Ocitla jsem se zprvu ve tmě, kterou jsem bloudila kdoví jak dlouho, než mě tatáž tma nevyplivla do prostoru městské části. Nechápala jsem kde jsem se tu mohla vzít, jen tak z čista jasna, ale byla jsem zde. Automaticky jsem se začala rozhlížet po prostoru kolem sebe, než jsem se nerozhodla udělat pár kroků kupředu. Teprve po pěti minutách tápání nad tím vším jsem si uvědomila, že to je jen sen, jenomže proč by mě sen vyhazoval po tmavé části až sem, kde to postrádá veškerý smysl. 

Radši jsem se tím nechtěla dál zaobírat, zkusila jsem tedy najít východisko z tohoto divného snu, abych se opět mohla probrat do reality, jenomže co Sedma nechtěla, poměrně poklidné a hlavně tiché prostředí se proměnilo v pravý opak, najednou se tu kolem mě začali objevovat různí lidé, kteří se kdoví proč radovali, očividně měli svůj důvod, který jsem našla hned za rohem, kde se rozprostíralo nádvoří, na něm probíhala jakási oslava. Nechyběli tam dřevěné stoly, židle a taky hlavně kupa jídla a pití. Dospělý i děti si sedali na volná místa, všichni se pěkně bavily a užívali si to. Došlo mi, že to musí být nejspíš Vánoční oslava, co jiného by to taky mohlo být. 

Problém byl v tom, že má osoba se do toho nemohla nijak zapojit, na vše na co jsem sáhla se rázem rozplynulo, ale přitom to vypadalo tak věruhodně a živě, až mi z toho začal běhat mráz po zádech. Prozatím jen obrazně řečeno, bohužel se to stalo skutečným, jelikož všechno to veselí pokazil řev. Křik jakési osoby, která na všechny hulákala z hradního ochozu. Byl to jeden ze strážných, ten zběsile mával rukou do prostoru, a ukazoval všem, aby se podívali směrem k hradbám, kde se dělo něco nevídaného.

To nevídané byla sprška ohnivých koulí, které letěli z druhé strany hradeb. Museli je sem poslat katapulty, z dálky byl pak slyšet řev přicházejících lidí, hodně velké skupiny lidí, oslava neoslava, vše se muselo přerušit, vzít si zbraně, a jít bránit svůj domov a taky majetek, hlavně životy svých bližních a domov. Toto bylo nenahraditelné, nějaké ty hmatatelné věci, se vždy dali nějak nahradit, ale životy ne, ty byli vzácné, a v těchto končinách už vůbec. Krom nás tu už potom žijou jen lidé s kamennou kůží, kteří se zdržují kolem pobřeží a vodních toků, a pár zvířat jako lovná kořist a nebo jako mazlíčci a jiné. V tu ránu mě popadl vztek, v očích jsem měla jiskry, chtěla jsem pomoci, ale nemohla jsem. Vše to pěkné se rázem změnilo v příšernou noční můru, jenomže kdybych věděla, že to je předzvěst toho co bude následovat za pár dní, už bych se netvářila tak jak jsem se tvářila, jakmile jsem se z toho všeho probudila za lomcování Teashixe a toho samého pokusu z řady přísedících stráží.