,,Ne neviděli, proč?" Zeptala jsem se a dívala jsem se na Fanner ustaraným pohledem. ,,Ále. Jen se někde schovala a nemůžeme ji najít." Udělala pár kroků dozadu. ,,A řekla si ještě někomu, že ji nemůžeš najít?" Na to pouze pokrčila rameny. ,,Já ji neztratila." Odvětila, teď mě ovšem nikdo nenapadl kdo jiný by to byl.

Můj pohled asi mluvil za vše neboť mi odpověděla. ,,Můj sparkmate." V okamžiku jak to dořekla, tak né já, ale Lock byl na cestě k můstku. ,,Ty si ho a ji nechala spolu?" Zeptám se pouze naštvaně. Protože Fanner moc dobře ví, že jsme ji a Garlindovi jasně řekli, že z Azeret budou vždy oba dva a pokud už jen jeden z nich.

Tak by to byla Fanner a ne Garlind. A pokud by tam Fanner nebyla, tak někdo jiný, ale hlavně aby tam nebyli jen ti dva. Né žebych se bála, ale ano bojím. Tomu mecho nevěřím ani slovo, nic a nikdy mu už neuvěřím. Fanner jsem obešla, protože mi nic neřekla a vydala jsem se hledat malou.

,,Achjo, mám dost starostí z děním na Zemi a teď toto!" Zanadávám pro sebe a procházím chodbami. Cítila jsem jak se loď zastavila a zakotvila. ,,Azeret!" Zavolám chodbou, ale nic. Jak tak hledám narazím na Locka. ,,Nic?" Řeknu z nadějí, ale zároveň z zklamáním v hlase. ,,Nikde tam není. Vojáci jí už hledají." Kývla jsem.

Společně jsme šli a hledali ji. No a naše hledání nás zavedlo, až k vlkobotům. ,,Napadlo tě to co mě?" Podívala jsem se na ně. ,,Ano napadlo mě to." Lock i já jsme vypustili tři vlkoboty, byl jim dán povel a oni poslechli. Okamžitě se rozběhli celou lodí a hledali. Rozmisťovali se, my zamířili na můstek.

Najednou se jeden z vlkobotů po chvilce vrátil a dal nám najevo ať se vydáme za ním. Dorazili jsme na místo kam nás vedl, zavedl nás až k výsadkové plošině. Tam to prohledávali až najednou začli odsouvat věci. Lock tam šel, a díky Primusovi jí měl. ,,Ty si nám teď dala zabrat. Víš to?"

Řekl jí a vzal si jí na serva. Já se usmála, když jsem se ujistila že je v pořádku. Mou radost přerušili vlkoboti, kteří byli opravdu nervní. Začali škrábat a štěkat na dveře. ,,Proč tak vyvádějí?" Lock položil malou na zem a ta přistoupila k rozdivočeným vlkobotům. V ten moment se uklidnili a odstoupili ke krajům.

Bylo to docela zvláštní, ale ještě zvláštnější bylo to co jsem spatřila po otevření vrat. Nikdy bych neřekla, že vůbec ještě existujou. ,,Dinoboti." Bylo to tak, byli to oni. Okamžitě se k nim snesly lodě a začlo se oracovat na tom, aby byli z toho ledu pryč.