„Má lásko!” vzdychla princezna, páskovka keřová se svými černými proužky na úzké ulitce.

Rozplývalo jsem se nad ní. Byla tak krásná.

Ach ano, ona. Já se většinou nazývám ono jako všichni šneci, ale... Proč nezměnit pohlaví?

Oplodnění nebude úplně ono, ovšem stejně jsem toužilo vystřelit amorův šíp do jejího těla.

Ale byla tak vysoko.

V nejvyšší věži zavřená a letní vzduch jí vískal tykadýlka.

Vyplázlo jsem radulu. Pak jsem si uvědomilo, jak je neelegantní vystrkovat své struhadlo.

„Má nejdražší! Přišlo jsem ti zpívat romantické serenády! Jen tobě! Snad je vítr nepohltí a neodnese jinam...”

Bylo jsem jen obyčejný hlemýžď zahradní.

Neurozený, nešlechetný, nehodný této krásky.

A přesto mě evidentně měla ráda.

🐌🐌🐌

„Má lásko!” vzdychla princezna.

Pod věží stál pohledný rytíř celý zahalen ve své zbroji.

Ale aby mohl promluvit, otevřel svou lasturu a zaflirtoval se svou milovanou. Červenala se. Jihla.

Se mnou nikdy. Mělo jsem srdce zlomené na tisíc kousků.

Ale jak bych se mohlo stát chrabrým rytířem jako byl tenhle velevrub malířský?

Uronilo jsem pár slz. Ale jen pár.

Mé oči se radostně zakroutily.

Slimáček polní.

Tak... ňuchatý. Tak... k zulíbání!

Byla to láska na první pohled.

Hned jsem vědělo, že to bylo to pravé.

Obě jsme vystřelila amorův šíp a oplodnila svá vajíčka.

I think, teď jsem dala lásce nový rozměr. Ale nemám tucha jestli větší, menší nebo jen... pitomý. Mám takový pocit, že mě za tohle vypískáte. To přežiju :,3

Ta pohlaví jsem rozsekala.