Prsty se mu chvěly, ale přesto klika cvakla a dveře se pootevřely.

Úplně zapomněl dýchat.

Cítil tlukot vlastního srdce a na několik úderů se nic nedělo.

Bylo ticho. Na chvíli.

Pak se škvírou ve dveřích elegantně protáhla zrzavá tlapka. Něžně pohladila prkennou podlahu.

„Budulínku, dej mi hrášku," vydechoval její majitel. „Povozím tě na ocásku," šeptal sladce. „Poběžíme po lavici." Jeho hlas nabíral na síle. „Zatočím se po světnici!" vyjekl divoce.

Dveře se rozlétly dokořán a praštily ho do nosu.

Zmučen nenadálou bolestí ani nezpozoroval, že se ta zubatá obluda prohnala kolem něj a zamířila ke stolu.

Otevřel uslzené oči.

Uviděl rozmazaný zrzavý flek. Slyšel mlaskání. Cvakání zubů ostrých jako břitva.

Bylo to děsivé.

A to se liška pustila zatím jen do hrášku.

Pak něco třísklo a zrzavá skvrna se přiblížila k němu.

Dýchla mu do tváře.

Vůně vařeného hrášku se marně snažila přebýt puch krve a hnijícího masa.

Zamotala se mu hlava.

Vidění se mu rozostřilo ještě víc.

Kolena se mu podlamovala.

Měl pocit, že za chvíli omdlí.

„Za to, že jsi mi dal hrášek, sedni si mi na ocásek," nabídla mu a pokusila se o milý úsměv.

S chřtánem plným lesklých zubů to ale nešlo.

Byl zkoprnělý strachy.

Nemohl se ani hnout.

„Jen se neboj, Budulínku."

Znělo to odevzdaně. Jako by chtěla nechat rozhodnutí na něm. Jako by říkala: Dělej si, co chceš, ale takhle přežiješ nejdéle.

Jako zmrzlý přehodil přes lišku nohu a úplnými konečky prstů se chytil její srsti.

Štítil se jí.

Pak se rozběhla po světnici.

Byl nucen se jí chytnout pevněji, jinak by sletěl a ona ho nechala za sebou. Ale pak by se vrátila. Vzteklá.

Běžela a hlasitě u toho sípala.

Tlapky dopadaly na zem ladně, ale ocas všechny věci shazoval dolů.

Tříštily se jako jeho naděje.

Babička s dědečkem už ho nezachrání.

Liška s ním vyběhla z domu.

Jsem kvůli tomu normálně i vyhrabala Špalíčka XD