Hestia prvně nechtěla plakat. Jenže v tu chvíli, kdy tam tak stála a dívala se na celou scénu, nedokázala jinak. Copak tohle se skutečně dělo? Copak si to ona zasloužila? V jejím nitru se vzmáhal nový pocit, který neznala. Klesla na kolena a objala plačící Sibylu. Samotné se jí začaly z očí koulet slzy.

„Ne," zašeptala věštkyně a vztáhla ruku před sebe. Přerušilo ji ale zoufalé zvolání Hestie. Křičela do vzduchu k nikomu určitému. „Mrzí mě to," šeptala zděšeně Sibyla. „Viděla jsem to. Přesně takhle," vypadlo z ní.

„Nemůžeš za to, ne, ty ne. To oni," šeptala Hestia, zatímco pohupovala Sibylou, co se nedokázala udržet ani v kleku. „To Brumbál, co tě držel, to smrtijedi, to Voldemort. To On!" vykřikla Hestia, trhla sebou i dívenkou ve své náruči a vyskočila na nohy.

„Viděla jsem to a nemohla jsem to změnit," šeptala Sibyla a hleděla na tělo, které ji už bude navždy strašit ve snech. „Kdybych nesvolila k odchodu..." začala, ale Hestia ji vztekle přerušila, zatímco si zuřivě stírala slzy.

„Ne! Můžou za to oni! To oni můžou za Edgara," zakřičela k obloze temné jako ti, co jí jejího Edgara vzali. Když přišla jako čerstvá budoucí Bonesová s Edgarem k Brumbálovi, opět potkali Sibylu u čaje...

„Nutí tě?" vyptávala se Hestia, zatímco Sibyla v bolestech přikývla. Netušila tehdy proč, jen tak nějak věděla, že už nemůže dál. Nevídala nic pořádného. Temná šmouha uprostřed ulice, zelené světlo, a zvuk padajícího těla. Nic víc. A Sibyla už cítila, že jí dochází síly.

„Odvedeme ji," rozhodla okamžitě Hestia a Edgar mohl jen souhlasit. Než se Brumbál mohl vrátit, Hestia popadla skoro bezvládnou Sibylu do náruče a za Edgarovy pomoci skočila do krbu. Přenesli se domů přímo k Bonesům.

„A co Brumbál?" mumlal Edgar ještě toho večera, kdy dala Hestia rozrušenou Sibylu spát.

„Musí to pochopit. Vždyť jsi ji viděl, sama nám řekla že umírá! Merline, Edgare, já to tak ale nemůžu nechat, podívej se na ni. Vždyť je stejně stará jako Pandora!" vyšilovala Hestia, zatímco ji Edgar jemně masíroval ramena. Hestia pod jeho dotykem vydechla, ale neuklidnila se docela. Něco jí v tom bránilo.

„Dobrá, za chvíli přijde Amélie a něco vymyslíme," sliboval jí. Hestia se v tu chvíli cítila šťastně jako nikdy.

„Nenávidím je," zašeptala Hestia tlumeně, zatímco poklekla vedle bezvládného Edgara a pohladila ho po vlasech. „Jak mi to mohli udělat?" ptala se ho, ale nějak netušila, že jí už neodpoví. Jeho skelný pohled zíral do oblak, přestože je neviděl.

„Prosím," šeptala Sibyla. „Merline, jak můžu změnit osud? Jak můžu vidět víc?" šeptala, objímala kolena rukama a houpala se zepředu dozadu a zase zpět. „Jak mám být užitečná?" šeptala zmateně, neb se jí opět rozostřoval pohled. Viděla kolem sebe těla, mnoho těl. Všechna byla v bezvědomí nebo mrtvá. Záblesk ale skončil dříve, než pochopila, co se to stalo. „Kde to bylo? Kde?" zajížděla si rukama do vlasů a bezhlesně šeptala slova, jímž nemohl nikdo rozumět.

