Jsem tu se zcela novou povídkou. Je to protiválečná a částečně i psychologická povídka.
Pevně doufám, že se Vám bude líbit a budu ráda, když zanecháte své dojmy a myšlenky ❤️

10 504 slov

/////////////////////////////////////////////////////////////

Když lidé umírají, většinou touží po delším a lepším životě.

Proč?

Protože si mnozí uvědomí,
jak nezáživný život vedli a jak bezohledně a sobecky se chovali k ostatním a přejí si, aby
mohli své chování napravit.

Ale někdy je na to už pozdě. Někdy už své skutky zkrátka nemůžete vrátit zpátky. Někdy už
nemáte čas ani na útěk ani na přemýšlení a musíte jít prostě dál.

Nehleďte na to, co jste
udělali nebo neudělali a jak jste to udělali.

Každý člověk je jiný. A stejně tak má každý své priority nastavené jinak.

Někdo touží po
penězích, bohatství a majetku. Jiní zase po životní lásce, štěstí nebo moci.

Ti, kteří mají
peníze nebo moc často touží i po slávě.

Ale pak je tu těch pár, jejichž myšlenky se ubírají trochu jiným směrem.

Jak přežít v krutém
světě, kde nemáte ani peníze, ani slávu nebo moc. Takoví lidé touží jen po teplém jídle
alespoň jednou denně, přístřeší a rodině. Neboli po šťastném životě.

Každý vnímá šťastný
život jinak.

Na úpatí Zubatých hor leží malá vesnice. Téměř zapomenutá a věčně zasypaná hromady
sněhu.
Malá vesnička se skládá z pár malých domků postavených z kamene, dřeva a hlíny.

Lidé žijící zde jsou chudí, ale spokojení, protože nemusí řešit žádné malichernosti jako
peníze, kdo je jak chytrý nebo komu se utrhla nitka z drahých šatů.

Lidé ve vesnici si vystačí s trochou jídla, pár kusů dobytku a krásným výhledem, jenž skýtá
život u hor.

Všichni žijí bezstarostný a klidný život již velmi dlouho. Stejně tak jako mladá dívka, Miriam,
která nikdy netoužila po ničem jiném, než se šťastně vdát, mít děti a žít spokojeně se svou
rodinou.

Společně s matkou vedly klidný a hlavně spokojený život. Měly vše, co potřebovaly k životu
v horách.
Teplé jídlo, přístřeší a trochu peněz pro projíždějící obchodníky, kteří jejich
vesničku navštěvovali jednou za rok.

Roky utíkaly jako voda tekoucí v řece a mladá Miriam rostla. Byla krásná.

Každý ve vesnici
se po zlatovlasé dívce ohlédl, když procházela kolem. Zlaté vlasy zářily na světle jakoby
samotné prameny jejích vlasů ukradly světlo samotného slunce.

Zelené oči jiskřily a plné života se usmívaly na každého kolemjdoucího.

Její úsměv hřál a
odháněl veškeré strachy a neduhy života.

Miriam žila šťastný život a dlouho si bláhově myslela, že život je jen krásný. Ale jak se tak
v životě stává, ne všechno je tak, jak bychom si to přáli.

A to brzy zjistila i matka s dcerou,
protože všechno krásné někdy skončí.

Dřív nebo později.

Král, který vládl této zemi, byl velmi krutý, sobecký a panovačný. Ale hlavně byl pyšný a
egoistický, na což doplatilo celé království.

Protože pyšný král před mnoha lety vyvolal válku. A tato válka se táhne již dvacet let.

Král verboval mladé i staré. Muže i ženy. Dokonce se mu podařilo donutit i jeho sousedy - spojence - pomocí výhružek a násilí, aby mu poskytli svá vojska a zbraně.

Každý rok král pravidelně vesnicemi v království pyšného krále projížděla skupina po zuby
ozbrojených vojáků v černém brnění i oblečení. Dokonce i jejich záštity mečů se štíty byly
černé.

Obyčejný lid, chudý lid, jim říkal Černopláštníci. Jejich koně, urození Razijští bojoví koně,
měli srst černou.
Temnou jako samo zatracení a zlo. Ostatní koně před Razijci ustupovali a byli nervózní.

Avšak na malou vesnici vládce téměř zapomněl. Téměř. Poprvé tudy projížděli na začátku
války a poté se po dlouhá léta neukázali.

Vesnice Pod Zubem je opravdu malinká a čítá jen
půl sta obyvatel.

Navíc dědina je těžko přístupná a je nejvzdálenější od hlavního města, Razije. Takže proč by
se královi vojáci měli namáhat a riskovat své životy při uklouznutí na římse a více než sta metrovém pádu do propasti, když mohou v klidu objíždět zbytek vesnic v Razijském
království?

Tentokrát ale král přichystal něco naprosto speciálního. Něco dechberoucího, co mělo ukončit
válku a panovník by si tak konečně mohl připsat další vítězství a rozšířit své království.

Proto vyslal Černé jezdce, tak jim říkali urození, aby přivedli každého schopného člověka,jenž je schopen v ruce udržet meč.

Nezáleží na pohlaví. Nezáleží na věku. Záleží jen na počtu a výhře. Není důležité, jakým
způsobem si zajistí výhru, ale že vyhraje.

Stejně jako v ostatních městech a vesnicích, výběr budoucích vojáků je záležitost chvíle.

Přijdou nečekaně, vezmou všechny bojeschopné občany, a zase zmizí. Nemají čas, ztrácet čas.

Miriam právě dosáhla svých šestnáctých narozenin a její krása byla nepopsatelná.

Bohužel ale i ji odvedli násilím Černí jezdci. Kousala, kopala a bránila se vším, co měla, ale veškerá snaha
byla marná.

Proti její vůli ji nacpali do vozu s ostatními z její vesnice a jiných měst, kde se již tlačilo mnoho dalších lidí, a vyjeli zpět do hlavního tábora blízko bojové linie.

Jediné co zbylo po akci Černopláštníků byli uplakané a vyděšené tváře těch, kteří tam zůstali.

Nemohoucí nebo již příliš staří. Nápadné ticho ve vesničce, kde nepokřikují malé děti.

Poslední, co osamocení obyvatelé viděli, byla třepotající se vlajka ve větru.
Červený medvěd ve zlatém poli s bílými meči zkříženými nad rudým medvědem.

Zdrcená a opuštěná matka se choulila ve světnici na zemi, kam ji hrubě odhodili královi
vojáci a usedavě plakala.
Modlila se ke všem andělům, které znala nebo, o kterých jen slyšela,
ale nikdy se k nim nemodlila, aby se minulost již nikdy neopakovala.

Andělé, ale její žádost nevyslyšeli. Vůči jejím přáním byli hluší.
Protože minulost se vrátila
stejně rychle jako si Smrt bere duše.

Tiše, nenápadně, nečekaně a krutě.
Před několika lety odvedli jejího manžela i syna Černí jezdci.

Malému Killianovi bylo pouhých dvanáct let, když do jejich vesnice vtrhli vojáci a odvedli
více než polovinu obyvatel.

Její manžel nebyl zdráv, měl nemocné srdce, a přesto jej odtrhli
od rodiny i se synem.

Její manžel ani syn se již nikdy nevrátili. Jediné čeho se ona a pozůstalí ve vesnici dočkali byl
dopis.

Kus papíru, na kterém byla špatně napsaná omluva a ještě hůře lítost nad smrtí její
rodiny a přátel a na konci výčet padlých.

Ovšem pro ni byla důležitá jen jediná dvě jména,
která ji bila do očí. Jména jejího manžela a syna. Těch, které již nikdy nespatří. Damiana a
Killliana z rodiny Sayai.

A teď jí vzali i dceru. Ona jediná jí zbyla. Její světlo ve tmě. Její naděje. Ona byla to jediné,
pro koho žila. Pro koho dýchala.

Vždy to byla její milovaná Miriam, která jí od smrti jejího
manžela a syna dokázala vyloudit úsměv na tváři.

A teď je pryč. Ztracená a zapomenutá jako ostatní, jenž byli odvedeni. Miriam kráčí ke smrti.

Smrt si již brousí svou kosu na její nevinnou duši. Už se nemůže dočkat až začne další boj na
frontě a on si bude moci rozšířit svou sbírku duší o tu její.

A matka se s tím nehodlala smířit.
Odmítla přenechat duši její Miriam tomu zakuklenci sbírajícímu duše.

A tak vzala svůj život do svých rukou. A nějaký král si může trhnout tou svou chlupatou nohou v sametových
papučích.

Nenechá to tak a to, i kdyby se měla setkat se samotnou Smrtí.

Zato její dcera již propadla panice a zoufalství.

Miriam se ani nepokoušela utéci, jelikož
viděla, co se dělá těm, kteří se snaží utéct před nedobrovolným náborem do vojska.

Ti, kteří se o útěk pokusili, se již nikdy nepokusí o nic jiného. Vojáci je tvrdě zbili a potrestali, ale nezabili.

Proč?

Protože král přeci potřebuje všechny bojeschopné bytosti.

Nebylo úniku. Naděje. Oddychu. Byl jen trénink a zase trénink.
Po mnoha dnech, které Miriam přestala počítat, dorazili do tábora, jenž se nacházel jen pár mil od hlavního bojiště.

Jediné, co Miriam poznala od příjezdu do hlavního tábora, byl trénink.

V povozech, které ji
sem přivezli a nejen ji bylo příliš mnoho dětí. Nejmladší dítě byl chlapec a měl pouhých devět
let.

Ještě nemohl poznat ani, co to znamená skutečný život a již je zkažen válkou, smutkem a
strachem, který se tiše plíží po obyvatelích tábora.

