|LEVI|
"Pančitél! Koukejte! Tady je ta naše bouda!" Křiknul na mě jeden z mých studentů ze sedačky za mnou a lepil se na sklo autobusu. Jen jsem nevrle pohnul očima, abych se na to nadělení podíval. Objekt, který nazýval boudou, byla docela velká horská chata s několika pokoji po čtyřech, jídelnou, hernou, společnými sprchami a kuchyní. Dokonce měl každý pokoj vlastní toaletu. Nebylo to vůbec špatné na to, že to zřizovala škola.

"Pančeli pančeli! Kdy bude večeře?" Vykřikl o kus dále jiný student.

"Ty nemyslíš na nic jiného Kazu!!" Okřikla ho nevrle Saki, předsedkyně třídy. Jen jsem se zamračil a zavřel oči. Jestli budu muset s touto třídou strávit v autobuse ještě o minutu déle, zešílím z nich. To už ale naštěstí autobus zastavoval. I zvednu se a otočím se na studenty své třídy. Momentálně jich je 29, ale počítám, že tak alespoň 6 jich do druháku nedoleze.

"Nuže, k instrukcím. Kromě mě je tady s námi také doktorka Hanji Zoe a profesorka Rall Petra. Uvnitř chaty budu dohlížet na kluky a na úklid. Každé ráno během snídaně bude bodování pokoje. Kdo bude mít méně než 5 bodů, tomu bude celý pokoj vyházen do sněhu a nepůjde lyžovat, dokud to neuklidí. Profesorka Rall bude dohlížet na dívky a kuchyni. A doktorka Hanji zdravotní péči." Začnu vysvětlovat, jak to tu bude probíhat. "S lyžováním začneme zítra. Připojí se k nám i instruktor, který bude nejslabší skupině pomáhat. K tomu budou další dvě skupiny, nejlepší a středně dobří. Kdo bude kam patřit, včetně profesorů, rozdělí právě instruktor." Pokračuji ve svém monologu. "A nakonec program. Budíček v 7:00 a v 7:15 rozcvička, 8:00 až 9:00 snídaně, 9:30 počátek lyžování. Každý nafasuje obědové balíčky a lyžuje se až do 17:30. Večeře je v 18:00 a pak máte volno. Večerka nastává ve 22:00. Kdo nebude mít zhasnuto a nebude v posteli, bude tvrdě potrestán. Všechno jasné?" Zeptám se na závěr svého proslovu. Dostane se mi jednohlasného "Ano.", načež se všichni vyhrnou z autobusu. Celkem pospíchali. Nedivím se jim, k předposlední větě jsem nasadil dost výhružný tón i pohled.

"Levi, musíš ty děcka pořád tak děsit? Pak se nesmíš divit, že tě nikdo nemá rád." Zasměje se Petra při opouštění autobusu. Ihned ji následuji.

"Já se ale nedivím. Je mi to jasné a jsem s tím spokojen." Ohradím se a vezmu svou tašku a vypůjčené lyže a přeskáče. Bude to ještě docela sranda, vzhledem k tomu, že jsem na tom ještě nikdy nestál. Ale jsem přirozený talent na cokoliv, co dělám, takže z toho strach nemám.

"To by nebyl náš chladnokrevný zabiják dívčích snů Levi Ackerman, kdyby mu to nebylo jedno." Zasmála se Petra a už vyrazila se svými věcmi do chaty. Jen ji probodnu do zad nenávistným pohledem a podívám se po studentech, kteří si rozdávají své věci. Takoví malí spratci. Vždycky jsem Erwinovi říkal, že nechci být třídní a pokud, tak už někoho odrostlýho. Dát mi prváky byla pořádná podpásovka. Že by to byla pomsta za to, že jsem ho opil a donutil vypucovat celý jeho dům? Dost možná...

"Tak si pohněte, ať nezmeškáme večeři!" Okřikl jsem je, když se místo nošení věcí rozhodli si mezi sebou povídat. Okamžitě vše popadli a urychleně se odebrali do chaty. Zavřel jsem úložný prostor autobusu a řidiči poděkoval za odvoz. Když odjížděl, rozešel jsem se sám do naší chaty. Do budovy, ve které teď strávím týden s patnáctiletými dětmi, šílenou doktorkou, Petrou a úplně neznámým instruktorem.

Znáte ten pocit, když čtete ff na wattpadu, přijde vám to tak moc cringe, že to prostě musíte dočíst a pak si řeknete: "Sakra, ale já chci číst něco na jiný způsob... Ale nic už není... Hey! Napíšu!". Jo, přesně tady to máte. Užívejte.