„To všechno ona. Jistě ona, kdo také jiný!" vyskočila opět Hestia od Edgarova těla a s připravenou hůlkou pohlédla na těla dvou smrtijedů, kterých se nestihli zbavit včas. Včas pro Edgara...

„Amélie, prosím," vyhrkla Hestia.

„Ale co Brumbál?" vytýkala jí zrzka, když se dozvěděla o únosu mladé Trelawneyové. „Jistě už pátrá a brzy mu dojde, že za tím stojíte vy," mluvila za ustavičného těkání pohledem k pokoji, kde ležela Sibyla. „Jistě si ji u sebe nechává s jistým cílem."

„Vždyť je to věštkyně, jistěže ano, ale zabíjí ji," přidal se na stranu své snoubenky Edgar.

„Jistě ji hledají Jeho lidé," zamumlala Hestia zděšeně. Tak mladá a již pod hledáčkem Toho, jehož jméno nesmíme vyslovit. Jemu by se věštkyně také hodila a někdo jako Sibyla, co už měla něco za sebou... Jistě už se to k němu doneslo, proto byl Brumbál tak opatrný.

„Tak jim to prostě neřekneme..." stála si za svým Hestia.

Věděli to jen oni tři. Hestia přešla ke smrtijedovu tělu a vší silou do něho kopla. A znovu a znovu, dokud neměla jistotu aspoň pár přeražených žeber. Uprostřed noci hnusně praskla lebka, jak na ni Hestia upustila cihlu, co se při útoku uvolnila. Cosi mlasklo, až Sibyla vyjekla. Hestia toho ale už nedbala.

„Jistě zradila ona. Já to nebyla a Edgar na to doplatil. Věděli jsme to tři. To Amélie za to může!" vykřičela svoje zoufalství k obloze. „Edgare!" vydechla znovu a opět poklekla k mrtvému tělu.

„Můžu za to já. To kvůli mně se to děje," šeptala Sibyla a nebyla si vědoma slov o Amélii. „Kdybych nechtěla odejít, nezjistili by to. Nikdy by je nenapadlo vypálit ten dům," šeptala a stále se houpala z nepřítomných obloučcích.

Kdesi za ní praskla druhá lebka, to se Hestia zvedla od Edgarova těla a skoncovala to s druhým smrtijedem. „Ne, ne!" křičela na něj při tom. „Neměli jste to dělat, to jste neměli!"

Chvíli po Améliiném odchodu domů se Hestia probudila s pocitem, že cítí kouř. Cosi se pálilo přímo nad její hlavou. Široce rozevřela oči a vyskočila z postele za šíleného výkřiku. Stihla se sotva sklonit, když na ni přilétla sprška jisker a ožehla jí tvář.

„Eddie!" zaječela, aby přehlušila praskající oheň, co se šířil nepřirozenou rychlostí a s děsivou silou stravoval vše, co mu přišlo do cesty. „Musíme pryč!" křikla spíše zbytečně. Vyděšeně vběhla do pokoje, kde spala Sibyla, aby omráčila kouzlem prvního z nich v kapucích. To ji chtěli.

„Rychle!" křičela na Sibylu a táhla ji z domu. Tam už se k nim připojil Edgar a společnými silami se dostali ven. Dům za nimi lehl popelem necelých pár minut po tom, co se dostali ven. Praskající oheň přehlušil i temnotu noci.

„Na naše místo?" zaječel Edagr s připravenou hůlkou.

„Rychle!" pobízela ho Hestia, zatímco se sama chopila hůlky i Sibyly, kterou potřebovala přemístit. Jenže o jejich místě musel vědět i někdo další.

„To všechno ona! Miláčku, řekl jsi jí o našem místě, že jo?" opět klečela u Edgarova těla s nepříčetným výrazem a pohledem zvířete, co už nemá co ztratit. Přišla totiž o všechno, co měla. „Řekl jsi Amélii, kam jsme šli na první rande," vinila ho plačtivě. Vinila jeho, sebe i ji. Vinila všechny za jeho smrt...