Zcela nepozorovaně se vám zařízne pod
kůži a schovává se tam jako dítě u matky. A je téměř nemožné se jej zbavit. Museli byste jej
vyříznout zpod své kůže, ale na to má odvahu jen málokdo.

Naopak nejstarší z přítomných byla právě zlatovlasá Miriam. A to bylo to nejděsivější.

Ta husí kůži způsobující věc byla mnohem strašidelnější. Temnější. Hlubší.
Na tréninkové louce se totiž ploužili jen staří lidé nebo velmi mladí. Žádní urostlí muži ve
svých nejlepších letech.

Žádní muži, kteří by se vychloubali svými svaly nebo se handrkovali
o větší břišní svaly, a kdo měl kolik žen.

V pozoru naproti generálům a důstojníkům nervózně přešlapovali pouze mladí a staří.

Nikdo jiný. A tady se dostáváme k té děsivě věci. A ta znamená jen jediné.

Že generace, jenž by
právě měla vychovávat své ratolesti a užívat si života, hnije v zemi nebo na bitevním poli.

Král musel tedy ,,vyplýtvat" mladou generaci a zbyla mu už jen ,,mladá, či stará" a především
,,nepoužitelná" generace.

A pokud v městech a vesnicích zbyla generace ve středním věku,
musí být pravděpodobně chorá. Duševně nebo fyzicky.

Životy mladých lidí v jejich nejlepších letech byly zbytečně promarněny jen kvůli králi, který
se na bojiště ani zdálky nepodíval.

Nezajímali jej rodiny, které ztratili své děti, manžele, manžely, bratry, strýce, přátele,...

On sám se měl dobře a to bylo hlavní. Měl rád jídlo a děvky. A slovo ,,ne" pro něj nic
neznamenalo.

Bylo mu stejně tak blízké asi jako jeho mrtvá rodina a žádní pravý přátelé.

Mezi lidem se králi přezdívalo král Sobec.
Podlý král.
A později mu nebylo řečeno jinak, než
král Rudý úsměv. Ale k tomu až později. Pro většinu světa byl znám v současnosti jako Podlý
král.

Svou přezdívku si vysloužil svým podlým chováním, překvapivé, že?

Aby přinutil své
sousedy s ním spolupracovat a propůjčit svá vojska, unesl jejich rodiny a vyhrožoval jejich
smrtí, pokud mu nevydají jejich vojska, zásoby a zbraně.

Kupodivu tu bylo jedno království, které Podlého krále nenávidělo více, než dcera může
nenávidět své rodiče za domluvený sňatek s princem, kterého nezná.

Království proklelo Podlého krále, když špeh z jeho království otrávil krále z Berasského
království.

Král Horacio Berasský zemřel a na trůn tak usedl jeho ne tolik zkušený syn, Cassion.

Umírající král Horacio proklel krále s erbem rudého medvěda a zkříženými bílými meči, že
jej zabije to, co ze srdce nenávidí.
To, čím nejvíce opovrhuje.

A měli byste vědět jednu věc, že kletby, pronesené z úst umírajícího se vždy vyplní.
Vždy.

A bez podmínek.

Podlý král byl možná krutý, sobecký a opovrhoval vším a všemi, ale nebyl hloupý.

Takže věděl, že pokud si nezkušené obyvatele, jeho poddané, alespoň trochu vycvičí, vyplatí se mu
to mnohem více, než kdyby je poslal na bojiště zcela nepřipravené.

Protože mnozí z poddaných takový meč v životě neviděli.

Každý nováček obdržel meč, dýku a pár malých bomb. Nebylo to nic extra, na druhou stranu jste se aspoň měli čím bránit.

Malé bomby nebyly velké trhaviny, jen látka v malé skleněné
kouli, která při doteku s kyslíkem začne reagovat a začne se rozpínat.

V bojišti to není zbraň, při které zničíte půlku svých nepřátel a tu druhou prostě zabijete, ale
spíše je to rozptýlí a vy máte čas na to je zabít.
Nebo utéct, rozhodnutí je na vás.

Podlý král však nepotřeboval nic světoborného. Tedy skoro. Potřeboval jen výhru. Jen malý zápis v historické knize, co všechno za svého života dokázal.

Jaké země dobyl. Jaké lidi
zotročil a co všechno zničil za své vlády.

Tedy on sám nic nedobyl. Dobývali za něj vojáci, jenž masakrovali města i lidi, kvůli rozkazu ješitného krále.

Ale to je přeci vedlejší informace, která nikoho nezajímá.
Přinejmenším krále ne.

Vojáci - nováčci - trénovali pár týdnů, než se naučili pár základních útoků a obranu.

A to jak s mečem, tak i s dýkou.
Těch několik šťastlivců, kterým to šlo i s lukem měli menší privilegium.

V bitevní řadě nebudou muset stát v prvních liniích, ale budou až za První a Druhou linií.

Což znamená, že
budou chráněni. Ale boji se nevyhnou. Jen tomu krvavému střetu, který rozdrtí první dvě
linie.

A právě tyto dvě linie se budou skládat jen z nováčků.

Proč, se ptáte? Na to je velice jednoduchá odpověď.

Jsou postradatelní. Nejsou dostatečně
vycvičení a jejich ztrátu si tak mohou dovolit. Ač neradi i generál s dalšími vysoce postavenými důstojníky se shodli na nepotřebnosti nováčků.

Ti mají být jen nárazová linie, o niž se rozbije nepřítelovo vojsko. A tak to také dopadlo.

Nastal ten den. Den, kdy snad všechno skončí a král bude konečně spokojen s výsledkem.

Někdo přežije a někdo zase zemře. Odpovědi jsou vryté ve hvězdách, ale ty lidé číst neumí.

To snad jen andělé, shlížející z Nebe a ten dole. Netrpělivě přecházející Bůh mrtvých.
Smrt.

Obě vojska se seřadila. První linie s kopími, s nimiž neuměli řádně zacházet.

Starci se sotva drželi na nohou a malé děti jen tak tak dokázali ve svých malých ručkách udržet těžké
dřevěné tyče s kovovými hroty.

Druhá linie se třásla hned za nimi a to i s vyděšenou Miriam. Stála tam, na rozpraskané zemi,
a připadala si tak osamocená, nechtěná a ztracená.

Její naděje zhasla stejně jako její sny o krásném, dlouhém a šťastném životě.

V lehkém brnění se cítila jako v pasti. Mělo by ji utěšit a dodat odvahu a pocit bezpečí a nezranitelnosti, ale ona se cítila jako nahá.

Nic ji nechránilo a nic ji nemohlo utěšit.

Každé brnění má svá slabá místa a to dokonce i brnění pro opravdové bojovníky, a co teprve brnění
určené jen pro nováčky.

Možná by bylo lepší, kdyby žádné neměla. Ale teď již bylo pozdě,
aby si jej mohla sundat a odhodit někam daleko stejně jako pocit samoty a zoufalství.

Její myšlenky patřili její matce a přátelům ve vesnici. Na neuvěřitelný výhled, jenž skýtal
život na úpatí hor.

Vzpomínky jak jako malá skákala a cachtala se v kalužích dešťové vody s jejím nejlepším přítelem. Jako malí si dali slib, že se vezmou, až vyrostou.

Jak zkoumala v létě všechny jeskyně, které našla a odhalovala tajemství dávno vzrostlých Zubatých hor.

Její vesnička ležela nad dvěma horami, jenž nesly název Andělský průsmyk, jelikož jejich hrany,
útesy, byly vytesány do podob dvou postav s rozevřenými křídly a zvednutýma rukama
v žehnajícím gestu, nějakou dávno zapomenutou civilizací.

Miriam se nikdy v životě po ničem nestýskalo tolik, tak jako znovu moci být v náruči její
matky a honění jejích kamarádů.

Její matka. Ach, její nebohá, milovaná matka, která ji vychovala. Dala jí své srdce.

Věnovala roky svého života, aby ji vychovala, naučila všemu, co potřebovala v životě vědět.

Vždy tu pro ni byla. I v těch nejtěžších chvílích. Když plakala, i když se smála.

Tehdy jak rozbila
hrneček nebo když upletla svůj první věneček z pampelišek. A pro co to vše udělala.

Jen, aby nakonec také zemřela. Je sama. Bez záchrany. Pomoci nebo naděje.

Zemře. Věděla to. A věděli to i všichni ostatní kolem ní, že dnes zemřou.

Nezbyde po nich nic. Jen opuštěné rodiny, ale žádné vzpomínky. Hrdinské činy. Nebo snad zápisy v nějaké
knize.

Nic.

Vysoký muž na hnědákovi naklusal doprostřed vojska a vytrhl tak zelenookou dívku
z chmurných myšlenek.

Žádná motivační řeč. Nebo povzbudivá slova. Jen přímý rozkaz
smrti.

Za ty roky už motivační řeč ztratila svůj účinek a smysl.
I kdyby generál řekl tu nejlepší
motivační řeč v historii, nezměnilo by to, to že zemřou.

A on věděl.
Proto se jen zhluboka
nadechl a vydal rozkaz potvrzující smrt a nulovou šanci na útěk.

,,Kupředu!" zahřměl jeho hlas a vojsko se dalo do pohybu.
Uprostřed útvaru stál vlajkonoš a
držel dlouhou tyč s královským erbem.

Červený medvěd na zlatém poli s překříženými meč
nad ním. Na levém okraji vojska se skvěl emblém se stříbrným jeřábem na bledě modrém
podkladu. A nakonec na druhé straně se k nebi vzpínal černý kůň na šedém poli se zlatou
hřívou.

Bitevní pole bylo mrtvé. A to doslova. Žádná tráva, květiny nebo snad keře.

Jen mrtvolně šedá. Jediné známky života jevilo pár supů kroužících nad bitevní loukou.

Ted už spíše jen
plání.

