UT DUM SPIRO, TE AMO

„Odveď ho dolů," přikázala o pár hodin později povýšeně Bellatrix a cestou ze salonku kopla do ležícího Harryho, který si držel kolena přitažená co nejvíce k hrudi a víčka tiskl pevně k sobě. Ret si rozkousal do krve, aby nekřičel, nechtěl jim ukázat, jak moc slabý ve skutečnosti je, nechtěl, aby viděli, že jej mají v hrsti. Že je ubohým ptáčetem, co se sotva naučilo létat...

„Vstávej!" sykl na něj Červíček, tahaje ho za vlasy alespoň do sedu. Harrymu vytryskly slzy a cítil, jak se sotva uzavřené rány znovu otevírají a začínají krvácet. „Tohle vypij. Bez odmlouvání, nebo ti to klidně násilím vliju do chřtánu," poručil mu smrtelně vážným hlasem, až se chlapec otřásl. Zatnul pěsti a poslušně pootevřel ústa, aby mohl spolykat jakýsi lektvar, jenž mu Peter přikázal vypít. „Pán Zla tě chce mít živého."

Tak kde je teď, proč se tu ještě neobjevil? Snad se nebojí se s ním znovu střetnout? Bojí se toho, že by mu Harry znovu unikl? Nechal by ho raději umučit k smrti, což Bellatrix mileráda udělá...

„Neboj se, Pottere," chlácholil ho skoro otcovským hlasem Peter, který nutil Harryho se v duchu hystericky smát. Nemám se bát, ne? Každý se bojí, každý má z něčeho strach. I ty jsi měl, a pořád máš, protože jsi zradil důvěru svých nejlepších přátel. „Temný pán přijde. Dočkáš se smrti." Vhodil ho do cely, stejně jako prvního dne, tentokrát s jediným rozdílem, že tu s ním tehdy byli Ron a Hermiona a Slunce umíralo, zatímco dnes, právě teď, se znovu rodilo a svými tenkými paprsky prosvítalo mezi mřížemi vsazenými do malého okénka.

Červíček se na skučícího Harryho krátce zašklebil, zatímco mávnutím hůlky zamkl jeho celu. Zamával mu svou stříbrnou rukou a v očích se mu mihl ďábelský lesk, když mu řekl: „Sladké sny, hvězdičko."

„Chcípni," odplivl si Harry nenávistně a namáhavě se vyškrábal do sedu, což bez cizí pomoci zvládl jen s obtížemi. Začal si prohlížet své tělo, zarudlou kůži, na níž už se rýsovalo pár jizev a spousty rozšklebených, ale i uzavřených ran. Bellatrix si skutečně vyhrála, mučení samotného Vyvoleného si užívala plnými doušky. Opatrně si přejel po jedné z největších ran, již mu udělala na boku, a zasyčel bolestí, když se z ní okamžitě vyvalila krev a zmáčela mu prsty.

Než se tu Voldemort ukáže, tak do té doby vykrvácím, říkal si v duchu a raději toho nechal, aby si ještě neotevřel další pomalu se hojící rány. Alespoň to oblečení mi mohl dát, pomyslel si trpce a pažemi si objal trup. Bylo tu chladno, zvenčí sem profukoval studený vítr, jenž mu cuchal vlasy a pak si Harryho přivinul do své ledové náruče a jen tak ho nehodlal pustit. Mladík se třásl a křečovitě zavíral oči, snažil si něčím zaměstnat mysl, aby přestal vnímat štípavé pálení po celém těle.

„Pojď ke mně," uslyšel kousek od sebe měkký, něžný hlas, a ohlédl se na druhou celu, v níž kdovíjak dlouho pobýval Nepochopený. Na malý okamžik zadoufal, že teď, po tom několika hodinovém utrpení, jej konečně spatří, ale realita ho ihned vyvedla z omylu, sfoukla jej zpět na zem, jako by byl pouhé lehoučké pírko. „Harry."