Objevili se v uličce, kde se Edgar poprvé vyjádřil a poprvé jí něžně přitiskl svoje rty na její. Kousek od jejich místa, o kterém tak se smíchem mluvili, se objevila Hestia se Sibylou. Přesně včas, aby viděly, jak se Edgar objevuje na druhé straně ulice ve stínech. Jenže ve stínech čekal i někdo jiný.

„Pozor na tu holku!" zaječel jakýsi hlas přiškrceně, zatímco jiný hlas vyřkl ta slova.

„Avada Kedavra!" rozlehlo se temnou nocí. Čas jako by se v tu chvíli zastavil. Hestia viděla jen šmouhu zelného světla, temnotu, a zaslechla náraz padajícího těla na zem. Viděla, jak její snoubenec klesá a z očí se mu vytrácí veškeré jiskry života. Viděla, jak umírá.

Dlouhé ticho po tomto výkřiku nezůstalo. Hestia zaječela bolestí a vystavila před sebe i dívenku štít právě včas, aby se od něj odrazily dvě omračující kletby, co okamžitě našly svůj cíl na druhé straně. Hestia vyběhla k Edgarovi, ale co se stalo, to se nedalo změnit.

„Viděla jsem to," zašeptala Sibyla zděšeně zatímco se jí točila hlava. Chtělo se jí zvracet, měla brečet, ale nedokázala to. Jen cítila, jak ji poslední síly opouštějí. „Viděla jsem to," zašeptala znovu. A nepřestala šeptat ani po dlouhou dobu potom.

„Zemřete za to! Všichni!" křičela Hestia a hladila Edgara po vlasech.

„Viděla jsem to. Jak můžu změnit osud?" šeptala Sibyla a její tělo zatím neslyšně dopadalo na zem. Necítila to, necítila vůbec nic. Nemohla to změnit, nedokázala nic udělat. Temná šmouha. Zelené světlo. A konec. Tělo. Z člověka se stalo tělo. Z Edgara.

„Zabiju je za to. Všechny i s Amélií," vstala opět Hestia a vytasila hůlku. Její nenávistný výkřik byl ale přerušen prásknutím.

„Slečno Jonesová!" ozvalo se autoritativně, ale Hestia toho hlasu nedbala.

„Vy! Vy také! Ale až pak. Prvně si podám smrtijedy. Pak Amélii a nakonec Vás! I Vy na tom nesete část viny! Kde jste byl před chvílí? Kde jste vůbec byl? Co vůbec pro válku děláte? Necháte za sebe umírat nevinné!" ječela na něj, zatímco ho šíleně rychlým a nepostřehnutelným neverbálním kouzlem odzbrojila. Jeho hůlka jí přistála v ruce, ale ona ji vítězně odhodila na zem.

„Ztrestám ty, kdo za to můžou," promluvila tišeji, rozhodněji.

„Slečno Jonesová," promluvil klidněji Brumbál a zvedl ruce jako když přistupuje k raněnému zvířeti. „Zlo nejde přeprat větším zlem," uklidňoval ji, ale Hestia nad jeho slovy mávla rukou.

„Dobro a zlo jsou jen pojmy, tady umírají lidé!" rozkřičela se nepříčetně, až si Sibyla zacpala uši. Neustále ale opakovala ona slova. „Viděla jsem to, viděla jsem to."

„Zemřou mojí rukou," pronesla Hestia poslední slova, než se přemístila neznámo kam.

***

Bellatrix nenápadně sledovala, jak se mění stráže u vězeňských cel. Další půl hodinu tam bude Yaxley, pak si přijde Avery trochu zazlobit a nakonec je vystřídá Dolohov. Pak bude dlouhá pauza, dokud se Rowle nerozhodne spravit si náladu. Ten tam pak bude až do rána. Bellatrix věděla všechno, její plán by mohl dojít svému cíli.

