Zešeřilo se. Zase. A na lavici vedle Zory zelo prázdné místo. Zase. Stejně jako den předtím, ten předešlý i ten před ním. Tři noci. Tři noci usínala a na záda jí táhlo, přestože byla pevně zabalená do lněných dek. Nejdřív doufala, že se třeba jen ztratil a do dne se objeví, ale jak ubíhala hodina za hodinou, začalo jí pomalu docházet, že se tak nejspíš nestane. Zírala do plamenů a znovu si v duchu procházela poslední tři dny.

Všude, kam se podívala, jí ho něco připomínalo – uhel odložený na stole, polena vyrovnaná vedle ohniště, smotaná deka místo polštáře, lopata na odhazování sněhu, nedaleký les. Tu deku si sice uzmula pro sebe, ale dávala si dobrý pozor, aby ji vždy rozeznala od svých vlastních. Rohan jí chyběl. Dům zel bez něj podivně prázdně, práce najednou přibylo a otec byl čím dál tím hůř naložený. Špatná nálada doléhala i na ni, neustále se jí něco nedařilo, což ji nezvykle dráždilo, a zároveň byla přecitlivělá. Na všechno, co se nepovedlo, nadávala, ale stále se snažila najít něco pozitivního. Napadlo ji jen to, že teď musí vařit jen pro dva, a taková myšlenka jí přišla sobecká.

Občas se nepohodla s otcem a to si pak připadala provinile. On za to nemohl. Jenže to vypadalo, že otec jen bručí nad další prací a Rohan samotný ho moc nezajímá. Nejdřív doufala, že se její bratr do pár dní objeví, ale to nakonec přešlo v prosbu. Zora věděla, že prosby nic nezmění – aby něčeho dosáhla, musí se o to zasloužit sama. Byla rozhodnutá jednat hned, jak se jí k tomu naskytne příležitost.

Mezitím se párkrát vypravila do lesa. Pokaždé se jí zdálo, jako by ji něco sledovalo, ale nic neobjevila. To ji také znervózňovalo, protože nevěděla, co má od neznámého pozorovatele očekávat. Občas jí připadal jako zvíře, ale zároveň tušila, že je daleko inteligentnější, než si myslí. Nejistotu neměla ráda, snažila se ji však skrývat. Ničemu nepomůže, když bude podrážděná a nepříjemná.

Natáhla se a s tichým díkem vložila do ohně další poleno. Plameny ho chtivě olízly a ji napadlo, že vypadají jako dlouhé, hubené, neposedné ruce. Dokonce se jí na pár vteřin zazdálo, že v nich zahlédla nezřetelnou tvář. Ještě jednou ohni poděkovala za teplo a světlo, které jim dává. Stejně jako kdokoli jiný věřila, že je živý. Ohnivý démon hodně pomáhal, když o něj bylo dobře postaráno, a zároveň dokázal ničit, když ho paní domu zanedbávala. Po smrti matky se o oheň staral nepříliš nadšeně otec, ale jakmile Zora dostatečně vyrostla, předal tu povinnost jí. Naučila se vážit si tepla, světla a jistoty, které do domu přinášel, i jeho samotného. Několikrát ji sice popálil, ale to byla jen malá daň za přežití chladné zimy.

Pamatovala si, jak ji otec přivedl k ohništi, nedbale vymetl popel, postavil na hlínu několik třísek a vecpal pod ně chrastí.

„Dobře se dívej," řekl jí a obrátil smutné oči ke kruhu zčernalé podlahy. Bylo jí tehdy sotva osm a i když bolesti, která ho sžírala, nerozuměla, věděla, že něco není v pořádku. Sledovala, jak vytáhl křesací kameny a směrem k chrastí poskočila jiskra. Vypadala jako živá a v Zořiných očích zazářila radost. Už tehdy měla oheň ráda. Připadal jí neposedný, živý a veselý, jako by si svou existenci skutečně užíval.

Vyletěla další jiskra, uchytila se mezi větvičkami, zadoutnala a zhasla. Otec si něco zamumlal pod vousy a křísl kameny znovu. Tentokrát chrastí vzplálo a po chvilce s sebou vzalo i třísky. Otec ohni opatrně přidával polínka, aby neuhasl, a když plameny dostatečně zesílily, obrátil se k Zoře.

„Dívala ses?" zeptal se. Dívka nadšeně přikývla. Pak jí čelo zkrabatila zamyšlená vráska.

„Ostatním rozdělávají doma oheň maminky," nadhodila opatrně. Věděla, že s tou její je už dlouho něco špatně, ale chtěla zjistit co. Otci se zaleskly oči, ale čím, to nepoznala.

„To ti řekl kdo?" opáčil úsečně.

