Původně jsem celou sadu tři povídek vytvořených dle zadání z Accio příběh! , měla ve své sbírce ale zde si lépe najde své čtenáře.

,, Ten zelenej krkavec si z nás musí dělat srandu.. "povzdechl jsem si a zapadl do křesla ve společenském místnosti. Bylo už později takže tu naštěstí skoro nikdo nebyl. Jedna osoba tu ale byla každopádně, Můj věrný kumpán v nepravostech a zrzavý stín.

,, Tak povídej, ty hromádko neštěstí. Co vám zadal tentokrát."řekl George starostlivě a sprask ruce.

,, Ach, běda mluvit milý bratře.." řekl jsem teatrálně a schoval si tvář do dlaní. Nechtěl jsem aby viděl jak mi cukají koutky. ,, Běda mi, drahý Georgi. Mám si vymyslet vlastní kouzlo na přeměnu předmětu nebo zvířete... Vlastní!" výkřikl jsem a prudce vstal. Přecházel jsem ode zdi ke zdi a úplně ignoroval jak se mi George už neskrývaně směje.
Připadal jsem si jako lev v kleci, hlavně z toho důvodu, že jsem neměl žádnou inspiraci. S tímhle se nedá pracovat.

,, Jo, jako kdyby si ty nikdy nic vlastního nevymyslel." řekl mi dobíravě a drcnul do mě ramenem. Dotčeně jsem si založil ruce na hrudi a probodl ho pohledem. Takhle jsem to vydržel ale jen chvíli, pak jsem se taky zasmál.

,, Co je horší ještě to mám někoho naučit. Já se mám trápit nějakým nemehlem z našeho ročníku. Umíš si to představit?"zeptal jsem se naoko zděšeně a s rošťáckým úsměvem se na něj otočil. ,, Víš co Georgi? Budeš můj student." řekl jsem tónem jako bych objevil způsob cestování časem.

,, Co jiného mi zbývá. "povzdechl si rezignovaně a opřel se zády o nejbližší zeď. ,, Tak co máte v plánu nyní můj mentore?" zeptal se provokativně a já se úšklíbl.

,, Vzhůru do kuchyně, s plným žaludkem se vždycky lépe přemýšlí. "řekl jsem rozhodně a otevřel nám portrét. ,, A možná bychom cestou mohli něco provést Norrisce. "řekl jsem už rozjařeně a zvesela si vykračoval temnými chodbami. Už jsem měl hrozný hlad, na té jeho nudné dvouhodinovce každému vyhládne.

,, Pitomá kočka, zrovna když jí člověk chce potkat aby si zlepšil náladu tak po ní není ani stopy. To nám dělá naschvál. "řekl sklamaně George a v podstatě tím přesně formuloval moje myšlenky. Jako obvykle. Kdybychom občas jeden nemlčel neměli bychom o čem mluvit. Je někdy až zarážející jak stejně uvažujeme. Proto si z nás občas dělaj legraci, že máme jeden mozek pro dva, stejně na tom ale nevidím nic špatnýho.

,, Už dlouho jsme nic neprovedly zmijozelákům. To musíme napravit. "řekl jsem s úšklebkem když se otevíral portrét do kuchyně.
Hned se k nám přihrnulo neskutečné množství skřítků a překřikovali se jeden přes druhého. Nakonec jsme to nějak zvládli. Trvalo nám ale snad věčnost než jsme se s plnými talíři a přetékajícími poháry dostali z jejich dosahu abychom si mohli sednout.

Náhle jsem měl pocit jako by to na mě všechno dolehlo. Teprve teď a tady jsem si uvědomil co mě čeká a rozhodně to nebyla pěkná vyhlídka. Ono za to možná může to, že letos je všechno jinak. Budeme končit a to znamená rozloučit se s naším druhým domovem kde jsme prožili tolik.
Chtěl bych odejít ve velkém a udělat něco nezapomenutelného. Něco o čem bude stát za to vyprávět a myslel jsem si, že zrovna tenhle předmět by mi v tom mohl pomoc.

George to do sebe jako obvykle naházel ale já ne.
Mozek mi běžel na plné obrátky. Co by byla nejlepší volba? Přeměna zvířete na věc nebo naopak....
Chtělo by to něco praktického. Tedy praktického pro naše naschváli samozřejmě.

