Uplynulo deset minut, a už jsem na sobě měla vše potřebné, tedy když jsem dorazila do pokoje pro věci. Spokojeně jsem se pousmála a poté jsem se opět vydala ven. Tam na mě už čekala doprovodná skupinka na koních, takže jsem si to zamířila rovnou k tomu svému, který už byl osedlaný a hlavně dobře naladěný na nějakou tu cestu pryč z ohrady. Daerah se mě držela na rameni jako klíště, když ji došlo, že se do toho dobrovolně sama upsala taky. Ono jaksi nečekat to, že se pojede rychleji než je zvykem chodit je tak nějak běžná reakce, takže se nebylo ani čemu divit, když začala zprvu pištět a vřískat, než se ji to nezačalo líbit. To dokazovala tak, že začala roztahovat křídla a předstírala, že letí někde po obloze. Musela jsem se nad tím začít smát, čehož si nedalo nevšimnout, jelikož někteří z doprovodu na mě upřeli svůj zrak.

"Ehmm ohh omlouvám se, já jen, že mi to....Ale to je jedno." odpovím s vydechnutím, a hned se zklidním.

"Ale ne to je v pořádku, to nic má paní, jen se klidně smějte, nikomu z nás to určitě nevadí." řekne nejdřív jeden z mužů a poté i druhý, zatímco zbytek na to přitakává pokynutím hlavy, dělali to i ti, co za sebe neviděli, protože museli hlídat perimetr.

......

Po půl hodinové jízdě jsme se rozhodli, že si uděláme menší táborák na vyvýšeném prostranství, odkud bylo vidět široko daleko na celé okolí, včetně hradeb a samotného hradu. Tento den byl respektive teplejší, sice tu byl někde místy sníh, ale tam kde jsme byli nyní, nebylo po něm ani vidu, což bylo jen a jen dobře. Ono menší svačinka neuškodí nikdy nikomu z nás. Proto bylo nutné si rozdělat oheň, aby jsme tu po čas trávení hostiny nezmrzli chladem. Abych se přitom čekání na ohniště nenudila, rozhodla jsem se projít se sem a tam, kousek od tábora, abych mohla s Daerah trénovat létání a celkově vše kolem výchovy draka.

"Tak jo Daerah, je na čase, aby ses naučila létat a taky poslouchat, nechceme přeci do budoucna, aby se z tebe stala bestie, kterou bude nutno utratit, že ne?" jistě že mi nerozuměla, to se dalo čekat, ale co už. Radši jsem ji vzala do náruče, lehce jsem ji pohladila a poté jsem ji vyhodila nad sebe, s tím, že jsem čekala, že se pokusí vzlétnout, což na prvních pár pokusů dopadlo tak, že spadla na zem, ale nic vážného se ji nestalo. S každým neúspěchem jsem se ji snažila víc a víc povzbudit a taky utišit, protože byla rozhozená, nevěděla jestli se má chovat přívětivě a mile nebo agresivně a kousavě, jistě sem tam se mě pokusila pokousat nebo podrápat, ale nutné to bylo, k jejímu budoucímu přežití určitě. K čemu je přeci drak, který neumí létat, jen na dvě věci slušně řečeno.

"No vidíš, už ti to začíná jít, zkus se tam udržet delší dobu." pronesu při dalším pokusu o její vzlétnutí, při něm se držela zuby nehty víc k zemi, ale i tak máchala křídly jako divá, pak se ale rozhodla protestovat, takže se mi vyhrabala na rameno, a už se nehodlala pustit.

"No copak, už máš dost nebo jen trucuješ hm?" optám se ji usměvavě, tak mi to vrátí nazpět zavřískáním do okolí.