„Přeslava," pokrčila rameny. „Dneska jsme si hráli s míčem a ten jí omylem vletěl skrz otevřený dveře do ohniště. Zrovna chtěla zapálit oheň, ale taky nám vynadala. Říkala, že oheň je moc užitečný, když se o něj někdo dobře stará, a že bysme ho neměli brát na lehkou váhu. V každý domácnosti prý musí být žena, která se o něj bude starat. Taky říkala, že jestli ohnivého skřítka rozzlobíme, zničí nás." Nedodala, že se na ni Přeslava dívala divně a mumlala si něco pro sebe. Malá Zora zachytila jen „podivínský", ale nemyslela, že by bylo moudré nebo důležité to teď vytahovat.

„Proč se u nás staráš o oheň ty?" zeptala se. „Kde máme maminku?" Otec zatnul čelist a prudce se odvrátil. Zavřel oči, aby zadržel slzy. Rozčileně napínal celé tělo, víčka pevně semknutá. Přímočará otázka ho zaskočila a probudila nechtěné vzpomínky. Chtěl zapomenout na ten den, kterým pro něj skončil skutečný život a začalo holé přežívání. Pamatoval si, že ho přivolal pláč čerstvě narozeného Rohana. Doteď nevěděl, proč plakal, a ani ho to nezajímalo. Jediné, co v tu chvíli vnímal, bylo nehybné tělo Kamony, jeho ženy. Na tváři měla uvolněný výraz, ale její odchod muže zdrtil. Už nikdy nebude schopný mít někoho rád tak hluboce jako ji, dokonce ani malou Zoru. Žal a smutek se pak během několika hodin změnil v bezuzdnou zlost na celý svět, ale především na syna. To on ji oslabil, on jí vzal energii potřebnou k životu!

Na paži ucítil drobnou ručku a zprudka se otočil. Oči měl plné slz a jen síla vůle jim nedovolila stéct. Nahněvaně zíral na Zoru. Jeho výraz změkl, když v jejích rysech našel podobnost matce. Přitáhl si ji k sobě.

„Maminka odešla," zašeptal, spíš aby utěšil sám sebe než svou dceru.

„A kam?" zajímala se Zora, na první pohled netečná k jeho očividné bolesti. Popravdě moc dobře věděla, že ta otázka ho jen raní, ale ona to musela vědět!

„Pryč. Někam, kde jí bude líp." Dívka ho objala nazpátek – rozhodla se, že tohle nebezpečné a bolestné téma ukončí. Přes otcovo rameno zahlédla chladné modré oči, které se na ně upíraly z vchodu do vedlejší místnůstky, kde ona a Rohan spávali už od jeho pěti let. Hoch by měl teď spát. Modré oči zamrkaly, ale neuhnuly. Tiše se otočil a šel zpátky do dek.

Mezi plameny se objevily dva záblesky modré a za vteřinu opět zmizely. Nebo si to jen představovala? Co vlastně viděl Rohan, když pohlédl na oheň? To, co ona, nebo ohnivého skřítka? Nebo něco jiného? Zora měla často pocit, že její bratr vidí mnohem víc, než jí říká, a nadto vnímá to, co tam skutečně je, zatímco obyčejní lidé se musí spokojit jen s omezenými smysly. Co by dala za to mít takovou schopnost!

Oheň zapraskal, jako by k sobě chtěl přitáhnout její pozornost. Usmála se. Natáhla ruce, aby si je ohřála, a užasle sledovala hru světel a stínů, jak se plameny kroutily a poskakovaly. Přišlo jí, že žijí daleko víc než někteří lidé. Rozhodně víc než její otec. Za ta léta si totiž uvědomila jednu děsivě smutnou věc. Otec ztratil to, na čem mu nejvíc záleželo, a tak se uzavřel před světem. Odmítal mít rád cokoli jiného ze strachu, že by to znovu ztratil, byl nevrlý, ale pozdě večer často sedával u ohniště, hleděl do uhasínajících plamenů, oči skelné a nepřítomné. Kamona scházela všem, ale jeho bolest musela být v porovnání s její a Rohanovou nepředstavitelná, protože oni matku nikdy pořádně nepoznali.