Před mnoha lety se to tu jmenovalo Duhová louka. Zvířata tu žila své životy v poklidu.

Za starého krále, zde byl lov zakázán pod trestem smrti. Kvetly tu květiny všech druhů a barev.

Tráva bývávala jemnější než samet. Sluce si zde vyhřívalo své paprsky do zlatova.

Krása, jenž dříve oslepovala lidské oči, byla sama oslepena a zničena. Zvířata tudy již roky
neprocházela a rostliny zde již také nerostly.

Vše bylo nenávratně zničeno válkou. Na tuto pláň se po bitvě nikdy nepomyslelo jako na plnou života a barev, ale jen jako na Mrtvou
pláň.
Tisíce, desetitisíce nohou opět šlapali po zničené zemi, ale více ji už ublížit nemohli.

Ti, kdo
právě přicházeli v neuvěřitelných počtech si přáli jen jediné. Aby to byl nepřítel, kdo prohraje,
kdo zemře, aby oni mohli dožít své zničené životy někde v chatce o samotě.

První dvě řady měly jen jediné přání. Aby až do nich narazí nepřítel, aby jejich smrt byla
rychlá a co nejméně bolestná.

Neodvažovali se doufat v naději na život.

Na přežití. Nedoufali v nic.

Generálem jim byl stručně přednesen plán Podlého krále. Měla to být poslední bitva. Král se
prý nudil.

A válku chtěl už mít za sebou.

Miriam se třásly ruce.
Nohy. Srdce jí v hrudi bušilo tak, že si myslela, že vyskočí z těla a dá
se na útěk.
Že uteče někam hodně daleko a ji tu nechá napospas smrti.

Možná si ani nic jiného
nezaslouží. Možná to je trest za to, jak klidný život žila s matkou a někdo ji teď za to trestá.

Čím se ale provinila? Sny? Nadějí? To ona nevěděla.

Podívala se na vojsko jejich nepřítele a na vteřinku zadržela dech.
Bylo skoro stejně velké
jako to jejich.

Vojáci obou armád měli přeci jen něco společného. Nechtěli bojovat války
svých vládců a měli strach z další bitvy.

Bylo jim zle, byli bledí. Bledší než měsíční záře.
Než křídla noční můry.

Armády klusaly kupředu. Brnění řinčelo. Odněkud se ozval tlumený škytavý pláč.

Nohy dusaly po nerovné zemi a zakopávaly o hroudy hlín nebo o mrtvá, rozkládající se těla padlých
vojáků.

Vedle vyděšené zlatovlásky starý muž předříkával nějakou modlitba.

Neznala ji. Dokonce
nepoznal ani jazyk, kterým muž mluvil.

,,Astra naia raziiya. Astra naia soira. Astra naia mereax." Šeptal muž stále dokola.

Ruce se mu třásly, jak pevně je měl seplé.

,,Ke komu se modlíte?"

Muž se na dívku pokládajíc mu otázku vyděšeně podíval. Jakoby nevěřil, že ho Miriam vidí.

Zatěkal očima k ní a k vojákům vedle nich. Sklonil se k zelenooké ženě a pověděl jí děsivou
pravdu.

,,Již mnoho let tu dávám vsázku svůj život, děvče," šedé oči starce se zabodly do těch jejích
svěže zelených, ,,a za tu dobu se modlím jen k jedné bytosti."

Muž se na chvíli odmlčel a bok po boku klusal s dívkou. Supi létající nad jejich hlavami
zavřískli.

Věděli, co bude následovat. Hostina. Krvavá hostina a oni si spokojeně naplní své
hladové žaludky do syta.

,,Modlím se ke smrti." Muž se zadíval na svobodně si poletující ptáky, kteří jakoby
provokovali vojáky, jakými otroky Podlého krále jsou.
A že oni nemají žádného pána, za
kterého by museli bojovat a riskovat své životy.

,,Ke smrti?"

,,Ano, protože ta jediná je v tomhle životě," posměšně si odfrkl, ,,jistá více než život."

Dívka pokývala hlavou a dál se již se staříkem nebavila. Ale na jeho víře něco bylo.

Když roky dáváte všanc svůj život, pro někoho, koho jste nikdy neviděli a víte, že on o vás nemá
ani páru a nezajímají jej životy, které budou navždy ztraceny, smrt je asi opravdu to jediné,
které na vás zaleží.

A je taky jediná, která bude u vašich posledních marných pokusů se
nadechnout a žít ještě o něco déle.

Ztracena v myšlenkách se nedívala na cestu a zakopla o hroudu hlíny na zemi.

Už se viděla,
jak padá a jak ji zadupou do země další nespočty noh a seberou její život a rozdupou jej.

Těsně před pádem ji zachytila malá ručka a pomohla jí nabrat ztracenou rovnováhu.

Vyvalila oči. Zadržela dech. Její myšlenky na smrt se zastavily. Svět se zastavil.

Protože ten, kdo ji
držel za rukáv, byl její mnohaletý přítel. Chlapec, kterého znala celý život. Její soused.

O pár let mladší než je ona sama.
Takže ani on, desetiletý chlapec nemohl uniknout krutému světu.

Matteo se rozplakal naplno.
Po tvářích mu tekly slzy velikosti hrachu.

Nevěděla, co říct. Nemohla mu říct, že všechno bude v pořádku. Protože nebude.

Ona to věděla a věděla, že to ví i on. I jeho nevinná mysl nějak chápala, že smrt je něco
nepříjemného.

Miriam mu nemohla říct, že zemře. Byla to pravda. Krutá pravda. Nechtěla mu lhát.

Ale právě v této chvíli pochopila větu, kterou se jí její maminka kdysi pokoušela vysvětlit.

Vyprávěla jí to jako příběh. Pohádku.

,,...a Život se tehdy zeptala Smrti. ,,Proč mě všichni milují a tebe každý nenávidí?"

Smrt se smutně usmál a podíval se prázdnýma očima na Život plnou radosti a lásky a pak odpověděl.
,,Protože ty jsi krásná lež a já krutá pravda."

A ona pochopila. Život byl jen jeden úsek z mnoha, který si musíte odžít, abyste se zbavili
pout, která vás poutají k životu tady a teď.

Myslíte si, jak svobodní jste, žádné závazky, žádné
dluhy, ale když umíráte, zjistíte jednu věc.

Že celý váš život byla lež. A když marně lapáte po
doušcích dechu, uvědomíte si, že žijete jen proto, abyste nakonec zemřeli.

A Miriam věděla. A tušila, že Matteovi nepomůže, když mu bude cpát falešné myšlenky na
šťastný život.

Tak udělala jedinou věc, kterou udělat mohla. Dala mu ruku na rameno.

On se na ni otočil tváří a smutně se usmál. Slzy se třpytily na jeho lících a ona mu je ani nemohla
setřít.

,,Všechno bude zase jako dřív, že jo? Že zase uvidím maminku? A taky bratříčka? A že si
budeme spolu hrát v jeskyních na honěnou?" Jeho hlas byl plný zoufalé naděje.

Nezkažené lidmi. Svět jej ještě nestihl zničit. Zkazit jej zevnitř až do morku kostí. Stále měl naději, i
přesto že se právě žene ke kruté pravdě.

Miriam k němu obrátila svůj pohled. Stále běželi vedle sebe a lapali po dechu.

Nakonec se rozhodla. Rozhodla se pro milosrdnou lež.

,,Všechno bude v pořádku. Je to jen sen, víš." Usmála se.

Ale její úsměv falešný stejnak jako
králův zájem o manželku.

Naštěstí malému Matteovi to stačilo.
V očích mu zazářila jiskřička a on se také usmál.

Ale ne falešně. Ba takovým tím dětským rarášským úsměvem, kdy víte, že se něco provede ještě dřív, než to rozbije.

Silou vůle odvrátila svůj pohled od chlapce s nevinnými hnědými oči. Setřásla slzy z řas a
zadívala se před sebe.

Ochráním ho, i kdybych měla všechny poslat do horoucích pekel, projelo jí v myšlenkách.

A pak, pak dostala nápad.

,,Matteo, až ti řekn-„ nestihla ani doříct svou větu, když zazněl signál z rohu.

První dvě linie
se prudce zastavili, nadzvedli malé štíty, které měla jen První linie, ale Třetí, Čtvrtá a Pátá
řada vypálila salvu šípů na nechráněného nepřítele.

Tisíce šípů vystřelilo do vzduchu a dopadla na soupeřovo vojsko v drtící síle.

Zaskočili nepřítele, což byl účel, a šípy napáchaly nespočetné škody v jejich armádě.

Nepřítelovi první
tři linie byli skoro rozdrceny.
Mrtvá těla s dřevěnými šípy s kovovým hrotem zabodnutým v tělech je připravovala o
životadárnou tekutinu, i když mnozí z nic ji již nepotřebovali.

Rudá krev se valila z jejich ran
proudem. Bolestné steny se ozývaly z raněných vojáků a mrtvé oči zírali tupě do nebe.

Soupeřova militárie se zastavila v panice. Ani vojáci z Dassirského království nechtěl bojovat.
Nikdo nechtěl.

Ale museli, aby ochránili své rodiny před nájezdy Podlého krále z Razijské monarchie.

Když odmítli bojovat, generálové je potrestali a poslali je zpět na frontu. Mezi
generály z obou království nebyl pramalý rozdíl.

Armáda s nepřítelovým erbem oranžové lišky na fialovém poli zakolísala. A to byl moment,
na který armáda Podlého krále čekala.

Až rozesejí nejistotu, paniku a zoufalství. Až se vojáci
budou bouřit a ustupovat, tak jim vojsko s rudým medvědem a dvěma meči zasadí poslední
ránu.

Generál zadul na roh z buvola podruhé. Prvních pět linií se rozestoupilo a dalo volný průchod
Šesté linii.