Byly to už dva týdny, co nad tím přemýšlela. Dva týdny od onoho úplňku po Halloweenské noci. Bellatrix tušila, že má před sebou delší oběť, ale chlapci se drželi, jak mohli. Stejně jako Lena nic neprozradili, maximálně Sirius řekl to, ať si všichni smrtijedi políbí prdel. Přesně takhle to řekl přímo Rabastanovi do očí. Později to zopakoval i Rowleovi a Nottovi. Ti všichni měli co dočinění s vězni.

Bella netušila, co si má myslet, ale možná, jen možná, kdesi vzadu v hlavě pocítila jistou pýchu. Její bratránek nezradil tak snadno jako Pettigrew, stejně tak Lupin. Narcissin výběr byl jistojistě špatný, ale možná o něm Bella začínala smýšlet jako o žijící bytosti.

„Teď, Avery, jsi na řadě," šeptala si pro sebe, když zaslechla kroky na schodech. Sama stála schovaná ve výklenku, aby na ni nikdo neviděl. Jenže kroky byly rychlejší než rozvážný krok jednoho z hlavních smrtijedů. Byl rychlý a prudký, skoro jako by kdosi spěchal se zprávou, co nemohla počkat.

„Útočí na nás!" zazněl výkřik Luciuse. Ten Bellatrix poznala i po mnoha dnech odloučení od světa.

„Je vás potřeba venku, je silná!" křičel Rabastan, zatímco Yaxley mávl na kohosi, co si právě hrál s mazlíčkem, aby vyšli ven.

„Jenom jedna? To ji za chvilku zmáknou," zasmál se Yaxley. Výkřiky ze shora ale mohly znamenat něco jiného. Bellatrix nakoukla ven, rozhlédla se, aby se setkala s pohledem Rabastana Lestrange. Ztuhla.

„Blacková, copak se nám tu schováváš?" zapředl, až to Bellu nutilo zalézt zpět do temného výklenku. Ne, Trixie, teď ne, zaslechla v hlavě hlas, co rozhodně nepatřil jí. Necouvneš.

„Co je ti do toho, Lestrangei?" odsekla mu tak, že Rabastan skoro o krok ustoupil. Bellatrix proto neváhala a hmátla po jeho mysli. Teď měla největší šanci něco spatřit. Uměla to, uměla číst v myslích lidí, ještě z dob, kdy bývala někým. Pronikla jeho oslabeným štítem a nahlédla za oponu.

Viděla Alpy, pamatovala si je, ten pokoj byl její. Viděla pohled z jeho vzpomínky, proto viděla nad sebou stát jakousi rudovlásku, Evansová, došlo Bellatrix. Ta šmejdka Evansová. Jenže teď se usmívala. „Potter to dneska vážně přehání," prohlásila vědoucně. „Co tvoje ruce?" zeptal se Rabastan a Bella najednou pocítila cosi jako trhnutí v mysli. Okamžitě opustila tu Rabastanovu, aby se jí něco nestalo.

„Za tohle bych tě měl zabít," procedil skrz zuby Rabastan a přitiskl Belle hůlku ke krku.

Bellatrix se prudce nadechla a pod jejím dotykem zaklonila hlavu. Zrychleně dýchala a doufala, že nevypadá tak bezbranně, jak se cítila. Bolest v hlavě ale přehlušila veškerý strach. Neustálé tepání jako by jí připomínalo cosi, co nikdy nebylo. Viděla ten pohled. Co tvoje ruce? Evansová si lehce popotáhla rukávy svetru. Pod těmi rukávy byly modřiny. Modřiny z hokejového zápasu, došlo Belle.

Pamatovala si to, hrála tehdy s ní. Jak jen to bylo? Evansová získala puk, Bella v duchu viděla, vzpomínala, jak se připravovala pro převzetí střely. Podívala se na zrzku a pak nic. Nemohla si vzpomenout. Pak viděla až to, jak Alice bezvadně střílí gól do brány s Bonesovou. Ztratil se. Ten nepatrný okamžik se prostě ztratil.