Povzdechla si, když na to pomyslela. Nepřítomnost ženské ruky v domácnosti se projevovala celkem výrazně – nikdo neuměl zašívat, oheň se zanedbával a vše tu bylo strohé a drsné, bez jemností nebo okras. Když si to Zora uvědomila, rozhodla se s tím něco dělat. Na jeden den rezolutně vystrnadila své dva příbuzné z domu a dala se do velkého úklidu. Vysmýčila každý kout, popel z ohniště vynesla do posledního zrnka a ani postele, police a podlaha neunikly její pozornosti. Netušila, co ti dva venku mezitím prováděli, a výjimečně ji to ani moc nezajímalo. Když je konečně pustila dovnitř, otec se rozzlobeně mračil a Rohan zahanbeně odvracel pohled. Nikdy jí neřekl, co se stalo, a tak mohla jen hádat. Předpokládala, že její bratr třeba něco nepochopil a otec mu vynadal – to byla nejpravděpodobnější možnost. Jenže nikdy neviděla, že by se Rohan po hádce nebo napomenutí od otce odmítal podívat komukoli do očí, a to ji zaráželo. Neklid, který bratrovo neobvyklé chování vyvolalo, však odvála výroba ochranných amuletů, které pak rozvěsili ke dveřím, oknům a na střechu, a postupně i čas a zůstala po něm jen mlhavá vzpomínka.

Plameny poskočily. Zamrkala a vyhnala tak úvahy o minulosti z hlavy. Byla dívka, která věděla, že se o své dovednosti musí zasloužit a jestli chce v životě něco dokázat, nemůže jen sedět na zadku. Většina práce ji bavila, vždy si na tom našla něco veselého a odmítala se zabývat nepříjemnými myšlenkami. Svět byl krásný. Nebezpečný a drsný, ale krásný, když se člověk dokázal dívat ze správného úhlu pohledu. Věděla, že Rohan to neumí, a trochu ho proto litovala – nikdy nebude schopen porozumět a vidět vše, co by mohl. Na druhou stranu ona nikdy nepozná, jaké to je, hledět na míhavá zelená těla s vlasy barvy kůry, slyšet zvonivý smích drobných mavekyň, polních víl, nebo rozumět praskání ohně.

Zamyslela se. Viděl Rohan i bohy? Pochybovala o tom – její praktická část věřila, že to není možné. Bohové existují, ale žijí v Irii, jsou hrdí a nedovolují obyčejným smrtelníkům je běžně vídat, aniž by chtěli. Dokonce ani jejímu bratrovi. Potřásla hlavou, jako by si chtěla z uší vytřepat vodu, a rozhodně vstala. Nemůže celý den jen vysedávat. Večer už se blíží a otec se vrátí hladový a unavený, když teď vzal i Rohanovu práci.

Bude muset zajít směnit ke Gorazdovi, protože už jim téměř došel chleba. Potřebuje mouku, aby ho mohla upéct, což znamená, že ji zítra čeká ještě rozdělení obilných zrn na ty, co se přidají k vesnické zásobě a zasejí, až se jejich společné pole zaoře, a na ty, které odnese ke Gorazdovi na rozdrcení. Normálně by mouku udělal otec, ale ten teď musel dát přednost jiným věcem, takže jí nic jiného nezbývalo – ona ani Rohan neměli potřebnou sílu, i kdyby tu její bratr byl. A Gorazd zrna drtívá i jiným vesničanům.

Až zkontroluje oplocení zahrádky, pustí se do obhlížení celého okolí domku a jeho upravování. Ale to až v příštích dnech, teď musí zajít za Čerkou, jejich hnědou krávou. Když byla malá, vymyslela si tohle jméno, protože měla pocit, že není spravedlivé, aby ho ona měla a nové hospodářské zvíře ne. Pamatovala si, že Rohanovi vadila její barva – mnohem raději by ji viděl černou. A tak Zora upravila n na k, jako by tím mohla předem danou barvu srsti změnit. Její bratr nad tím kroutil hlavou, ale nakonec si už ani on nedokázal představit, že by krávě řekl jinak než Čerka.

A hned další na řadě je zahánění slepic. Povzdechla si. Tak moc úkolů! Věděla ale, že za pár týdnů, možná dnů, jich ještě přibyde, až některé byliny vyklíčí a bude potřeba je zalévat, starat se o pole a zvířata vyhánět častěji na čerstvou pastvu. A někdo je bude muset celou dobu hlídat. Vstala, ujistila se, že oheň nezhasne, jakmile odejde, a otočila se k teplu zády. Navzdory přicházejícímu jaru vládl venku stále mrazivý vítr a vzduch ostře štípal, zvlášť takhle k večeru. Většina sněhu už sice odtála, ale nahradilo jej mazlavé bláto, které ulpívalo téměř na všem. Nebylo možné udělat krok bez toho, aniž by se hnědá hmota nerozcákla a po botech se nezačala šířit vlhká skvrna. Časné jarní počasí bylo na zabití. Zora tohle přechodné období mezi sněhem a trávou hluboce nesnášela. Přišla zima, mráz a bílé vločky – dobře, může se chodit na led. Přišly jarní květiny, nový život a zelený koberec – konečně se otepluje! Ale těch pár nerozhodných týdnů, které jako by visely v meziprostoru, pro ni bylo hotové utrpení.

