UT DUM SPIRO, TE AMO

Čtvrtým dnem na Harryho dorazil pořádný hlad. Protože v několika posledních měsících, kdy se stěhovali se svým stanem z místa na místo, si musel zvykat na malé porce a ne příliš pestrý jídelníček, byl na nedostatek jídla docela zvyklý. Ještě ale nebyl čtyři dny v kuse o hladu, a napít mu dávali jednou za několik hodin. Trochu mu to připomnělo doby, kdy jej jako malého chlapce Dursleyovi zavírali do přístěnku pod schody, ačkoliv tohle bylo mnohonásobně horší. Teď mu šlo o život, tohle nebylo nějaké hloupé trestání pouhé klukoviny, kterou provedl.

Byl unavený. Nedokázal by pořádně usnout, ani kdyby chtěl. Byla mu zima, ačkoliv jej objímal měkký hábit, jenž by ho svou omamnou bylinkovou vůní snad i dokázal uspat. Harry hebkou látku drtil mezi prsty, laskaje ji, jako by to snad byla nahá kůže, a své smaragdové oči podlité krví upíral do kouta druhé cely, kde se podle všeho před jeho zvědavým zrakem ukrýval muž, jenž mu jakýmsi záhadným způsobem za tak krátkou dobu popletl hlavu.

Bál se spánku, bál se nočních můr stejně jako se malé dítě bojí příšer pod postelí nebo tmy. I Harry z ní začínal mít zase strach. Nějak podvědomě tušil, že by se odpočinek bez nočních můr neobešel. A on nechtěl zas a znovu prožívat poslední okamžiky života svých nejlepších přátel, které byly ve snech ještě hrůzostrašnější než v realitě. Stačilo mu, že jejich mrtvá těla jeho mysl vykreslovala tak živě, když jen zavřel oči.

„Bojím se," zašeptal Harry náhle do mrtvolného ticha, z něhož mu přejížděl mráz po zádech a hrůza jeho holou kůži hladila svými ledovými prsty. Hučelo mu v hlavě a ucítil, jak se mu hrne červeň do tváří nad myšlenkou, jak dětinsky se chová. Ale na druhou stranu, vždyť byl sotva dospělý, pořád si připadal jako dítě, ačkoliv už na sobě pár měsíců neměl hlídáček. A proč se sakra najednou stará o to, jestli je dětinský nebo ne?

Potřeboval, aby mu Nepochopený, jak se mu představil a jak mu Harry trochu neochotně říkal, odpověděl. Potřeboval mít nějakou jistotu, že tu ještě pořád je, že ho neodvedli na popraviště. Jistotu, která by mu dokázala, že si to nevymyslel, jak se při svých slabých chvilkách vždycky obával...

Kdesi uvnitř sebe tušil, že kdyby byl tomu muži blíž, kdyby se jakýmsi záhadným způsobem dostal skrz mříže na druhou stranu a byl by konečně a bez zábran s ním, skrytý v jeho náruči před okolním krutým světem, možná by i dokázal usnout. Třeba by mu ten muž dodal pocit bezpečí, jenž teď neuvěřitelně postrádal...

„Každý se něčeho bojí, i když to někdo dokonale skrývá," odpověděl mu po chvilce tichý hlas, jenž Harry sotva postřehl. Když jej receptory zpracovaly, srdce mu zaplesalo radostí. Pořád je tady, neodvedli ho, nevymyslel si ho. Je tu, skutečný a živý... nebo ne? Občas si už nemůžete být jisti ničím. „Byl bys hlupák, kdyby ses nebál."

„Čeho se bojíš ty?" zajímal se Harry a po zadku se opatrně přisunul blíž. Otřásl se zimou a ještě víc se zachumlal do hábitu, který sice plně nemohl nahradit teplou deku, ale pořád lepší než nic.

