Přistáli jsme a táta stál před oknem. ,,Nechte mě s ní osamotě." Všichni odešli. ,,Promiň tati..." řekla jsem smutně. ,,Víš co ohrožuješ!" Podívám se do země a nic neříkám. ,,Ohrožuješ mír! Mír který tady je!..."  ,,...Tak dlouho se ho snažili rytíři nastolit a teď je vše ohroženo."

Podívala jsem se mu do očí a viděla jsem vztek. ,,Ale ona si začíná. Vždyť to nejde aby si mě furt dobírala! A řikala jsem to už jednou!" Řekla jsem.

Táta: ,,Jo říkala, ale to že ji zmlátíš, tak, že nemůže pořádně chodit nic nevyřeší!"

Já: ,,To jsem měla nechat zmlátit samu sebe?! To by si takhle radši viděl mě?!"

Táta: ,,Jasně, že ne! Si to jediný na čem mi záleží, ale boj nic neřeší jen v krajním případě."

Já: ,,Ale tohle byl krajní případ! A velký! Ona si furt rejpe! Tak ať se nediví!"

Táta: ,,A to nemluvím ani před tou školou a nebo tehdy při lekcích!"

Já: ,,Ona si mě dobírá už dlouhou dobu. Tehdy si mě zastavil, před školou taky, ale teď se vzdala."

Táta: ,,Ale ty to nechápeš Addeath!"

Já: ,,Co nechápu?!"

Táta: ,,Ohledně toho míru. Pokud to porušíš Vibral má vojsko připravené zaútočit. A pokud se teď něco stane budeš muset za to pikat! A ani já tě z toho nedostanu!"

Já: ,,Tak něco udělej! Když nechceš aby jsme se rvaly!"

Táta: ,,To nemůžu já, ale Vibral. A ty to víš! Teď jsem Prime a nemůžu si dovolovat! Nemůžu ohrozit své postavení ani kvůli tobě!"

Já: ,,Aha. Já myslela, že by si to udělal." Řekla jsem se slzama v optikách.

Táta: ,,Kdyby bylo potřeba, ale kvůli tomuhle to vážně neudělám. Kdyby se tě on a jeho poskoci pokusili zabít, tak bych tam šel i přes tu smlouvu a ohrozil bych svůj titul! Ale to se nestalo!"

Já: ,,Fajn... Dej mi vědět až to bude zase OK!" Otočila jsem se a chtěla jsem odletět pryč.

Táta: ,,Kam si myslíš, že pudeš. Budeš doma a přemýšlet o tom co si udělala! A pak se jí pudeš omluvit!"

Já: ,,V žádném připadě se jí nebudu omlouvat! Co sem?!"

Táta: ,,Si Prime! Tak se podle toho i chovej!"

Já: ,,Cože?!" Podívám se nechápavě.

Táta: ,,Slyšíš dobře. Si Primem a měla by si se podle toho i chovat!"

Já: ,,Kdy si mi to chtěl říct?!"

Táta: ,,Chtěl jsem ti to říct v poklidu, ale asi to očividně jinak nepude! A pokud se podle toho nebudeš chovat, tak ti ten titul vemou!"

Já nic již neříkala vzala jsem se a běžela jsem do pokoje. ,,Primusi můj. Tohle není normální!" Řeknu pro sebe. Lehnu si na postel a chci spát, ale podívám se a je pět ráno. Když v tom si vzpomenu na ten papír co mi dal ten mech.