Její kroky začvachtaly přede dveřmi, když neochotně vyšla ven. A do toho ještě to protivné mrholení! Navenek však nedala znát, jak jí počasí kazí náladu, a zamířila k malé dřevěné stáji. Se zavrzáním vklouzla dovnitř. Stěny z prken byly plné škvír, vítr skrz ně zanášel trochu deště a celkově nepůsobil vnitřek nijak přívětivě. Zora přistoupila k Čerce a pohladila ji po čele. Kráva stála stranou na slabé podestýlce ze slámy, zadkem k větru a nezdálo se, že by jí něco chybělo. Lhostejně přežvykovala seno, ale když ucítila známý dotek, potřásla hlavou a obrátila k dívce klidný pohled.

Zoře vždycky připadalo, že ji nedokáže rozhodit vůbec nic. Na všechno kolem se dívala pomalu a klidně, téměř lhostejně. Nikdy nikam nespěchala a chodila rozvážně, i když ji otec netrpělivě tahal za provaz kolem krku, nebo pobízel proutkem.

„Ahoj, holka," pozdravila ji dívka a zvedla se na špičky, aby přes ni dohlédla na kbelík s vodou. Čerka do ní drcla svou velkou hlavou a přátelsky natočila uši jejím směrem. „No jo," poplácala ji Zora po krku. Kbelík byl plný do dvou třetin, ale voda ještě nijak zvlášť nezešpinavěla. Přes noc to bude stačit a ráno dojde pro čerstvou. Obešla Čerčinu hlavu, aby vyndala pár stébel, která do kbelíku přes den napadala, a nakonec opět poplácala krávu po krku.

„Zítra," rozloučila se tiše. Vyklouzla ven a odevzdaně si povzdechla, když se ozvalo mlaskavé začvachtání. Vytáhla botu z bahna a zatřepala jí, jako by se té mazlavé hnědé hmoty mohla zbavit. V duchu se zašklebila odporem, ale odevzdaně zamířila k jednoduché, bednu připomínající stavbě pár kroků vpravo. Choulila se vedle Čerčiny boudy a zároveň byla, stejně jako stáj, zadní stěnou natisknutá ke zdi domu. Její jediný vchod ústil do malé nepravidelné ohrady s plotem hrubě sbitým z prken a kůlů. V bahně se procházely slepice, netečné vůči špíně a zobákem hledaly něco k snědku. Zora se na oplocené prostranství dostala malými vrátky, která při sebemenším pohybu vrzala a naříkala a hrnula před sebou bláto a drny trávy.

Několikrát zatleskala a pár slepic, vyrušených ze svého hledání, prudce zvedlo hlavu, zakvokalo a napůl roztáhlo křídla. Zora znovu tleskla a pokročila vpřed s úmyslem zatlačit je k malému kurníku.

„No tak," zabručela. „Hýbněte sebou." Opeřenci se skutečně pomalu vydali ke vchodu do svého příbytku. Už to zažili nejmíň tisíckrát a protože neměli zájem zjistit, co by se stalo, kdyby zůstali venku, poslušně napochodovali do svých slaměných hnízd. Uvelebili se v pohodlí známého prostoru a malýma očkama sledovali, jak Zora zavírá dveře a pevně je zvenku zajišťuje závorou. Jejich svět se ponořil do šera.

Dívka venku ještě jednou zkontrolovala, jestli dveře dobře drží a žádná lasička, kuna ani jiná šelma se ke slepicím nedostane, a pak i ona zamířila domů. Musí připravit večeři dřív, než se otec vrátí, což může být do třiceti minut, možná do hodiny. Úlevně vydechla, když ji pohladilo teplo z otevřeného ohně, hořícího v přední části domu vedle stěny oddělující hlavní místnost od komůrky, kde spolu s Rohanem spala.

Pohled na závěs v obdélníkovém průchodu jí připomněl, co se stalo. V mysli jí bolestně zacukaly vzpomínky, ale ona se jen zhluboka nadechla a pomalu vydechla. Neměla v úmyslu plakat nad ztraceným bratrem. Slzy nikdy nic nevyřešily a nikdy nevyřeší, jsou jenom zbytečným projevem emocí, který v jejím chování nemá co dělat. Ne, ona nehodlala podlehnout smutku. Jakmile se naskytne příležitost, pokusí se Rohana najít. Neměla sice žádné vodítko ani stopu, ale nebyla z těch, kdo se dobrovolně smíří s osudem. Najde bratra a vrátí se zpátky, bez ohledu na to, co se jí postaví do cesty.