Je jí jen sedmnáct, má celý život před sebou,
Nenávidí školu, protože jí tam lidi ztrapňují,
Její přítel se jí snaží ukázat, že to není tak, jak to vypadá,
Ale každý den se jí jen snižuje sebevědomí.

Dává jí vědět, že každá noc bude mít jasnější den,
Snažila se dokonce předávkovat a vzít si život,
Cítí se beznadějná, jen sedí vedle postele,
A potom položil ruku vedle její hlavy.

Zkouší jí držet, ale s každým dotekem stále vzdoruje,
a potom vidí jizvy, které jsou vyryté hluboko v jejím zápěstí,
Ona se cítí otupená, on se pokouší škemrat, prosit a ptát se jí proč. 
Ona říká, že tím způsobem má kontrolu nad bolestí, kterou cítí uvnitř.

Ptá se ji: „Jak to už trvá dlouho, co se už takhle cítíš, 
protože se tu cítím tak proklatě bezmocný.“
Ona říká: „Už je to nějakou dobu, myslela jsem, že jsem potřebovala větší štěstí.“
A potom na ní křičí a poví jí: „Děvče, nikdy se neřež.“

Zdá se ti, že nikdo nerozumí, máš pocit, že jdeš na vlastní pěst,
Ale poslouchej, pěkné děvče, nemusíš být sama,
Tak se neřež zlato, neřež se zlato,
Můžeš dělat cokoliv, jen slib zlato, že neřízneš.

Já vím, že tě bolí srdce a myslíš si, že cesta už skončila,
Možná právě cítíš, že žiletka, kterou držíš, je tvůj jediný přítel.

Ale zlato neřež se, zlato neřež se,
Můžeš dělat cokoliv, jen slib zlato, že neřízneš.

Následující den ve škole se cítila lépe než den předtím.
Dokonce se jí povedlo pár úsměvů, když šla po chodbě.
Ale všechno se zdálo být u konce, pustila knihy, když vešla do třídy,
A každý student ve třídě na ni ukazoval a smál se.

Ona to už nemohla vydržet, poslala příteli zprávu,
Stálo tam: „Miluji tě mým tělem, srdcem a duší k smrti.“
On na nic nemyslel, a napsal: „Miluji tě.“ a poslal to.
Netušil, že to, že ho miluje k smrti, myslí doslova.

Utekla z její další hodiny, běžela domů do koupelny,
Sama nevěřila, že svůj slib poruší již tak brzy,
Jeden řez, dva řezy, tři řezy, čtyři...,
Krev začala kapat z vany na podlahu.

Její chlapec měl v žaludku pocit, který nenáviděl,
Následoval ho, běžel k jejímu domu, na nic nečekal,
Přední dveře byly otevřené, slyšel téct vodu,
Vtrhl do koupelny a jeho srdce začalo bušit.

Zdá se ti, že nikdo nerozumí, máš pocit, že jdeš na vlastní pěst,
Ale poslouchej pěkné děvče, nemusíš být sama,
Tak se neřež zlato, neřež se zlato,
Můžeš dělat cokoliv, jen slib zlato, že neřízneš.

Já vím, že tě bolí srdce a myslíš si, že cesta už skončila,
Možná právě cítíš, že žiletka, kterou držíš, je tvůj jediný přítel.

Ale zlato neřež se, zlato neřež se,
Můžeš dělat cokoliv, jen slib zlato, že neřízneš

Vzal její ruku a položil si jí okolo ramen,
Snažil se jí podepřít,
Křičí její jméno, když jí ukládá vedle vany,
Cítí se, jako by celý jeho svět byl právě zasažený lavinou,
Křičí tak silně: „Zavolejte někdo sanitku!“

Cítí se smutný, naštvaný, jako ten, kdo ji v tom nechal,
Její oči se převrací, upadá do bezvědomí,
Přemýšlí: „Proč s tím sakra nemohla přestat?“
Slzy se mu valily z očí, když mířili do nemocnice.

Záchranáři vrazili dovnitř, doktor volal pohotovost,
Ztratila hodně krve, místo vypadá jak z místa vraždy,
O hodinu později přišel doktor se zatrpklou tváří,
A říká: „Omlouvám se za slova, která řeknu.

Je mi líto vaší ztráty..“ Chlapec v té chvíli začal kolabovat,
Jeho vlastní svět, jeho děvče, zhroutilo se mu vše,
Říká si, že je to jeho vina, že jí k tomu dovedl,
„Zlato, myslel jsem, že jsi mi dala slib, že nikdy neřízneš.“

Zdá se ti, že nikdo nerozumí, máš pocit že jdeš na vlastní pěst,
Ale poslouchej pěkné děvče, nemusíš být sama,
Tak se neřež zlato, neřež se zlato,
Můžeš dělat cokoliv, jen slib zlato, že neřízneš.

Já vím, že tě bolí srdce a myslíš si, že cesta už skončila,
Možná právě cítíš, že žiletka, kterou držíš, je tvůj jediný přítel.

...