„Řeknu, co jsem viděla, když na mě jen sáhneš," zachrčela, ale byla to jen nápodoba jejího bývalého nebezpečného hlasu.

„Když budeš mrtvá, neřekneš nic," hrozil jí.

„Hej vy dva, nahoru! Rychle!" ozvalo se od schodů. Rabastan odskočil, schoval hůlku a Bellatrix si úlevně vydechla. Něco jí tu nehrálo. Něco se otevřelo proniknutím do Rabastanovy mysli. Bellatrix cítila, že musí zjistit víc. Trixie, to slovo jí stále znělo v uších. Kde už ho jenom slyšela?

„Daren a Nottová jsou mrtví!" vykřikl ten na schodech, načež se Rabastan i s Bellatrix vydali nahoru v plné rychlosti. Nejspíše to bylo skutečně vážné.

***

„Avada Kedavra!" zavřeštěla dívka, co měla do krásné daleko. Ožehlá tvář sice nebyla tak strašná, nejhorší byl dívčin pohled. Zírala na smrtijedy s nenávistí a pálila proti nim svá kouzla. Zakázané kletby smrti střídala se štíty, takže se její reakce zrychlily nejméně o dvojnásobek.

„Protego! Avada Kedavra!" zavolala znovu a s potěšením si uvědomila, že její druhá kletba zasáhla cíl. Kdosi s maskou se skácel k zemi stejně jako Edgar předtím. Hestia se krutě usmála.

„Crucio!" zakřičela, neb ztratila veškeré zábrany. Kouzlo narazilo do přibíhajícího Rabastana, který po tomhle okamžitě padl k zemi v bolestech. Hestia ho ale nemučila dlouho. Kouzlo vystřídala smrtící kletba na kohosi, kdo přibíhal zprava. Minula.

„Protego!" chránila se, zatímco kolem létaly kletby. Už měla na svědomí čtyři. Prostě přišla vchodem jako každý jiný. Stačilo pálit kletby na všechno, co se hýbalo.

„Avada..." odumřel hlas smrtijeda v polovině vyřknutí kletby. „Kedavra," zakončila zpěvavě Hestia a skrčila se pod náletem kletby, která tak vrazila do zdi, z níž odlomila zdivo. Lucius vzadu skoro zaplakal.

„Škoda, že tam nikdo z vás nestál. Mohli jste dopadnout jako vaši kolegové," zasmála se a vyslala zelený paprsek jen tak nazdařbůh protivníkům. Mnoho jich v sídle nebylo. Stačilo oddělat ty u brány, aby ji neprozradili a tady už byla překvapením pro všechny. Už se ale začínali svolávat, Hestia toho ale nedbala a pálila kouzla do stále nabývajících řad smrtijedů.

„Protego!" odrazila kletbu zpět jejímu majiteli, který se pod náporem vlastního kouzla sesul k zemi v bezvědomí. Smrtijedi už pochopili, že ji musí omráčit, ne zabít, to by se mohlo obrátit proti nim.

Hestia se ale zle usmála. „Bombarda maxima," mávla ležérně hůlkou a na smrtijeda v bezvědomí se sesula snad celá zeď. Zavalila ho a vytlačila mu veškerý vzduch z těla. Hestia se znovu usmála.

„Zabte ji někdo!" křičel Lucius, zatímco vyslal salvu svých kouzel, která ale pro Hestii nebyla problém.

„Za Edgara!" vyslala další kouzlo, co zasáhlo cíl. Smrtijed pod kletbou odlétl deset metrů dozadu a Hestia ho nasměrovala na schod, kde si jistě přerazil krční páteř. Kdesi se otevřely dveře a někdo zalapal po dechu. Hestia toho však nedbala.

„Avada Kedavra!" ozvalo se chladně a Hestia se nestihla ani otočit, aby viděla, kdo vyslal to kouzlo, kterému se nejspíše nestihne vyhnout. S pomyšlením na pomstu zavřela oči a počkala, až do ní kouzlo narazí. Čas se zastavil jako prve dnešní noci. Promiň, Pandoro, ale udělala jsem to pro lásku, pomyslela si, když její vědomí mizelo do temnoty.