Vystřelili ze svých pozic rychleji, než šíp k kuše. Vojáci za poloběhu naskočili na
své koně a pobídli je do cvalu.

Jezdci na koních v Šesté řadě pozvedli své oštěpy a vjeli do
dassirských vojsk. Lidé řvali bolestí. Koně ržáli strachem. Vzpínali se k nebi a pokoušeli se
utéct od probíhajícího masakru.

Další linie nepřítele se vzbouřili a pokoušeli se utéci. Na
jejich mysl už toho zkrátka bylo příliš.

A potom přišel zlatý hřeb dne. Sedmá linie z Razijského impéria vyrazila. Kromě malých
bomb, tohle bylo poslední překvapení Podlého krále.

Sto jezdců. Padesát dvojic.
Vždy dva jezdci cválali vedle sebe a drželi mezi sebou spletený, ostnatý drát.

Postupně se od sebe vzdalovali a odmotávali drát pomocí speciálních železných rukavic.

Jejich koně
postupně přešli z cvalu do trysku a hřívy i ohony za nimi vlály jako barevné prapory.

Jezdci nedovolili se nepříteli vzpamatovat. Soupeřovi vojáci padali k zemi s rozšklebenými
ranami na zmrzačených tělech jako domeček z karet, na nějž zafoukal vítr.

Plukovníci i majoři, všichni vysoce postavení důstojníci se pokoušeli seřadit své vojsko, ale
lidé byli příliš vyděšení.
Chtěli si zachránit jen své životy.

Několik lučištníků ze soupeřovy armády se pokusilo vystřelit, ale bylo jich příliš málo a
škody ve vojsku Podlého krále byli téměř minimální.

Téměř je velmi podstatné slovo.

,,Matteo! Skrč se!" Zvolala Miriam, ale již příliš pozdě. Jeden ze soupeřových šípů zasáhl malého chlapce.

Zlatovláska viděla jeho strachem rozšířené oči, když se nevěřícně díval na šíp zející v jeho hrudi.

Miriam mu chtěla něco říct, cokoli. Ale tu šanci již nikdy nedostala.

Roh generála z Razijského království zahřměl potřetí. Armáda Podlého krále se dala opět do pohybu.

Běželi vstříc zmatené a zoufalé armádě, jenž se pokoušela vzpamatovat z králových vynalézavých
nápadů.

Malý Matteo neměl šanci. I kdyby se dostal k léčiteli, nepřežil by. Zůstal stát na místě, se
obřím šípem v jeho malé hrudi a stále se díval nevinnýma očima na Miriam, která byla tlačena
vojáky kupředu a nemohla se s malým bojovníkem rozloučit.

V jeho očích již více nebyla naděje nebo sny. On věděl, že zemře. Také věděl, že mu Miriam
lhala. Všechno to mohla vidět v hnědých očích stejně nevinných jako mívají laně.

Těsně předtím, než jej k zemi strhla těla probíhajících voják a k zemi přitlačili tisíce nohou, viděla,
že jí odpustil.

Odpustil jí, její lži, kterých se na něm napáchala sic v dobrém smyslu. Ale zahlédla také
zoufalství a pochyby a především strach z toho, co bude dál.

Nedokázala splnit slib, který si
dala. Rozplakala se znovu. Zarudlé oči skoro neviděli na cestu. Jen slepě běžela s mečem v třesoucích se rukou.

Zelenooká dívka by ovšem přísahala, že když násilím odtrhávala pohled od malého chlapce-bojovníka, zahlédla postavu, jak jej opatrně pokládá na zem a zavírá mu oči hledící do
ztracena plné slz kanoucích z jeho ztuhlých tvářích.

Musela se vzchopit, jestli se ještě někdy chtěla podívat domů. Spatřit svou maminku.

Muže, jemuž slíbila, že se jednoho dne vezmou. Ani nevěděla, zda jej také odvedli nebo se dokázal
schovat a zachránit se.

Přátele, kteří zbyli po nájezdu Černých jezdců.
Byla to jen vteřinka, než byla donucena se rozběhnout vstříc masakru.

Vběhla do vřavy.
Neviděla nic jiného, než mrtvá těla rozesetá okolo ní, řvoucí lidi, krev a smrt.
Proti ní se vyřítil zoufalý voják s emblémem lišky a sápal se po její hrudi se zakrvácenýma
rukama a s probodnutým břichem.

,,Prosím, prosím. Prosím!" skřehotal.

Miriam zaječela a couvla o několik kroků zpět.

Zakryla si rukou ústa a pokoušela se nedívat se na muže, jemuž nohy vypověděly službu, a plazil se
k ní po zablácené zemi. K vyděšené dívce natáhl zkrvavenou ruku a naposledy se na ni
podíval vykulenýma očima, ze kterých proudem tekly slzy.

Jeho hlava klesla do bláta společně s rukou, ve které ochably veškeré svaly, a v blátě zůstala natažená ležet směrem
k plakající dívce.

,,Bože můj..." hlesla Miriam a vrhla se zpět do bitvy.
Ale na její straně dnes nikdo nebyl.

Jen smrt. Ale ta je vždy na straně všech. Protože ta tu bude, i když my už tu nebudeme.

Odrazila boční sek. Ustoupila o dva kroky dozadu. Počkala, až se nepřítel napřáhne a pak
proklouzne pod jeho ramenem a probodne mu mečem solar.

Muž padl k zemi. Tak jako mnoho dalších, kteří padli dívčiným mečem.
V očích měla stále slzy.

Ale již neutíkaly z jejích očích. Zůstaly tam a rozmazávaly její
vidění. Před očima měla tvář umírajícího Mattea a její matku ležící na zemi, když ji
Černopláštníci hrubě shodily na tvrdou podlahu jejich chatky.

Před očima jí proběhla vzpomínka ze života pokaždé, když někomu vzala život.

Viděla se koupat se v malém jezírku v horách společně s kamarády, zatímco dalšímu muži podřízla
stehno a on se zhroutil na zem, kde pomalu vykrvácel.

Pak viděla sebe samu jako starší, když si hrála s párem koní. Po vojácích, jenž se k ní kvapem
blížili hodila jednu malou bombu z váčku, který měla zavěšený u pasu. Roztrhalo je to.

Nebo když dováděla s malým bojovníkem, Matteem, v jeskyních a vyháněli netopýry. To
někomu zabodla dýku do krku zezadu.

Poslední vzpomínka byla jak se drží za ruce s jejím milovaným a šťastně se usmívá a ostatní
chlapci z vesnice se prali o její úsměv.
Další nevinný voják, který padl jejím mečem.

Další život, který vzala. Má ona vůbec právo na
to brát životy jiným lidem, aby si ona sama ten svůj udržela?

Na to nemá právo.

Nikdo nemá
právo krást život člověku, snad jen Smrt. A ona to věděla. A věděla, že to ví i On.

Ale zoufalí lidé, dělají zoufalé činy. A mezi ně bohužel patří i vraždy.

Skrčila se před úderem obouručního meče, jenž jí mířil na hlavu. Vyrazila proti muži jako had
a bodal jej do nohy.

Muži se podlomila noha, když neunesla jeho váhu a on se se strachem
v mdlých očích podíval naposledy na dívku, která mu probodla dýkou hruď.

Další život.

A další.

Mladý muž s krásnýma modrýma očima.
Postarší voják se zelenýma očima s odstínem tmavého mechu.

Neviděla.

Neslyšela.

Jediné, co byla schopna vnímat, byl tlukot jejího zběsilého a vyděšeného
srdce. Neustále opakovala ty stejné pohyby. Skrčení se.

Ustoupení. Nápřah. Zásah. Útěk
bitevním polem.

Starci s šedivými vlasy prořízla tkáň až na kost. Zelené oči ji pálili od slz.

Někdo ji hrubě odstrčil a ona spadla na zem.

Vyděšeně vykřikla, ale
zvuk se ztratil v bitevní vřavě.
K zemi ji strčil ten stejný stařík, se kterým před bitvou vedla rozhovor ve Druhé linii.

Udatně bojoval s mužem dvakrát tak velkým a silnějším než byl on sám. Odstrčil dívku před
smrtící ranou, která by ji byla rozpůlila, kdyby ji stařík nezachránil.

Nepřítelův meč se míhal rychlostí světla a starý muž neměl šanci.
Obouruční meč soupeře se
mu zabodl do břicha a špička vykoukla na druhé straně staříkových zad.

Dívka vyjekla. Tentokrát zoufale. Starý muž klesl na kolena, když už jej nedržela váha
nepřítelova meče, jakmile jej vytáhl ze zmučeného těla.

Muž se vyžíval v zabíjení. Viděla to v jeho očích. Byly zakalené touhou po smrti, krvi a slávě.

Plazila se od něj pryč. Nedokázala se zvednout na roztřesených nohách. Pokusila se znovu
zvednout, ale noha jí v mazlavém blátě ujela.

Sakra! Vstávej, vstávej! Dělej, vstávej, křičela na sebe v mysli.
Muž ji chytil za nohu a zatáhl.

Dívka téměř v polokleku, opět klesla k zemi a muž si ji přitáhl blíž k jeho meči pokrytém
rudou tekutinou.

Krví jeho obětí.
Miriam zavřeštěla. Byl to zvuk trhající uši. Nikdo ji neslyšel.
Nikdo jí nepřišel na pomoc.

Její vrah se šíleně zasmál a zvedl nad hlavu svůj obrovský meč jako hračku.

Meč dosáhl nejvyššího možného bodu a začal klesat závratnou rychlostí l dívčinému
bezbrannému tělu.

Meč ležel několik stop od ní, upustila ho, když do ní stařík vrazil. K váčku
s trhavinou nedosáhla, protože útočník jí stál na ruce a druhou měla zaklíněnou pod tělem.

