Seděl tam a nedalo se o něm říct nic jiného, než to že vypadá jako hromádka neštěstí. Nevím jestli něco tušil nebo byl zkrátka jen nervózní ale po jeho starém já co jsem znal ze školy nebylo ani stopy.
Sebevědomý úsměv vyměnil za pytle pod očima a jiskry v těch oříškových očích nahradila únava.
No a já teď víc než kdy dřív nenáviděl fakt, že jsme vrstevníky. Bylo to jako vytáhnout si krátkou sirku, protože na mě padl úkol oznámit mu tu špatnou zprávu po které jsem se i já malém neovládl a rozbrečel se na veřejnosti.

,,Pottere?"oslovil jsem ho snad nejmírněji ve svém životě a stejně sebou trhl.
Tohle byl jeden z prvních momentů které jsem na své profesi nenáviděl. Dal jsem se na dráhu Lékouzelníka, protože jsem věřil že můžu zachránit spoustu životů. Víc než kdybych zůstal u svého prvního cíle a stal se mistrem lektvarů.
Ale každé povolání má své světlé i stinné stránky.

Podíval se na mě a na několik okamžiků ten smutek zmizel aby ho nahradilo překvapení než se zase pevně vrátil na své místo.
,,Co tu děláš Snape?"zeptal se a místo obvyklé nevraživosti zněl jeho hlas pouze unaveně.

,, Kolegové mě poslali..."začal jsem tedy s tou nepříjemnou povinností ale nedostal jsem příležitost to dokončit.

,, Nemusíš pokračovat."řekl a jeho hlas zněl najednou příliš prázdně. ,, Došlo mi to když to trvalo tak dlouho ale nechci to slyšet nahlas...bylo by to pak příliš skutečné."

Přemýšlel jsem co mu zrovna na tohle odpovědět když mě opět překvapil, jako by se v ten moment v něm něco zlomilo. Po tvářích mu začali téct slzy a mezi zuby drtil ret aby mu neunikl ani jediný vzlyk.  Byl na něj strašný pohled a to jsem nevěděl co přijde poté.

On mě...objal. Jako vážně se to famfrpálem a bystrozorským výcvikem trénované tělo tisklo k tomu mému?!
Spíš instinktivně, jsem obmotal ruce kolem jeho těla a položil mu dlaně na záda, protože jediný kdo měl kdyby mimo mé matky odvahu mě obejmout byla Lilly. Ta se ovšem, od toho kdo se mě teď drží jako bych byl jeho poslední záchranné lano, nemohla víc lišit.
Už jen způsob s jakým zoufalstvím drtil můj hábit v dlaních a smáčel mi ho slzami...
V tuhle chvíli naše nepřátelství neexistovalo, nahradilo ho podivné souznění při truchlení pro milovanou bytost.
Byl jsem teď tím jediným kdo mu mohl být oporou v jeho bolesti a překvapivě i moje bolest byla menší když jsem jí měl s kým sdílet.

,,Proč zrovna ona?"zeptal se více řečnicky než,že by očekával odpověď.,,Byla laskavá, obětavá, nezištná a ta nejchytřejší čarodějka co znám. Proč jsem to raději nemohl být já? Za vše co jsem v mládí udělal bych si to zasloužil."

Dal jsem si čas na rozmyšlenou než jsem odpověděl, protože já víc než kdokoliv jiný jsem věděl jaký byl James a jaký je nyní.
Ta změna byla patrná každému.

,,U porodu se vyskytly komplikace."řekl jsem nakonec stroze a kousek se odtáhl abych mu viděl do očí. ,,I takový nevzdělaný Nebelvír jako ty musí vědět, že muži zkrátka nerodí."

Kde kdo by to nejspíš bral jako necitelný útok a vrchol zlomyslného sadismu když tu kopu do mrtvoly, ale mělo to ten účinek v jaký jsem doufal.
Jeden jeho koutek se zvedl do pochybného poloúsměvu ale i to mi stačilo. Ať se svět kolem nás mění sebevíc něco zůstává stejné.

,,Kam se hrabu na chladnou zmijozelskou logiku."řekl a snažil se marně znít jako dřív. ,,V kolik končíš?"

,,Vezmu vás do Godrikova dolu."řekl jsem klidně a odvážil se ho pro uklidnění pohladit po zádech.

,, Nás?!"vyjekl překvapeně a nevěřícně na mě zíral. Při jeho výlevu se na nás všichni kouzelníci na chodbě otočili ale mě na té pozornosti pro jednou nezáleželo.

,,Ano, tebe a tvého syna."

,, Severusi, tohle nemůžeš."řekl rozklepaně a uhýbal pohledem. ,,Nejsem ve stavu, a pochybuju že jsem někdy byl, se postarat o sebe natož o malé dítě. To mu nesmíš udělat."

,, Nebuď melodramatický."řekl jsem s úšklebkem.,, Potter je odjakživa synonymem pro nezdravé množství štěstí."

,,Já se o něj sám postarat nezvládnu."řekl tiše a už zase měl v hlase bolest. Teprve v tu chvíli jsem na to začal pohlížet z jiného úhlu. On se o něj chce postarat ale má strach aby o něj nepřišel tak jako o Lilly.

,, Nebudeš sám."řekl jsem dřív než jsem nad tím stačil uvažovat a věděl jsem že tenhle příslib nechci vzít zpět. Možná je to bláhové myslet si, že i mi dva společně vydáme alespoň za jednoho průměrného rodiče ale jsme to jediné co ten malý má.

Bezcitný Zmijozel a Bezohledný Nebelvír, ani jeden z nás není způsobilý vychovávat dítě. Ale máme ještě docela štěstí, že je to kluk. Neumím si představit jak s Jamesem vychováváme holčičku.

,,A kdo jiný by vydržel s takovým zoufalcem jako já? Sirius s Remusem na mě už čas nemají a nikoho jiného nemám."řekl a i když jsem na to měl právo nezlobil jsem se. Nechápavost je součástí Nebelvírského kouzla.

,,Ještě stále máš mě."řekl jsem se svým typickým klidem. Nějak jsem se už s tím smířil. Což se nedalo říct o Jamesovi, který na mě zíral jako by mi narostla druhá hlava. Dokonce mi zkusil položit hřbet ruky na čelo aby zkontroloval jestli nemám teplotu ale pod mým pohledem si to docela rychle rozmyslel, tedy alespoň na chvíli. Pak si nejspíš uvědomil,že v rukou na jeho zádech nemám hůlku takže mi bude trvat déle ho proklít, pokud bych chtěl.

,,Tak teplotu nemáš, ale něco se ti určitě stalo. Neproklel tě někdo než jsi šel za mnou?"

,,To je tak těžké uvěřit, že to dělám dobrovolně?"

,,Ano."odpověděl okamžitě a já se ušklíbl.

,,Fajn, tak mi nevěř ale pojď."řekl jsem pobaveně. ,,Ať na nás malý nemusí čekat."

,, Rozkaz Sevie..."