Poté, co se z Malfoy Manor stal hlavní štáb a základna Smrtijedů, nebyl tam ani na chvíli klid, což nejvíce pociťovala „strážkyně pevnosti", Narcissa. Pořád někdo něco potřeboval, neustále se něco řešilo, každou chvíli byl nějaký konflikt nebo malér. Občas si připadala, že má doma bandu děcek. S obdivem tou dobou vzpomínala na své někdejší profesory a nechápala, že nikdo z nich za svou dlouhou kariéru nešel sedět. Sama totiž měla tak dvakrát do týdne neodolatelnou touhu vraždit, a to je měla na krku sotva necelý měsíc.

„Lidi, viděli jste už dneska Rodolphuse?" nadhodil u oběda Rabastan. Zdálo se, že bratrova nepřítomnost nikoho jiného z klidu nevyvedla.

„Zaplať Salazare, tu smůlu jsem ještě neměla," ušklíbla se Bellatrix. V tu chvíli si uvědomila, co jí připadalo dnes tak podivné. Ještě ji nikdo nenaštval, by co víc, ani se o to nepokusil.

„Když o tom tak mluvíme, já ho neviděl ani včera," zamyslel se Dolohov nahlas.

„Já ho včera potkal akorát u snídaně, ale byl nějakej zelenej," vzpomněl si Rookwood.

„Půjdu se po něm podívat," rozhodl Lucius. Ještě aby se jeho švagrovi něco stalo pod jeho střechou. Pán zla by jistě zuřil. S tím se zvedl od jídla a vyrazil za Rodolphusem hned.

Našel ho v ložnici, kterou mu Narcissa přidělila. Ležel v posteli a deku měl přitaženou až pod bradu. Klepal se zimou a zároveň od horečky svítil jako mudlovská žárovka.

„Rodolphusi, ty koni jeden," spustil Lucius. „To nemůžeš kváknout, že jsi nemocnej?"

„Ještě mi nadávej za to, že jsem nechtěl nikoho prudit," odsekl mu Rodolphus. Pravda byla taková, že se mu posbírala jedna z ran na noze, kterou si pořídil o ostrý kámen při útěku z Azkabanu. Nejspíš ji špatně vyčistili. Zkoušel si to sám dezinfikovat vodkou, zřejmě ale nedostatečně. Nechtěl to celé přiznat, aby si ho Bellatrix nedobírala, že je slaboch. Včera už ale nemohl na nohu skoro došlápnout a v noci se mu k tomu přidala horečka. Věděl, že je ouvej, než by ale před Bellatrix a ostatními přiznal, že si za to může sám, byl odhodlaný raději zemřít.

„Jsi blbec!" naštval se Lucius. „A co je to tady za smrad?"

„No, to bude asi moje noha," šel Rodolphus s pravdou ven. Teď už nemělo cenu zapírat, když byl odhalen dřív, než stihl umřít.

Lucius obezřetně nadzvedl deku, aby ji okamžitě zase spustil zpět. Jeho švagr měl ošklivě zanícený nárt, rána mokvala a neskutečně páchla.

„Seženu Severuse," prohodil, zatímco pospíchal ke dveřím.

„Ty, Luciusi, nemůžeš mě, prosím tě, omráčit, než mě začne Severus kurýrovat? Víš, že při čištění ran nebývá zrovna jemný," zaúpěl Rodolphus, který do poslední chvíle doufal, že na něj Lucius pošle svou ženu s nějakým zázračným lékem.

„Snad jsi chlap, ne? Něco vydržíš," rozhodl Lucius.

„Ale já jsem Smrtijed. Nesnesu bolest, umím ji jen působit!" zaskuhral Rodolphus, Lucius už však zavíral dveře jeho ložnice. Když je Rodolphus takový idiot, že nechal situaci zajít tak daleko, tak ať si to vyžere se vším všudy. Nepochyboval, že mu Severus jeho nezodpovědnost pořádně vytmaví a dobře mu tak. Snad se z toho poučí.