Jakmile ten hluboký příjemný hlas řekl jeho jméno, v Harryho hrudi se rozlil klid. Ten pocit se dal přirovnat k nekonečnému oceánu, jehož vlny v pravidelném intervalu omývají břeh. Bylo na tom cosi uklidňujícího, cosi kouzelného. Něco, co jej přes veškerou bolest nutilo poslechnout a okouzleně se přisunout blíž.

„Ukaž se mi, moc tě prosím," požádal ho Harry, pevně svíral jednu z ledových tyčí, přestože věděl, že prosby nebudou fungovat a plachý muž neustoupí. Zaznamenal pohyb, šustění látky, a vzápětí ze stínu vyklouzla bledá ruka se štíhlými dlouhými prsty, mezi nimiž svírala černý plášť.

„Vezmi si jej," řekl mu tiše muž a Harry ho jako ve snách poslechl, natáhl ruku a plášť si převzal. Tou druhou ale rychle chytil jeho dlaň, aby se mu nemohla znovu ztratit před očima, dočista zmizet, jako by byla pouhým výplodem jeho fantazie.

„Ale co ty?" namítl Harry opatrně, zatímco mu pomalými pohyby hladil ruku. Byla silná a hladká a on si byl jistý, že by ji dokázal laskat celé dlouhé hodiny. „Krvácím," podotkl poté, jako by to snad nebylo zřejmé. „Nevím, jak to zastavit. Červíček mi dal napít nějakého lektvaru, ale neřekl mi, o který se jedná..."

„Idiot," uslyšel tiché odfrknutí a na okamžik se zarazil. Ten hlas... ten způsob, jakým to bylo vyřčeno... ale ne... už blouzní... tohle je přece hloupost, určitě ano... „Vypil jsi dokrvovací lektvar. Nejdřív ti ale měl ty rány uzavřít... Otoč se," vyzval ho vzápětí a Harry ho trochu zaraženě poslechl. Ještě pořád přemýšlel, měl pocit, že ten hlas velmi dobře zná, ale nedokázal jej nikam zařadit. Bylo to podobné tomu, jako když máte na jazyku slovo, jež chcete říct, ale nějak nemůžete přijít na to, jak jen se mu říká.

Když ale na svých ramenou ucítil dvě překvapivě teplé dlaně, všechno důležité i nedůležité z mysli vytěsnil a rozhodl se věnovat pozornost jen těm opatrným dotekům, jimiž ho muž hodlal obdařit. „Bude to nejspíš ještě trochu bolet, ale pak se to zlepší, uvidíš," zašeptal mu a on na svém zátylku ucítil jeho horký dech, díky němuž se mu zježily chloupky.

Nejdříve se muž rozhodl ošetřit rány na jeho zádech, protože jich bylo méně a mohl se k nim lépe dostat. Byly to velké šrámy připomínající rány, jež svými ostrými drápy způsobuje vlkodlak, a jemu bylo jasné, že i přes péči, již se mu rozhodl věnovat, nikdy tak docela nezmizí. Zůstanou v podobě bledých, skoro neviditelných jizev, jelikož byly způsobeny temnými kouzly.

„Omlouvám se," zašeptal, když zaslechl, jak Harrymu ze rtů uniklo tiché zasyčení. Ruce, na nichž měl nabranou mast z výtažku z hrbouna, již mu v misce před čtyřmi dny přinesli, aby si mohl ošetřit své rány, okamžitě odtáhl, a než se stihl vrátit zpět do kouta, v němž se před Harrym skrýval, uslyšel, jak mladík naléhavě říká:

„Ne, prosím - pokračuj. Říkal jsi, že to bude bolet. Jsem na to připravený, a, koneckonců, nemůže to bolet více než... než když... když..." Než když mě máma s tátou opustili, přestože jsem byl malé dítě, co si je sotva mohlo pamatovat. Než když jsem viděl, jak Peter zabíjí Cedrica; jenom proto, že byl přespočet. Než když jsem nadobro ztratil svého kmotra, jenž byl mou oporou a přišel o život jen kvůli mé hlouposti, když propadl obloukem na Odboru záhad. Než když jsem přihlížel smrti muže, jenž byl plný laskavosti a pochopení a skrýval přede mnou mnoho, když jsem se díval, jak přepadá přes cimbuří, pořád ještě neschopen uvěřit tomu, co se to právě děje...