Zamyšleně jsem honil jídlo vidličkou po talíři. Takže jsem si málem ani nevšiml, že na něj Georg mluví.
,, Pro merlinovi vousy, co je to s tebou? Takhle tě žádný úkol ještě nedostal. "řekl zamyšleně a pozorně si mě prohlédl. Sice nevím, co na mě chtěl vidět když je to stejné jako koukat do zrcadla. Pouze s pár rozdíly, kterých jsme si očividně vědomi jen mi dva.

,, Nikdo ještě nechtěl abych za úkol vymyslel kouzlo. Když to dělám pro nás je to jednoduché. Mám určitý cíl co chci provést a můžu vyčkávat až mě napadne jak na to. Teď se musím víc snažit a nemůžu dostat tu správnou inspiraci, ten milionový nápad co by splnil všechna kritéria. "řekl jsem zamyšleně. Jak mám splnit všechny jeho požadavky když jsem teď jako vygumovaný.
Všude prázdno.

,, Ty jsi zase dramatik. Najez se a půjdeme do společenky. Třeba tě cestou něco napadne." řekl s úsměvem a odložil svůj už prázdný talíř.
Povzdechl jsem si a přikývl. Rychle jsem to do sebe naházel a mohli jsme vyrazit.

Cestou do věže na mě mohl George mluvit, mohl si přede mě stoupnout Snape nebo bych mohl nedopatřením stoupnout na Minnie McČiči. Stejně bych to nevnímal. Byl jsem jako v mlze a mozek mi zůstal někde v pozadí.

Probíral se tam vzpomínkami na to kdy jsem naposledy vytvořil kouzlo a běžel na plné obrátky. V téhle zkoušce nesmím zklamat. Hrozně jsem se na tenhle předmět těšil, kvůli jeho potenciálu v rošťárnách.
Pokud ale nepředvedu, že tam patří vyhodí mě .
Náhle jsem strnul uprostřed kroku a zmateně se rozhlídl.
Kdy jsem se přesně dostal do společenské místnosti?

No to by mě tolik nerozhodilo ale v té temné místnosti osvětlé jen plameny v krbu. V jednom s křesel kousek stranou seděl ten, který mohl za většinu mých současných abnormálit.

I když on možná není jeden z těch nejlepších v ročníku, já se před ním chci blísknout. Chci mu ukázat, že stojím za všechny problémy co by nás mohli potkat a měli bychom to zkusit.
Vždyť přece kdo je lepší partie než já. Pohledný vysoký odrážeč, s dobrými studijními výsledky a osobitým smyslem pro humor. Tak proč se mi pokaždé sevře nitro a nevím co říct, proto ze mě většinou padají samé blbosti.

George už mi dávno utekl do ložnic a já se nějak nedokázal přimět jít za ním. Ne, dokud tu seděl on a vypadal tak ztraceně. Sám a duchem očividně trochu mimo. Stejně jako já před chvílí.

,, Ahoj, nemůžeš spát? "zeptal jsem se tichým hlasem a sedl si do křesla vedle něj. Chudáček sebou úplně cukl jak mě zaslechl.

,, A-ahoj,... Jo, Ron s Harrym něco pobírají a mě nějak nejde usnout. A co ty?" zeptal se mě nervózně. Pousmál jsem se a podíval se do jeho vyplašených kakaových očí. Nic krásnějšího jsem ještě neviděl ale přesto toužím je zbavit strachu.

,, Ale, znáš to. Radost a záškodničení je práce na plný úvazek." řekl jsem klidně a už po těch pár okamžicích v jeho blízkosti jsem se cítil líp. Uklidňuje moje nitro a jako bych po dlouhé době mohl zase normálně myslet.

,, No,.. Neznám."špitl tiše a podrbal se na zátylku. Pak se na mě ale podíval pohledem, který jsem neuměl zařadit.
,, T-ty jsi Fred nebo George?" zeptal se stydlivě a trochu i zrudnul. Mě v ten okamžik ztuhnul úsměv a připadal jsem si jako bych dostal ránu potloukem.