Takže takhle to skončí. Dobře tedy... smířila se se svou smrtí. Zavřela oči a zdálky slyšela
chraplavý a psychopatický smích jejího vraha.

Ale meč nikdy nedopadl.

,,Miriam!" zakřičel něčí hlas. Až moc dobře známý hlas.

Miriam otevřela oči a zorničky se jí údivem rozšířily. Postava, která bodla muže do zad,
musela být jen výplod její fantazie.

Neexistovalo, že by mohla být tady. Má být daleko
v horách v bezpečí a ne se tu ohánět mečem.

,,Mami!" vykřikla zlatovláska a vrhla se matce kolem krku.

Matka pustila meč, stále zaražený
v zabijákových zádech a objala svou milovanou dceru.

Psychopat vyvalil oči v neuvěření a podíval se na hrot meče trčící z jeho prsou. Probodla ho
žena.

Zezadu. Zemře mečem ženy, která ani neumí pořádně držet dýku v rukou.
Jeho poslední myšlenka patřila jeho egu. Jak jej jen mohla zabít žena?

Jak mohl být takový debil? A nehlídat si záda. A ke všemu v bitvě. Kdyby jen tak mohl žít o něco déle a pořádně
tu malou mrchu zabít...

S myšlenkami na pomstu zemřel. Smrt si přišel pro jeho zkaženo duši celý natěšený a odnesl
si ji daleko až předaleko tam, kam se žádná duše neodváží.

,,Mami," zajíkla se dcera, ,,co tady děláš?"

,,Ale nic, zlatíčko." Odpověděla jí. ,,Přece sis nemyslela, že tě tady nechám samotnou?"

Zesílila stisk kolem dceřiného těla.
Hladila v uklidňujícím gestu dceřiny vlasy, které zazářily na pár minut nad bojištěm, i přes
krev, bahno a špínu a odehnalo párek supů od jejich hostiny.

Když její dcera nedobrovolně odešla do králových služeb, matka se nedokázala smířit se
ztrátou dcery.

Den na to odešla z vesnice a přihlásila se v nejbližším táboře jako dobrovolník.

První dobrovolník po téměř dvaceti letech.

Hodnostáři byli tak vyjevení a překvapení, že jim v prvotní chvíli nedošlo, co po nich zhrzená
matka požaduje.

Vyšli jí vstříc, a dokonce zašli i tak daleko, že jí dovolili být v Druhé linii.

V linii, kde byla i její dcera. Až na to, že Miriam byla uprostřed. Matka byla na pravé křídle.

Miriam se rozplakala. Tentokrát nechala slzy téct po lících, jak se jim zlíbilo.

,,Já... Já... nevěděla jsem, že... že... Nechtěla jsem..." plakala. ,,Matteo... Mami, on..." škytala a nemohla se ani pořádně nadechnout, aby vyslovila tu skutečnost.

Tu pravdu, že je mrtvý.

,,Ššššš, zlatíčko, já vím. Já vím." Políbila svou dceru na čelo.

Odtáhla od sebe Miriam a vytáhla meč ze zad nehybného těla soupeře. Palci setřela dceři z tváří slzy.

,,Tak pojď," zašeptala matka a potěžkala meč v ruce, ,,zítra spolu budeme sedět u východu
slunce, co ty na to?"

Miriam škytla a přikývla.

I ona se chopila meče, oprášila ze své tuniky prach, zcela zbytečně, a opět se vydala do bitvy.

Tentokrát, ale ne sama.

Proplétali se bitevním polem a zanechávali za sebou mrtvá těla nepřátel. Nebyly dokonalé
bojovnice. Dokonce ani dokonalé ani bojovnice.

Ale byly spolu. A to bylo hlavní. Na ničem
jiném nezáleželo. Na přežití to bylo více, než dostačující.

Jedna odvedla pozornost jejich soupeře a druhá mu zasadila smrtící ránu. Matka odvrátila sek
ze shora a dcera zasáhla nepřítele.

Jedna bránila druhou a druhá bránila tu první.
Byly nezastavitelné. Nepřekonatelné. Smrtící.

Boj byl téměř u konce a strana Podlého krále měla viditelně navrch. Soupeřovo vojsko se
pomalu stahovalo z bitevního pole.

Dassirská vojska to vzdala. Pravé křídlo vojska s levým křídlem razijských vojáků a s pomocí
jejich spojenců je svírala do kleští a až je sevřou, tak je rozdrtí.

Dcera, zaneprázdněná bojem s jedním z útočníků, si nevšimla muže s lukem mířícího na
Miriamina záda.

Ale matka ano.

,,Miri!" Matka strhla k zemi dceru ve chvíli, kdy šíp opustil tětivu luku.
Šíp prosvištěl kolem dvou žen a na těle matky zanechal malý krvavý šrám.

,,Mami!" zaječela zelenoočka, když zahlédla pramínek krve tekoucí z matčiného ramene.

Lučištník se krutě usmál.
A krutý úsměv mu zůstal až do konce života.

Kolem něj se prořítil
voják s rudým medvědem na hrudi a setnul mu hlavu jedenapůlručním mečem.

Hlava se odkutálela od těla jako míček a bezhlavé tělo se bezvládně svezlo k zemi.

Miriam se nevěřícně dívala na odbíhajícího muže a ležící tělo v bahně. Ale lukostřelce nelitovala.

Dcera se přisunula k matce a pomohla jí utáhnout kus košile kolem rány. Matka zkřivila tvář
bolestí, ale nic neřekla.

Zlatovlasá Miriam se zvedla jako první a nabídla matce ruku. Ta ji s úsměvem přijala a zvedal
meč.

Dcera na pár vteřin objala matku a poté se s leskem v očích vrátili do boje.

Obě se bily udatně. I s krvavým šrámem se matka nebezpečně oháněla mečem a rozdávala
krvavé a smrtící rány útočníkům.

Dívka se zlatem ve vlasech konečně měla pocit, že by mohli vyhrát. Že by se s matkou mohla
vrátit domů a dožít svůj život.

V jejích očích zažehla naděje.

Nepatrná. Maličká jako zrnko
rýže, ale pravá, ryzí a neotřesitelná.
Jinými slovy, tohle byla jejich šance na přežití.

Matka s dcerou polevily v ostražitosti.

Pole halila mrtvá těla lidí a masožraví ptáci se začali slétat. Vojáci Podlého krále sevřeli protivníkovo vojsko do kleští a zmasakrovali je.

Tedy, většina vojáků ležících na zemi slepě zírali do míst, kam živí nevidí.

Naneštěstí jeden
nepřítel se svého života jen tak nehodlal vzdát. Stále dýchal. Pro něj to bylo znamení, že ještě
má dost sil zabíjet.

Plazil se ke klečící dvojici žen v pevném objetí s úsměvy na tvářích.
Ovšem na světě existuje jedno pravidlo.

A to ,že štěstí nikdy nevydrží dlouho. Každý má
odměřenou dávku štěstí v životě. Každému do vínku bylo dáno trochu štěstí. Ale to netrvá
dlouhodobě.

Muž se doplazil k ženám s neradostným úsměvem hrajícímu v koutcích. Před ním klečela
matka, otočená zády k němu a dcera měla zabořenou hlavu v jejím rameni a popotahovala.

Pevně chytil meč mrtvého muže v rukou a potichu se vytáhl do polosedu.

Napřáhl ruku ke
smrtícímu úderu mířící na matčina záda.

Ale jakoby něco donutilo Miriam otevřít oči a zvednout hlavu z ramene její matky, právě ve
chvíli, kdy meč dosáhl vrcholu.

Zlatovlasá dívka strhla matku stranou a nepřítelův meč se zabodl do zad dcery. Matka
vykřikla, dcera vyjekla a zhroutila do bláta.

Bitevním polem se rozlehl bolestný, zuřivý a žalostný křik matky, držíc v náručí ochabující
tělo její jediné holčičky.

Naděje v očích dcery pohasla stejně rychle jako zhasínal i její život.

,,Ne, prosím! Ne!"

Ale marně se matka modlila. Její modlitbu nikdo nevyslyší. Jen Smrt. Nikdo na Nebi nemohl
zabránit tomu, co dole na Zemi odehrávalo.

Bůh i andělé jen smutně pozorovali srdcervoucí
scénu. Dokonce ani Smrt nic nemohl udělat. Pouze pomalu kráčel k vyhasínající duši.

,,Mám tě moc ráda, mami." Šeptala z posledních sil zlatovlasá Miriam.

Její hruď se pomalu
přestávala zvedat a klesat v pravidelném rytmu.

Naopak.

Prudce dýchala a lapala po nedostávajícímu se dechu. Snaha nadechnout se ale byla marná.

Proto se uklidnila a nechala slzy téct po její tváři dolů na matčiny ruce, ve kterých držela tělo
umírající dcery.

Dýchala pomalu, nepravidelně, ale užívala si každičkou sekundu, kdy mohla
být se svou matkou, než se i s tou rozloučí a přivítá se s otcem a bratrem.

Zlatá barva vlasů její dcery se vytrácela a Miriaminy vlasy již nikdy nezazáří. Čím blíž Smrt
byla, tím těžší pro malou bojovnici každý nádech byl.

Miriam věděla, co bude dál. Neměla sílu tomu vzdorovat. Neměla čas se ani pořádně rozloučit
se svou nadevše milovanou maminkou.

Nevěděla mnoho věcí a spoustě z nich nerozuměla.
Ale jedno věděla. Že pro svou maminku, by se obětovala podruhé. I potřetí.

Zas a znovu.

Bez zaváhání.

,,Budu od tebe pozdravovat tatínka i brášku, ano?" chraptěla zelenooká dcerka.

