Kapitola čtvrtá:
Otroci bílé síně

Daumm už nepočítala dny, které strávila v ledovém vězení. Často ji vyváděli oni dva chlapci, kteří doprovázeli tu ženu.
Jak zjistila, nejmenovala se Melichor.
Zde to bylo oslovení pro někoho vyššího postavení.
Bylo chladno. Mráz přímo štípal do tváří a do všeho, co nebylo teple zabaleno v kožešině.
V případě Daumm a ostatních otroků nebylo do čeho se zabalit. Pokoušela se utéct již několikrát, neúspěšně.
Za trest jí prodloužili službu z dvanácti hodin na patnáct. Sice už to pro ni tolik neznamenalo, vyčerpaná byla stále stejně, náhlá změna pracoviště ji ale zničila zbytek vůle, kterou měla.
Její nová práce, vysekávání zmrzlé vody z přítoku podzemní řeky, bylo to nejhorší, co ji zde mohlo potkat. Když ji celou promrzlou, s modrými prsty a fialovými rty vrátili do ledové cely, už téměř nic nevnímala.
Svezla se na podlahu, ale spánek se nedostavoval. Chtěla zemřít.
Měla pocit, že ji někdo sleduje. Snažila se to ignorovat, stejně jako ten hrozný chlad. „Daumm?" ozval se čísi hlas. Nereagovala.
„Daumm! Bože, však umrzneš! Nechceš něco na zahřátí?" Daumm zprvu nechápala, co se děje. To jí někdo snad nabízí teplo?!
Už dlouho nevnímala nic jiného, než chlad a bolest.
Při zmínce o možnosti zahřátí konečně zvedla hlavu a pohlédla na vysokou mužskou postavu s vyholenou hlavou.
„Něc-co na z-zahřátí?" Zopakovala třesoucím se hlasem. Pomalu zvedla své promrzlé tělo do sedu a dosoukala se ke mříži.
Zmínka o teplu probudila její myšlenkové pochody.
Mysl říkala jediné: Zahřej se!
A ona hodlala poslechnout.
Muž vytáhl z kapsy pytlíček ve kterém něco bylo.
Když ho otevřel, krásně to zavonělo. Vysypal z něj zeleno-červené listy s nazlátlými okraji.
„Musíš je rozžvýkat a spolknout. Až ti dojdou, přinesu ti další. Na!"a hodil pytlíček zkrz ledové mříže na podlahu cely.
Daumm pro něj sáhla, pak se ale zarazila. Znala hodně rostlin, ale tuhle nikdy předtím neviděla. „J-jak se j-jmenuje ta rostlina?"
Zeptala se roztřeseným hlasem. Muž se naklonil až ke mříži a tajemně zašeptal: „Roste jen u Vzdušných Chrámů. Jmenuje se Wariolla."
Pak se otočil a zmizel. Daumm pytlík otevřela a vyndala z něj dva listy. Jakmile je rozžvýkala a polkla, teplo se jí rozlilo do celého těla a dlouho očekávaný spánek se dostavil. Už neslyšela mužovo: „Teď už jsi jedna z otroků Bílé síně, Daumminai Železná"

~*~*~

Erdes se procházel troskami
Ba Sing Se. Vypadalo to tam, jako v obřím městě duchů. Však tomu tak ještě nedávno bylo.

Často musel přelézat popadané zdivo, nebo obcházet trhliny v zemi.

Občas měl pocit, že ho někdo sleduje. Vždycky když se otočil, nikoho neviděl.

Byl nervózní. Až do Ba Sing Se měl jasnou stopu toho vládce ohně, který unesl Daumm, ale téměř hned po vstupu do města ji ztratil. Byl z toho už zoufalý, což moc nepřidávalo jeho smutku po Bayanganovi.

Nohy ho už bolely z celodenní chůze po městě. Posadil se proto na jednu z trosek bývalého domu. Chtěl se najíst, ale zásoby mu došly už včera. Poslední suchar na něj zíral z vaku na jídlo, ale rozhodl si ho ušetřit na večer.

Také už byl unavený.
Lehl si na zem, a snad při tom nejkrásnějším západu slunce, který kdy viděl, konečně usnul.

~*~*~

Dvě postavy na střechách byly tiché jako mrtvoly. Přesto se velmi rychle přibližovali ke svému dnešnímu cíli.
Byl to mladý hoch, který byl zřejmě po celodenní práci unaven, takže spal uprostřed cesty.
Měsíc byl v novu, viditelnost byla tedy naprosto minimální.
Proto oba měli brýle s nočním viděním. Vyrobil je jeden známý lukostřelkyně, která narozdíl od šermíře zůstala na střeše. Vždycky tomu tak bylo.
Ona ho jistila z dálky, zatím co on vyřizoval práci.
Šermíř si odfrkl. Ofina z bílých vlasů mu stále létala do obličeje. Zastrčil si ji tedy za ucho, za pár sekund mu ale opět spadla a šimrala ho na špičce nosu.
„Kurňa už ale!" Sykl zlostně. Znovu si ji tedy zastrčil za ucho, pak si ale všiml, že dnešní kořist je vzhůru. Stál tam a hleděl šermíři do očí.
„A ty jsi kdo ksakru!?"
Řekl čerstvě probuzený Erdes. Byla tma, takže postavu před sebou moc neviděl. Šermířův vytasený meč a bílé vlasy zato rozeznal jasně.
Šermíř nepromluvil.
Zatnul ale pěst jako signál ke střelbě. Lučišnice vypustila šíp, avšak ten Erdesa nezasáhl. Odrazil ho jeden nechtěně vytvořený proud vzduchu, vyslaný Erdesem.
Jeho výraz snad nikdy nebyl překvapenější.
On snad umí ovládat vzduch..?
„Vládce vzduchu v hadrech pouštních kočovníků? No to mi teda vysvětli."
Sklonil šermíř svůj meč.
„To bys rád, co? Ale já se ptal první! Kdo sakra seš ty a tvůj záhadný společník na střeše? A proč se mě pokoušíte zabít?" Založil si ruce na prsa Erdes. Šermíř dal pokyn lučišnici, která se za pár chvil ocitla na zemi.
„Já jsem Osekai a tohle je má kamarádka Nigai. Lovíme vládce vody" Osekai zandal svůj meč zpět do pochvy.
„A teď ty. Kdo si a co tu děláš?" Zeptala se mírně chraplavým hlasem Nigai.
Erdes se zamyslel. Má jim věřit a říct jim o Daumm, nebo utéct? Mohli by o ní něco vědět, možná že by ji pomohli Erdesovi i najít. Vydechl. Rozhodl se zariskovat. „Sledoval jsem jednoho vládce ohně, unesl mou kamarádku.
Na začátku města jsem ale jeho stopu ztratil. Bez ní jsem tak trochu nahranej, protože mě učila ovládat zemi.."
Nigai vykulala oči. Došlo jí hned několik věcí.
„Osekaii on je.. On je Avatar.
A ten vládce ohně, kterého držíš, je možná ten únosce!"
Nigai Erdesa popadla za ruku a uháněla s ním ulicí. Osekaiovo volání bylo marné, tak alespoň běžel za nimi.