Z Akademie se vrátíte jen dvěmi způsoby: jako známý padouch nebo v rakvi.

Hans si nebyl jistý, jakou možnost preferuje.

Rozhlédnul se okolo sebe. Jeho pravděpodobně noví spolužáci opatrně vyhlíželi s oken růžového kočáru, vysílající k ostatním zmatené pohledy. I Hans musel zvednout obočí, když před sebou spatřil majestátní palác, kterému by záviděla každá druhá princezna.

„Čekala jsem to mnohem... depresivnější," zavrtěla hlavou dívka po jeho pravici.

Hans kývnul, slova, která mu před chvilkou zahromovala v mysli, rozhodně slibovala jen ten nejhorší a nejodpornější rok.

Budete se vzdělávat spolu s dětmi zloduchů z celého světa.

Možná to byl jen test. Vtip, který měl každý rok nové studenty vyděsit.

Nikdo není váš přítel.

Hans zvedl hlavu k oněm třem studentům spolu s kterými se v kočáru každým krokem přibližoval k Akademii. Hans se pokusil o úsměv, ale černovlasá dívka naproti jen obrátila oči v sloup a vrátila se k pozorování svých bot. Chlapec vedle ní se netvářil o moc přátelštěji.

Naštěstí tu však byla komunikativní dívka po jeho pravici. „Jak se jmenujete?" nadhodila, naklánějíc hlavu do strany.

„Pro přátele jsem Tea, pro tebe Theodora."

„Já jsem Elena," špitla komunikativní dívka, když se nikdo další neozval.

„Nikdo se neptal," povzdechla si Tea a zaklonila otráveně hlavu.

Hans se ze sebe pokusil dostat jednoduché slovo, ale nakonec sklopil pohled. Nechtěl vypadat jako Theodora, ale taky nechtěl dostat reakci Eleny. Chlapec naproti němu jen koukal z okna a dokonce se i trochu třásl.

Svět jaký ho znáte, skončil.

Hans se pokusil vzpomenout na svoji matku. Neustále ustaranou, ta která ho nespustila z očí, varovala ho před nebezpečím za okny dřevěného domu.

Pamatoval si dlouhé rozhovory u krbu, osvětlené plamínky ohně, pamatoval si matčinu tvář, teplý čaj, který mu večer nosila. Co si ovšem nepamatoval, byla cesta z domu do tohoto kočáru. Jeho hlava šíleně třeštila jen při pokusu si na to vzpomenout.

Už to téměř měl... Jeho matka ječela, snažila se ho chytnout za ruku- kouř- štiplavé slzy- mlha... a pak nic. Něco v jeho mysli chybělo, velké prázdné místo, kam mohly zapadnout hodiny, dny, i měsíce. Ale-

„Čí vlastně jste?" nadhodila po chvilce ťukání o lavičku Elena. Když se nikdo zhruba deset sekund neozval, pokývala hlavou. „Já jsem dcera Čarodějnice ze západu."

Hans věděl, že mezi ně nepatří. Chtěl zpátky do svého domu. Tam, kde celý den mohl sedět, koukat se z okna a nikoho nikdy nepotkal. Jeho matka to zajistila. Jeho matka... Musel si vymyslet lepšího předka, než Marii Leiderhosenovou, která měla chuť na perník a se svým bratrem údajně unikla před čarodějnicí.

Stejnak tak ta pohádka neskončila.

„Myslíš Zlou čarodějnici ze západu?" ušklíbla se Tea a nahla se dopředu.

„Není zlá," zamumlala Elena, než s nadzvednutí obočí vypjala hruď. „Kdo jsou tvoji rodičové? Pojď, pochlub se, když si tak... tak chytrá."

Tea si povzdechla: „Moje matka se pouze provdává za muže a pak se jich rychle zbavuje. Morbidní, ale na slavnou Čarodějnici ze západu to nemá."

„A co tvůj otec?" neubránila se Elena zvědavosti.

„Tři metry pod zemí, kde bude asi brzo muset uvolnit místo pro tebe."

Elena se uraženě podívala na Hanse a chlapce: „A vy ze sebe konečně taky něco dostanete, nebo se tady budu bavit jenom se slečnou všechny nenávidím?"

Hans sevřel dlaně v pěst. Musel se soustředit, musel přijít na to jak se sem dostal, a nejdůležitěji se odsud taky musel dostat pryč. Tea se na něj podívala a pak se jen pohrdavě uchechtla.

„Já jsem Jurij," zamumlal najednou chlapec naproti. „A odkud jsem přišel nevím. Nesměla by mě bolet tak zatraceně hlava a vy dvě byste se nemuseli pořád pošťuchovat jak děcka."

Elena jen rezignovaně zavrtěla hlavou, otáčejíc se na Hanse: „Pochytil si alespoň ty špetku slušnosti? Zatím mi tady společnost dělá banda emocionálně nevyrovnaných dospívajících."

Hans se nadechl na odpověď. Musel lhát. Co vlastně prožívala jeho matka, když přišla o bratra a teď i o své jediné dítě? Musel se k ní vrátit. Nemohli zjistit kdo je, jinak už domov nikdy neuvidí. Musel se přemoci.

