,,Přijde táta?" Já se otočila k ní zády aby neviděla jak se mi nahrnuly slzy do optik. Po chvilce jsme je zahnala, jak se tak stalo, tak jsem si sedla vedle ní. Ona mě pozorně sledovala, bylo mi jasné, že se bude vyptávat.

,,Víš Azy. Ono to je složitější."

,,Co je složité?"

,,To s tvým tátou. Není to jednoduché ti říct... Ikdyž máš na to věk, a hlavně právo vědět."

Podívala jsem se na ni. Naznačila jsem ji ať si mi sedne na klín, to také udělala a opřela se o mne. Já jí svým servem objala a chytla jí za její. Poté na mě upřela své zelené optiky a usmála se. Nechtěla jsem jí kazit radost, kterou měla, protože si myslela, že se její táta někdy vrátí. Ale říct jsem jí to musela, tak jako tak.

,,Vím, že máš tátu hodně ráda. A jsem za to strašně ráda, ale nechci aby si byla smutná."

Ona mi na to kývla.

,,Víš jde o to, že tvůj táta se už nejspíš nikdy nevrátí, Azy." Začala plakat, přitulila se ke mě a plakala. Já měla co dělat abych udržela slzy na krajíčku, ale kvůli ní jsem musela být silná a nic nedat najevo. ,,Já ale chci, aby tady byl." V náruči jsem jí sevřela pevněji. ,,Azy..." podívala se na mě. ,,On nás nikdy neopustil. Je tady..."

Dala jsem jí servo na místo jiskry. ,,Tady je navždy." Setřela jsem jí slzy a ona mě objala okolo krku. ,,Nebuď smutná. Musíš být silná. Chceš být jako táta ne?" Na odpověď mi odpověděla tiše, že ano.

,,A teď půjdeme někam? A nebo budeš tady na lodi?"

,,Budu tady. Dorazil strejda."

,,Který?"

,,Strejda Rut." Usmála se.

,,Už se nad tím prosím netrap Azy. Ano?"

,,Ano. A mami?" Řekla jakmile byla u dveří.

,,Hmm..?"

,,Ty taky ne."

,,Slibuji." Rychle zmizela za dveřma a vyrazila za Rutem. Já se sebrala a šla jsem tam také. Po cestě potkám Garlinda.

,,Tak jak to šlo?"

,,Docela dobře. Vzala to špatně, ale daly jsme si sliby."

,,Nemyslíš, že by bylo lepší kdyby na něj zapomněla?"