,,Ano," zašeptala zdrcená matka a další slzy jí padaly po tvářích a vsakovaly se do
zkrvaveného oblečení Miriam.

,,Můžu tě o něco poprosit, mami?"

,,Vždycky, holčičko moje." Matka stále pevně svírala dceru v náručí a chránila ji před Smrtí.

Ta se již ale nenávratně blížila.

,,Můžeš se pro mě, prosím, naposledy usmát?" Velké slané slzy plné nevyřčených přání,
milionu citů a tisíců nevyřčených slov se ztrácely ve stínu čekající Smrti.

,,Samozřejmě, moje malá Miri." Též zašeptala matka a na své tváři vykouzlila ten nejkrásnější
úsměv, jaký si jen umírající může přát.

Dcera se usmála nazpět, ale ihned se rozkašlala a její
tělo zachvátila bolestivá křeč. Matka se stále usmívala.

Udělala by cokoli, jen aby se její
holčička cítila tak dobře, jak jen se umírající může cítit.

Silou vůle malá bojovnice otevřela zelené oči, pohnula koutky v úsměvu a zašeptala pár slov.

Matčin bolestivý úsměv jí dal sílu k poslednímu pohybu.
Dcera zvedla ochablou ruku a setřela slzy z matčiny tváře, koutky úst se stále smály
v náznaku úsměvu a smíření s tím, co přijde.

,,Žij blaze a buď silná, maminko." Její zrak se
zcela rozmazal, ruka dopadla na prsa a dívka naposledy vydechla.

Matka se zhroutila a přitiskla k sobě tělo své dcery. Kýval se ze strany na stranu a stále
plakala.

Křičela a proklínala všechny, kteří ji přišli na mysl.

Miriaminy oči se navždy zavřeli a krásná živá zeleň z nich vyprchala.

Úsměv povadl a tělo
pomalu nabíralo smrtelnou ztuhlost a chlad.

Poslední, co její dcera viděla, byl úsměv její maminky a stín. Smrt si pro ni přišel a odvedl ji
k sobě domů na další cestu.

Někdy prostě musíte zemřít, abyste mohli jít dál.

Miriam se nebála. Věděla, že život, který příště povede, bude lepší. Šťastnější.

A že v dalším
životě už žádná válka nebude. Ani nenávist. Také se těšila, až se potká se svým otcem a
bratrem a především s malým bojovníkem, Matteem, až mu vysvětlí, že neměla tu sílu mu říct
krutou pravdu o smrti, proto mu raději zalhala.

Někdy musíte jít dál a nevzdávat se. Matka možná prohrála boj o svou dceru, ale vyhrála něco
jiného.

Možnost pomsty. Sladké, pravé a krvavé pomsty.

Válka skončila a Podlý král vyhrál. Vojáci se shromažďovali okolo všech padlých a pomalu je
odnášeli na jednu velkou hromadu, kde je zapálí a popel, co z nich zůstane, rozsypou po
okolí.

Matka si ovšem nepřála, aby tělo její dcery a Mattea bylo zpopelněno. Oba dva si
zasloužili něco mnohem lepšího.

A tak osamělá a zdrcená maminka sebrala ze stanu lopatu. Odnesla postupně obě těla dětí na
okraj pláně a začala kopat díru.

Ve šrámu ji bolestivě pulsovalo, avšak ona nepřestala kopat
hrob. Ruce se jí do krve odíraly o hrubé dřevo dubu. Stále plakala, i když už snad jí v slzných
kanálcích nemohla zůstat jediná kapka slzy.

Truchlila nad smrtí Miriam i Mattea.

Truchlila nad zbytečnou ztrátou životů.

Jen kdyby král
nebyl tolik ambiciózní a mocichtivý. Kdyby nebylo jeho, její malá bojovnice by tu stála s ní a
těšily by se na východ slunce, jak si slíbily.

Ano, Podlý král.

Veškerý vztek házela na něj. Všechnu zlobu, smutek, zoufalství, frustraci. Všechny emoce šly
na královo konto.

Kdyby zemřel on, nic z toho by se nikdy nestalo. Kdyby zemřel, už žádná
matka by se nemusela trápit strachem o své děti.

Mezitím, co matka kopala hrob pro svou dceru a chlapce, kterého znala od doby, kdy poprvé
otevřel své hnědé, laní oči, se zpráva o matce a její dceři roznesla.

Mnohokrát zaznělo z mnoha úst, že dívka se zlatem ve vlasech zachránila někomu život nebo
mu pomohla při tréninku v hlavním táboře.

Miriam byla vychována tak, aby vždy všem pomohla, bez ohledu na to, jaký ten člověk je.

Proto malá bojovnice neváhala a pomohla těm, kteří to potřebovali.

Ačkoli střetnutí trvalo jen pár hodin, mnohým to připadalo jako dny, jiným zase jako minuty.

V krvavém boji zapomínáte na nepodstatné věci jako čas, hlad nebo únavu. Jde vám jen o
přežití. Na ničem jiném v tu chvíli nezáleží.

Dvacet let museli vojáci trpět smrt členů jejich rodin a přátel.

Dvacet let království umíralo za
krále, jehož nenávidí.
Téměř dvacet let trpěli a nechávali se mrzačit na duši i na těle.

Ale teď už ne. Smrt Miriam v nich něco probudila, něco nebezpečného. Už se sebou nenechají
zacházet jako s kusem špinavého hadru.
Budou bojovat.

Ale ne proti nepříteli, který se jen a
pouze bránil útoků ze strany Razijského krále.

Budou bojovat za nového krále.

Budou bojovat proti současnému králi.

Smrt dívky byla
poslední kapkou v oceánu nenávisti. A tento oceán se právě rozbouřil a jeho vlny měly jen jediný cíl.

Krále s rudým medvědem na zlatém poli se dvěma zkříženými meč nad medvědem.

Několik přeživších se shromáždilo okolo vykopané jámy ve chvíli, kdy matka velice opatrně
položila chladnoucí těla do hrobu.

Ruce jim upravila tak, aby to vypadalo, že jen spí. Oba se drželi spolu za ruce. Nebudou sami.
Alespoň to málo pro ně matka mohla udělat.

Všechno brzy nasvědčovalo tomu, že otevřou svá očka, nadechnou se a oba vyskočí z hrobu
plní života.

Až na krvavé skvrny na oblečení, jež zanechaly nepřítelovi zbraně na jejich tělech.

Matka se naposledy rozloučila se svou dcerou, políbila ji na čelo a uhladila její vlásky.

Malého bojovníka též políbila na čelo a pohladila jeho tvář. Chopila se lopaty a s těžkým
srdcem shodila hlínu na nebohá těla.
Potichu si broukala píseň, jenž zpívávala Miriam, když chodívala spát.

Vojáci , jenž vše zatím jen pozorovali, vytáhli meče z pochev a namířili je k nebi.

Slunce se
odráželo od oceli a házelo po okolí stříbřité odrazy světla. Muži stáli s napřaženými meči
v rukou, dokud matka nezahrabala hrob a neuplácala hlínu na vrcholu.

Poté vojáci sklapli paty k sobě v pozoru a vzdali tak mladé dívce, která mnohým z nich
zachránila životy a malému veselému chlapci s nadějí, kterou mohl rozdávat.

K hrobu přiběhl muž ve svých nejlepších letech s něčím v zašpiněných rukou.

Byla to malá
rostlinka. Sazenička malého stromku, měl jen maličký kmínek, pouhou větvičku s lístečkem
v rozpuku.

Muž se na ženu tázavě zadíval a podal jí malý výhonek dubu. Ona překvapeně zamrkala na
muže a vzala si stromeček do zakrvácených dlaní.
Poklekla a zasadila strom na hrobě její milované dcery a chlapce.

Říká se, že strom bylo to
jediné, co na bitevním poli, kdy vyrostlo a zároveň byl připomínkou na děsivých dvacet let a
vzpomínkou na všechny, jenž v této válce zemřeli.

Mladý muž strom uchovával ve svých osobních věcech jako připomínku jeho domova. Klíček
pro něj znamenal vše, ale věděl, že pro zoufalou matku bude znamenat něco mnohem víc.

Matka stále se slzami v uplakaných očích a zoufalým výrazem ve tváři se na muži usmála.

Muži jako jeden uvolnili své postoje do pohovu, a smutně se uklonili matce i dvou dětem
navždy ležícím v hrobě.

Ta se opět obrátila k hrobu a začala zpívat onu smutnou píseň.

Mezi muži v táboře ale zatím
došlo k něčemu překvapivému, ale ne nečekanému. Došlo k nepokojům mezi vojáky Podlého
krále.

Někteří nesouhlasili s tím, jak s nimi je zacházeno. Také nesouhlasili s chováním jejich
nadřízených. Stáli daleko za frontou a čekali, až boj skončí.

V lepším případě. V tom horším
se prostě jen opili a čekali na konec střetu v bídném stavu.

Žena s dlouhými hnědými vlasy s pramínky začínající šedé dlouho stála nad hrobem a vzpomínala.

Muži odešli a nechali ženě soukromí, aby se mohla rozloučit se svou holčičkou a
chlapcem, kterého brala jako syna.

Nakonec se i matka otočila k hrobu zády a odešla zpět do tábora. Byla silná žena.

Osud jí už
vzal všechny, na kterých jí záleželo. Ale přesto ji osud nedokázal zničit.

Zlomit.

Vzpoura v táboře se právě chýlila k největšímu bod večera. Generálové i velitelé viseli
z provizorních dřevěných prken s oprátkami okolo krků.

Nikdo už nechtěl sloužit králi.
Nikdo již nechtěl být jen pěšákem na šachovnici Podlého krále.

Chtěli žít své vlastní životy. Podle sebe a ne, aby je řídili druzí. Chtěli si rozhodovat sami za
sebe.