Muž se usmál, což ale Harry nemohl vidět, a sklouzl očima na své spojené ruce, na prsty, jež toužily znovu se mladíka dotknout, cítit ho, laskat. Ještě před pár dny, kdy tu seděl sám a společnost mu dělaly jen nevítané myšlenky, by popravdě odpověděl, že až takový strach nemá. Ano, bál se Temného pána, ale kdo ne? Jenže to už na ničem nezáleželo a strach máte jen, když ještě na něčem záleží. Jediné, co mu dělalo starosti, byly viteály, které Harry hledal, a to, zda je mladík v pořádku.

A pak se tu objevil a jeho strach se vrátil v plném proudu.

„Já se bojím toho, že bude ublíženo člověku, jehož miluji," odpověděl mu tiše a mírný úsměv mu z tváře okamžitě zmizel. Sledoval, jak Harryho tvář kamenní a následně ji rozpačitě odvrací. Ach, jak jen by mu mohl říct, že tím člověkem je on? Osud se mu vysmíval, mstil se mu za všechno, co kdy provedl, když jejich cesty znovu svedl dohromady.

„Aha," zmohl se na jediné slovo Harry a mezi prsty otáčel kluzkým černým knoflíčkem. V očích ho náhle zaštípaly slzy, když si uvědomil pravý důvod, proč mu druhý muž při polibku vyšel vstříc, proč se jej dotýkal, proč jeho rány ošetřoval. Určitě si představoval svého milence, který je buď mrtvý, nebo Merlin ví kde. Harry byl zkrátka při ruce, jevil se jako malé ochotné rozptýlení, zlomený chlapec se zlomeným srdcem, jež měl rozervané na tisíc kousků. Byl snadná kořist, vždycky jí byl. Voldemort měl pravdu. Jeho slabostí vždy byli ti, které miloval. A ten bastard to moc dobře věděl.

Odvrátil se od Nepochopeného, přisunul se ke zdi a opřel se spánkem o chladivý kámen, zatímco tupě zíral na druhou stranu. Kousal se do rtu, aby svou slabost neprozradil hlasitými vzlyky, a nakonec zavřel oči, jež ho pálily od nedostatku spánku a od horkých slz, které si razily cestu po jeho tvářích a jedna za druhou spadaly na černý plášť, na němž se třpytily jako diamanty.

Muž se mezitím se zklamáním v očích a bolestí v srdci díval na záda chlapce, jehož už tolik měsíců hluboce miloval. Co čekal? Že snad jakýmsi záhadným způsobem pochopí, že to on je tím člověkem? Jak by mohl. Vždyť ani jeho hlas nepoznal a i kdyby ano, i tak by to nedopadlo dobře, odjakživa jej přece nenáviděl. Ach, proč jen si dělal nějaké naděje, když se políbili? Věděl, že to takhle dopadne, byl s tím přece smířený! Ale... ale na chvíli, na maličký okamžik zadoufal, že by to přece jen mohlo dopadnout jinak. Byla to hloupost.

„Harry..." uniklo mu ze rtů, ale stačil se zarazit dřív, než by v náhlé chvilce slabosti stihl vyzradit příliš mnoho. Než by se stačil přiznat, kdo doopravdy je a jak Harryho velmi miluje. Pomalu zavrtěl hlavou, ale stále očima hypnotizoval chlapce, který se sotva pohnul. Nebyl si jistý, jestli ho slyšel, ale právě teď si přál, aby se mladík otočil a posadil se k mřížím stejně jako v předchozích dnech, kdy se zavřenýma očima naslouchal hlubokému šepotu a vnímal opatrné prsty, jež mu stejně jako onyxově černé oči studovaly pobledlou tvář zdobenou mírným úsměvem a tělo, jež stále neslo a navždy nést bude hojící se rány měnící se v jizvy z Bellatrixina mučení.

