Já se tedy otočila, abych se ujistila zda mě pouze neklame sluch. Ale nebylo tomu tak, byl to on.

,,Locku?"

,,Ano Ady."

Nic jsem už neřešila pouze jsem mu doslovně skočila okolo krku. ,,Jak?..." Slzy štěstí jsem neudržela, musela jsem je nechat stékat po mé tváři. ,,To je teď jedno." Servama okolo mých zad si mě tiskl k sobě. Já natáhla serva a koukla jsem se mu do optik. ,,Řekni, že to není sen, ale skutečnost."

,,Je to doopravdy."

Usmála jsem se a věnovala jsem mu dravý polibek. On mi jej oplatil. Po tak dlouhé době, která se zdála jako věčnost.  Slzy jsem dokázala již zahnat.

,,Řekneš mi aspoň jak si věděl kde mě najít?"

,,Náhodou jsem tady také zamířil."

,,Náhodou..." řeknu ironickým podtónem a usměju se.

,,Dobře náhodou to opravdu nebylo."

Znovu jsem dosáhla svého cíle, ikdyž z něj dostat nějaké informace těžké nebylo, aspoň pro mne ne.

,,Slib mi něco a tentokrát to dodrž...." zpříma jsme se dívali jeden druhému do optik. Chtěla jsem tu větu začít, ale on ji řekl sám.

,,Už tebe a Azeret nikdy neopustím. Slibuju."

,,To bych ti radila."

Znovu se mi z optik vylily slzy radosti, radosti z toho, že je tady při mě zase ten kdo si mě opravdu váží. On mi ty slzy setřel.

,,Promiň mi to."

,,Copak?"

,,Omlouvám se ti, že jsem tehdy tam nebyla. Kdybych tam byla byl by si tady..."

Tentokrát to nebyli slzy štěstí, ale smutku. ,,Neomlouvej se. Měla si plné právo být naštvaná." Usmála jsem se, on úsměv oplatil. Jakoby mi jiskra po dlouhých čtyřech vornech ožila. No a to bych nebyla já abych si nevzpomněla na jednu věc.

,,Teď když tu jsme jen ty a já..." podívala jsem se po místnosti.

,,Jsem si vzpomněla, že ti něco dlužím."

,,A to je co?"

Zákeřný poloúsměv na jeho tváři mi naznačoval že to tuší.

,,Myslím, že to víš."

Asi ani ne na jeden nanoklik jsme se na sebe jen tak dívali, ale pak nás nejspíš ovládla touha.

,,Miluju tě, Ady."

,,To já tebe také."

Znovu jsme se políbili, no a jak bylo už asi předem jasné. To co tehdá nebylo se teď stalo.