"Ahh nejspíš tu má někdo hlad, no tak dobrá, dám ti tedy něco k jídlu, ale potom budeme pokračovat bereš?" sice mi nijak neodpověděla, ale jistě ji to nějak obměkčí, aby se pokračovala v tréningu dál. Šla jsem tedy nazpět k ohništi, které už bylo rozděláno a jen jsem si sedla na kožešinu, která tam byla rozložená, mírně jsem dala ruce před sebe, abych se mohla ohřát. Daerah to pobrala ale tak, že začala máchat křídly, takže se všude začali vznášet menší uhlíky, rychle jsem ji však okřikla, ať toho nechá, což ji přimělo tak učinit, jelikož ze mě začala mít menší strach. To jsem však rázem odvrátila kouskem masa, které si samovolně opekla svým vlastním ohýnkem z tlamy.

"Výborně, to je ono, aspoň toto ti jde dokonale Daerah." pronesu spokojeným hlasem a ještě začnu lehce tleskat, ostatní kolem nás dělali totéž, než se tu zas role nezhostilo ticho. Dračice se věnovala svému jídlu, já taktéž, a sem tam jsem hleděla do plamenů.

Nějakou tu dobu tu byl klid, poté se ale ozval mě povědomí hlas, byl to Teashix, kdoví proč hledal zrovna mě, ale budiž, přijali jsme ho mezi sebe do skupinky, takže si šel sednout kousek ode mě. Nemohlo mi neuniknout to, jak se na mě sem tam dívá, tak jsem tiše vydechla a optala jsem se, proč tu vlastně je.

"Co Vás sem přivádí?"

"Jel jsem náhodou kolem." odpoví skromně.

"Tak tohle Vám zrovna moc nevěřím, za prvé by to bylo moc okaté, už ze začátku by si toho někdo musel všimnout, a za druhé to je nom...divné, pominuli to, že kolem je fůra jiných lidí, které jste mohl takto navštívit."

"Ne opravdu, jen jsem jel náhodou kolem a..."

"A?" optám se a zvednu přitom jedno obočí nahoru, zatímco ruce dám křížem k hrudi, Daerah na něj upřela taktéž svůj zrak, zatímco ostatní se radši odsunuli dál od nás dvou a hleděli si svého, aby jsme měli na toto víc soukromý.

"Ehmm...no...ehh..No jel jsem náhodou kolem, ale ne zrovna s prázdnou, něco jsem Vám přinesl. Není to nic extra, jen menší dárek." v tu chvíli jsem na něj hleděla jak na zjevení, protože jsem nemohla uvěřit svým uším.

"A co to má jako být? A proč zrovna mě a ne někomu jinému?" řeknu tyto dvě otázky hned po sobě, aby si mohl dál lámat hlavu se svými odpověďmi.

"To uvidíte, až to rozbalíte, a co se týká té druhé části, tak jste byla první, kdo mi v té hlavě jaksi uvízl. Ohh, musím se ale omluvit, neměl jsem moc času na to, sehnat něco lepšího na zabalení než jen kus bílé látky, kterou jsem našel ve svých věcích. Takže to nemusí na první dobrou vypadat na oko dobře, ale to co je pod tím, by snad mohlo udělat nějakou tu radost." řekne na svou obhajobu on. Čekala jsem spíš, že to já budu ta, která ho bude hledat, aby se s ním mohla sejít, ale jak je vidět, tak mě předběhl, takže nakonec na tu naší sešlost přeci jen došlo.

"No tak dobře tedy." odpovím na oplátku, převezmu si od něj onen balíček, ale ještě ho nehodlám otevírat, to udělám až za delší dobu.

"Vy si to neotevřete teď?"

"Ne, chci si to nechat na později, aspoň mi neunikne ten moment překvapení, až to otevřu."

"Dobře tedy."

"Tak tedy děkuji, ale já pro Vás nic na oplátku nemám."

"To nevadí, nic taky po Vás ani nežádám, takže není třeba mi něco dávat nazpět."

"Dobrá, když tedy jinak nedáte." odpovím na toto závěrem, balíček dám opatrně na zem a pak se jaksi zase zahledím do plamenů, které mě začali pomalu ale jistě uspávat, a to i skrz ten fakt, že ještě bylo venku světlo. To co ale následovalo poté, bylo opravdu nečekané, a hlavně ne kdoví jak zrovna příjemné probuzení.