,, A není to jedno, vždyť jsme přece oba stejný. Není mezi námi žádný rozdíl." řekl jsem naoko klidně a zvedl se k odchodu. Bylo to jako ledová sprcha. Co jsem si myslel, že pozná který jsme který když to nerozezná ani naše matka. Vážně jsem byl tak naivní.

Co nejrychleji jsem se ztratil do naší ložnice a schoval se za závěsy. Nestaral jsem se už o nic. Nebude to poprvé co usnu v oblečení.

Ráno přišlo ale dřív než jsem čekal a pořád jsem viděl před očima noční můru co se mi zdála. Byla plná....
Ale to by nebyl špatný nápad.
Pokud to...
A pak tam to.

Byl jsem nadšený jak prvňáček na loďce, když jsem co nejrychleji a hlavně tiše uháněl do knihovny. Byl jsem mezi prvními ale to mě nijak nerozhodilo. Už to mám a to je hlavní. Otevřel jsem knihu, která mi byla nápomocná u každého Mého kouzla a za chvíli už jsem věděl přesně co udělám.

Knihu jsem si půjčil i přes dost nedůvěřivý pohled naší knihovnice a vyrazil do nějaké nepoužívané učebny, s mezizastávkou v kuchyni.
Ještě že je sobota, jinak bych měl jen omezený čas a nemohl bych se tomu na sto procent věnovat. Navíc bylo taky štěstí, že mě nikdo neviděl. Nejspíš by si totiž mysleli, že jsem se zbláznil. Měl jsem na tváři škleb hodný šílenýho vědce a náruč plnou talířů.

Ale já nejsem blázen, tedy alespoň zatím. Možná se to časem změní, i když pokud jsem se nezbláznil po skoro osmnácti letech v naší rodině tak jsem asi v suchu.

Odložil jsem svůj náklad na jednu lavici a na druhé si rozložil knihu na správné straně. Vytáhl jsem si hůlku a zkusil pár jednoduchých kouzel abych kolem sebe při práci cítil magii. Je to taková podpůrná síla do začátku.
Vzal jsem si první talíř a pekelně se soustředil na to co chci aby se s tím stalo.
Zkusil jsem pár různých variant pohybů. Smyčky, poklepat, švih a pořád to nemělo ten správný účinek. Odkládal jsem jeden po druhém stranou na hromádku nepodařených. Začínal jsem s Bílím talířem kruhového tvaru a odkládal : talíř s novou kresbou, obdélníkový talíř, čtvercový, elipsu, chlupatý talíř, talíř co sám odcházel,......

Každou zajímavou a možná časem použitelnou variantu jsem si zapsal ale pořád to nebylo to čeho jsem chtěl dosáhnout.

Začal jsem tedy se složitějšími až po úplné nesmyslné gesta. Už jsem byl na půl zoufalý, když mě napadla poslední varianta. Pokud ani ta nevyjde vzdam to.

Byla to taková blbost, že jsem tomu ani nevěřil ale zkusit se má všechno. Napoprvé to vyšlo tak napůl, napodruhé to bylo skoro ono ale pořád tomu něco chybělo.
Přesně to byl ten nejlepší moment na vymýšlení slov aby bylo kouzlo kompletní.
Spojil se to dokonale a co vzniklo mě dostalo.
Fungovalo to opravdu jako kouzlo. Plynulé a mělo to přesně ten efekt v jaký jsem doufal.

Začal jsem se smát jak šílenec a nejenom proto že to lechtalo. Zkusil jsem to znovu ale tentokrát jsem byl odhodlaný k daleko většímu kousku. Provedl jsem gesto, upravil slova a s překvapením sledoval jak se všech šest talířů přeměnilo.
Měl jsem radost jako o vánocích. Musím najít George a pochlubit se. Zamkl jsem za sebou učebnu kouzlem a běžel ven.

V tuhle dobu je pravděpodobně venku s Angelinou. Takže jsem ho našel když cukrovali na lavičce. Pobaveně jsem zakroutil hlavou a dostatečně hlasitě zaklepal na jeden strom poblíž.