A to také udělali.
Nebylo jich mnoho. Ovšem na uskutečnění vzpoury to stačilo.

Ke vzpouře se přidal i lid. A to
bylo první znamení pro krále, že něco není tak úplně v pořádku.

Proti králi se obrátil i dlouho
vykořisťovaný lid. Též už měli dost placení vysokých daní a odvádění je do královské pokladnice.

Protože peníze, které získali tvrdou prací, museli odvést králi. Část z jejich daní
mířila rovnou do pokladnice, z pokladnice do kapes pokladníka a zbytek do plesů a orgií,
které král tak miloval.

Byla jen jediná věc, která bránila vzbouřencům ve vykonání pomsty. Zavřené brány do
královského hlavního města.

Vzbouřenci vyjeli na koních a s nimi i matka, která již neměla
koho ztratit, a vedli útok na hlavní město.

Po cestě se k nim postupně přidávalo čím dál více obyvatel měst a vesnic, jimiž projížděli nebo je jen míjeli.

Během pár dnů se k nim přidala značná část království.
Byli rozčileni a rozlíceni, když zjistili, že král zavřel brány hradu a části města a nespočet
obyvatel tak přišlo o domovy.

Obsadili okolí hradu a hlídali jediné dva možné vchody a východy města. Tedy, ty dva známé
vchody do města a hradu.

Nad ránem, ještě než slunce ukázalo své paprsky světu, se z tábora neozývalo nic jiného než
frkání a ržání koní a tiché bručení, či chrápání nespokojených vojáků, postranními dvířky
z hradeb proklouzla postava v tmavém plášti a zamířila k nocležníkům.

Matka nemohla spát a tak stála na volném prostranství a smutně pozorovala slunce, jak se
snaží dostat se skrze husté mraky své paprsky v barvě zlata.

V barvě vlasů její zesnulé dcery.

Zatřásla hlavou, aby zahnala slzy tvořící se v jejích očích. Slíbila si, že bude silná.

Její dcera si to přála a byla by na ni pyšná, kdyby tady s ní byla.

Málem si ve svém zamyšlení nevšimla postavy, která se k ní kvapem blížila.

Matka sáhla po meči, který si zvykla nosit u pasu. Nechtěla jej vytáhnout, jen dát najevo, že je ozbrojená a
umí se bránit.

Avšak zahalená postava zvedla ruce nad hlavu na znamení smíru. Že jí nehodlá ublížit.

Záhadný neznámý pomalu zpod pláště vytáhl dopis, jakmile matka sundala ruku z rukojetě
meče. Papír byl zapečetěn pečetí.
Matka se nenápadně podívala na neznámého a chtěla promluvit, ale postava zavrtěla hlavou.

Jen opět nabídla papír s pečetí zmatené matce.
Matka natáhla ruku a dopis přijala s pokývnutím hlavy. Osoba v plášti se matce lehce uklonila
a otočila se k ní zády a odešla svižným krokem ke skrytým dvířkám v hradbách.

Hnědovlasá žena otočila dopis a okamžitě rozpoznala pečeť. Tu pečeť znala stejně dobře jako
tvář své dcery.

Zhluboka se nadechla a rozlomila pečeť s medvědem a dvěma meči.

Zítra, dvě hodiny po půlnoci v noci, se otevřou brány hlavního města. Buďte připraveni,
pokud máte zájem o změnu panovníka a podmínek v tomto království.
V hradě nebude nikdo, kdo by Vám bránil. Prosím, nezmiňujte se o tomto dopisu, jakoby
neexistoval.
Bude mi potěšením s vámi spolupracovat. Král bude spát ve čtvrtém poschodí. Je to dvanáctá
komnata v levém křídle. Před dveřmi budou stát jen dvě stráže. Stačí říci slovo napsané na
konci tohoto dopisu.
Přeji vám mnoho štěstí a naděje.

V dopise nebylo uvedeno jméno pisatele. Nic. Jediná nápověda, která by mohla určit, kdo je
jejich tajemný pomocník.

A to poklona. Příliš dámská na muže a příliš vznešená na
neurozeného.

Matka zničila dopis, spálila jej v dohořívajícím ohništi a o dopisu nikomu nic neřekla.

Jen se zmínila ostatním vzbouřencům, že by měli ještě jednu noc počkat.

Trpělivost smrt přináší, řekla pouze a nikdo nic nenamítal. Stejně neměli nic jiného na práci.

A zhrzený dav jen tak
něco nebo někdo neuklidní.
Matka trpělivě čekala, až padne noc. Nevěděla, co bude dělat, pokud by se jejich plán povedl.

Ani, kdyby se nepovedl.

Nemohla vědět, zda ten dopis nebyla jen léčka. Past, všichni by propadli hrdlem, kdyby dopis
byl falešný, jen vtip ze strany krále.

Ale kupodivu to začínalo velmi slibně. Ve dvě hodiny v noci se brány města potichu otevřeli.

Obě brány byly otevřeny dokořán. Hlídka, která nemohla uvěřit svým očím, okamžitě
zburcovala zbytek vzbouřenců.

Vlastně jen původní vzbouřence z původního králova vojska.

Nespokojený lid se vrhl na nádvoří, ale ihned se prudce zastavili. Kudy jít? Kterým směrem?

A tak se matka beze slova, bez vysvětlení, ujala vedení. Nikdo netušil, jak je možné, že zná
cestu a taky to nikoho nezajímalo. Důležité bylo, že znala cestu.

Potichu se plížili hradem a jediné zvuky, které se odrážely od studených, kamenných stěn,
byly podrážky bot tlumeně dopadající na kamenné schody.

Vzbouřenci s matkou ve vedení vyběhli do čtvrtého patra.

A opravdu. Nikde nikdo nebyl.

Žádní sluhové. Hlídky na chodbách. Nebo snad milenci, jenž tajně si užívají v temných
výklenkách.

Byli tam zcela sami.
Ticho a chlad byly jejich jediní společníci.

Matka zvolnila krok a muži
jdoucí za ní, udělali to samé.

Cítili, že se blíží k cíli. Zatočili doleva. Žena počítala komnaty, které míjeli.

Ani je nemusela
počítat, protože v celé chodbě byly jen jediné dveře, před kterými stála stráž.

Vzbouřenci ploužící se za matkou, se na ně již chtěli vrhnout, ale matka zvedla ruku v pěst ve
znamení, aby se zastavili.

Stoupla si čelem ke dvěma vojákům v brnění. A pak řekla jediné slovo, které daly události do
pohybu.

Vojáci mohli spustit poplach hned, jakmile zabočili do chodby, ale neudělali nic.

Zhola nic.

Pokud by heslo bylo špatně, mohli by je v pár vteřinách zabít, ale pravděpodobně ani oni už
neměli zájem pracovat pro krále za pár peněz.

Protože matce ustoupili z cesty, sklonili kopí
k zemi a nabídli jej k matce. Ta však poklepala na meč u pasu a stráže kývli na srozuměnou.

Poté se otočili a tiše odešli z chodby, aniž by řekli jediné slovo.

Vzbouřenci otevřeli tiše mohutné a dřevěné dveře s pozlacenými ornamenty typické pro toto
království.

Medvěd a meče.

Pokoj Podlého krále byl jedním slovem přezdobený. Plný drahých věcí, pozlacených cetek,
drahých kamenů a polodrahokamů. Šperky v hodnotách, na které se obyčejný člověk
neodváží ani pomyslet.

Jejich cíl spal tvrdým a bezesným spánkem. A to díky čaji, který vypil před tím, než ulehl na
své lože.

Postarší král nehybně ležel na zádech ve své posteli a jediný náznak života jevila
pravidelně se zvedající hruď. Ruce se jim potili. Byli netrpěliví a nedočkaví. Přešlapovali a nemohli uvěřit svým očím.

Jejich cíl před nimi leží zcela bezbranný.

Tohle byla jejich chvíle. Jinou už mít nebudou. Tohle je chvíle, která změní řád jejich
království až do morku kostí a dopřeje jeho obyvatelům konečně klidný život a řádné
zacházení, které si jako poddaní zaslouží.

Matka udělala krok vpřed. A s ní se dali do pohybu i další spojenci.

Všichni se vrhli na
královo spící tělo jako smečka hladových psů.

Probodli jeho tělo svým meči, dýkami, čímkoli, co měli zrovna po ruce.

Král vyvalil oči a jeho tělo sebou zacukalo. Krev, valící se z jeho ran, barvila sametově bílé
prostěradlo rudými květy.

Hruď se mu prudce vzedmula, párkrát zachrchlal, ale krev
v propíchnutých plicích mu znemožnila se nadechnout a udusil se vlastní krví.

Ztuhlé tělo Podlého krále se uvolnilo a kleslo do peřin, jenž už dále nezahřívaly jeho tělo.

Z podlých očích krále se vytratila vychytralost s namyšleností stejně tak jako lesk života
společně smíchaný s děsem ze smrti.

Matka mu se zuřivým leskem v očích podřízla hrdlo od ucha k uchu, až řez samotný vypadal
jako druhý úsměv.

Krev stále tiše pobublávala a stříkala, jak se valila z jeho nehybného a
chladnoucího těla.

Když krále to ráno našlo služebnictvo, jak nehybně leží s krvavým úsměvem na krku,
nemohlo uvěřit, že se dočkali konce tyranie.

Královo tělo bylo vyvěšeno na hradbách jeho
vlastního hradu a hnilo tam po mnoho dní jako připomínka, že na každého jednou dojde.

Slovo naděje nejen, že dostálo konečně svého významu, ale také to znamenalo heslo, které
hnědovlasá matka použila při vstupu do královských komnat.

Nakonec se i Smrt dočkal duše Usmívajícího se krále, po které toužil tak dlouho.