Ruce, konejšivé a opatrné, se zase vrátily, snažily se utlumit bolest pulzující v jeho ranách a skutečně se jim to dařilo. Co ale nemohly uzdravit, byla bolest v jeho srdci. Vnímal, jak prsty něžně laskají jeho kůži, hladí ji, pečují, uklidňují. „Nelekni se," zašeptal mu měkce do ucha, zatímco se jeho ruce ze zad opatrně přesunuly na bok, přes nějž se táhla jedna dlouhá tržná rána a tu a tam se začaly vybarvovat i modřiny.

„Já... já..." koktal Harry a zachvěl se pod jeho dotekem i pod horkým přerývaným dechem, jenž mu hladil rameno. Na okamžik jeho ruku překryl tou svou a muž ustal v pohybu. Harry naklonil hlavu na stranu ve snaze nadechnout se jeho osobité vůně, nechat se jí pohltit, a ucítil omamné usušené bylinky, jež mu okamžitě očarovaly mysl... „Polib mě."

Uslyšel trhaný nádech a cítil, jak se muž snaží pokračovat v ošetřování jeho ran. To mu teď ale bylo úplně jedno. Jediné, co si přál, bylo znovu cítit jeho rty na těch svých a konečně zjistit, kdo se to skrývá ve stínu.

„To nejde, Harry," odpověděl mu roztřeseným hlasem, jemně vyprostil svou dlaň z jeho sevření a obě dvě teď přesunul na břicho, kde ran nebylo málo, ale rozhodně méně než na chlapcově hrudi. Ach, Harry.

„Včera jsi mě políbil," namítl mladík poněkud ublíženým hlasem a zavřel oči, když cítil, jak jej začínají pálit. Z koutku mu stekla osamělá slza.

„Je mi to tolik líto," zašeptal mu do kůže na krku, jelikož se mu snažil být co nejblíž, a tak ho teď prakticky objímal, a svěsil hlavu, až se jeho černé vlasy i hákovitý nos skoro dotýkaly chlapcovy pokožky.

Nebyl si jistý, co vlastně mu je líto. Že jej tu uvěznili? Že brutálně zavraždili jeho dva nejlepší přátele? Že jej nemůže políbit, protože kdyby zjistil, komu tak bezmyšlenkovitě daroval své srdce, zničilo by ho to.

Harry vzal jeho ruku do svých dlaní a zvedl si ji k obličeji, aby se jako lísající se kočka mohl tváří otřít o její hřbet, aby alespoň směl políbit každý jednotlivý kloub jeho prstů, když k těm dokonalým rtům momentálně neměl přístup. Cítil, jak hlasitě a rychle mu buší srdce, a tak jeho dlaň přiložil na to místo, kde mu hlavní sval narážel do hrudního koše, jako by se snažil vydobýt si cestu ven. Cítil, že se konečně vrací smysl, proč a pro co vlastně stále ještě tluče.

„Neopouštěj mě," unikla mu tichá prosba ze rtů, jako by byl muž jen snem, jen vzpomínkou, jež se každým okamžikem mohla navždy rozplynout.

UT DUM SPIRO, TE AMO

•••

V

ěnováno PandyReleapse 💚

Tak další kapitola je za námi, co na ni říkáte? Budu moc ráda za vaše komentáře❤
A jestli je tu někdo fanda Grindeldore, tak zítra vydám malou jednohubku❤
Další kapitola bude ve čtvrtek🙊
-Mil😇