Harry ale zatvrzele dál zíral před sebe a snažil se ignorovat zašeptání svého jména protkané potlačovanou prosbou a smutkem, a také nepříjemné pálení své jizvy, v níž mu tančily bolestivé jehličky. Zavřel oči a pokusil se s Voldemortem navázat spojení, aby zjistil, proč je tak rozzuřený a jestli stále pátrá po Bezové hůlce, ale snad poprvé se mu to nepodařilo. Zaraženě oči otevřel a frustrovaně se znovu zabalil do měkkého hábitu, ačkoliv jedna jeho část proti tomu ostře protestovala. Byl na sebe naštvaný. Sváděl v sobě bitvu, co dělat dál, když jeho srdce hořelo touhou po tom, aby se ho muž mohl znovu dotýkat a on se svými rty tak mohl laskat ty jeho, ale jeho hlava s tím rozhodně nesouhlasila a proti Harryho vůli mu vyjmenovávala všechny nejrůznější důvody, proč to nedělat. V tu chvíli ale zarachotil klíč v zámku, magie kolem na okamžik zeslábla, a Harry uslyšel kroky, jež mířily k němu.

Před očima se mu objevila bledá ruka se štíhlými prsty, na nichž se blyštily prsteny. Muž držel voňavý krajíc chleba a Harry měl pocit, jako by jen z té vůně naprosto ztratil zdravý rozum. V břiše mu už nějakou chvíli kručelo a on i přesto odolával nutkání se pro pečivo natáhnout a zakousnout se do měkkého těsta. „Copak? Nemáme hlad?" zeptal se ho líbezně čísi hlas a následně se ozval tichý smích.

„Ne," odsekl mu Harry, když poznal, že se jedná o Luciuse. Od toho hajzla si nic brát nebude. I kdyby to mělo znamenat, že vyhladoví.

„Neptal jsem se tě, jestli to chceš nebo ne, Pottere, ten chléb sníš, jinak ti ho klidně narvu do krku," ujistil ho ledově Lucius. „Pán Zla se vrátí až za pár dní a přece nechceš, abychom mu řekli, jak moc jsi zlobil. Ačkoliv si myslím, že by to pak byla docela legrace, hm? Sněz to!" přikázal mu nesmlouvavě a jeho hlasitý příkaz se odrážel ozvěnou od stěn. Harry si od něj neochotně převzal krajíc a kousek si uždibl a strčil do pusy. Jakmile jeho chuťové pohárky rozpoznaly tu lahodnou chuť, Harry měl pocit, že snad díky tomuto jedinému soustu vybouchl v orgasmické slasti. Přivřel oči, vychutnávaje si sousto, a snažil se neudělat Luciusovi tu radost, že celý kus co nejrychleji zhltne.

„Tak je hodný chlapec," řekl Lucius tónem, který zněl, jako by mluvil na psa. Harry by mu byl něco odsekl, ale měl plná ústa a snažil se naplno si vychutnat tu dokonalou chuť. „Napij se," podal mu tentokrát otlučený pohár, jenž byl až po okraj plný vody. Když Harry znovu na okamžik zaváhal, Lucius nespokojeně zavrčel, sklonil se, aby mu mohl otočit hlavu k sobě, a násilím mu otevřel ústa, až to křuplo. Harry zanaříkal bolestí a dostal ze sebe něco, co znělo jako prosby k Bohu, a vzápětí mu Lucius vlil čirou tekutinu do úst. „Jiní by mi jej rvali z rukou a tobě trvá, než se rozhodneš," ušklíbl se a chtěl již odejít, když si všiml, že je hoch přikrytý. Promnul látku mezi prsty a nasupeně stiskl rty do úzké linky, když si uvědomil, komu plášť patří.

„Hlupáku," procedil skrz zuby a vstal, načež rázným krokem vyšel z cely, zabouchl za sebou a pečlivě zamkl, než vkročil do té druhé a popadl muže za rameno, čímž ho donutil stát. Harry se nechápavě ohlédl a když viděl, jak Nepochopeného Lucius táhne pryč, oči se mu rozšířily strachem.

„Ne..." vydechl bezmocně a díval se, jak jejich stíny mizí a kroky odeznívají.

UT DUM SPIRO, TE AMO

•••

Věnováno _its_aja 😙
Snad se vám dnešní kapitola líbila, budu ráda za vaše komentáře♥️ a včera jsem vydala Grindeldore jednohubku, tak když se mrknete, moc mě to potěší♥️
Tak pa v sobotu😋
-Mil🐍