Protože Smrt si nakonec přijde pro všechny. Mors Vincit Omnia. Smrt si podmaní všechny.

Nezáleží na čase, místě nebo věku. On si počká. Smrt má totiž nekonečně mnoho času.

Vzbouřenci se stáhli z těsného okolí hradu, ale neopustili jej. Čekali, co bude dál.

Královna oznámila smutnou zprávu o králově smrti, ale více se jí již nevěnovala.
A mrtvole visící
z hradeb nevěnovala pražádnou pozornost.

Sousední království měla samozřejmě o Razijské impérium zájem, ale čekala na další
královniny kroky.

Královna během týdne vyhlásila sňatek s princem Cassiem Bersským
z Berasského království. Byl mladý, ale to královna také. A rozdíl pár let se již neřeší
v královských sňatcích.

Královna společně s králem Cassiem pomohli postavit se Razijskému království zase na nohy.

Nebylo jednoduché, než se jejich země vzpamatovala z kruté tyranie Usměvavého krále, ale
postupem času země sílila a s ní í její obyvatelé.

Vzbouřenci rozpustili svou skupinu a každý
se vydal jiným směrem.

Královna Lenia i král Cassien vrátili nebohému a zcela zničenému Dasireskému království
jejich zemi zpět.

Pomohli jim uskutečnit volby a dosazení panovníka, kterého si zvolil lid. I to
málo, co Razijské království mělo, darovalo Dassirským.

Pomohli vybudovat nové
společenství a král Dassirského království, Merius, s nimi uzavřel mnoho dohod o
spojenectví.

A co se stalo s opuštěnou matkou?

Její touha po smrti krále byla ukojena. Pomsta, ke které se upínala celou svou bytostí, byla u
konce.

Cítila se prázdná a netušila, co by měla podniknout za další kroky. A tak se vydala
tam, kde to všechno začalo.

Vrátila se jako jediná zpět do vesnice, kde žila. Kde ona sama vyrostla a vdala se a vychovala
své děti.
Z rodiny již neměla nikoho. Přátelé a sousedé, kteří přežili válku, se jí pokoušeli
pomoci.

Ale oni nebojovali ve válce, nevěděli jaké to je stát a čekat na smrt. Že ten letící šíp
může být to, co vás zabije.

Nebo ten, co se řítí za ním.

Nebo to snad bude muž, řítící se proti
ní s řevem a mečem zdviženým nad hlavou.

Netušíte, co máte dělat, prostě jen stojíte a čekáte. Ale vaše tělo samo reaguje za vás.

Vyhnete
se útočníkovi a automaticky mu rozpářete břicho dýkou, kterou držíte v zakrvácených rukou.

Chlapec, se kterým si slíbili společnou budoucnost, neunesl váhu její smrti.

Nesnesl pomyšlení, že na světě zůstane sám. Bez ní. Den poté, co mu zdrcená matka sdělila tu
srdceryvnou zprávu, se mladík zabil.

Matka se ještě po mnoho měsíců budila v propocené posteli a viděla umírat svou dceru znovu
a znovu. Nevzdávala to.

Dala slib a sliby se musí plnit. Musela si najít něco, co jí pomůže
překonat trauma z války.

I kdyby to mělo být jen hřebelcování jejich hřebce, o kterého se
místní starali, když bojovala ve válce krále, který ani neměl tušení, jak taková bitva probíhá.

Uběhly roky. A za ty roky si matka našla činnost, jenž ji naplňovala.

Možná jí připomínala
věci, na které nechtěla nebo nemohla zapomenout, ale ta činnost ji zkrátka bavila.

Byl to boj s mečem.
Každé ráno s východem slunce cvičila společně s paprsky světla a zdravila je mečem, který
odrážel sluneční světlo v barvě zlata.

V barvě vlasů její dcery.

Jediný Matteův rodič, matka, se ze ztráty svého syna nikdy nevzpamatovala.

Často bloudila
po vesnici a volala jméno jejího mrtvého syna, který se domů jíž nikdy nevrátí.

Její druhý syn pomáhal matce tak často jak jen to šlo. Obdělával malou zahrádku, kde
pěstoval brambory a pár kousků mrkve s česnekem.

Stíhal se zároveň starat i o chorou matku
a o kozu, kterou vlastnili.

Hnědovlasá matka s prameny šedých vlasů lemující její tvář jim často pomáhala. Zaměstnala
nejen ruce, ale i svou neklidnou a ztrápenou mysl od nevítaných smutných a depresivních
myšlenek.

Jejich vesnička na tom nikdy nebyla lépe. Noví vládci zajistili, aby všechny vesnice a města
v Raziji, měla každý půl rok čerstvou zásobu obilovin.

A to především ty stavení, která
nemají vlastní přístup k polím, kde by mohli obdělávat obilí.

Vozy se zásoby, dvakrát tak
naloženými před zimou je navštěvovali a dováželi nejvíce potřebné suroviny.

A jednou právě tak přijížděli vozy s vojáky, kteří jim pomohli sundat zboží z vozů a uložit je
do stodol.

Matka se po mnoha letech setkala s mužem, jenž jí před léty daroval sazeničku
dubu.

Povídali si společně dlouho do noci. Sdíleli své vzpomínky, zážitky a emoce z bitvy.

A postarší žena se po dlouhé době konečně cítila lehká. Ta tíha spadla z jejích ramen. A muž
zůstal přes noc.

A také tu další.

A tu následující.

A zůstal dokonce, i když prázdné povozy
odjeli z vesnice na úpatí hor.

Muž a žena, oba poznamenaní válkou, jak na těle, tak i na duši, konečně našli vnitřní mír.

Ale v jejich životech, především v životě matky byla ještě malá, nezacelená rána, která je trápila.

Ale i ta se během pár měsíců zacelila. Narodila se jim holčička.

Holčička byla zdravá a rostla jako z vody. Oči měla po otci, krásné zelené oči s mechovým
nádechem a vlasy měla po matce.

Hnědé a vlnité.

Ale přeci to nebyla taková ta hnědá
s příznakem čokolády.
Tato hnědá na slunci zářila.

Zářila jako zlato. Jako sluneční paprsky. Jako ocel v ohni. A měla
stejný odstín té zlaté jako měly vlasy její Miriam.

Holčička byla krásná. Měla hřejivý úsměv a veselé oči pln rarášských jiskřiček, takových jaké
měl malý Matteo.

Jejich dcerka byla velice zvídavá a ráda se učila nové věci. A tak se ani jeden z rodičů
nemohli vykroutit z otázky, čí je meč, pověšený nad krbem ve světnici.

Jeden večer si společně sedli k ohni a matka začala vyprávět příběh.

Příběh, který změnil
dějiny nejen jejich království, ale království všech. Příběh byl zapsán v dějinách Razisjkého
království a jména padlých, kteří obětovali své životy pro ostatní, byly vytesány do památníku
na nádvoří v hlavním městě.

Strom, silný a mohutný dub, jenž matka vysadila, tam stál další staletí a byl tichou
připomínkou krvavé minulosti, aby se již nic takového v budoucnu nemuselo opakovat.

Každý rok ve výročí konce války se zde sejdou panovníci ze všech království a obnovují
mírové smlouvy.

Vzdávají holt dívce a chlapci, kteří se stali nesmrtelnými symboly v historii.

Mezi lidmi panuje jedna legenda. Že pokud si sednete pod mohutný dub, až bude vycházet
slunce, uvidíte, jak se zelené listy barví do zlatavé barvy a listy si povídají s větrem.

Šeptají si píseň.

Zpívají si píseň o malém bojovníkovi s jiskrami v očích a o dívce, jejíž smrt zachránila
budoucnost všech království.

Ale hlavně, hlavně se mezi listy proplétá jedna píseň. Pár verš, jenž matka kdysi zpívávala své
dceři Miriam, když ji ukládala ke spaní.

Píseň, jež jí zpívala, když nemohla usnout kvůli děsivým bleskům a hlasitým hromům.

Ta píseň se později stala hymnou pro všechna království. Obyčejná ukolébavka, ale na tom
přeci nezáleží.

Jejich dcerku pojmenovali po tom, co je drželo nad vodou. Po tom, co pomohlo tomuhle
království.

Po tom, v co každý doufal.
Jejich dcera se zelenými mechovými oči a hnědými vlasy, co na slunci září, s úsměvem
vřelejším než léto, dali jméno Naděje.

Byla to jejich malá, milovaná, neumírající Naděje.

Tuto veršovánku si stromy mezi sebou předávali dlouhé generace a dlouhé generace ještě
budou.

Takže si sedněte pod nejbližší strom a zaposlouchejte se do veršovánek a třeba i vy uslyšíte
příběh, který jsem vám zde převyprávěla, a který jsem se i já dozvěděla od starého dubu, který
stojí vzadu na zahradě a vesele si koupe své listy v podzimním světle.

A píseň?

Sepsala jsem ji i pro další generace, kdyby náhodou zapomněli, jak se naslouchá stromům.

Snad i vám se tato veršovánka zalíbí a pomůže vám nastolit si mír v srdci i duši...

V dáli vane severák,
tak schovej se maličký,
ať tě vítr nevyděsí,
a tvé sny neudusí.

Na východě naděje vzplála,
stejně jako hvězda zhasla,
a s ní i život nevinný,
který se již nikdy nenavrátí.

Chceš-li přežít,
tak otoč se k smrti zády,
do očí se mu zadívej a zašeptej,
že dnes máš štěstí s sebou.

Na západě hvězda vzplála,
a na východě jedna pohasla,
s hvězdou měsíc vyšel,
a s chmury smutek odešel.

Víra je silná,
ale naděje je silnější,
a světlo ruku v ruce
s tmou odešlo,
a více se již nevrátilo.

/////////////////////////////////////////////////////////////
Vaše novoni447