prudce vzad, načež před sebou uviděl princův obličej.

Frederik se díval Alexandarovi přímo do jeho červených očí. Přestože sytě rudé duhovky působily děsivě, v jeho tváři se zrcadlil výraz nevinného mladíka, který nemohl být starší než sám Frederik. Princův vítězný úsměv se brzy zkřivil do znechuceného úšklebku: „U Fenřina ocasu, to není možné..." ustupoval, jako by viděl ducha.

„Zatraceně. A to jsem byl tak blízko," upustil Alexandar od uctivého tónu.

Frederik vytasil svůj meč a namířil ho proti Alexandarovi: „Otče, musíme tu stvůru zabít! Tohle přeci nemohlo přijít z Věže."

„O čem to mluvíš? Jaká stvůra?"

„To on, otče," ukázal Frederik mečem opět na Alexandara, „sundej kápi! Jako budoucí král Draii ti nařizuji, aby ses odhalil!"

Alexandar si těžce povzdechl: „Jak si Jeho výsost princ Frederik přeje," začal si sundávat kožené rukavice.

Porcelánová pleť na rukou postrádala jakékoliv viditelné ochlupení. Až při pohledu zblízka proti světlu bylo možné spatřit malinké řídké chloupky. Jeho prsty byly dlouhé a štíhlé jako větvičky mladého stromku. Na špičce prstu však nebyly ostré drápy, nýbrž tvrdé bílé oválové destičky. Hbitými prstíky si začal rozvazovat provázek, který držel jeho plášť kolem krku. Nechal kápi volně spadnou na zem.

Celý sál viděl ohavnost, kterou se Alexandar snažil tolik skrýt. Musel se za své četné defekty nevýslovně stydět. Jeho bledý obličej byl prost jakékoliv srsti vyjma té na vršku hlavy. Ale i ta byla neobvykle krátká. Rozčesána by nedosáhla ani na délku bestianského palce. Teprve při bližším pohledu si Frederik všiml, že nad každým rudým okem vyrůstá Alexandarovi proužek kraťoučké husté bílé srsti.

Nos se svažoval zhruba v úhlu 60 stupňů do špičky, nikoliv bylspolečně s ústy protažen dopředu. Zohavení zamezilo i růstu fousků kolemnosu, pod nímž se místo pysků nacházely dvě úzké růžové čáry. Mezi nimi seobjevil jazyk, který je nervózně olízl. Posvátná šelmo, to jsou ústa!

Na konci mých oblíbených kapitol jsou obvykle dvě věci - cliffhanger a vtipná poznámka autora. Docela fešácký mutant, nemyslíš? Uznávám, špatný výběr slov, fešák je konec konců vykastrovaný samec psa. Každopádně co si o Alexandarovi myslíš ty? Poděl se do komentářů a nebo tam lupni tu hvězdičku. :D