,, Nerad vám ruším tuhle dokonale sladkou chvilku ale potřeboval bych si na chvilku půjčit tvého Romea. "řekl jsem s úšklebkem a opřel se o strom. Trpělivě jsem čekal a sledoval jejich lehce červené obličeje.
Já tohle asi nikdy nezažiju.
Tohle je největší rozdíl mezi mnou a Georgem, jenže jediný který bych byl ochotný změnit. Už jen kvůli těmhle ukradeným chvilkám se svojí polovičkou.

George ještě jednou políbil Angelinu než se zvedl a vydal ke mě.
,, Nech mě hádat, už máš to kouzlo hotové. Opravdu jsi mě ani v nejmenším nepřekvapil. "řekl s úšklebkem jen co jsme stáli naproti sobě. Opravdu mě zná jako svý boty.

,, No jo, tak pojď ty brepto ať tě můžu brzy vrátit Angelině, jinak by to určitě vyčítala mě." oplatil jsem mu podobným tónem a vedl ho zpátky do hradu. Zbývá mi poslední část úkolu a budu mít klid.

U merlinových gatí, zase jsem to zakřikl. Měl bych se už poučit ale nějak se mi to nedaří. Zrovna dneska jsem ho nechtěl potkat, ne jeho a ne tady. Schoval jsem se za nejbližší brnění abych nebyl moc vidět a George i když to nechápal mě napodobil.

,, Mám se vůbec ptát, proč se před ním schováváš? Dost pochybuju, že on je někdo koho by ses měl bát. "rejpal do mě šeptem a já radši mlčel. Neodvážil jsem se ani promluvit dokud nebyl dostatečně daleko.

,, Já o tom nechci teď mluvit. Půjdeme dodělat můj úkol a já ti to pak když tak vysvětlím." řekl jsem a zbytek cesty do učebny proběhl v naprosté tichosti, která pro nás nebyla vůbec typická.
Potřeboval jsem si v hlavě dát dohromady co mu vlastně řeknu až se mě zeptá. Já totiž nemám nejmenší tušení jak to vysvětlit.
Odemkl jsem abychom mohli vejít a pak za námi znova zamkl, jen pro jistotu.

,, Tak co mám dělat, ó můj mistře? "zeptal se George a během toho si nezávazně pohazoval s jedním talířem. Zasmál jsem se a nasadil důležitý výraz.

,, V tom případě pozorně poslouchejte můj drahý studente. Uchopte do ruky svou hůlku. Vzpomeň te si přesně a do posledního detailu jak vypadá houslový klíč. Předveď te mi ten pohyb hůlkou. "řekl jsem vážně a snažil se nerozesmát. Brácha na mě sice koukal jako na blázna ale nakonec zdráhavě splnil můj požadavek. Upravil jsem mu trochu zápěstí a sladil jeho pohyby aby končil nad talířem.

,, Jo, to by už docela šlo a teď slova." řekl jsem spokojeně. ,, Magma Scolopendra! " řekl jsem slavnostně a pečlivě sledoval jak George provádí kouzlo.

Zajiskřilo mi v očích když George výkřikl a já už to nevydržel. Rozesmál jsem se na celé kolo i když se na mě George chvíli ublíženě díval ale nakonec se ke mě taky přidal.

,, Proč jsi mi neřekl, že s toho talíře bude skoro deseti centimetrová stonožka?"zeptal se když jsme se nakonec dokázali přestat smát.

,, Protože by to nebyla taková sranda. Navíc jsem to kouzlo ještě trochu vylepšil a mám přesně jasno kde ho použijeme." řekl jsem a provokativně na něj mrkl.
Tohle bude správné ukončení týdne. Tím si vynahradíme ten mdlý začátek roku, co trošku odflákly. Musíme se začít víc snažit, jinak si utrhnem ostudu a zkazíme pověst.

,, Tak už mi řekneš co se stalo, že se mu vyhýbáš?" zeptal se Georg opatrně když jsme o hodinu později opouštěly prázdnou učebnu kde nezbylo ani stopy po naší přítomnosti. Povzdechl jsem si a podrbal se ve vlasech.

