Jakmile tento problém byl uhašen, došlo na ono oblékání, vše jsem si pevně upnula, ne sice tak doslova, ale nebylo nutné, aby to na mě zase až tak na volno vlálo, jak na jakémsi kusu tyče nebo tak nějak. Jen jsem s klidem poděkovala služebné, co u mě byla přítomna, a ona pak odešla, mě nezbylo pak nic jiného než si dojít pro něco, čím bych se tam mohla v té divočině bránit sama za sebe, a hurá na vzduch.

Co ovšem osud nechtěl, poté co jsem vyšla ven, abych si došla pro zbraň, zjistila jsem, že se poněkud ochladilo, zprvu jsem se trochu klepala jako osika, ale nakonec jsem si na tamní teplotu navykla, no co mě poté čekalo, to se všichni dozvíte hned vzápětí. Uvědomila jsem dva strážné, že se jdu projet mimo hradby, mimo bezpečnou zónu tam kamsi do divočiny, a oni hned vyrazily stejným směrem jako já. Jen si narychlo osedlali koně a poté se vydali směrem k hlavní bráně, aby mě mohli následovat do terénu.

Neměla jsem jim to za zlé, že mi věnovali takovou péči, tak jako tak, bych se tomu nevyhnula. Tak jsem jim to sdělila předem, ať se vyhnu zbytečnostem od ostatních. Poté co jsme byli pryč v koňském sedle mimo hradby, bylo nutné, abych si vše prohlédla a prozkoumala. Až do takových detailů sice ne, ale přeci jenom, ono moc se někam ven taky nepodívám, a to i na můj věk. Hold jsem velice cenná osoba pro tento lid a jeho okolí, takže proto se nic z těch vyjíždět taky tak často nekoná, ale to se doufám změní, až hrozba, která se na nás, ale i ostatní blíží pomine.

Nesměla jsem totiž přestat doufat, hlavně věřit, že to tak bude, jinak by mě to mohlo přivést do stavu šílenství a to nevěstí nic dobrého. Šílených vládců tu bylo už tolik, že se i tato naše rodová kletba musí taky jednou prolomit. Měla jsem z toho věští obavy, než z nebezpečí, které nám hrozí nebo bude hrozit. Přeci jen otec mé matky, na tom nebyl psychicky dobře, a mou matku to postihlo taktéž, ale u ní aspoň byl pádný důvod toho návalu vzteku. Služebná, jedna z těch co mě vychovávali mi totiž povídala kdysi před lety to, že mé matce zabili její nejvěrnější přítelkyni, která ji doprovázela na jejich dobrodružství řadu let. Za všechno toto mohli Lvi, ti zpropadení snoby, co neměli ani krapet pochopení, co je to pravé přátelství a oddanost. Jen jeden z nich měl aspoň rozum, aby se jim vzepřel, ale nakonec i on poté odešel pryč, od mé matky, tak jako tak ji dělal rádce v nejtěžších situacích.

Do dnešních dní nepochopím, jak to vše mohlo být vůbec možné, ale bylo tomu tak, možná, že kdyby Lvi nezabily mé matce její nejvěrnější přítelkyni, tak by ji nepopadl takový vztek, který ji pak donutil zničit celé to jejich království do základu. Jistě nemohu svalovat vinu na všechny lvi, jejich poddaní za nic nemohli, ti je ani neznali, ale ti kteří je vedli to mohli aspoň vzít z jiného úhlu pohledu. To proto z toho mám jisté obavy, co když to samé postihne i mě, když někdo napadne mé nejlepší přátelé nebo rodinné příslušníky, sice nepokrevní, ale i tak, jelikož mě právě služebné měli na starost od mého narození, zatímco matka s otcem řešily boje na Severu a poté se chtěli dostat až k Železnému trůnu, před kterým se jejich cesty navždycky rozešli. Aspoň, že jsou nyní opět spolu, a už se tím vším nemusí trápit, teď jsou na lepším místě.

Moje rozjímání nad mou minulostí a minulostí mých rodičů bylo přerušeno hlasem jednoho ze strážných, který mě upozornil na snižování se teploty, a nejenom to.

"Má paní, měli by jsme se už vrátit nazpět za hradby, začíná tu být chladno. Řekl bych, že je možné, že ani ne za pár minut začne sněžit."

"Ohhh ano jistě, děkuji, máte pravdu, asi už pojedeme domů." odpovím mu nazpět, zatímco se podívám směrem k nebi, kde už se začala pomalu ale jistě snášet k zemi první vločka.