Tělo dopadlo na mramorovou podlahu Malfoy Manoru s tichým zašustěním. Nebyla to obří rána, spíše to bylo jako zašumění lístků ve větru. Smrtijedi se otočili na toho, kdo kletbu vyslal.

„Zpevněte ochranu, rozestavte stráže. Snad vám nemusím opakovat, že se tohle už nebude opakovat," zavrčel Voldemort a ukázal na tři smrtijedy, co tu byli nejstarší. Na těch si teď vyléčí svůj vztek.

Poslední myšlenka Bellatrix, která byla mezi těmi třemi, aniž by byla nejstarší, byla, že ji její pán prostě nemá rád. Ještě o vteřinu později si v bolestech uvědomila, že zpevněná ochrana bude platit i pro vězení. Její snaha tedy byla na nic.

***

„Už vidíš, proč nesmíš opustit Bradavice?" zeptal se Brumbál, zatímco si Sibyla sedala do křesla u krbu v jeho pracovně. Dívenka přikývla strnule a zděšeně.

„Nesmím opustit Bradavice," opakovala jako stroj. „Viděla jsem to," doplnila prohlášení o svá slova.

„A vidíš ještě něco?" zeptal se jí Brumbál skoro mile. Sibyla zavrtěla hlavou. Brumbál se ale pousmál a dal jí onen čas, co tolik potřebovala.

„A co Hestia, pane?" pípla rozrušeně Sibyla.

Brumbál smutně zavrtěl hlavou. „Vybrala si. A zlo nemůže být přepráno větším zlem. Měla bys na ni přestat myslet," poradil jí a podal jí hrnek s horkým čajem. Sibyla ho bezmyšlenkovitě přijala. Nekontrolovala si, co to je za čaj, prostě ho vypila.

A Brumbál tak jako vždy docílil svého.

***

Amélie zmučeně položila květinu na místo, kde bylo do kamene vyryto jméno, co jí zmizelo ze života. Zde leží Edgar Bones a Hestia Jonesová, zabiti za boj na světlé straně 16. 11. 1978. Merline, jak jsi mi to mohl udělat, ptala se Amélie nikoho určitého.

„Kdybych jen věděla, kdo vás prozradil," povzdechla si. Už neplakala, po těch dnech už jí docházely slzy. „Kdybych ho mohla za to jediným pohledem zničit," svěřila se náhrobku tiše.

Netušila, že to ona je zradila. Netušila, že ona prozradila Dolores informace tak jako každý večer. Netušila, že ona je nepřímo zodpovědná za jejich smrt. Netušila, že kdyby se podívala do zrcadla, spatřila by toho, koho si slíbila zničit jediným pohledem. 

Ahojky,

tak zde je část akce. Ano, stále to není ta akce, kterou jsem slibovala, ta teprve přijde a bude trochu víc z prostředí Bradavic. Jinak ano, já vím, už dlouho jsme se nepodívali na to, co dělá Lily, Alice a Mary, ale to nás čeká jistě velice brzy, však ty tři ještě budou důležité :D

Snažím se na nikoho nezapomenout, pokud máte pocit, že tu něčí příběh chybí, napište, dejte vědět, možná jsem jen v té záplavě postav teď nějakou omylem na pár kapitol vynechala :D

A k tomu, co se stalo zde? No, je to válka, omlouvám se, ale je to válka. A věštkyně je hledaným zbožím. Snad jsem to sepsala pochopitelně, takový retrospektivní kousíček jsem zkoušela poprvý, když pominu Když hvězdičky tančí, ale to se s tímhle depresivním kouskem nedalo srovnávat :D

A jak to tak vidím, jdu psát další kapitolu, neb akce bude ještě hodně, jen se mi sem už nehodila, abych kapitoly nějak uzavírala :D

Queen of story