,, No, jde o to... Včera jsem s ním mluvil ale, neúmyslně řekl něco co mě dost ranilo. Není to úplně jeho vinna ale mám strach, že pozná... Že mu dojde jak se na něj dívám. Že mu dojde rozdílnost mých preferencí a bude se mě znechuceně stranit nebo hůř někomu to řekne a já nejsem připravený aby to o mě věděl celý hrad. "řekl jsem ztraceně a vydal se opačným směrem než George. Chtěl jsem být sám se svou nejistotou. Naštěstí jsem v bradavicích, v doupěti bych neměl nejmenší šanci.

Nedělní večeře tu byla brzy a já si dal záležet abych se většině stranil ale teď už je konec. Stály jsme s Georgem u dveří do velké síně a spokojeně sledovaly jak si všichni zmijozelští sedají ke svému kolejnímu stolu. Podíval jsem se bratrovi do očí a věděl, že jsme na tom stejně. Už jsme se nemohli dočkat až se do toho dáme.
Jako jeden jsme pozvedli hůlky a pustili se do houslového klíče.
,, Omnia Magma Scolopendra! " výkřikly jsme šeptem unisono a s pocitem uspokojení sledovaly jak se úplně všechny prázdné talíře na jejich stole mění ve velké stonožky.
Velkou síni se rozléhal hysterický křik, znechucené komentáře a zvuk převrácení dřeva jak se všichni snažili dostat co nejdál od stolu.

Placli jsme si a každý se vydal jiným směrem aby bylo když tak pro Filche i McGonagalovou těžší nás chytit a potrestat.
Tohle byl jeden z mála výjimečných okamžiků kdy jsem trochu litoval, že jsme Harrymu přenechaly pobertův plánek. Mohl jsem vědět kde přesně jsou.

Nakonec jsem se rozhodl ukrýt v sovinci, tam to bude jistější. Sedl jsem si na zem a opřel se zády o zeď. Na chvíli jsem si zavřel oči, tedy myslel jsem si, že jen na chvíli. Probraly mě kroky a když jsem se podíval dost mě překvapilo komu patřili.

,, Ahoj Frede, "řekl překvapivě klidně a pomalu šel ke mě. ,, Dle mého bylo vyhýbání už dost a proto s tebou potřebuju mluvit." dodal a mě málem spadla čelist.
Tenhle postoj se mu moc nepodobal ale ty jeho oči mluvili jasně o odhodlání i když tam pořád byl i ten strach, ovšem bylo ho méně.

Trpělivě jsem čekal co mi chce povědět. Zastavil se dva kroky předemnou a podíval se mi do očí.
,, Ten čas co ses mi vyhýbal jsem využil k hledání rozdílů mezi tebou a Georgem. Ten nejdůležitější co jsem našel byl v pohledu. Jak ty se díváš na mě se on dívá na Angelinu a musel bych být úplně pitomý aby mi nedošlo v čem to je. "řekl a trochu sčervenal ale ve mě by se v tom momentu krve nedořezal. Sklopil jsem pohled a bál se co řekne dál. Nedokázal jsem mu to sám říct, tak si na to přišel sám.

,, Takže pokud se nepletu,... Co kdybychom se příští týden až bude víkend v prasinkách stavili na jeden máslový ležák? "zeptal se ale mě to víc než jako otázka znělo jako oznámení.
Chtěl jsem k tomu něco říct ale v podstatě ani nebylo co. Pomalu se otočil a začal odcházet.

,, Dobře, budu se těšit... Neville." řekl jsem ale spíš pro sebe než jemu. ,, Za tenhle víkend jsme oba udělali velký pokrok lvíče a já se těším až zjistím co vše dokážeme, když se budeme navzájem dlouhodobě ovlivňovat." řekl jsem s úsměvem a myšlenkami už byl v prasinkách.

,, Já už se také těším." zaznělo ozvěnou na schodech a potom už bylo jen ticho. Něžné uklidňující ticho. Tohle byl moment kdy mě napadlo další kouzlo ale tohle budu zkoušet jindy. Teď je čas jen na myšlenky o něm a jinak bych to ani nechtěl. Pousmál jsem se když jsem až s hradu slyšel rozzuřený křik Filche.
Asi ho trošku naštvalo že nás nenašel.
Jo, tohle byl úspěšný víkend.

Tak tohle první ze série tři úkolů s Fredem v hlavní roli. Za příležitost k jejímu vytvoření vděčím soutěži od womiska