Jedna chyba vás může stát život.

„Hans," vydechl konečně. Znělo to v pořádku? Možná neměl říct jenom jméno. To určitě vypadalo divně, měl by něco dodat! „A docela rád bych věděl, jak jsem se sem dostal."

„To asi všichni," řekla Tea. „A víš alespoň koho si děcko? Tady slečna přátelská se určitě chce zeptat, ale bojí se, aby nezačala působit jako 'emocionálně nevyrovnaný dospívající' sama."

„Eh-"

Smrt nebo úspěch, vyberte si sami.

„M-Magiralda. Čarodějnice, která si libuje... v pečení perníčků."

Jurij skoro nadskočil, než jenom zúžil zorničky a nahnul se dopředu: „Jako z pohádky Perníková chaloupka?"

„Nikdy se mi nelíbila," zavrtěla hlavou Tea. „Jeníček s Mařenkou si v podstatě říkali o snědení."

Jurij ji praštil do holeně, k velké libosti Eleny. „Odpověz, Hansi."

Hans měl rád, když jeho jméno vycházelo z úst jeho matky, nejlépe doprovázeno unaveným úsměvem. Jurijovo znechucené vyplivnutí zaručilo, že ty dvě slabiky nikdy nepocítí stejně.

Jedna chyba vás může stát život.

„Ano. Ta z pohádky Perníková chaloupka. Ale byla teda o dost mladší a ještě se nezbláznila-"

Doufal, že nikdo neslyší jeho bijící srdce, nesoustředí se na jeho třesoucí prsty, nevidí s jakou nechutí slova vyslovuje.

Jurij zkřivil ústa a skoro to vypadalo, že chce na Hanse vyskočit: „Ty jeden-"

Najednou však sebou kouzelný kočár trhl a zabrzdil. Elena vypískla, Tea obrátila opět oči v sloup a Jurijovo tělo letělo plnou rychlostí proti dveřím, s prasknutím je rozrazilo a Jurij vyletěl ven.

„Děkujeme za otevření, příště se u toho ale může zkusit nezabít," navrhla Tea, naklánějíc hlavu do strany. „I když, vlastně klidně. Chybět mi tu nebude-"

Tea otevřela pusu, když před sebou onen monstrózní růžový palác spatřila. Už z dálky vypadal velice, ale Hans neměl tušení, že je opravdu tak velký.

„Zavři tu pusu nebo ti tam naliju velmi příjemnou tekutinu, která okamžitě ukončí tvůj život," zasyčel Jurij, mezitím co se pokoušel vstát ze země.

Hans se rozhlédl a v dálce spatřil další kočár, ze kterého vystupovali další čtyři studenti. Vysoká dívka v červené masce, jež okamžitě zabodla oči do Tei, černooký chlapec, hnědovlasá dívka s nepořádně ostříhanými vlasy a nesoustředěný chlapec.

Vítejte, skupino 3 a 4.

Všichni se zmateně rozhlédli okolo sebe, ale žádného člověka nezahlédli.

Vstupte.

Hans sledoval jak se vybledle růžové kovové mříže zámku s mrazivým skřípěním otevírají. Byl to neskutečně krásný zámek, ale něco- něco na něm bylo špatně. Možná za to mohly mraky, které pomalu začaly letní oblohu zakrývat.

Hans se spolu s Elenou, Teou a Jurijem (který k němu stále vysílal nenávistný pohled), vydal za mříže - z nějakého důvodu se s nimi cítil bezpečněji, než s druhou skupinou. Ocitli se v zahradě, kde rostly nejrůznější květiny, všechny laděné do stejných bledých růžových odstínů. Pocit otravného detailu, který tuto krásnou iluzi ničil, stále přetrvával. Stačilo jen několik dalších kroků, než se jim otevřely stejně růžové dveře a oni se ocitli v interiéru.

Všechno vypadalo nastrojeně, až nepřirozeně. Dveře se za nimi s klapnutím zavřely a jediným zdrojem zůstala slabá svíčka.

Vítejte v Akademii, máte následující hodinu na to, abyste se dostali do svých pokojů. Skupina 1 a 2 testem neprošli, budu doufat, že vy budete úspěšnější.

Hodně štěstí.

Všechna světla se najednou rozzářily.

Budete ho totiž potřebovat.

Děkuji za přečtení první kapitoly mého random příběhu ^^! Chtěla jsem zkusit poslat příspěvek na letošní Open Novella Contest a tohle je výsledek :D. Není to nic přespříliš originálního, ale spíše takový příběh na uvolnění, když budu chtít prokrastinovat na 'vážnějších' příbězích, které nikdy doopravdy nevydám, jelikož nemám pocit, že jsou ještě dostatečně dobré.

Budu samozřejmě ráda za jakékoliv upozornění na chybu, česky už jsem hoooodně dlouho nepsala (a musím přiznat, čárky a shoda podmětu s přísudkem nejsou moje nejlepší kamarádky). Měla by vycházet jedna kapitola týdně, uvidíme jak dlouho mi to vydrží :DD.

Superleontynka